Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Benjamn,
ztra Kvtoslava.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Biblické píbhy (18)
 
VELKÉ ÚKOLY PRO MALÉ NÁRODY
 
„Nikoli proto, e byste byli poetnjší...,
pilnul k vám Hospodin...“ (Dt 7,7)

 
Chceme-li se nyní zamyslet nad zvláštní povahou izraelské pospolitosti, budeme si muset pipomenout jednu epizodu ze ivota krále Davida. Jak teme v Písmu, ponoukal prý kdysi Satan toho znamenitého vladae, aby si spoetl izraelský lid. Davidv synovec, vojevdce Joáb, ped tímto krokem varoval a íkal, e Bh, a je v zemi lidí kdovíkolik, pidá ze své vle stokrát víc... Král neuposlechl – a stihl jej zaslouený Boí trest. David si ml vybrat: bu tímsíní stíhání nepítelem, tíletý hlad, anebo tídenní epidemii moru. Izraelský vlada vyvolil tetí alternativu a za híšné sítání zaplatilo ivotem sedmdesát tisíc lidí...

Chceme-li pochopit smysl této legendy, pak si musíme pipomenout text knihy Mojíšovy, v nm se praví doslova: „Nikoli proto, e byste byli poetnjší ne kterýkoli jiný lid, pilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je pece mén ne kteréhokoli lidu.“ (Dt 7,7)

lovk me sotva mit Boí zámry a plány u proto, e není s to nahlédnout do taj a cíl díla stvoení. Jedno je však nesporné: e toti velké národy mají pramálo citu pro subtilní otázky duchovního ivota. Velcí nehledají smysl své existence práv proto, e rozloha, bohatství a síla se jim jeví jako pirozený stav existence, základ samospasitelnosti, záruka pravdy a doklad moudrosti. Pády biblických veleíší, ztroskotání Egypta, zniení Asýrie, pád Babylónu a poráky Peršan svdí o opaku. Avšak tyto djinné lekce se velikán v mocenské arén tém nedotýkají.
 
A tak byla misijní role v pustinách Blízkého východu svena malé zemice, nepatrnému lidu, který se ocitl na „hlavním tahu“ tehdejšího svta. Lidstvu se tak poprvé naskytlo nové mítko pro sondování skutené národní velikosti. Lidé a národy se ve svtle Písma nejeví velkými poty voják v poli, ale silou své víry a nadje. Malí, poniovaní poutníci zapalují svtlo víry a jejich proroci, kteí nezastírají ani chyby vlastního spoleenství, se stávají soudci vítzících veleíší. Slibují tresty, které zkruší pýchu velmocí.

teme-li biblické pasáe a sledujeme pády korunovaných hlav a penášení moci z jednoho bodu do druhého, poznáváme, e ádná zem se ješt nestala centrem svta a neotáela se kolem ní zemkoule jen proto, e obsáhla velká dobytá území, velké sféry vlivu a e zplodila mnoho poddaných. Naopak – ím vtší byla moc starovkých veleíší, tím více naráely tyto íše ve svém geografickém prostoru na odpor okolí. Nakonec se staly zranitelnými v základním duchovním rozmru: nedokázaly toti nabídnout svtu velké myšlenkové koncepce, a nemohly si tedy svt podrobit duchovn. A mocenská pojetí – ta zase jen tko nalézají následovatele mezi poraenými, bídnými a utlaovanými. Proto tedy jedna veleíše za druhou hyne na úbyt své vlastní prázdnoty.

Naopak Izrael peil mnohé „stídání stráí“, mnohé promny v mocenských polích starovku, nebo tímal v ruce pochode velkého mravního odkazu. Duchovní principy jsou tedy u ve Starém zákon více ne holá moc a stát, velikost a síla nejsou ani zdaleka posledním cílem a argumentem lidského usilování. Hledal-li nkdo autoritu v moci, musel vdycky na této pochybené cest selhat, nebo autorita skutená a trvalá je zakotvena hloubji ne aspirace doasné vládychtivosti. Tady tkví také velký omyl Davidv, s ním jsme se seznámili ji na poátku této úvahy.

