Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Ldie,
ztra Radana.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pedobraz všech pábitel – Josef Hrabal
 
Chci vám vyprávt píbh lovka, který byl ve své skutené podstat zcela neznámým, jako literární postava je ale jednou z nejslavnjších nejen v eské literatue. Obanským jménem byl  - Josef Hrabal, literárním - strýc Pepin.
 
Josef Hrabal byl nejstarším synem Josefy a Františka Hrabalových z domu . p. 125 v ulici Na Píhonech v Konici nedaleko Prostjova. Narodil se 23. srpna 1882. Ml ješt ti sourozence: Adolfa (*29. listopadu 1884), Marii (*17. záí 1887) a Františka (*17. listopadu 1889).
 
Rodina nemla mezi sousedy zrovna nejlepší povst. Josefa Hrabalová byla hádavá drbna, František Hrabal nebyl zrovna nejlepší sladovnický dlník, ml sklony k alkoholu a „ruce mu šly dozadu“. Teli bídu s nouzí. Chalupu mli na spadnutí a kolem ní, mírn eeno, nepoádek.
 
Zdejší rodák František Továrek napsal ve svých vzpomínkách „Hrabalv strýc Pepin a Konice“ v asopise Prostjovská štafeta (1/1982): „Na tch Píhonech bývalo zpravidla rušno. Kik, váda, psti, košata, vidle, lopaty… jen zaít. Nezaalo však nic, to jen my kluci jsme ješt dlouho mli oi navrch hlavy. Píinou vády bylo zpravidla Hrabalovo hnojišt se „sociálním zaízením“, všecko vystrené do ulice. Sousedé vyvolali kvli tomu i komisionelní ízení, ale kdepak na starou Hrabalku. Ukázala komisi to, co se normáln neukazuje…“
 
Josef, obecn zvaný Pepin, jediný bratr Francin ho oslovoval Joko, se vyuil obuvníkem. Ve výuním list stojí: „Za pedsednictví II. spoleenstva obuvník, krejích, koeluh, klobuník, koešník, epiá, sedlá, emená, tkadlc, faktor a malí soudního a berního okresu Konického dosvduje se, e se Hrabal Josef, nar. 23. 8. 1882 v Konici, u pana Buriána Václava, mistra obuvnického v Konici a lena tohoto spoleenstva, po ti roky, tj. od 1. ervence 1897 a do 1. ervence 1900, emeslo obuvnické uil… za schopného tovaryše prohlášen.“

 
 
Byl tedy vyueným obuvníkem, jene píštipkaení ho neuivilo – na konickém Starém mst byli ševci v kadém tetím baráku. Proto píleitostn pracoval ve zdejším pivovaru (pozdji prohlašoval, e je vyueným obuvníkem a sladovníkem).
 
Stavení od staré Hrabalky, kdy ovdovla, koupil pantáta Spurný ze sousedství a zboil ho.
 
Pamtník Karel Outrata na to vzpomínal: „Hrabalovi tady nebyli milováni. Kdy se sthovali z té vykoupené „pastoušky“, tak jedna sousedka vzala buben a vyprovázela je bubnováním.“
Josefa Hrabalová, která tu zstala po odchodu Pepina sama, se odsthovala k provdané dcei Mace na Dl (dnešní Vodní ulice v Konici), kde 1. února 1936 zemela.
 
V roce 1916 Josef narukoval do armády. Pravdpodobn v beznu, nebo tehdy posílá svému bratrovi do Polné, kde pracoval jako úetní v pivovaru, pohlednici (Schónberg), na ní píše: „…šaty neposílej u mám komisní.“
 
V íjnu 1916 posílá Francinovi Feldpostkartu z Krakova: „…jsem ji na novém míst… já bych s tebou velice rád mluvil… orláby te dávají tm kdo má z domu ádost od starosty a etník potvrzenou a neb kdo nebyl 9 msíc na orláb. Lénunku te dostávám 3 K 60 hal… líbá tvj vrný Josef.“
 
