Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Luk,
ztra Michaela.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

O psí cestománii
 
„Vyprávl jsem ti nkdy, Koljo, o Kazanovi? To byl pes mého bývalého spoluáka a kamaráda Michala Dyrynka. Tehdy jsme byli ješt hloupí kluci a mli v hlav jen samé lotroviny. Dneska je Michal známým keramikem a jeho starší bráška zase uznávaným grafikem…“
 
Kolja pobíhal kolem mne a dlal, e ho to vbec nezajímá. „Jestli je to sranda, tak povídej!“, vyzval mne konen s lišáckým úsmvem, srovnal krok a u se ode mne nehnul.
 
„No tak dobrá: Kazan byl pískov lutý vlák a Dyrynkovi ho mli mnoho let. Doprovázel nás pi všech klukovských výpravách a zúastnil se i válek s vršováky o vinohradskou remízu u bývalé Orionky. Nemusím ti íkat, e to byly pokadé války vyhrané, takový vzbuzoval strach u našich protivník. No a tenhle Kazan miloval nadevše jízdu trolejbusem.  Kdy jsme procházeli kolem zastávky, stailo, e zastavil trolejbus a hned jak se otevely dvee, byl Kazan v tu ránu uvnit. A byl trolejbus pecpaný sebevíc, Kazan se dovnit vdycky njak vtlail. Dvee se zavely, vozidlo se rozjelo, ale trvalo sotva nkolik minut a dvee se zase rozletly a z nich jak poklika na explodujícím papiáku vyletl pološílený Kazan. To práv zjistil, e jede v trolejbusu sám a bez jízdenky. Vynadal za to všem co se do nich vešlo. Problém byl, e sotvae k nám dobhl zpátky, pijel mezitím další trolejbus a všechno se opakovalo. Kazan vletl dovnit…“
 
 „A co to je ten trolejbus?“ skoil mi do ei Kolja.
 
 „To je autobus, který nepotebuje benzín.“
 
Kolja chvíli uvaoval, kroutil hlavou ze strany na stranu, a najednou se rozfukal: „M bolej štrašn nošiky!“
 
 „Kde jsi tohle zase slyšel a pro šišláš, copak ti chybjí zuby?“
 
„Odposlouchal jsem to od dtí, kdy nechtjí jít po vlastních. To je pak potom naloej teba do autobusu…  Mn se to toti líbí,“ vysvtloval Kolja.
 
„Snad nechceš, abych tahal na rukou takového starého klacka, který váí ticet tyi kilo? Nezbláznil jsi se?“
 
„Nezbláznil. Já jenom chci jet autobusem… A neváím ticet tyi kilo, ale ticet!“ nadurdn mi odseknul Kolja a ostentativn se poloil z trucu na chodník.  Jako e nepjde a nepjde.  Zaseknul se tak, e postavit ho na všechny tyi, byl nepekonatelný problém.
 
„Ticet? Ale co t nemá. Jó, to jsi váil. Ale kdysi! Po všech tch nemocích a operacích, které jsi prodlal, jsme t rozmazlili tak, e jsi ztloustnul jako beka a jíš poád víc a víc. Take te váíš ticet tyi, a u se nehádej a poj!“ Zatáhnul jsem ze všech sil za vodítko, ale Kolja se ani nepohnul a ztknul jako kámen.
 
„Nebu jak malé dít, u jsi dost starý, abys mi dlal na ulici ostudu. Ml by ses stydt.. Chceš jezdit v autobusu a dodnes jsi se nenauil jezdit v aut!“ Po téhle argumentaci se Kolja zvedl, rozhlédl se, jestli to náhodou nkdo neslyšel, a u ani nehlesl. Jenom zesmutnl, ksichtík se mu protáhnul, uši ješt víc povadly, ohon stáhl mezi zadní a poslušn klusal vedle m. Bylo mi ho najednou líto. Tak dlouho u je na svt a ješt nikdy nejel autobusem! Zaal jsem usilovn pemýšlet, jak mu to vynahradit.
 
