Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Vladimr,
ztra Jana.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Píhody Pošlýho ibida (1/7)
 
Ani jsem se pvodn vbec nechtl k této záleitosti vyjadovat, bylo to prost jenom tak, e jsem stál jako obvykle mezi náhrobky, pozoroval všechna ta jména a pomýšlel na jejich zvláštní, nebo teba i docela obyejné osudy, které také vesms naplnili svými myšlenkami.

Ale abych zaal od úplného zaátku.

Vyrstal jsem pouze v takovém skrovném domeku, ádný velkostatek to nebyl, celkem nic, co by mohlo ulpt na hladových závistivých oích, které jsou mezi námi zcela bným, i kdy velmi nehezkým jevem. Ale to me být doba snad jakákoli a píliš se na tom nic nezmní. Tento smrtelný hích se a píliš snadno zabydlel v lidských duších a tko lze odhadnout, zdali mu nkdy bude s konenou platností odzvonno.

Mým nejvtším osudem byl ovšem mj vlastní otec.

Byl jediný z muského pokolení v celém mém širokém okolí, který si nepál mít syna, nýbr dceru. Nepamatuji si to úpln pesn, ale hladil maminku po bíšku, v kterém jsem si v poklidu plaval já a vykládal mn slova, kterých jsem se pozvolna zaínal obávat, protoe jsem si uvdomil, e to asi myslí opravdu ván.

Kdy jsem se na sebe díval a vidl, jak mn roste nco dlouhého mezi noikami, dostával jsem strach, který se neustále stupoval, protoe, a jsem se snail sebevíce, nešlo to zatlait.

No, abych to neprodluoval… moje maminka mu zakrývala pravdu a do poslední chvíle… a ta bohuel nastala mým narozením.

Tatínek odný celý v rovém, samozejm jsem to myslel, e byl pipraven na dcerku, se pi posledním bolestném výkiku matky napímil, protoe chtl být pi tom.
No a to byla moje osudová chyba.

Všichni okolo radostn vykikli: „Tatínku, máte syna!“ jenome tatínek zesmutnl a podíval se na mé malé, všelijak zbarvené tlo.

„Bude se jmenovat ibid,“ ekl polohlasem a opouštl sál, kde jsem teprve zaíval sám první dkladné doušky vzduchu.

„ibid?“ zeptala se nevícn jedna z asistujících sester.

A maminka radji pokorn pokývala svojí zmuenou hlavou a odvrátila svj pohled nkam do nekonena.

Jedna ze sester se rozbhla za mým, jinak zcela schopným, tatínkem.

„Pane Pošlý, rozmyslete si to!,“ kiela na celou chodbu. „Vdy to s tím chlapcem poroste celý ivot.“

„Tak a, já jsem byl od narození taky Pošlý, a kdy mohlo být ibid dobré jméno pro, no sice ne píliš významného šlechtice ve trnáctém století… konec konc me být dobré i ve dvacátém,“ a kráel neochvjn dál a od této chvíle jsem byl obanským jménem ibid Pošlý.

Nedivte se proto, kdy vám tento svj píbh vyprávím, e jste práv plni zdšení i smíchu zárove. Já kdybych do toho tehdy mohl mluvit, urit bych jenom tak bezmyšlenkovit neval, protoe bych neprotestoval proti vzduchu, ale naopak, abych byl dobrovoln pidušen. To mn ovšem dopáno nebylo, naopak m mydlili po mé prcince a tváili se tak, jako by to bylo v té chvíli to nejsprávnjší. Ale eknte, dá se tato chvíle pirovnat k nemu, emu se íká ivotní omyl? Pokud vás to dosud nepesvdilo, budu tedy ve svém vyprávní s dovolením pokraovat.

Zkuste na nkoho, kterého teba máte opravdu rádi, zavolat tímto jménem, aby to nepsobilo njak odpudiv a tuto oslovenou osobu to naopak potšilo.

-ibídku, nebo snad ibídeku… – no vidíte sami, e ím více se snaíte, tím to zní hroznji.

Take mým nejšastnjším obdobím bylo rané dtství, kdy jsem trávil celý den ve spolenosti maminky, která se mn vše snaila vynahradit a soukromí, které m obklopovalo, m utvrzovalo zdánliv v tom, e je vše v nejlepším poádku.