Pozorujeme-li pak Izrael pes vzdálenost tisíciletí práv v tomto zorném úhlu, napadá nás, e malé zem mohou v izraelském spoleenství do jisté míry spatovat model pro formulování vlastního poslání. Z dobrých i nevalných zkušeností Izraele si malí svta mohou vyíst píiny svých vlastních úspch a katastrof. 

 
           

           
                         
Jedno je nesporné – sílu a peití mohou nejmenší národy nalézt jen v mravní, duchovní oblasti. Jakmile svou politiku zanou zakládat na reálném potu a na pomrech sil, anebo jakmile se ponou pizpsobovat necitelnosti mocných, podnikají první krok ke své vlastní zkáze. Nebo malý národ ivoící ve stínu velmocí zúí svou jedinenou existenci na pouhopouhé peití a vný strach z poetní malosti pak vede cesty nevelkých k zakiknuté existenci za kadou cenu. Jak víme ze zkušenosti malých národ, ba dokonce z vlastní zkušenosti, není tato cena práv nejmenší. Spásu a budoucnost lze tedy hledat jen v národ samotném, v ušlechtilosti a inspirativní síle programu, jím tento národ ije. Proto Izrael prohrává vdycky tam, kde odkládá svou duchovní podstatu a kde zatouí po pokrmech a pohodlí Egypta, po síle armády, po hejnech kepelek a zlat protivník. A tam, kde se toto spoleenství zpronevuje své úloze ped Bohem, tam také padá. Izrael me jako kadý malý národ najít velikost jen ve vnitních rozmrech a v pomoci Boí. Chtli-li tedy izraelští peít, museli se dret zjeveného ádu a nemohli si dovolit pohodlnou povrchnost svých mocných soused. Jen hluboké pesvdení o vlastním úkolu a plnní Sinajské smlouvy byly zárukou plnohodnotné budoucnosti izraelského spoleenství. Jen v tomto pípad ml toti malý poet obyvatel zaslíbené zem nadji ovládnout duchovn svj prostor a zajistit novou etikou, ctním bliního, sama sebe.
 
Víme však, e Izrael – tato zem vklínná mezi velmoci tehdejšího svta – peasto selhával, nejen na poušti, ale také v dobách svých vlada. Jestlie však nechtl být dokladem lepšího ivota, promoval se nakonec ve vtlené svdectví Boího trestu. Jeruzalém je zpustošen a Hebrejci putují do babylónského zajetí. Pesto pese všechno se tento malý prostor naší planety stal kolébkou tí velkých svtových náboenství: idovského, kesanského a muslimského. Na pouštích Blízkého východu byl pipraven duch píštího svta a Bh práv prostednictvím tchto nepatrných vydal etickou normu pro všechny, velké národy nevyjímaje. A protoe idé mli odjakiva smysl pro humor, Talmud postavení Izraele vylíil i s patiným humorem. „Ti jsou drzí: pes mezi savci, kohout mezi ptáky, Izrael mezi národy.“ Tolik citát dle J. Hirsche.
 

Byl to ovšem duchovní základ, který nakonec dovolil peít i samotnému Izraeli. Je sice pravda, e idé byli ímskými dobyvateli rozptýleni po celé ploše naší planety. Ztratili spolené území, jednotící pouto jeruzalémského chrámu. Neudrovali ucelený hospodáský systém, zapomnli ji dávno ped Kristem i na svj hebrejský jazyk a mnozí asem ztratili i vlastní víru. A pece se tento pronásledovaný národ udrel ve svt celé dva tisíce let. Klasický to dkaz síly duchovních vazeb a tradicí!