V íjnu 1919 píše Pepin Francinovi ji z domova a na adresu do Nymburka: „…my se máme poád stejn. Te kopeme zemáky. Nového tak zvláštního nic. Ty vajíka Maka seene co nejdív. Piš m také kdy zanete sladovat, abych vdl jak se mám ídit.“
 
V dalším, nedatovaném dopise píše: „…co se týe tch vajec nejsou k dostání. Chtjí po obchodnících 52 krejcar. To víš kdyby to bylo k dostání tak bych t to hned poslal… Boty u jsou hotové a na dva páry tvých podráek… ki jsem vzal bez penz ponvá ádné na hotovosti nemám. Te jsem nic nedlal do továrny a kdyby tak te se nic nezstane. Je to horší jak loni. Jak ty boty budou hotové tak ti jich hned pošlu. Jak se m lépe povede tak udlám nové boty. Vrchové ke je dost, ale stojí 36 zl… Byl bych se k tob pijel podívat ale nemám penz na cestu. Maena byla moc dluna tak to platila a zase nemá nic. Te jsme ivi jenom tmi zemáky…“
 
Následuje dopis: „…zasílám ti ten balík s tmi boty… odepiš jak to štkne… Co íkáš na ten lak ten t pošlu zvláš, jak budu mít peníze ale kdyby na to byla njaká plechová nádoba aby se to nerozlilo.“

 
 
Dne 24. bezna 1920 ádá bratra, jestli by pro nj nesehnal njakou práci: „Práci jsem te nedostal, protoe je málo práce. Te dlám šindel na klnu. Tak bu laskav a obstarej mi místo jinde… Co je s tima botama co máš na zprávu tak si to pošli.“
 
ádosti o práci se potom opakují i v dalších dopisech, nakonec zejm pro nho Francin nco našel, nebo nkdy z kraje roku 1924 mu Pepin sdluje: „Srden T dkuji za dopis který m velice potšil. Zárove T zdluji e, souhlasím s Tvojí nabídkou na hlídae.“
 
Kdy pesn v roce 1924 pijel Pepin Hrabal ke svému bratrovi Francinovi Hrabalovi, správci nymburského pivovaru, nevíme. Jak píše spisovatel v Postiinách „na krátkou návštvu“, z ní se u do Konice nevrátil.
 
„To sakra, já jsem k vám pijel na návštvu, nebudu tady dýl ne trnáct dní…“ sdlil tehdy bratrovi a švagrové Maryšce na uvítanou.
 
V Klikách na kapesníku se doteme: „Kdy mi bylo deset let, pijel strýc Pepin, u nás bydlel, jedl, pracoval v pivovae, take celá rodina byla jako koloto, a ten sloup, kolem kterého se otáí, to byl strýc Pepin a my jsme mu kladli otázky, které byly nkdy velice nesmyslné, take i já si z dtství pamatuji jenom strýce Pepina a všechno, co strýc vyprávl a ím my jsme ho provokovali k hovoru, u nás v pivovae byl neustále kik strýce Pepina, náš smích, zmatené hovory… Pepin byl vysloven ta figura jako Chaplin, jako Lupino Lane, jako Frigo. Frigo byl melancholický a intelektuální, strýc Pepin je toté jako Charie.“
 
Kdy si petete následující historku, jakoby se ped vámi objevila scéna s njakého komického ernobílého filmu:
 
„Jednou, v sobotu veer, sedla na šaland nymburského pivovaru veselá spolenost pivovarských dlník – ten den dostali pidáno, tak slavili. Kdy u se notn pipozdilo, došly jim cigarety. O pivo samosebou nouzi nemli. Strýc Pepin se nabídl, e dojde njaká „retka“ opatit. Jeden ze sladovník mu nabídl, aby si vzal jeho kolo, které stojí opené o strom ped kotelnou, e bude dív zpt.
 
Pepin odešel… a velmi dlouho se nevracel. Hodinu po plnoci se zaali rozjaení kumpáni rozcházet a mezi vraty pivovaru potkali Pepina. Pomalu kráel, open o kolo, obas se zastavil, potáhl z cigarety…
 
„Kde jsi byl tak dlouho?“ osopili se na nj.
 
