Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Oto,
zítra Jaroslav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíèku v Americe (21)

“Veï škoda, ¾e nerozprávaš po slovensky!”
 
Za dva dny mì èekalo v hotelu další pøekvapení. Opìt s jistou opatrností a jakoby s obavami jak to pøijmu, mì oslovil Hans:
“D¾aný, dnes k nám na dva dny pøijedou z vaší zemì hosté. Budou ubytováni v hotelu Landhaus, kde mají dnes obìd. Zítra veèer budou mít zde posezení na rozlouèenou. Byl bych moc rád, kdyby ses jich mohl ujmout. Nám by dìlalo velké potí¾e se s nimi domluvit.”
“Samozøejmì a velmi rád.” Pøece jsem si nemohl nechat ujít takovou pøíle¾itost. Setkat se s Èechy tak daleko od domova a trochu se i vytáhnout a vyzpovídat je z jejich zá¾itkù z cestování po USA. Ihned jsem volal Danì, aby pøišla za mnou a mohla mi pøesnì pøelo¾it, co bude ode mne Hans potøebovat.
“Budou to nìjací zemìdìlci, kteøí cestují pøes Kanadu a USA a obhlí¾ejí farmy. Pøiletìli vèera do Chicaga a dnes pøijedou do New Glarus. Zde pøespí dvì noci. Zítra se mají jako diváci zúèastnit nìjaké aukce dobytka. Ty dnes na obìd, který pro nì bude pøipraven v hotelu Landhaus, se zapojíš do práce jako èíšník. Zítra veèer v hotelu New Glarus na jejich veèírku ještì vypomù¾eš personálu pøi roznášce nápojù. Od Hanse dostaneš bílou košili s vyšitým znakem hotelu, která ti pak zùstane na památku. Tak co? Spokojen?”
“Jak by ne. Myslím, ¾e byste zítra veèer mìli s Tondou pøijít oba, abychom si s nimi pokecali.” Mùj návrh se sestøe velice zalíbil. Vše bylo jasné a já se mohl odebrat za Mikem, který mìl vše na starost.
“D¾aný, vezmi si košili a já èekat tebe v autì.” U¾ se v té nìmèinì propracoval k srozumitelné konverzaci. V hotelu Landhaus byly u¾ stoly prostøené a v kuchyni vonìly kuøecí grilované steaky. Mnì ještì Mike vysvìtlil, ¾e jakmile zasednou ke stolu, já jim nabídnu a naservíruji nápoje. Kladl mi na srdce, ¾e musím hned ka¾dého “zkasírovat”. Souèasnì budu pomáhat servírce s roznášením jídel a s úklidem po skonèení hostiny. Pak pøišla chvíle dlouhého èekání na pøíjezd autobusu. Kdybych dnes øekl, ¾e jsem nemìl trému, tak bych lhal. Autobus s pùlhodinovým zpo¾dìním zastavil pøímo u vchodu do hotelu. Do recepce vstoupila fešná prùvodkynì, Amerièanka, a pøi uvítání jí zaèal Mike nìco vysvìtlovat. Chvílemi ukazoval na mì – a kdy¾ souhlasnì zakývala, zavolal, abych pøistoupil blí¾e. To, co se v nìkolika následujících minutách odehrálo, mì natolik vyvedlo z míry, ¾e ještì po pùl hodinì jsem si pletl dveøe do kuchynì s dveømi do dvora.

