Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Jaromr,
ztra Zlata.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Naše zvíena i rodina (1/4)
 
Ryby na louce nerostou…

Jednou jsme šly s Eliškou nakupovat na ivohoš samy, jen s Béou. On ml u nauený takový obad, nebo jak to nazvat, zvyk moná. Kdy vidl, e jdeme na procházku smrem nahoru ke kopcm, vyrazil s jásotem, skoil do sousedovic pozemku, kde ukradl válející se jablko a uhánl naped v radostném oekávání, e ho dohoníme a jablko mu budeme házet jako aport. Vtšinou jsme to tak dlaly. Ten den však krom jablka bel s nosem nastaveným dopedu daleko do centra blízké velké louky. Tam nejdíve lítal jak blázen kolem dokola, ale pak se slastn zaal válet na zádech. Ach, jo, bylo mi to jasné, znajíc jeho mámu Sáru, pro kterou smrad ze chcíplých králík, krys i jiných mrtvol je královskou vní, kterou si musí poznamenat svj koich. A také, pamatujíc se na svou kamarádku Sášu, její kolie Arne se vyválela ve chcíplé ryb poblí elezniního mostu v Praze pod Vyšehradem. Sáša pak psa polila voavkou, ím tomu dala korunu a smrad spolu s vní byl zcela nepekonatelný. Nastoupily jsme tehdy my dv plus naši psi do tramvaje a všichni cestující píští stanici vystoupili. Nedivím se jim.

Tady jeden dobrý dobrák z okolních chat ml ten dobrý nápad, e rybu, kterou chytil, ale nespotebuje, hodí do blízkého pole.

“Ach, fuj, oj,oj,” kviela Eliška, kdy se smardlavý Béa zvesela vracel z pole na cestu, kterou jsme kráely lesem na ivohoš. – “Babi, prosím, nepouštj ho ke mn, on tak strašn smrdí!!” kiela a mla pravdu.

Pak jsme šly tch XY kilometr pro nákup a Béu jsme uvazovaly hodn daleko od lidí. Po návratu šla Eliška za svými kamarády a já jsem se ujala záleitosti odsmradit Béu. Spoívalo to v tom, e jsem ho uvázala u klu, našamponovala ho a pinášela ze všech stran, kam napršelo do rzných nádob, vodu. Tou jsem ho polívala, piem jsem ho drbala rejákem. Trošku se cukal, trošku drel, byla to celkem pijatelná procedura. Trvala asi hodinu. Pak jsem ho odvázala, oddychla si, nasála nosem okolí a usoudila, e to nejhorší je u pry. Jene jsem zaváhala… Mezitím, co jsem si šla své chatové sousedce Marcele postovat na tuto událost a varovat ji, aby nepouštla svého pejska Baryka do louky, Béa usoudil, e je as se jít probhnout. A to na zmínnou louku. Myslela jsem, e mne raní mrtvice, kdy jsem se od sousedky vrátila a našla jsem našeho psa stejn smradlavého jako ped hodinou.

 

vala jsem jako tur a rozhodla se uinit rázná opatení. Krom toho, e jsem ho znovu odsmradila, jsem vzala kýbl plný popele, kopáek a lopatku a vydala se na pole. Psa jsem zamkla v chat. Na louce jsem rybu posypala popelem, nacpala do kýblu a šla ji zakopat hluboko do lesa do koen strom. Tam jsem navíc navršila mohylu z kamen a klády z poraených strom kolem. Všechno se zdálo OK. Asi za trnáct dní, kdy si tak sedím na verand ped chatikou a piju kafe, slyším zoufalé výkiky: “Au, och, Maxi, ty strašn smrdíš rybou, aáá, necho ke mn, lezou z tebe ervi!, Pocem, musím t umýt, ach,” volala do svta sousedka z chaty naproti. A za chvíli další informace od Marcely: “Hele, Evo, kde je vlastn ta TVOJE ryba, sousedv Maxík i náš Baryk se v tom vyváleli.”

Trošku jsem se cítila ukivdná za to, e njakej blbec z naší chatové osady nevidl jinou monost, ne hodit rybu, která se mu nehodila, na pole a náš pes byl prvním, kdo mne pinutil za nj tu rybu uklidit. Prost to není MOJE ryba, naopak, mnou velmi nenávidná ryba! Nicmén, ve snaze vyjít se sousedy a hlavn zbavit se toho smradu, vyrazila jsem do kopce do lesa, kde byla ryba ped dvma týdny mnou pochována. Ano, skuten bylo všechno v koenech patiného stromu rozvrtáno, rozhrabáno, i rybí puch byl patrný. Nikoli však obrysy jakékoli ryby, kterou bych nyní mohla uchopit a uloit sto sáh pod zem nkam jinam. Jen zm zem a jakési smrduté smsi. Nedalo se to vykopat ani penést bez toho, kdy bych vykopala celý strom a moná i kus lesa. Ale dostala jsem nápad. Vrátila jsem se do chatiky a sebrala do kapsy všechny letité voavky a kolínské vody, co se nashromádily u zrcadla v kout u malé šatniky. Bela jsem zpátky do lesa na kopec, kde bylo to nešastné smrduté místo. Ale zapomnla jsem Bedicha zamknout v chat. A tak bel taky. A to velmi ile a vesele. “Béo, Béo, hele klacíek,” lákala jsem ho v bhu celá udýchaná a házela kus deva na opanou stranu, abych ho zdrela. V duchu jsem si nadávala: ty Káo hloupá, pro jsi ho nezavela, te se ti v tom vyválí potetí!!! Pes sice hozenému klacíku nikdy neodolá, skoil po nm, nicmén lákavá vn byla silnjší. Vyrazil úprkem do kopce. Já taky. Snad nikdy jsem nebela tak rychle. Musím tam být první! Musím!

 

Dorazili jsme stejn. Bedich a já. Já jsem však mla v ruce tu zbra. Tak jako ve filmech o upírech se dlá esnekový i kíový kruh kolem, aby tam nemohl ten zloduch vstoupit, ohánla jsem se lahvikou kolínské. Stála jsem na kopci s rozevlátými vlasy, s rozevlátou osobností a nataenou rukou. Toila jsem se do kola a cákala kolem stromu ty vn. Pes se zastavil, byl chudák rozpolcen. Trochu mu to vonlo, trochu smrdlo. A naštstí díky mému úsilí smrad z voavek rychle peváil. Zhnusen odstoupil. Ach, to jsem si oddechla. Navršila jsem na to místo ješt další kameny a poválené kusy strom a šla jsem k Marcele pro další voavky…
 
Pokraování píšt...
Eva Stíovská
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 23.09.2019  15:09
 Datum
Jmno
Tma
 23.09.  15:09 Bobo :-)))