„A pijdeme dom, tak ti petu dv moc hezké povídky a sice od toho grafika Dyrynka a od mého pítele Vládi Kulíka“, zaal jsem navazovat petrenou konverzaci. Chvilku bylo ticho, mj pes vedle mne jenom cupital a pak se m zeptal: „To je ten, co napsal Karkulku?“
 
„U zase blbneš? ádnou Karkulku nenapsal, zato moc hezký píbh o jednom klukovi, který ekal s maminkou na autobus a byl proti tob moc hodný a nikoho nezlobil.“
 
„Já se mu nedivím. Já bych taky byl hodnej, kdybych ekal na autobus.“
 
„Tak poslouchej! Jestli s tím autobusem okamit nepestaneš, tak u s tebou ani slovo neštknu, a tu kníku si dopíšeš úpln sám.“ Byl jsem u opravdu nazlobený. Kolja jako by se zalekl a u ani nemuknul a vydrel to a k domovním vrátkm. Sotva jsem otevel dvee, vletl do kuchyn, rychle se osvil vodou z misky a pak to nasmroval rovnou do mého pokoje. Tady si lehl k mému stolu s poítaem a trpliv ekal, a zanu íst. 
 
Václav idek
 

 
 
O psí cestománii
 
Neexistuje ádná v pravd dobrá výchova,
pokud nezahrnuje soucit se zvíaty.
 
(Thomas Erskine)
 
 O chovatelství byla napsána spousta uené literatury. A snad ze všeho nejvíc o vztahu a souití lovka se psem. Psi jsou toti neoddlitelnou souástí lidské spolenosti po celém svt, zkrátka do ní patí. Mít psa toti není obyejné hobby, to má ješt dimenzi navíc, myslím, e se dá hovoit o jakémsi psychoterapeutském vztahu mezi psem a lovkem, tedy o jakési pet-terapii. Psi loví zv, vodí nevidomé, stopují, pátrají, tahají san, chrání dobytek a majetky, vyhledávají drogy nebo lidi pohešované, jsou výbornými obránci a hlavn – vrnými spoleníky. Nkteí lidé dokonce ví v existenci tzv. psí moudrosti, šestého smyslu. Je jim pisuzována telepatická schopnost umoující vnímání páníkových pocit, poznají, kdy se jim vrací dom a v jaké nálad, vnímají elektromagnetická pole, take jsou citliví i k zemským otesm. U nevím pesn, zda tohle všechno spisovatel Karel apek popsal v „Dášece“ nebo v kníce „Ml jsem psa a koku“ a zda si on sám poídil psa z osamlosti nebo proto, aby byl svrchovaným pánem a velitelem tvora, který by ho poslouchal na slovo, ale všichni víme, e to dopadlo obrácen.
 
I já mám s tímto své zkušenosti. Mj první pes se mnou proil plných šestnáct let a za tak dlouhou dobu toho u spolu nco zaijete! Seznámili jsme se náhodou: Byl jsem „za školou“, coural jsem se podzimním studeným dopolednem praskými ulicemi, došel pomalu a k Vinohradské trnici a prohlíel si uvnit jednotlivé stánky. U vchodu se v lísce mezi papírovými pilinami nco choulilo, bylo to malé štn. Hle, píleitost, jak zkrátit neubíhající as! Hrál jsem si s ním a schoval je pod bundu. Štn se táslo zimou. Okolo vlekl na zádech njaký mohutný závozník pytel brambor a povídá: „Chlape, líbí se ti? Jestli chceš, meš si ho vzít.“ Samozejm e jsem se nenechal pobízet. Tak se zaalo naše šestnáctileté pátelství. Pejsek se hodn podobal ovákovi, plemeno se tko dalo urit, i povahov mu byl podobný svou bezmeznou oddaností, ale vzrstem byl pece jen podstatn menší. 
Kazan, jak jsem ho pojmenoval, ml nazrzlou pískovou barvu, kamarádm jsem proto tvrdil, e je to zvlášt cenný druh stepního ováka. Bhem krátké doby ho všichni z okolí dobe znali. I psi se rozdlují na ty, co mají orientaní smysl a na ty, co ho nemají. Bydleli jsme v pízemí, a kdy se mn zrovna nechtlo Kazana venit, stailo otevít okno, pes šup a skok – a u se venil sám a bhal, kudy se mu zachtlo. Kdy u ho to pestalo bavit, oklikou se vrátil k domovním dveím, kde sedl tak dlouho, dokud nkdo nešel náhodou ven. Spolunájemníci tohle u znali a tak se stávalo, e nás potkala paní z našeho ináku nebo soused od naproti a hned sdlovali, e Kazana vera vidli na ikov na idovských pecích, jindy nkde ve Vršovicích, píšt, kdy bylo hezky, a pod vinohradskou nemocnicí. A práv o této specifické psí cestovatelské vášni se chci s vámi podlit.
 
