Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Robert,
zítra Blahoslav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

UVNITØ JSME STÁLE MLADÍ… (ALE JAK KDO.)

Pøed nedávnem jsem recenzovala knihu z vydavatelství PORTÁL Uvnitø jsme stále mladí. Slíbila jsem, ¾e se k tématu ještì vrátím . Ano, do recenze se pøíliš nehodí vkládat své vlastní zá¾itky, nicménì, mám jich po¾ehnanì a tak se o nìkteré podìlím.

Jsem stará. Dost špatnì se mi to píše. Chtìlo to dokonce malý kousíèek odhodlání k pøiznání skuteènosti, s kterou nic neudìlám, kdybych se na hlavu postavila. A to já se nepostavím poøádnì ani na nohy. (Mo¾ná bych to s tou hlavou mìla zkusit, tøeba by mi to šlo líp.) Ale vìøte, ¾e to mne zrovna pøíliš netrápí. Mne vlastnì skoro nic moc netrápí. Dospìla jsem do vìku, který má mnohé výhody. NIKAM NESPÌCHÁM, NIC NEMUSÍM. Mohu dìlat, co chci. Psát, èíst, poslouchat moudré lidi na internetu, které si vyberu, jít s chodítkem na louku k rybníku, kde se vyzuju z pantoflí, které nosím v létì v zimì a projdu se bosa po louce. Také se mohu kochat pohledem na labutí pár, který se letos brzy z jara rozhodl zalo¾it rodinu. Ona sedìla nìkolik týdnù na vejcích, on plaval po celém velikém rybníku a èasto se k ní vracel na kontrolu, a¾ se jednoho dne spolu vydali ze svého stanovištì na ostrùvku a za nimi plulo pìt malinkatých ptáèat, labutích dìtièek. Sledovala jsem, jak rostou a jak je máma s tátou chrání. Zprvu jsem si sebou k rybníku nosila nìco ke ètení. Brzy jsem s tím pøestala. Ke ètení jsme se nedostávala. Poøád bylo na co koukat, co kolem sebe vnímat. Puèící stromy a keøe zjara, pak záplavu kvìtù a vùní, kvetoucí pampelišky, zrající jablka a všelijaké bobule, s podzimem pak barevné listí, v zimì pocukrovanou zem a dokonce led, na který se sebìhly dìti z okolí s bruslemi a hokejkami.

Se spolu¾áky z gymnázia máme jednou mìsíènì setkání na zoomu, kde si povídáme. Téma nemoci je tolerováno jen struènì a spíš ne. Dva spolu¾áci se pøedvedli jako výteèní redaktoøi a vydavatelé. Uspoøádali, vydali a zaøídili tisk vzpomínek nás všech, kdo jsme rádi pøispìli. Mám teï v knihovnì dva pro mne velmi cenné VZPOMÍNÁÈKY. A jak se na dnešní dobu sluší, máme to naše maturitní mládí písemnì i na webu. Døíve jsme se takhle jednou mìsíènì scházeli v jedné restauraci poblí¾ Vyšehradu v Praze. Bohu¾el, z ruky to mìli spolu¾áci ¾ijící v USA, v Kanadì, Švýcarsku Švédsku a v Mexiku. A pøibývali i ti, s obtí¾emi pohybu… Ale dost o nás.

Teï o jiných bábách a dìdcích. ®iji na malém mìstì. Jsem náplava z Prahy. Znala jsem tu jen tøi spisovatelky. Ale ty jsou natolik èinné, aè v mém vìku, ¾e nemají èas na nìjaké posezení. Jakoby chtìly svùj poslední èas naplnit vším, co dosud nestaèily.

 
 
A tak jsem uvítala rùzné nahodilé debaty ze staršími ¾enami z okolí. Ahoj, doktor mi dneska øekl, ¾e mám tu cukrovku mezi pìt a šest, tak nevím, zaèala jedna. Já se nesmím dívat doprava, to kvùli tlaku v oku, øekla druhá. Jé, vychodíte naboso, vyjekla tøetí, kdy¾ vidìla v zimì moje páskové botièky. Trochu jsem se sna¾ila jim porozumìt a nepoplašit je svým asi jinaèím postojem k svìtu. Dokonce jsem zaèala chodit do blízkého seniorského zaøízení na literární program. Bylo to o kní¾kách a tak jsem tam byla jako doma. A øíkala jsem si, ¾e ty paní, které mají blízko ke knihám, nebudou asi úplnì hloupé. Ale zmínìné postupnì odpadávaly a nakonec v krou¾ku zùstalo jen asi pìt bab. Ètení se konalo v¾dy odpoledne a k tomu byl zdarma èaj, káva, koláèek èi jiná sladkost. Tyto zbylé tam chodily asi jen kvùli tomu. Uprostøed zajímavého ètení se toti¾ èasto ozývalo: hele Maøko, vzala sis tenhle tvarohový, ten je moc dobrý. Nebo: koukej, po té bábovce leze mravenec, zamáèkni ho, já tam nedosáhnu. A kdy¾ zaèala debata na téma jak je všechno drahé, ¾e to za komunistù by se stát nemohlo, kni¾ní sedánky jsem vzdala.

Ale pak jsem u rybníka potkala prima dìdka. Sedìl na lavièce, Byl sportovnì obleèen vèetnì ¾luté kšiltovky. Vedle mìl nordicwalking hùlky. Pozdravili jsme se, jak tady zvykem a pak se podivil, ¾e taková mladá, èím¾ myslel mì, chodí s vozítkem. Mladá, cha chá , odvìtila jsem. Urèitì jsem mnohem starší ne¾ vy. – Jo, jestli je vám víc ne¾ devadesát, tak jo, øekl zase on. A pak mi vyprávìl. Je mu devadesát, pøed èasem pøestal chodit, ale silou vùle to pøekonal. A cvièením. A stì¾oval si na svoji bábu. Poøád fòuká, ¾e u¾ tady nechce bejt, ¾e ji tu nic dobrýho u¾ neèeká. Tak jsem jí koupil pejska, aby mìla nìjaké povyra¾ení. Stará se o nìj, to jo, ale fòuká dál.

Zakonèím tím, ¾e èlovìk by mìl být zkrátka èinný v ka¾dém vìku. Jinak se ukouše nudou anebo fòukáním nad svou údajnou èi skuteènou nemohoucností.

 
Eva Støí¾ovská

* * *
Ilustrace https://pixabay.com/cs
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 07.01.2023  19:28
 Datum
Jméno
Téma
 07.01.  19:28 Eva Støí¾ovská Podìkování
 06.01.  16:44 Pøemek
 06.01.  15:23 Edita
 06.01.  12:11 Vladimír Køí¾.
 06.01.  09:08 Von
 06.01.  07:21 Ivan