Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Radek,
ztra Leona.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kdyby tak soudruh vedoucí vdl…

Kdo neml v dob rozvinuté socialistické spolenosti známosti, mohl se jít, jak se íká, zahrabat. Vdy tehdy si bez dobrých kontakt lovk, s prominutím, ani neutel zadek. Toaletní papír byl toti nedostatkovým zboím, a tak kdy pišlo do papírnictví nové zboí, odnášeli si celé krabice tohoto sortimentu zadním vchodem kamarádi a kamarádi kamarád, a jen to, co zbylo, se objevilo druhý den ráno v regálu. Ovšem a poté, co byla ve skladu ješt vytvoena rezerva, kdyby si náhodou pišel kolega vedoucí z elektry nebo si poslal soudruku sekretáku soudruh tajemník.
 
Pro okamit se vytvoivší dlouhou frontu ty alostné zbytky stait nemohly, a soudruh vedoucí nalepil na dvee ceduli „TOALETNÍ PAPÍR JEN PO DVOU KUSECH!“
 
Kadý obchod ml njaké takové nedostatkové zboí. Situace byla nkdy tak vyhrocená, e by se chtlo íci, e to byl v nábytku nábytek, v odvech odvy a v potravinách potraviny. Ve skutenosti se jednalo o výbrové zboí: v elekte barevné televizory, v elezáství rošty do kotl, ve stavebninách cihly, v eznictví lahdkové párky, v zelenin ananasy. Jakmile nkdo uvidl, e u vchodu do skladu njakého obchodu vykládají krabice z náklaáku, zaala se u po sedmé hodin ranní tvoit pede dvemi fronta. „Co mají?“ znla otázka nov píchozích a ji ekající odpovídali: „Nevím, ale pivezli zboí.“
 
 
V obchodech s nápisem OVOCE ZELENINA, z nho se s oblibou ztrácelo první písmeno E z druhého slova, se tak stávalo, e „frontoví bojovníci“ po hodin ekání zjistili, e v onom nov pivezeném zboí nebyly ani kýené mandarinky, banány, kokosové oechy i buráky, ale jen kubánské pomerane, které se spíš ne k jídlu, hodily jako zelenohndé koule do biliáru.
 
V souvislosti s frontou na mandarinky se mi vybavuje jedna historka. Tehdy jsem byl zamstnán v kulturním dom. Protoe v útárn pracovaly jen dv eny – úetní a pokladní – mly k ruce penzistu Frantu Filipa, který zajišoval všechny pochzky. Nosil dopisy na poštu, vybavoval potebné záleitosti na úadech a také chodil do banky s trbami, pípadn pro hotovost na výplaty. Jednou dostal ráno od úetní podepsaný výbrní lístek na ticet tisíc korun na výplaty a pedvánoní prémie pro všechny zamstnance, sedl na kolo a jel do banky. Peníze vyzvedl, vloil je do látkové tašky, povsil na idítka… Cestou si všiml tvoící se fronty u zeleniny a na dotaz, co e dneska dostali, dostal kupodivu konkrétní odpov – mandarinky. Odstavil tedy velocipéd do stojanu na kraji chodníku a postavil se do fronty. Po pldruhé hodin se na nj dostala ada, a protoe tentokrát nebylo mnoství regulováno, koupil kilo pro sebe a po kilogramu pro ob dvata z útárny. Prodavaka mu ti sáky vloila do síovky, kterou vylovil z kapsy hubertusu, zaplatil, popadl ji a špacíroval do kulturáku.
 
„Holky, koupil jsem vám mandarinky!“ oznamoval natšen. Kdy se dostaten doradovaly nad nenadálým štstím, e budou mít na Štdrý veer pro dtiky cizokrajné ovoce, zeptala se úetní Kvta: „A Františku, kde máte výplaty?“ 
 
Plácnul se do ela a pravil: „Ty jsou v tašce na idítkách kola u zeleniny!“
 
Zatímco úetní omdlévala – ticet tisíc byly tehdy njaké peníze! – Franta pokojn odkráel zpátky, sedl na kolo a peníze pivezl.
 
Mezi vedoucími jednotlivých obchod vznikala pátelství, vytváely se kolegiální vazby, tvoily se klany. lovk nikdy neví, co bude zítra, za týden i za msíc zrovna potebovat, take pišel-li vedoucí z Jednoty do stavebnin, e potebuje balkónové dvee, samozejm se mu muselo vyhovt.
 