Slovu „duchovní“ bychom v této souvislosti mli vnovat zvláštní pozornost, nebo práv toto pouto odlišovalo starozákonní lid od ostatních pevn stmelených státních celk. Jestlie hovoíme o Izraeli jako o spoleenství na rozdíl od spoleností vytvoenými sousedními mocnostmi, pak celá diference tkví pedevším v rozdílnosti duchovních a mocenských vazeb. Na jedné stran nalézáme pouta ist duchovní povahy, na druhé vazby pedevším mocenského rázu. e spirituální tmel lidského spoleenství nevyaduje moci, ba dokonce vyluuje násilí, je mimo jakoukoli pochybnost. A tak dnešní svt krizí, konflikt a archaicky zaloené moci me pi hledání nového modelu nalézt inspiraní zdroje práv v Izraeli. Naši planetu me toti spojit nikoli mocenská aspirace silnjších, ale jen jeden duchovní ideál.

Hledáme-li dnes nová pojítka, bude teba si uvdomit i další fakt – e vazbou svta se neme stát ani ádná z ideologií v mocenském smyslu slova. Nebo tyto nástroje, slouící k boji o svtové pozice (jakkoli si osobují nároky na duchovní obsah), svt rozdlují, místo aby propasti spoleenských systém a kontinent peklenuly. U z této skutenosti plyne, e jim integrující síla není vlastní.

A tak tedy není náhodou, jestlie nám zkušenosti starozákonních as ukazují, e ze všech spoleností tehdy známého svta nepeila ani jediná velmoc a také ani jediná malá národní skupina, Fénicii, Moáb, Edóm a jiné protivníky Izraele nevyjímaje. Naivu zstal jen Izrael, který si svou programovou pochode stále znovu pipravoval u pramen Starého zákona.
 
Podívejme se však nyní na misijní poslání Izraele. Ji od prvních pasáí Starého zákona dává Bh srozumiteln najevo, e má s izraelským lidem zvláštní zámr; osobité poslání Izraele však nevyluuje skutenost, e Bohu patí celý svt. Jak jsme si ovili pi krátkém sledu biblické historie, Bh soudí velké i malé, je normou pro všechny zem svta a prorok Ámos sám pipomíná, e Bh vyvedl Filištínské z Kaftor, práv tak jako vyvedl Izraelské u Egypta. Izrael má pouze výlunou úlohu tlumoníka, zprostedkovatele mezi Stvoitelem a ostatním svtem. Úloha izraelského spoleenství je ostatn zajištna i smluvn a tato dohoda bude vypovzena teprve smrtí Kristovou.

Spoleenství Izraele je tedy celkem oteveným: ji v knihách Mojíšových je zakódováno základní pravidlo, e do této pospolitosti se lovk nerodí, jako se rodívá k státní píslušnosti a k obanství. O duchovním pijetí rozhoduje poslušnost Zákona, a tedy svobodná volba kadého jedince. Stejný ád bude platit, jak píše Písmo, pro domorodce i pro hosta, který bude pobývat mezi „námi Izraelity“.

O jednot svta však svdí i jiná pasá z knihy Exodus: „Nyní tedy, budete-li m skuten poslouchat a dodrovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako ádný jiný lid; tebae má je všechna zem.“ (Ex 19,5) A prorok Malachiáš íká výslovn: „Co nemáme my všichni jednoho Otce? Co nás nestvoil jediný Bh?“ (Mal 2,10) A vyzývá pod dojmem tohoto prohlášení, a kadý odstraní i stopy násilí „ze svého odvu...“.

Na solidarit izraelské pospolitosti se také cizinci podíleli, a bible sama nám o tom skýtá dv klasická svdectví. Pedevším si zajisté pamatujeme na jerišskou enu Rachab, která ukryla ped pronásledovateli dva Jezuovy zvdy. ervená šra v okn se stala viditelným znamením pro útoící vojska a symbolem dobrovolného pístupu Rachab ke spoleenství Boího lidu.

