Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Radoslav,
zítra Stanislav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsem nepøestala v Turecku kouøit
 
Rozhodla jsem se nekouøit. Jednak mi došly èeské cigarety a pak jsem to vypustila pøed Marcelkou a její „Já vím“ mì zavazovalo.
 
Poslední cigárko bylo v Konyi. Fotografovali mne pøi tom profesionální fotografové, dva, Pípa a Zdenìk a já jsem si vìøila. „Nech si jedno na cucání,“ radil Pípa. „Nedìlej to,“ øíkala Vìra „Zkazíš si dovolenou“. Spouštì cvakaly, je to dokumentováno.
 
Potom jsem šla do mešity. Vstoupila jsem, bosa, na hlavu mi u vchodu pùjèili šátek. Rozhlí¾ela jsem se, nikde ¾ádné sochy, nikde ¾ádné obrazy, pouze koberce, samé koberce, kopule, ze které visely øetízky, jeden vedle druhého. Jsou to zhmotnìlé sluneèní paprsky a èlovìk pod nimi stojí a uvìdomuje si, ¾e v jednoduchosti je krása, ruce se mi sepjaly, padla na mne podivná pokora a touha v nìco vìøit v tomto ponièeném svìtì. A tak jsem prosila Mohameda, proroka, aby mi dal tu sílu a já pøestala kouøit.
 
Odjeli jsme do Gyreme. Procházky autobusem odpadly, relaxace taky. Bylo mi zle. Tìlo chtìlo své. Skalní mìsta, skalní pyramidy, na to jsem se nejvíc tìšila. Teï jsem stála uprostøed nich a bylo mi zle. Vyšla jsem do pohádkové øíše. Sopka si tu kdysi dávno vyhazovala to, co v lùnì naší matièky Zemì uvaøili. Jednou to byla krupicová kaše bez kakaa, podruhé s ním, pak zase hrachová, a to se usazovalo a déš» z toho ujídal, ba pøímo baštil, a tak tady vznikly kaòony, pyramidy, høíbeèky, mniši a já jsem v tom lezla poøád nahoru, a¾ jsem vylezla na takový høbet, který najednou spadal do kaòonu, tam jsem zùstala stát, jenom hlava se mi otáèela a snímala tu krásu kolem, nemohla jsem se pohnout, z oèí mi tekly slzy, nohy se mi roztøásly a mnì došlo, ¾e dolù se nedostanu!  Srdce se mi sevøelo, osamìní mì pohltilo a já tuhla od nohou. „Musíš udìlat krok,“ øíkala jsem si, ale nešlo to. „Jsi cvok “nadávala jsem si. „Kdy¾ jsi vylezla nahoru, tak to pøeci musíš slézt i dolù!“ Veškeré domluvy však byly marné.
 
Tohle jsem u¾ za¾ila, blesklo mi hlavou. Na Roháèích, tam jsme lezli celé dopoledne nahoru, a¾ jsme se ocitli na takovémto høbetì, po nìm jsme mìli pokraèovat na vrchol, ale já u¾ nemohla, kamarádi šli dál a mne tam nechali. Zùstala jsem tam sama, opuštìná, nemohla jsem ani nahoru ani dolu. Tenkrát mi prasklo v hlavì, udìlala jsem krok, krok z høbetu dolu, lavina kamení se se mnou utrhla a já jsem se s ní valila ní¾ a ní¾, bágl mì táhl, pak se zastavila a já musela udìlat další krok a zase se to kamení se mnou valilo ní¾, a¾ jsem je dole zahlédla, mávali na mne a volali, a» si pospíším. Od té doby jsem nikdy nebyla tak sama, jako tenkrát.
 
„Ale tady nejsi na Roháèích,“ øíkala jsem si. „Tady je to jen sto metrù, ani kamení tu není, bágl tì netrápí, tak udìlej krok! Krok ne do kaòonu, tam se nedívej, po høbetì, támhle ho udìláš delší a pak u¾ to pùjde!“
 
Dostala jsem køeèe do bøicha. Já se tu snad podìlám, to mì pobavilo.
„Tak, ty obránkynì pøírody, musíš jít kadit nìkam jinam. Pøeci nezneèistíš tu krásu!“ Opravdu jsem udìlala krok, a další, a teï u¾ dolù, támhle se zastavím, kdy¾ se mi to rozbìhne. Hele dole sedí Nina s Evou. Musím k nim. „Papír!“ vyrazila jsem místo pozdravu. Musel na mne být asi hrozný pohled, proto¾e reagovaly bleskovì. Zalezla jsem pod bílý pøevis, abych nehyzdila pøírodu.
 