 

“Bì¾ do autobusu a pøivítej je.” Mezitím se kolem nás vytvoøil hlouèek zamìstnancù a pozorovali mì, jak se s touto situací, kterou mi Mike naaran¾oval, vypoøádám. Prùvodkynì zapnula reproduktory, pøedala mi mikrofon a já vedle øidièe stanul tváøí v tváø v uniformì hotelu New Glarus skupinì tøiceti turistùm, kteøí zdaleka netušili, kdo k nim na uvítanou promluví. Bylo naprosté ticho. Ubìhlo jen pár nekoneèných vteøin, kdy jsem mlèky hledìl do velikého mno¾ství oèí, které se upíraly jen na mì. Dalo se z nich vyèíst nekoneèné mno¾ství otázek: Co nám dají najíst? Snad nic nepøipálili? Mají pro nás ubytování? Není tu nìjaká nemoc?… Byl nejvyšší èas napìtí hladových a unavených hostù pøerušit. Za»ukal jsem jemnì na mikrofon jako starý profík a pustil se do proslovu – k jejich ú¾asu èesky:
“Vítám vás v mìsteèku New Glarus. Ubytování vám nabízí hotel Landhaus a veèírek bude zítra v hotelu New Glarus. Oba patøí jednomu majiteli. Dnes i zítra kromì místního personálu budu o vás peèovat také já. K obìdu vám šéfkuchaø pøipravil kuøecí steak se zeleninou a hranolky, mouèník a kávu. Pøeji vám dobrou chu».” Kde se to ve mnì najednou vzalo? Kam se podìla ta tréma? Spokojený sám se sebou jsem chtìl vystupovat z autobusu, kdy¾ se najednou ze zadních øad ozvalo:
“Veï škoda, ¾e nerozprávaš po slovensky!” a následoval potlesk a uvolnìní všech po neèekanì pøíjemném pøivítání. Lepší navázání pøátelského kontaktu snad ani nebylo mo¾né. Za to, co jsem z poèátku Mikovi zazlíval, jsem mu mohl být nyní vdìèen. Pak u¾ vše šlo “jak na drátkách”. Objednával jsem, rozprával a vyprávìl, chvíli “po slovensky”, chvíli zase èesky. Hlavnì nebylo mnoho èasu. Chtìli rychle najíst a jít si odpoèinout. Ale domluvili jsme se na zítøejším veèeru, kdy si budeme moci v klidu popovídat. Z tìch pár vìt, které jsme mezi jídlem staèili prohodit, jsem vìdìl, ¾e v Chicagu mìli na veèeøi “švédský stùl”, na snídani prostøený bufet a dnes v New Glarus je jejich první návštìva klasické restaurace na americkém kontinentì. Proto byli tak pøekvapení, kdy¾ po ka¾dé objednané sklenièce museli sahat po penì¾ence.

Byli to opravdu majitelé nebo zástupci velkých zemìdìlských podnikù ze všech mo¾ných koutù Slovenska. ®e pøijedou mí krajané, jak mì upozoròoval Hans, byla ve své podstatì pravda. ®e u¾ dnes jsme dvì samostatné republiky, to zde nìjak neregistrovali a stále o nás mluví jako o Èeskoslovensku. Samozøejmì ¾e jsem nic nevysvìtloval a nechal je pøi tom. Nakonec mám své pøíbuzné na Slovensku v Nitøe a cítím se tam v¾dy jako doma.

Tìch nových zá¾itkù s ka¾dým dnem stále pøibývalo. Postarali se o to také v práci, kde u¾ mì pova¾ovali za všestranného èlena jejich kolektivu. Dalšími novinkami mì pak pøekvapovala sestra støídavì se švagrem. Stesk po domovì se èím dál tím více zaèínal mísit s nepøíjemnì smutným pocitem, ¾e u¾ brzy budu muset všechny opustit.

Rozluèovacímu veèírku následující den pøedcházela ještì jedna malá nepøíjemnost. Nìco špatného pro nìco dobrého, jak se u nás øíká, mi umo¾nilo seznámit se s místním lékaøem. Kdy¾ u¾ ètrnáct dní nezabíraly ¾ádné mastièky a postøiky, které mi Dana dávala na vytrvalé svìdìní celého tìla s nepatrnou vyrá¾kou, rozhodla se dopoledne mì odvézt na lékaøské støedisko. V èele místnosti za pultem sedìla pøíjemná ¾ena, která všechny mé nacionále, vèetnì èísla mé pojistky, zapsala do poèítaèe. Pak nás se sestrou poslala do prvních dveøí v dlouhé chodbì. Vstoupili jsme do malé ordinace se sklopným lù¾kem, kde v jednom koutì stály dvì ¾idle a v druhém malá sklenìná vitrínka.