Druhým pípadem je Moábka Rút. Vyprávní o této dívce je dokonce vnována zvláštní kniha Starého zákona. Píbh se odehrává v dob, kdy jeden z Izraelit se svou enou Noemi a se dvma syny prchá ped hladem do zem Moáb. Synové se tu oení a oba zemou ješt ped návratem na území Izraele. Jedna z Moábek, Orpa, zstává ve své vlasti, druhá následuje pi návratu tchyni Noemi. „Tvj lid,“ íká Rút, „bude mým lidem a tvj Bh mým Bohem.“ (Rt 1,16) Rút se znovu vdá za jednoho z píbuzných svého manela, za mohovitého a dobrosrdeného Bóaze, který snad není nikým jiným ne synem jerišské Rachab. Rodim se narodí syn Obéd, otec Jišaje a dd krále Davida. A tak tedy z cizinky Rút pochází davidovská vtev Izraele, z ní se na pelomu letopotu narodí Jeíš. Vývoj k pojetí univerzálního Boha, závazného pro všechny lidi svta, nebyl jednoduchý. Zatímco v prvních knihách Zákona stojí ped Stvoitelem jen jednotliví patriarchové, v Jákobovi se toto pojetí rozšiuje na celý Izrael tvoený dvanácti potomky, zakladateli skuteného spoleenství.

Nkteí znalci Zákona vidí také v zápase Jákoba s Bohem nejspíše symbol mohutného zápasu o tuto promnu v chápání vztahu Stvoitele a lidstva. A konen v Kristovi, ale ji u prorok, stojí ped jedním Bohem celý svt. „A se vespolek shromádí všechny pronárody, národy a se spolu sejdou,“ (Iz 43,9) slyšíme i Izajáše, který zárove tlumoí slib, e tm, kdo dodrují úmluvu, dá Bh místo „ve svém dom“. (Iz 56,4) Dokonce lepší, ne dal svým synm... V jedné vizi Krista pak uvádí, e Bh pijde, aby „shromádil“ všechny národy a jazyky a aby poslal své vrné do Afriky, do Itálie, ecka i jiných míst. Také Ozeáš vidí, e padnou všechny pehrady mezi idy a pohany...

Izraelské spoleenství na tuto tradici otevené pospolitosti v babylónském zajetí pozapomnlo. Úzkostlivé dodrování Zákona, zoufalá izolace od babylónského prostedí, které jim hrozilo duchovní zkázou, vykonaly své. Víra Izraele dostávala stále víc a víc formalistickou podobu a z náboenství spravedlnosti se postupn stal obadný rituál, v nm se rozplýval skutený obsah Zákona. Svou ortodoxností, pezíráním všech, kdo ili mimo spoleenství Izraele, si nakonec idé sami vyslouili nenávist svého okolí. A kam a dospl formalismus víry, se ukázalo pedevším v okamiku, kdy Kristus vynášel bevno svého kíe na Golgotu.

Je pozoruhodné, e proroci Izraele tento osud pedvídali, a jestlie si jejich pedpovdi srovnáme do djové posloupnosti, meme pomocí jejich vizí rekonstruovat celé Kristovo utrpení. V tchto vidinách, které o staletí pedešly své naplnní, však zpozorujeme i obraz koneného zpístupnní víry lidstvu svta.
 
Proroci Micheáš, Izajáš, Jeremjáš, Daniel – i mnozí jiní – pedvídají, e Mesiáš, Pomazaný Pán (Christos), Kníe pokoje, naváe na vtev Davidova rodu; z Izajáše víme, e „se nám narodí dít“, (Iz 9,5) a Micheáš uvádí pesn místo – toti Betlém. „Já mu budu Otcem a on mi bude synem,“ (2S 7,14) dovídáme se o vztahu Boha a Mesiáše ji v dob Davidov. Ezechiel se zmiuje o ktu slovy: „Pokropím vás istou vodou...“ (Ez 36,25)

O cest k místu utrpení se pak zmiuje ji kniha Geneze, v ní se praví, e onen vzdálený potomek Jákobova rodu piváe oslíka k vinné rév a e ve vín svj odv vypere... Tento obraz je – jak vidno – symbolem krve prolité za vinu lidstva.