Byli ovšem takoví, kteí stáli na „spoleenském“ ebíku výš. Napíklad pan Noika, vedoucí prodejny Eso s lahdkami z dovozu, je byla na strategickém míst v obchodní Gottwaldov ulici nedaleko nymburského námstí, ml dvee otevené vdy a kamkoliv, protoe mohl jako protislubu nabídnout francouzské sýry, polskou zubrovku, sovtské šampaské, švýcarskou okoládu…
 
Trošku horší postavení mli obchodníci, o jejich zboí zas tak velký zájem nebyl. Jednou o tom vyprávl knihkupec Vráa Ebr, vedoucí Arbesova knihkupectví na praském Smíchov. Pro jakousi rodinnou oslavu poteboval dv kila svíkové. O knihkupeckém tvrtku si „ulil“ novou detektivku Aghaty Christie a vyrazil pes ulici do eznictví. Kdy panu kolegovi vedoucímu ekl, o co jde a ukázal svazek, vykikl ezník zdšen: „Proboha! Knihy ne!“
 
H na tom ovšem byli lidé z neobchodní brane. Mezi nimi jsem byl i já. Stavl jsem tehdy dm, a akoliv jsem byl dritelem tzv. materiálového listu, jen byl jakousi vstupenkou do prodejen stavebnin, v mnohých pípadech mi to nebylo nic platné. Omezené dodávky materiálu nejprve vedoucí stavebnin Špára spravedliv rozdlil mezi kolegy obchodníky, pak své známé a kamarády, takoví si pijídli po sedmnácté hodin, kdy se u vrata do dvora otevírala jen protekn, a teprve zbyteek byl uren práv pro dritele materiálových list. Bez takového dokladu bylo zcela zbytené se ucházet o cement, tvárnice, okna, dvee, hurdisky… Le nkdy zásobování vázlo natolik, e se materiálu nedostávalo ani pro známé, nato pro neznámé. A tak mi u tvrtý týden skladník ve stavebninách oznamoval, e cihly nejsou. A skuten na place neml ani cihliku. A já tolik poteboval zdít píky.
 
Zkusil jsem to tedy pímo v nedaleké ciheln. Ochotný pan vedoucí mi ale sdlil, e si peci neriskne vyhazov pímým prodejem cihel malospotebiteli. „Jediná výjimka je, kdy nkdo pijde s papírem pímo z ministerstva!“ dodal.
 
A tak jsem vymyslel drzý plán. Odn v sako s kravatou vstoupil jsem do vrátnice ministerstva obchodu. Do okénka jsem posunul ped vrátného lahev moskevské vodky, samozejm zabalené v papíru tak, aby byl obsah na první pohled patrný, a neekaje na reakci jsem se zeptal, kdoe z vedoucích odbor má na starosti cihelny. Vrátný flašku zasunul pod stl a pravil: „Soudruh inenýr Sandholec, první patro, íslo dveí dvacet jedna.“
 
 
Po zaklepání a výzv „Dále!“ jsem stál ped holohlavým šedesátníkem ve tvídovém saku, tváícím se znan nevrle. Zahájil jsem okamitou ofenzívu. „Posílá mne za vámi, soudruhu vedoucí, soudruh námstek Barták z výboru lidové kontroly.“
 
Soudruh Sandholec zalapal po dechu v pedtuše njaké nepíjemnosti a nechápav špitnul: „V jaké záleitosti?“
 
„Víte, soudruhu vedoucí, stavím dm a mám problém s dodávkou cihel. A tak si mj tchán vzpomnl na vás, e byste mi mohl pomoci. Všechno mám vyjednané v ciheln v Košíku, jen bych poteboval bumáku.“
„Váš tchán je soudruh námstek Barták?“
„Ano!“ lu bez mrknutí oka. „Mám také vyídit, e si to bude pamatovat. Kdybyste potebovali na oplátku pomoci zase vy, tady na vašem ministerstvu.“
 
Soudruh Sandholec si hbetem ruky otel pot z ela, sáhl do šuplete, vylovil jakýsi tiskopis, dal na nj razítko, márnul podpis a podal mi ho. „Cihelnu a mnoství si doplte!“ pravil piškrceným hlasem.
Potásl jsem vedoucímu pravicí a s kouzelným papírem opustil ministerstvo.
 
Kdyby tak soudruh Sandholec vdl, e námstka Bartáka jsem okoukal z televize, jeho jméno vymnil za vodku na vrátnici a posléze jsem si na onen bianko tiskopis pímo z cihelny odvozil cihly nejen já na celý dm, ale i mí dva kamarádi.
 
Jan ehounek
* * *
Ilustrace https://pixabay.com/cs/
Kresba Eva Rydrychová

Zobrazit všechny lánky autora
 


Komente
Posledn koment: 14.03.2023  15:16
 Datum
Jmno
Tma
 14.03.  15:16 Edita
 13.03.  09:27 Von
 13.03.  09:03 Ivan