 

“To je divná ordinace. Spíš mi pøipadá jak vìzeòská kobka. Podívej se kolem sebe. Nemá ¾ádné okno a doktor, pokud mì bude chtít tady ošetøovat, bude si snad muset nechat otevøené dveøe, aby se sem vešel.”
“Heleï, Honzo. Nedramatizuj to! V tý chodbì je nìkolik ordinací vedle sebe a lékaø postupnì pacienty obchází. Myslím, ¾e ti nemusí vadit, jak je malá.” Mezitím co jsme si tady pìknì povídali, èas pomalu utíkal. Kdy¾ jsem zaèínal mít dojem, ¾e snad na nás zapomnìli, otevøely se dveøe a v bílém plášti vstoupila ¾ena, zdravotní sestra, jak mi Dana pozdìji vysvìtlila, vyzbrojena rùznými technickými pomùckami. Nejdøíve mì zaèala zpovídat: “Vaše jméno, bydlištì, narozen kdy a kde, váha, výška,nemoce…,” prostì zakládala mi asi zdravotní kartu. Zmìøila tlak a teplotu a v závìru se zeptala na potí¾e, které mì sem pøivádìjí.
“Teï se svléknìte a obleète si tento pláš». Vy, paní, musíte odtud odejít.” Kdy¾ mi vše Dana pøetlumoèila, musela na mùj popud okam¾itì té paní vysvìtlit, ¾e já si pøeji aby zde zùstala se mnou. Co bych si zde bez ní poèal?
“V tom pøípadì se ten pán svlékne pouze do pùl tìla,” a s nechápavým výrazem opustila ordinaci. Zøejmì se za svou praxi ještì nesetkala s tak odmítavým postojem, kdy¾ ¾ádala doprovázející osobu o opuštìní této místnosti. I sám lékaø, kdy¾ pozdìji vstoupil do ordinace, byl pøekvapen její pøítomností. Dana však struènì vysvìtlila dùvod, aby si to pan doktor divnì nevysvìtloval”, a popsala mu pøíznaky mé choroby. Svìtle zelený pláš» se zapínáním vzadu (jako pou¾ívají chirurgové pøi operacích) jsem pracnì zase rozepnul a pochlubil se vyrá¾kou.

Vlastnì pìti èervenými pupeny nad hrudním košem.
“Prý se ti vyrazil bacil planých neštovic. Øíká, ¾e je to normální, proto¾e ho máme ka¾dý trvale ulo¾en v tìle. Ještì pøed dvìma roky na to nebyl úèinný lék, ale ty máš štìstí. Dnes ti dá doktor dva prášky z vlastních zdrojù a na dalších pìt ti napíše recept. Ka¾dý den sníš jeden a nesmíš se dotknout alkoholu.” Ten zákaz piva mi vadil víc ne¾ tìch pár pupínkù. Rozlouèili jsme se a pøed opuštìním støediska si Dana ovìøila v recepci, ¾e není tøeba nìjaká úhrada èi doplnìní mé osobní karty. Za pìt práškù v lékárnì za mì sestra zaplatila sto dolarù – jako za mìsíèní nákup pro tøíèlennou rodinu.