Izajáš nám pak skýtá i obraz Kristových zázrak, kdy slibuje, e se otevou oi slepých a uši hluchých a e Mesiáš rozváe jazyk nmých. Víme té, e „Pomazaný“ má být uitelem národ a e bude zvstovat, jak teme v knize Izajášova proroctví, své Evangelium chudých a nepatrných.

V ádném pípad nezstalo idm utajeno ani utrpení Kristovo. Ne náhodou se Kristus na kíi slovy „Boe mj, Boe mj, pro jsi mne opustil?“ ( 22,2) hlásí k dávnému almu, který je azen na dvaadvacátém míst. Zde se toti dovíme o tom, e Kristus bude mít probité ruce a nohy a e pi dlení jeho svršk budou násilníci metat losem. alm 31 pak obsahuje poslední Kristova slova: „Svého ducha kladu do tvých rukou...“ ( 31,6)

Víme rovn, e ádná z kostí ukiovaného nebude zlomena a Zacharjáš vydává s velkým asovým pedstihem svdectví o probodení umueného. Tento prorok se mimochodem zmiuje o veleknzovi Jóšuovi – a jméno samo ukazuje na veleknze nové smlouvy, Jeíše. Konen jsme obeznámeni s výší odmny vyplacené Jidášovi za zradu uitele. Zacharjáš íká doslova: „Tu mi odváili jako mzdu ticet šekel stíbra.“ (Za 11,12) Písmo mluví o urákách, bití, o smrti, ale také o tom, e v ten den „slunce zapadne v poledne, tmou zahalím zemi za jasného dne...“. (Am 8,9)

Ani smysl Kristovy smrti prorokm neunikal: Zacharjáš mluví o „krvi smlouvy“ (Za 9,11), která bude prolita „v ob za hích“, jak dodává Izajáš. „On byl proklán pro naši nevrnost...“ (Iz 53,5) Izajáš dokonce dokládá, e idé si tohoto nejpohrdanjšího „mue bolesti“ nebudou váit, proto budou, jak se shodují etné vize, rozptýleni do celého svta; k nové smlouv se však pihlásí pohané a velkému trpiteli se budou klant i králové. S lidem bude uzavena Kristovým prostednictvím nová smlouva...

Tebae se tedy izraelské spoleenství mohlo mnohé doíst, pece mlo o Mesiáši docela jinou pedstavu. ekali potomka z Davidova rodu, skuteného krále, který obnoví slávu Jeruzaléma. Nenapadlo je, e by se Mesiáš mohl dobrovoln obtovat k nejkrutjšímu ortelu smrti, k pibití na kí. Jen jedno vdli urit: e se Mesiáš objeví v podob lovka.

Je tudí logické, e Jeíše, tohoto všedního mue bez lesku slávy a zlata moci, nepokládali za velkou  davidovskou osobnost jeruzalémského trnu. Naopak, jeho vystoupení pokládali za vyloené rouhání... 

 
  
  
                           

A tedy ve chvíli této zkoušky Izraele si nutn uvdomujeme, e idé nepochopili poslání vlastního národa. Nechápali, e velikost je jinak mena vností a jinak pozemskými pedstavami. Místo aby smovali k hlubinám poznání a duchovního rozkvtu, ohlíeli se árliv po potech obyvatel, po lesku a rozmrech sousedních veleíší. A tak ješt díve, ne ukiovali Krista, oslepeni pozemskou mocí, zradili své poslání. 
Tato zrada je pak varováním pro budoucnost, pro velké i malé národy naší planety, které se rovn musejí vyrovnávat se svým údlem a posláním. Mocnosti, které v honb za parcelací svta nemly smysl pro jiný rozmr ne práv pro sféry vlivu, se vnitn rozkládaly a hynuly. A malé národy, které nedokázaly vytit nic ze svých duchovních potencí, byly beze stopy pohlcovány velkými a v trhlinách dleného svta byly streny do propasti s nejmocnjšími .
 
Píšt: Meditace o Bohu Zákona.
Upravená pvodní grafika Olga Janíková.
Slavomír Pejoch Ravik
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 24.11.2019  11:11
 Datum
Jmno
Tma
 24.11.  11:11 Von