„No peci byl jsem koupit cigarety!“ odpovdl.
„A kde, prosím t, vdy jsi byl pry ti hodiny!“ kiel na nj sladovník. „Pjil jsem ti, Josefe, kolo, na ofín a zpátky to trvá deset minut!“
 
„Já byl na hlavním nádraí, protoe tam mám známou kelnerku Helenku…“
 
„A pro jdeš pšky?“ ptá se majitel bicyklu.
 
„No protoe já na kole neumím jezdit!“ vysvtlil Pepin.
 
Jestlie vtšina obyvatel Nymburka povaovala Josefa Hrabala pinejmenším za podivína, v lokálech patíval k nejzábavnjším hostm. Jeho hlasit rozprávné historky, jim ovšem nikdo ani za mák nevil, sklízely ovace pichmelených parák i lehkých holek. Ty patily k personálu napíklad v hotelu U Sadílk, pozdji Slávie, v hotelu Horák u nádraí, U Havrd na námstí, v Avionu na Boleslavské ulici, v Drahelicích Na Cejpovn, na zálabské stran Na ofín.
 
„Se slenou Vlastou u Havrd, – ekl strýc Pepin, – to taníme taky tak, ale trochu jiná, rychleji, Vlasta mi naleje martel a pak ekne, Tak pane Josef, co vám mám zahrát? A já eknu: Zahrajte mi njaký tapec! A Vlasta ekne: A jakej tapec? Povídám: Od skladatele Bundy, takzvanýho Gobelinka…“ (Postiiny)
 
„Josef Hrabal byl velmi zvláštní lovk,“ vzpomínala na tuto nymburskou figurku pamtnice paní Hafenscherová. „On il v jakémsi svém, zvláštním svt. Neustále si nco sám pro sebe vyprávl a nebo hovoil k lidem, s nimi se potkával, kladl jim otázky, ani však ekal odpov.“
 
Malí a grafik Milan Albich, pítel Bohumila Hrabala, zavzpomínal na jedno setkání s Pepinem: „íkal mi – pane profesore, a manelce – milostivá paní, a líbal jí ruku. Byl siln nahluchlý a zaal zpívat „Ó vy lípy…“. Hrozn val a my jsme se tásli ješt nkolik dní, e nás vysthujou.“
 

Poslední roky ml Pepin potíe s chzí, byl tém hluchý. Pro velmi špatný zdravotní stav byl 23. srpna 1966 umístn v domov dchodc v Lysé nad Labem, kde 21. bezna 1967 zemel.
 
„…Francin se naklonil nad bratrem a ekl… Joko, na myslíš? Sestika pistoupila k posteli a dívala se na fialové rty strýce, které zašeptaly… Co bude s tó láskó… Zvuk listí zesílil, pohybovalo se v oteveném okn jako pomatený velí roj… Coe, optal se znovu Francin a piloil ucho ke strýcovým rtm, které zašeptaly… Co bude s tó láskó… Francin mi opakoval a díval se na mne polekán… Co bude s tó láskó? Sestika se sklonila, lehce se dotkla Francinova rukávu a sladce pikývla, Francin pochopil a zvedl se, couval od postele, couvala jsem i já, sestika otevela dvee a vycouvali jsme na chodbu.“ (Harlekýnovy milióny)
 
Ostatky zemelého byly uloeny v rodinném hrob . 1476/IV na hbitov v Nymburce. Prvního dubna 1980 Bohumil Hrabal penesl urny s popelem Pepina, Maryšky a Francina do hrobu, který „koupil od tety Herclovy své en k narozeninám za pt set korun, aby jí udlal radost“, na hbitov v Hradištku.
 
Josef Hrabal se stal literární inspirací svého nevlastního synovce a bezesporu i prototypem a pedobrazem všech pábitel. Kdy Bohumil Hrabal napsal následující slova, jist ml ped oima strýce Pepina: „Pábitel, kdy se nedává do ei s lidmi, baví hovorem sám sebe, podává informace o pípadech, jejich význam je zvelien, pesunut, zpeházen, protoe pábitel cedí skutenost pes diamantové oko inspirace.“
 
Josef Hrabal byl toti pesn takový – na ulici, v hospod, v podstat kdekoliv oslovoval známé i neznámé lidi, nepetritým proudem ei jim vyprávl neuvitelné píbhy i nesouvislé myšlenky, zahrnoval je otázkami a, ani ekal na odpov, pospíchal dál, aby vzáptí svým naléhavým sdlením pekvapil dalšího kolemjdoucího.
 