Nìkteré úkony jsou spojeny s urèitými návyky. U mne tento s cigárem. Co já bych dala za cigáro, ba, pøímo za vajgla! Mé oèi zaostøily. To je krabièka od cigaret, asi tu nìkdo taky tento a vypadla mu. Vrhla jsem se na ni. Byla plná. „Nebudu, nechci,“ ale ruka sahala pro zápalky. Tìlo se spokojenì nadechlo.
 
“Zázrak se nekonal,“ konstatovala dìvèata, kdy¾ mì uvidìla s cigárem. „Je to dílo ïáblovo, pøímo mi je podstrèil!“ Svìdomí jsem utopila v pivu, v kempu, pod stojícími skalními pyji, kde se sešla polovina autobusu. Náš bujarý pøíchod do autobusu Marcelka komentovala: “Ty jsi se zlila!  A já, se hroznì stydìla.“        
 
Návrat domù
Vrátila jsem se z Turecka. Návrat do reality pracovního dne byl nároèný. Èerstvé zá¾itky umocnìné ka¾dodenním vypravováním známým, pøátelùm, rodinì, mne stále dr¾ely v zajetí. Potom byly hotové fotografie a zase to šlo všechno znova, èlovìk se vrací na místa, kde byl, všechno se to tak nìjak zjednodušuje, dostává to ucelenou formu a ka¾dý vypráví tu svoji povídku, kterou si on pro¾il, tak¾e èlovìk se nìkdy a¾ diví, zda byl s tím druhým na stejném místì.
Mne to vzalo poøádnì, a tak jsem se jela s rodinou zrekreovat na naši modøínovou chatièku u Berounky za Skryjema.
 
 
Bílou nádheru Pamukále jsem mìla stále zavìšenou na sítnici, prapodivné tvary hor v Gyreme mì probouzely ze spaní a Marcelèin hlas mì provázel pøi ka¾dé zapálené cigaretì.
Kytièky na záhonech èekaly se svými kvìty, a¾ se vrátím, aby mi pøipomnìly krásu jezírka v Pamukále a kvetoucí Antalyi.
    
Poèasí se zlobilo, ¾e jsem si vyjela za sluncem na jih, a tak mi ukazovalo svoji druhou stranu. Mraky se valily nízko nad krajinou a všechno bylo takové ostré, umyté, jasné a já to vnímala úplnì jinak, ne¾ tomu bylo døív.
 
Mohutný javor, který objímá a chrání moji chatièku, mì pøivítal svým šumìním, a to bylo taky nìjak jiné. Koukám na listí, a to bylo v síto promìnìné.
 
    
Mé kroky vedly rychle do lesa, do mé zelené katedrály, kde stromùm své povídky nahlas vyprávím. Stály tam a byly ještì zdravé.

Pozornì poslouchaly moji zpovìï o:
-  Turcích, kteøí byli milí, pøátelští a pohostinní
- horách, kde ještì vládne støedovìk
- velkém impériu, které na pobøe¾í v rozvalinách le¾í
- moci, která chvilku je a pak není
- o velké výstavbì tureckých mìst, mìsteèek a velkomìst
- statisíci stromkù novì vysázených na holostráních pod vrcholky sopek
- tom, ¾e u nás na severu jsou ji¾ stromy holé
- ozónových dírách v ovzduší
- mojí bezmoci
- lidech, lidièkách, jejich¾ osud ve mnì zvoní
- novém, køehkém pøátelství, je¾ na dálku se rodí
- tom, ¾e jedni budují a druzí bez rozmyslu nièí
- stìhování národù, je¾ za¾ily jsme na hranici
    
Šumìní stromù mi znìlo v odpovìï.
 
Deny, mùj slepý pøítel a stín, jezevèice malá, mi celou dobu pozornì naslouchala a svojí hlavièkou na souhlas pohazovala. Z oèí osleplých jí záøil smaragdový svìt.
Mraky zhoustly v déš», a já s Deny jsme se daly na útìk.
Do seníku v lese jsme se schovaly.
Vùní lesa omámit se daly.
Šumìní pøátel mých nás do snù zavedlo:
Do snu o Zemi krásné, Zemi zelené.......
 
Ivana Látalová
* * *
Ilustrace http://www.irohace.cz https://www.viator.com/de https://www.piqsels.com/cs

Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 30.08.2022  19:31
 Datum
Jméno
Téma
 30.08.  19:31 Ivana Látalová
 25.08.  22:45 Pøemek
 25.08.  10:42 Vesuviana
 25.08.  08:58 von
 25.08.  08:20 Ivan