Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Daniel,
ztra Miloslav.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mj pes má rád drobeky...

Mj pes má rád DROBEKY, tak jako já. Váš taky? Nééé, já nemyslím ty drobeky, které vám nkdy spadnou na zem od stolu, ale „Drobeky (Drbeky) z pjovny lidských duší“ od pana Vlastimila Brodského. Abych to ješt upesnil, tak Kolja má v této knize rád povídání pana Bródi o jeho psu Hugovi. On si ho zkrátka zamiloval a pedstavte si, e bych mu moh´ tyhle píbhy íst poád dokola. Asi mu Hugo zaimponoval svou chytrostí i smyslem pro rošainu. Byl to náš spolený nápad, e Hugo nesmí v ádném pípad v téhle knize chybt. Jene nco jiného je chtít a nco jiného je to pak uvést ve skutek. Dvakrát jsem panu Marku Brodskému napsal, jestli by souhlasil s otištním píbh jeho bájeného táty. I pesto, e jsme s Koljou zdraznili, e se na kníce nemíníme nijak obohatit, ale výtek z prodeje pjde na pomoc jiným pejskm, odpov jsme nedostali. Byli jsme oba z toho moc smutní.
 
Jednoho dne dostal mj chlupá Kolja skvlý nápad, který psi dostávají tak jednou za sto let.
„Poslouchej, nco m napadlo!“ zaal zistajasna mj moudrý pes. „Vdy pece Hugo ije! Tak pro ho nenavštívíme? Pro s ním neudláme nco jako – no jak se to jmenuje? Tak mi pece pomoz – to inter, iternici nebo jak tomu íkáte?“
 
„Myslíš interview?“ usmál jsem se a podíval se Koljovi do oí, rozzáených a šibalských jako vdycky, kdy má za lubem njakou klukovinu. Pak jsem ho rovnou objal kolem krku, a v nm zapraštlo jak ve staré psí boud a dal mu velikánskou pusu na elo.
„Kdepak, ty nemyslíš jenom na rádlo, jako nkteí lidé na peníze! Ty máš za ušima!“ musel jsem ho hned pochválit. 
 
„No vidíš a pitom proti mn poád nco máš!“ zahoekoval chytrácky Kolja.
Ale od nás do Prahy je cesta dlouhá a pro jeden interview se psem, i kdy velice známým, se nevyplatilo jezdit. Ale od eho máme kamarády, e ano? Redaktorka a novináka Marinka Huvárová má pejsky nejen moc ráda, ale jednoho s roztomilým jménem Rozinka dokonce vlastní. Kdy jsem jí zavolal, moc nadšená se mi práv nezdála: „Nezbláznil jsi se? Já - a interview se psem?!“ 
 
Chvilku jsem ji pemlouval, ale protoe jsem známý tím, e bych i hubenou kozu umluvil, tak nakonec se smíchem souhlasila.
 
Za nkolik týdn jsme dostali po vlnách internetu rozhovor se slavným doposud ijícím Hugem pana Brodského. Asi to byl jeho první interview s novinákou, práv tak jako Marinky se psem.  
 
Václav idek
 
* * *
 
Pan pes Hugo

Pak jsem na té procházce od lucerny k lucern, od rohu k rohu, od stromu ke stromu a od patníku a kandelábru k dalšímu patníku a kandelábru, dumal o tom, v em je ten zakopaný pes,  e pouhým instinktem obdaený okl se chová rozumnji ne rozumem obdaený lovk.
 
(Vlastimil Brodský: Drby a dr(o)beky)
 
Pootevely se dvee a za nimi se radostn vrtl a usilovn štkal malý hndý hrubosrstý jezevík. Se psí vehemencí pomocí celého dlouhého tla, s neumdlévajícím kmitáním ocásku za doprovodu staccata drápk na podlaze, vyjadoval všechnu moudrost a filozofii svého rodu. Štkal a štkal, lidskému slovu nebylo rozumt. Ale nás – psí lidi, pejskae, milovníky štkavých kamarád, i chcete-li psí blázny – nás u si naši tynozí pátelé k porozumní a oddané poslušnosti vycviili.
 
A co mi vyštkal Hugo v kuchyni u své paniky, paní Švingerové, se Vám pokusím voln pevyprávt…

 
Byly doby, kdy mi dalo dost práce mého páníka Bróu, jinak mezi lidmi slavného eského herce Vlastimila Brodského, pkn po svém, po psovsku vychovat. A dluno podotknout, e byl tvrdohlavý skoro jako jezevík. Asi proto jsem ho ml tolik rád.
 