Jindy Bohumil Hrabal ekl: „Je zaujat svým vnitním monologem, se kterým chodí po svte jako páv se svým krásným peím.“
 
Zcela nenapodobitelný zpsob ve vyjadování – proud hovorové ei strýce Pepina – pejal Bohumil Hrabal do své tvorby a povýšil jej na tvrí metodu, kterou Milan Jankovi oznauje jako „nevšední hru s všedností“.
 
„…a tak chodili a hímali o samé lásce, ne jak objímat holku, ale kdy uboák nemá, tak mu dá ten, co má nadbytek. To je ta láska pravá a ne kotrmelec na kanapi, a kdybyste celý svt získali, nic to neprospje, to je ta duše istá a tu u musí ta renesance pstovat odmlada….“ (Protokol aneb píspvek k renesanci sepsaný s mým strýcem Josefem v kvtnu 1952)
 
Autentické hovory strýce Pepina soustedil do souboru Protokoly, pozdji je upravil do svazku Utrpení starého Werthera.
 
„…to je ten proud ten blábol ta hospodská historka tu kterou ovládal na poátku mého psaní strýc Pepin ten který je zakladatelem eského pábení toho hovorem odkrývání a dobírání se podstaty která ale neustále se odsouvá toho dna které se vzdaluje…“ napsal v ervnu roku 2001 v dopise Vladimíru Sainerovi.
 
V knihách Bohumila Hrabala se strýc Pepin stal nesmrtelným.
 
Od roku 2006 poádají ochotníci v Polné na Vysoin divadelní pehlídku Oste sledovaná Hrabalova Polná. Na podklad fiktivního píbhu „v duchu pábení“ o návštv Josefa Hrabala v Polné zvolili figuru strýce Pepina za maskota pehlídky, dokonce tuto figuru v nadivotní velikosti vyrobili. Je k vidní v polenském divadle.

 
 
Na závr si dovolím pidat jednu osobní vzpomínku na Josefa Hrabala:
Bylo to nkdy tak kolem roku 1962 i 1963, ve všední den odpoledne, kdy nymburské námstí pulzovalo ivotem. Na rohu domu . p. 14 „u Novák“ stál Josef Hrabal a upen se se zaklonnou hlavou díval na stechu protjšího domu pes Mosteckou ulici, v nm bývala Havrdova hospoda. Obas si zaclonil oi rukou, ukázal vytreným ukazovákem…
 
Pochopiteln, mn – dvanáctiletého kluka – to zaujalo, nebo strýc Pepin byl pro nás kluky svým chováním zajímavý. A navíc: on byl potichu! Nemluvil! Šel jsem se podívat, co to tam sleduje, ale kdy jsem zjistil, e tam nic zajímavého není, pešel jsem ulici, sedl si na obrubník a sledoval, co se bude dít.
 
Chvilku stál Pepin sám, pak se o dva metry dál zastavil jakýsi starší lovk se zájmem, coe to tam ten Pepin vidí. Pidal se další… tvrtý… pátý… kadý se ale ostýchal zeptat se, o co tu vlastn bí. Jeden z nich dokonce „cosi“ na té steše uvidl. „Vidíte to, tam, mezi tma dvma komíny!“ Neupesnil to, co samozejm podnítilo zájem ostatních.
 
Kdy u se chodník i oblouk podloubí ped prodejnou potravin zaplnil, Pepin rozpáhl ruce a vykikl „Ty lidi sou blázni!“ a odešel.
 
Jan ehounek
* * *
Fotografie  © archív Jana ehounka

Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 16.11.2018  15:50
 Datum
Jmno
Tma
 16.11.  15:50 ferbl
 16.11.  15:44 Marta
 16.11.  15:22 Von