Kadé plemeno má njaké typické charakteristické rysy, vrozené práv jen a jen tomu plemenu. Tak napíklad kokršpanl je v oblib myslivc pro své lovecké pudy, jezevíci jsou
pouívání k norování a vyznaují se vynikajícím ichem; špicové patí mezi nejhouevnatjší plemena, krysaík je miniaturní gauové plemeno a tak bych mohl ješt dlouho pokraovat, ne bych došel a k pouliním smsím a rzným prapodivným kíencm a jejich psím vlastnostem. Ale bez rozdílu plemene, pohlaví, staí, velikosti i místa pobytu, existují nkteí s nezkrotnou chutí cestovat. 
 
Pan Werich prý ml takového voíška. Kdykoliv se mu podailo utéci, bel z Malé Strany rovnou pes Karlv most na Staromstské námstí, kde na rohu byla tehdy policejní stanice. Tam voíšek zaškrábal, stráníci ho vpustili, dali mu vnec vut, pak zavolali panu Werichovi, aby si pro pejska pijel, ten vzal za odmnu basu piva a vuty a tohle se opakovalo vdy, kdy se voíškovi podailo utéci. Vdl, e na stránici dostane maso, stráníci vdli, e dostanou pivo a pan Werich vdl, e má zase svého miláka v poádku pkn doma.
 
A nebo. Vedle místa, kde mám chalupu, je malá ddina. Nemá ani krám, ani hospodu. Bydlel tam starý mládenec, mistr truhlá, byl sám a domácí spolenost mu dlal jen stedn velký erný hafan. Mistr jezdil pravideln naveer místním autobusem ti zastávky do sousední vtší vesnice, kde v hospdce ml svou karetní partiku. Psa brával s sebou, ten si lehl pod stl, dostal misku se zbytky zvtralého piva a pak se posledním autobusem vraceli dom. Jednou ten jeho pán nkde nešikovn uklouzl a odvezli ho do nemocnice. Následné dny naveer hafan jako obyejn ekal na zastávce, nastoupil a jel do té oblíbené hospdky. Karetní spolenost mu dala pod stl misku s mokem, a pes tam leel a do posledního autobusu. Po nkolika dnech, kdy truhláe se sádrou propustili, u zase jezdili pkn spolu, jak byli zvyklí.
 
Vzpomínám, jak jel ped léty jeden z mých dobrých kamarád ráno (jako ostatn kadý den) za svým zamstnáním do nedalekého msta, kdy cestou u rybníka uvidl na behu velkého huatého psa, zaujat hledícího nkam smrem k silnici. Kdy se odpoledne vracel, zvíe tam ješt vysedávalo. Ze zvdavosti zastavil a z nákupu mu hodil kus salámu. Hafan ho s velkým apetitem a psí vdností naráz spolkl. Kdy tam druhý den psa opt uvidl, píbh se opakoval, jen nutno dodat, e z místa odjídli dom u spolen. Manelka, taková ta psí máma, spráskla rukama, psa do sytosti nakrmila, vykoupala, a to pekvapení, kdy pejsková, jak vyšlo najevo, najednou záila blobou své srsti. Hned spokojen usnula stoená u sálajících kachlových kamen v kuchyni. Po nkolika dnech se objevil v místních novinách jejich inzerát, na který se ozval jakýsi hrobník z vesnice dvanáct kilometr vzdálené. A e si pro tu potvoru hned jede, tohle e u mu provedla dvakrát a e u si to s ní náleit vyídí. To bylo dohadování a smutku! Pes od kamen nechtl a s hrobníkem tuplem ne. Uplynulo nkolik týdn, mí pátelé na huáe takka zapomnli – a co se paneku nepihodilo! Jednoho odpoledne slyší rodina za vrátky alostné kuení. Huá se k nim vrátil! Tentokrát se u s majitelem jinak domluvili a psa jim za slušný obolus bez okolk penechal. eknu vám, je to hodn a hodn let starý rodinný huá, íkají jí Lasie, Od té doby jejich zahrádku nikdy ani na krok neopustila.
 