Byli jsme si podobní. Nejen tou jezevíkovitou tvrdohlavostí. Také vousy jsme mli oba, jen já jsem si je neholil. Však co bych byl za hrubosrstého jezevíka bez muné ozdoby na brad a tvái! K nemu takovému bych se nikdy nedal zneuít! Povídali jsme si, kadý po svém, a vyhovovalo nám to. Taková krásná symbióza to byla.
 
Obas ml Bróa pocit, e musí uplatnit své letité pedagogické (nebo snad cviitelské, i dokonce krotitelské) zkušenosti ze souití lovka a psa, protoe ho tynozí kamarádi provázeli skoro po celý ivot. Ve své kníce Drby a drbeky nám vnuje celou kapitolu a já vbec neárlím na mé tynohé pedchdce: ratlíka Obra, pokus o kolii Buta, výsostnou pozici zaujímajícího foxteriéra Péu, kíence Bobíka, maltézaku Báru, basetku Luki, kolegu „v rase“ – drsnosrstého jezevíka Brita, i Bróovo „cviitelské fiasko“ uriho. Zapomínal ale, e v našem pípad se jednalo o souití psa velkého formátu – jezevíka – a lovka (musím uznat, e taky) velkého formátu. Bróa byl mj a ili jsme ve svtle ramp. Kdy pestával být pro média a tak atraktivní, vylepšil jsem mu image. Pózoval jsem mu na fotografiích a zlobil jsem se, kdy jsem ml pocit, e mi snímek kazí. Bral jsem ho s sebou skoro všude. Co by pes pro svého milovaného páníka neudlal!
 
as od asu Bróa usoudil, e si musím od slávy odpoinout, a nebo spíš, e tu jeho hvzdu zastiuji (znáte njakého jezevíka, který by nebyl vynikajícím hercem?) a ponechal m nkomu na hlídání. Nebylo to nic neobvyklého a nevadilo mi to. Rád jsem ale takové chvíle trávil ve Slunené na zahrad u paní Švingerové. Nakonec jsem usoudil (a kdy jezevík usoudí, pak si na svém trvá!), e „dálkový“ páníek na návštvy vbec není špatný nápad a pesadil jsem se k panice, svil se její péi a její kuchyni (však to tak dlávají i lidé muského pohlaví. Nebo se snad mýlím?). V lét s panikou bydlíme na chalup ve Slunené, v zim v Praze – u nám to tak pkn funguje pár let.
 
Ml jsem, pravda, trochu výitky svdomí, e já, kapitán domácnosti a absolutn nepostradatelná bytost, opouštím palubu. Všechno, co jsem já uml sám od sebe, se dnes uí tynozí adepti ve škole pro psí asistenty. Uml jsem ohlašovat pošaku, to ostatn zvládne kdejaký voíšek. Ale já jsem Bróovi íkal, e píská konvice, e se pálí hrnec, e petéká voda. íkal jsem mu i jiné vci. Ale lidé nám psm k jejich (lidské) škod nerozumjí zdaleka tolik, kolik rozumíme my jim. A co všechno my psi víme, kolik toho cítíme, co všechno slyšíme, co pedvídáme… A kolik nespravedlností musíme vytrpt, kdy jsou lidé z pozice moci pesvdeni, e jsme se njak provinili proti jejich (lovím) pravidlm. A jen nkdy jsou ochotni piznat chybu, jako teba kdysi Bróa, kdy m neprávem podezíval, e jsem udlal schváln nkolikrát za sebou louiku. Teprve pak zjistil, e na vin byla hadice. Kadé malé štn by cítilo, e je to obyejná voda, slyšelo by, e uniká z praskliny. Jenom lovk to hned svede na psa! Dlouho a dlouho se mi musel páníek omlouvat, ne jsem mu velkoryse odpustil.
    
Pišla chvíle, kdy u i Huga štkání unavilo a usoudil, e je teba pumpnout paniku o rohlík, kdy u mu nic jiného nechce s výmluvami na dietu vydat – pesn takhle se dá petlumoit Hugv výmluvný výraz. Problém je, vysvtluje paní Švingerová, e Hugo u je peci jen letitý pejsek a ml te veliké zdravotní problémy. Pan doktor mu naídil písnou dietu, chodíme na injekce...  A Hugo by tak rád jedl!