Ale nebylo…

Kdy jsem byl ji dvouleté roztomilé batole a moje rozesmátá ústa ozdobily první mléné zuby, zavítal k nám mj siln nahluchlý strýc, jeho hlavu krom etných jizev, utrených v horách pi tb deva, zdobilo navíc stí pouhých ticet procent sluchu. Mj otec si s ním proto mnohem radji dopisoval, protoe na nkoho nerad kiel a rozhovory se svým vlastním bratrem naprosto nesnášel. Ml z nich tká psychická traumata a trpl pak nesnesitelnou nespavostí.

Jednoho dne jej vmákl statný, práv poraený smrk, do takové prohlubn tak dokonale, e jej záchranná výprava dvakrát pešla bez povšimnutí a vyenichal ho a jeho pes s píznaným jménem Ketík, který se na dvorku utrhl a bel svému pánovi neomyln na pomoc.

Jenome kdy ho konen vyezali z jeho nedobrovolného hrobu, zjistili, e je sice naivu, ale jakási nezbedná vtev se mu zabodla do ucha a nejene mu zpsobila stoprocentní hluchotu, ale tém i smrt. Tlo ml kupodivu jinak, a na nkolik zlomených eber a podobných odrek, celkem v poádku.

A tento mj strýc, hned jak m poprvé spatil, tak si m zamiloval.

Cupital jsem mu naproti ke dveím a on ml od této chvíle své oi jenom pro moji blonatou hlaviku plnou všelijakých prstýnk a vlnovek, no prost pro všechno, co moje vlásky dokázaly vykouzlit.

„Ale copak to tady máme za andílka?“ rozzáil se a roztáhl ty svoje medvdí pae do neuviteln mohutné šíe a sehnul se ke mn tém a na samou zem.

„Jakpak se jmenuješ?“ zeptal se m a maminka, která mu ped chvílí otevela naše dvee, ponkud znejistla.

Jenome ukate mn dvouleté dít, které dokáe íci bezchybn svoje jméno, obzvlášt, kdy obsahuje písmenko e. Pesto jsem se však snail vyslovit ho co nejpknji.
„ibid,“ zašišlal jsem a doširoka se na strýce usmál.

Strýc však pochmurn zkrabatil svoje obrovské elo a naklonil se ke mn ješt blíe.

„Musíš hlasitji, já špatn slyším,“ ekl podezírav.

A tak jsem zakiel co to šlo nejvíc: „ibid!“

„Ty uliníku,“ zahudroval strýc. „Vidíme se poprvé a ty u si ze m zaínáš dlat srandu? Náhodou jsem t slyšel docela dobe, ale tohle není ádný jméno!“ ekl a jemn m plácl po hlav svojí medvdí tlapou na zpsob nesouhlasu. Já se zamotal kolem dokola a o botník, který stál hned vedle dveí, jsem si vyrazil jeden zub. Byl jsem tak pekvapený, e jsem tehdy dokonce zapomnl i plakat.

Strýc znejistl a díval se stídav do mého vydšeného obliejíku a na moji maminku, která mu tehdy tém se slzami v oích potvrdila, e je to všechno pravda.
„Chudák kluk.“ ekl strýc. „Kde je brácha?“ zeptal se potom maminky, která jen mlky ukázala smrem do lonice, kde tatínek odpoíval po noní.

Pohladil m po mé kudrnaté hlavice.

„Z toho si nic nedlej, zub ti naroste novej,“ usmál se na m. „Já jich taky nemám dodnes plnou pusu. Ale s tatínkem si pjdu promluvit, byl vdycky tvrdohlavej jako mezek,“ potom vstal a já se navdy stal jeho nejvtším milákem… ovšem jen do jeho smrti, která nastala tém hned pi další tb deva, kdy jej pikryl ješt o nco vtší smrk, který mu sice nepropíchl ádnou vtvikou ucho, ale zato mu rozdrtil páte, protoe tam tentokráte nebyl ádný dolík, do kterého by ho vmákl.

Tehdy vím, e tatínka nemilosrdn probudil, i kdy si to nikdy nikdo, kdy ml po noní, nedovolil a a do noci na nj nemilosrdn kiel, piem tatínek mu odpovídal písemn do pedem pipraveného bloku, protoe byl nachlazený a jeho hlasivky by tento obrovský nápor tudí nevydrely.

Pokraování píšt...
 
Vladimír Korbika
* * *
Ilustrace © Martin Velek
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 11.03.2019  13:47
 Datum
Jmno
Tma
 11.03.  13:47 von
 11.03.  13:01 Vclav Pokorn
 11.03.  11:44 Hilda
 11.03.  10:38 Mara