Veèer pøed sedmou hodinou jsem se hlásil v práci, obleèen v èerných kalhotách a bílé košili s vyšitým hotelovým znakem. Tentokrát, u¾ bez nervozity, jsem oèekával pøíchod slovenských turistù. Vítal jsem se s nimi hned u recepce spíš jako s pøáteli, kteøí pøicházejí na návštìvu, ne¾ jako zamìstnanec hotelu. Prostøené stoly byly rozestavìny kolem taneèního parketu a postupnì, jak se hosté posazovali, jsem objednával nápoje. Zbývajících asi dvì stì padesát míst se zaplnilo do osmé hodiny a nastal ten správný “mumraj”. Myslím, ¾e všichni, tøi kuchaøi vèetnì majitele, dvì osoby v umyvárce a šest servírek, byli plnì vytí¾eni. Robert v baru musel zvládat obslou¾it hosty èekající na místa u stolu a všem obsluhujícím naplnit sklenice nápoji dle objednávek, které pøinášeli od hostù z restaurace. Má práce byla obdobná jako vèera. Objednat, roznést, “zkasírovat” a utr¾ené dolary pøedat barmanovi. Kdy¾ jsme se podruhé “otáèel”, Robert pøepoèítal peníze, vytáhl dvoudolar a se slovy “to patøí tobì” mi jej pøedal. A pak pøi ka¾dém vyúètování mì obdaroval nìjakou bankovkou v rùzné hodnotì. K tomu sem tam nìjaký tuzér od hostù, a kdy¾ se po deváté hodinì zaèali zvedat od stolu, mìl jsem pìkný “výdìlek”. Dana s Tondou si ten veèer ještì doma rozdìlili úlohy. Dana si chtìla se Slováky popovídat a Tonda mi mìl, pøi sklenièce skotské, u baru dìlat tlumoèníka, abych prý pøi objednávkách nìco nepokazil. Ètyøi vytrvalce, kteøí konzumovali francouzský koòak, pak pozval na “kus øeèi” k baru. Zde jsme pak ještì dlouho po zavírací dobì sedìli v dru¾né zábavì, ještì s nìkolika zamìstnanci a Hansem. Kdyby nás sestra odtud nevyvedla, hlavnì proto, ¾e Tonda musel brzy vstávat do práce, jistì bychom ještì pár sklenièek skotské zvládli.
“Tak kolikpak sis, bratøe, vydìlal?” Ta otázka ale mìla divný, jakoby záludný pøízvuk.
“Bylo to super, ségra. Jsem dneska „v ranci“ a sáhl jsem do kapsy, abych se pochlubil. Napoèítal jsem necelých deset dolarù. Zaèal jsem prohledávat všechny mo¾né záhyby, obracel kapsy naruby,… a znova a znova. Zaèal mì polévat studený pot.
“Já ty prachy nìkde ztratil! To není mo¾ný… “

 

“Neztratil jsi nic. Byl jsi v „dobré náladì“, hlavnì po té whisky. A pak jsi za ty ètyøi kluky zaèal platit. Mnì nezbývalo nic jiného, ne¾ vás odtamtud rychle vykvartýrovat domù.”
“Nevadí, ale bylo to pìkný. No, øekni. Aspoò si kluci budou mít o èem vyprávìt.”

Já jsem si ten veèer pøíliš nepopovídal. Staèit rychle a dobøe zásobovat ètyøicet ¾íznivých krkù mi nedovolilo se ani na chvíli zastavit. Zato Dana byla ve svém ¾ivlu k jejich plné spokojenosti. Procházela mezi nimi, u nìkoho chvíli postála, nìkde si na chvíli pøisedla a zpovídala je, odkud jsou, co dìlají, jak se jim tady líbí… Zpoèátku ji dokonce pova¾ovali za majitelku hotelu. Kdy¾ se tomuto nápadu zasmála, pøihlásila se ke mnì a poèáteèní, spíš spoleèenská rozprava se zmìnila v pøátelskou debatu. Ještì dlouho jsme ten veèer probírali jednotlivce ze zájezdu i hotelový personál. Ka¾dý z nás posbíral rùzné poznatky – Tonda z baru, já z obsluhy a Dana ze Slovenska.

Pokraèování pøíštì...
Jan Kurka
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
 
 Datum
Jméno
Téma