 
 
Zpoátku jsem se docela lišil od lidské pedstavy hodného pejska, pustil se Hugo opt do štkání, srdce bojovníka mi velelo likvidovat jakéhokoliv soupee a nepipouštt si psí kolegy k tlu. Erotickou duši románového milovníka jsem ale asi nedotáhl do vítzného konce –nevím alespo o ádných dtech, které bych byl stvoil. il jsem šastn, bez závazk, spokojen sám se sebou.

Te však, na stará kolena, m panika njak zaala zlobit – nechce mi poádn uvait a vydat k jídlu všechny dobroty, na n mám chu. A e mám neustále chu! Dokonce musím poslouchat ei o vku – já, pan jezevík! Vdy je mi teprve 14 let. Ješt horší jsou ei o diet (lidi m obtují s doktory – ó, jak já nesnáším, kdy na m nkdo sahá s jiným úmyslem, ne je hlazení a obdiv k mé osobnosti – i snad psovnosti? To bych ho roztrhal a seral (asi po ástech – jsem peci jen trpaslií jezevík). A úpln nejhorší je, e dietu dodrují. Kdy jsem si vybíral paniku s chalupou a teplou kuchyní, netušil jsem, kam se to zvrhne!
 
Co takhle ješt kousek rohlíku, namoeného, úpln dietního? Vdy jinak m to interview doista znií. A ješt se mám fotit, adoní tmavohndé psí oi, jim nelze odolat.
 
Jsou lidé, kteí mají romantickou pedstavu o tom, jak teskním po smrti bývalého páníka Vlastíka Brodského. Ale víte, ono to zas a tak v bném psím ivot není. Vdy já u jsem dávno Hugo Švinger a Brodský jsem byl jen pi návštvách Bródi. Musel jsem do celé akce vloit znanou dávku svého hereckého talentu, ne Bróa usoudil, e je to jeho vlastní nápad, abych se pesthoval. On se bál, e u se o m neme tak dobe starat (pitom jsem to byl já, kdo peoval o nj a zachraoval jeho finanní rozpoet). Ale který hrubosrstý chlap – jezevík – by odolal enské nárui a kuchyni?
 
Po smrti mého milovaného Pana herce a páníka jsem dokonce zaslechl, e nkdo fantazíruje, pro nejdu k Terezce nebo Markovi, Bróov dtem! Copak bych mohl opustit paniku a peovatelku, její domácnost u zdobím tolik let? Copak by bylo moné m, mou psovnost, proti mé vli pesthovat do Tereziny domácnosti s psím halamou a nebo ješt he – k Markovým kokám…?
 
Lidé mají nkdy divné nápady. Chybí jim rozum jezevíka!
 
Rozhovor s Hugem peloila Marina Huvárová
 
* * *
 
Vlastimil Brodský eský herec narozený 15. 12. 1920 v Ostrav, za války hrál v malých avantgardních scénách. Po osvobození se stal spoluzakladatelem Divadla satiry (1946 – 1947) a od roku 1947 – 1948 psobil v D 34. Od roku 1948 a do 1983 byl lenem Divadla na Vinohradech. Celý svj ivot vynikal jako herec pronikající do sloitých hlubin lidské psychiky jak v komických, tak i tragikomických postavách.
 
Jeho úctyhodný výkon, e natoil za celý svj ivot pes sto film a mimo toho zahrál bezpoet hereckých rolích v divadle, televizi a v rozhlase, jasn dokazují, o jakého šlo špikového umlce. Hlavním smyslem jeho ivota bylo herectví, bez nj nemohl ít. Naposledy exceloval v roce 2001 ve filmu reiséra Vladimíra Michálka Babí léto, kde zahrál se svými vrstevníky Stellou Zázvorkovou a Stanislavem Zindulkou, ve svých osmdesáti letech, zcela bravurn roli starého mue odmítajícího se smíit s údlem stáí. Za herecké výkony všichni ti dostali cenu eského lva.
 
Jeho vztah ke psm se nejlépe odráí v jeho z posledních kníek „Dr(o)beky z pjovny duší“.
 
Tragicky zemel 20. dubna 2002.
 
***

Z knihy Václava idka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.
 


Komente
Posledn koment: 13.01.2016  15:07
 Datum
Jmno
Tma
 13.01.  15:07 kusan
 13.01.  11:53 Ctirad Panek Krsn vzpomnka
 13.01.  10:41 Von
 13.01.  08:44 Vclav idek Podkovn ...
 13.01.  00:15 Blanka K.