Ale abych se vrátil na zaátek. Po Kazanovi jsem choval ješt další psy, pesnji eeno, fešné psí sleinky. Byly to hladkosrsté i hrubosrsté jezevice, plemeno zvlášt vydaené. Nejprve Rokyta, následn Pukána, potom Ddýnka a ta poslední je Andula. Všechny s vysoce rozvinutým psychologickým potenciálem, který se u nich zejm po staletí vybrušoval a k tomu dnešnímu stupni psí moudrosti. Pekypovaly samovolnou aktivitou, pesn registrovaly sílu i slabosti svého pána, byste odhadovaly mé rozpoloení a situace. Všechny mly pam pro prostedí a krajinu vskutku obdivuhodnou. Tch píbh veselých, dojemných i bohuel smutných je spousta, ale to by bylo na opravdu dlouhé vyprávní. Ale vdycky jsme my dva byli bájená psí smeka, abych konil opt slovy Karla apka.
 
Z knihy Václava idka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“
Pokraování zítra...
 
Martin Dyrynk 
 
* * *
 
Martin Dyrynk grafik a typograf, narozený 1941 v Praze. Od roku 1970 provozuje svobodné povolání – grafický design, reklama, tvorba plakát, logotyp a sluební image, typografie asopis a knih, prioritní zamení na nároné bibliofilské publikace. Také se vnuje pedagogické innosti, odbornému publikování a je soukromým vydavatelem edice Pupila a bibliofilské samizdatové edice Slza. Má za sebou na 17 samostatných výstav v Evrop i USA a je prezentován na 26 mezinárodních výtvarných pehlídkách. Rovn je zastoupen v eských i evropských sbírkách a galeriích. Za svoji umleckou tvorbu získal adu významných ocenní. Je lenem Asociace uité grafiky, Icogrady, estný len a místopedseda Spolku eských bibliofil.
 
Jeho první pes byl v dtství ovák Kazan. Jinak ml pes deset let hrubosrstnou pep a sl Andulku, která byla ji poslední.

 
* * *
Všechny lánky z knihy "Kolja... to neznáte mého psa
Míšenka, krasavice z Pekingu (Blanka Kubešová)
Vildóóó k noze! (Václav idek)
Naše Jessy aneb vliv psa na polidštní lovka (Jaroslav Vlach)
Mj pes má rád drobeky…(Vlastimil Brodský)
Pro nkteí dvounoci ijí na psí kníku? ! (Václav idek)
Jak si psi ochoili lidi (Jaroslav Kovaíek)
Psí rozhovory (Josef Fousek)
Louení se psem (Jaroslav Kovaíek)
Mj ivot s fenkou Anny (Petr Hromádko)
Mla Kolinka obdivuhodnou duši? (Emilie Krulíková)
Bojare, Bojare…! (Radovan Lukavský)
Medvídek, Montík a kolekái (Blanka Kubešová)
Nesahejte na nj, patrn má blechy! (Pavlína Filipovská)
Láska na první pohled (Ctirad Pánek)
Óda na Kaenku (Jana Reichová)
Moje baby Jesty (Stella Májová)
Moji pejskové  (Miloš Nesvadba)
Andulka, Fanynka, Boenka (Soa ervená)

Vzpomínka na Neru (Miloslav Švandrlík)
S tím Švandrlíkem musí bejt švanda (Miloslav Švandrlík)


Komente
Posledn koment: 05.06.2016  17:02
 Datum
Jmno
Tma
 05.06.  17:02 Vclav idek Podkovn za mil pijet Kolji...
 04.06.  14:13 ferbl
 04.06.  10:42 zdenek
 04.06.  10:03 Jaroslav
 04.06.  09:17 tonnda
 04.06.  06:18 Bobo :-)))