Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Radoslav,
zítra Stanislav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Drahouškové

Špína smíchovské ulice kontrastovala se zelení Malostranského høbitova. Malostranský høbitov je dnes prakticky park. Vyasfaltované cestièky lemují lavièky, na nich¾ odpoèívají místní obyvatelé.
Dnešní siestu jim však pøekazil pøíjezd záchranky, který je v¾dy velmi sledován.

Záchranka zastavila, øidiè s lékaøem rychle odešli do domu. Za malou chvíli se vraceli a vedli silnou paní, celou fialovou. Za ní šel znièený její mu¾. Dveøe záchranky zapadly.
„Tak u¾ ji zase odvezli,“ øekla paní Hlaváèkové, která taky pøihlí¾ela. Zvìdavá paní Hlaváèková chytla pani Pecháèkovou pod pa¾í a odvádìla si ji zpìt na høbitov.
„Copak se jí to stalo?“ netrpìlivì se ptala.

Pani Pecháèková se však nejdøíve pohodlnì posadila, vytáhla tvrdé rohlíky a zaèala si je drobit do zástìry.

Podívala se na pani Hlaváèkovou, povzdechla si a zaèala vyprávìt:
„Milá paní, to se to tak v tom ¾ivotì semele, znala jste Tojšlovou pøed dvaceti lety? Ne? To se sem tenkrát pøistìhovali. Byl to takový krásný párek. Hlavnì po nìm ¾enský koukaly. Co vám mám øíkat, ještì dneska je to fešák, ale je na nìm vidìt, co si s ní u¾il!

Ale tenkrát?
Èerný vlasy, modrý oèi, opálený byl, hezky si ho oblíkala, radost bylo se na nìj koukat. No a ona?
Taky byla fešanda, energická, silnìjší blondýna, oèi takový velikánský, jí jen jezdily.
Tak tu bydleli, léta ubíhala a já jsem si øíkala: no mladý jsou, na co èekaj? Pøeci nìjaký dìti by mìli mít, ne? 
Ale on, kdy¾ jsem na to zavedla øeè, se tak smutnì podíval a rychle mi utekl.
A ona?
Ta se smála a øíkala mi: “To víte paní Pecháèková, pracujem na tom!“
A v¾dycky to nìkolikrát opakovala.

Léta však ubíhala a dìti nebyly nikde ¾ádný. Tojšlová tloustla, a¾ vám to nebylo hezký.
Jednou na pouti u Matìje, to tam byl mùj kluk, tak vidìl Tojšlovou, jak stojí u stánku s cukrovou vatou, nakoupila jí spoustu, chodila a rozdávala ji dìtem.
Tím to zaèalo!
Chodila tam ka¾dý den.

Jednou nakoupila turecký med, podruhé balonky. Kupovala je a rozdávala je dìtem, hladila je a øíkala jim:
„Jen si vemte drahouškové, milánkové, holoubkové moji,“
tekly jí slzy a Tojšl ji celou ucouranou v¾dycky pøivedl domù.
Ona lítala po poutích a on zaèal s malýma klukama chodit hrát fotbal. To víte, mìl ko¾enou merunu, to bylo nìco pro kluky! Dìlal jim nìco jako trenéra. Mùj kluk tam taky chodil.
Kdy¾ ona byla do tìch poutí takový blázen, tak on povìsil øemeslo na høebík, koupil staré auto a zaèal ji po tìch poutích vozit a prodávat cukroví. A víte, ¾e mìl kolem toho hodnì lítání? Musel cukroví navá¾it, nasekat med, to bylo nìjakých balíèkù.

 

Kluci, co s ním chodili hrát fotbal mu zaèali pomáhat.
To víte, takovou bandu si vzít do bytu. Ale kluk øíkal, ¾e moc nekradli. Mohli si tam sníst, co chtìli. Ten mùj nosil domu papíry, co byl do nich zabalený turecký med. Pani, to vám byla bašta! Já jsem byla sladká a¾ za ušima.!
No, tak tam kluci chodili a vá¾ili to cukroví a ona mìla radost, ¾e má v bytì tolik dìtí, hladila je a øíkala jim: “Jen papejte drahouškové, milánkové, holoubkové moji.“
To víte a kluci se ládovali.
Tojšlovi je brali na výlet i v nedìli, kdy¾ zrovna nemìli nìjakou pou». Tenkrát to nebylo jako dneska, tady auto nikdo nemìl.
Kluci po nich byli celí diví.
Dlouho k nim chodili, vlastnì a¾ do tý doby, ne¾ šli do uèení.

Potom jim zaèaly jiný starosti. Chodili do taneèních, za holkama, …
Tojšlová je stavìla na ulici, plakala, proè nezajdou, no a kluci se jí zaèali vyhýbat.
Byla chudák èím dál tím tlustìjší, asi mìla nìco se štítnou ¾lázou, tolik prý tìch bonbónù zase nesnìdla.
Tojšl, ten byl chudák samá vráska a vlasy mu zbìlely. Tojšlová mu za​kázala domu tahat všechny zabìhlý psy a koèky. Veèer s nimi chodila na procházku, všechnu tu havì» mìla na øemínku, øíkala jim:
„Tak pojïte drahouškové, milánkové, holoubkové moji.“
„Oblékala je, vaøila jim, pro ka¾dého mìla pelíšek.
„A pak to pøišlo!“
„Co?“
„Ten zákon o placení danì z pra¾ských psù!

Tojšl musel ten psí harém nechat utratit, proto¾e by to finanènì neutáhl.
A to ji oddìlalo!
Ta z toho byla chudák tak neš»astná, ¾e si sáhla na ¾ivot!
Pustila si plyn.
®ivot, ten jí zachránili, ale ztratila øeè.
Nechali si ji v blázinci a on si ji na nedìli bere domù a moc hezky se o ni stará. Ona jen sedí, mlèí a kouká.
To dneska chudák si asi zase chtìla sáhnout na ¾ivot.“
Paní Pecháèková smutnì pokývala hlavou.
„Jó s dìtmi je to tì¾ké a bez nich ještì horší“, øekla.

Paní se zvedly, paní Pecháèková vysypala nadrobené rohlíky ptáèkùm na hrob a za dru¾ného hovoru odcházely na pochùzku høbitovem.
 
Ivana Látalová
* * *
Ilustrace: https://www.kudyznudy.cz https://jihlavsky.denik.cz

Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 01.09.2022  15:36
 Datum
Jméno
Téma
 01.09.  15:36 Ivana Látalová
 01.09.  11:09 Vesuviana
 01.09.  11:00 Václav ®idek Omluva
 01.09.  09:59 olga janíèková
 01.09.  09:52 Pøemek
 01.09.  08:30 von
 01.09.  07:01 Ivan