Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Krytof,
ztra Zita.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Adrián a hvzdy


Znáte to?
 
Znáte ten pocit, znáte to, kdy se cítíte tak unavení, e se vám nepestávají klíit oi, a pesto nemete usnout?
 
To znám moc dobe.
 
Vidíš ji? Vidíš ji, Hani? Všechny ty hvzdy záí jenom tob! A já je pro tebe všechny získám!
 
Vtšinou se mi to stává bezdvodn, hlavou plynou nepopsatelné myšlenky o všech lidech, co znám, a ty mi nedají spát. Dnes jsem si však jistá, e znám ten dvod, pro leím v posteli a spánek, který bych si tolik pála, a s ním spjaté sny nepicházejí…
 
Adriane, ne! Necho ven z domu!
 
Mj píbh mi nedá spát. Ta sta, nejdleitjší a tolik bolestná ást mého mladého ivota. Poád se k tomu osudnému beznovému veeru vracím.
 
Snesu ti je k nohám všechny! Všechny! A pak…
 
Ticho. Ticho a uplakané oi.
 
Tak krásné. Tak hluboké. Dokonalé, šedé oi, výrazný a pesto rovný nos a rudé rty ve štíhlém oblieji, který lemovaly rozcuchané prameny jeho dlouhých havraních vlas.
 
“Já jsem Adrian,“ ekl tehdy, trochu jako prosáek, zato s patrnou upímností a bez okolk. „A ty?“
 
„Hana,“ vykoktala jsem a znovu, snad po sté si ho prohlédla. Byl tak hezký.
 
A vyzaovalo z nj cosi tajemného, moná to znáte i vy, nco, ím jsem byla natolik fascinována, e jsem kadý beznový den ráda strávila v Adrianov milé spolenosti. Dozvdla jsem se o nm, e je z idovské rodiny a a bude starší, pjde studovat vesmír, jako jeho otec, velmi vzdlaný badatel. Pokadé jsem byla nesmírn nadšená, kdy jsme spolu pozorovali temn modrou noní oblohu a Adrian mi vyprávl o hvzdách, Slunci, Msíci a o všem, co mi vdy pipadalo neuviteln vzdálené, nedosaitelné. Avšak s ním jsem mla celiký svt ve své dlani, tak blízko, e jsem se ho mohla dotýkat…
 
Naposledy se dotkl její ruky.
 
Naposledy.
 
Adrian se se svou matkou u nikdy nesetkal.
 
Tu noc, co byli jeho rodie odvezeni špinavým nmeckým vlakem do neurených míst, kde mli pracovat na polích, m probudilo cinknutí malého kamínku na okno mého pokoje. Vydsila jsem se, kdy jsem v zahrad uvidla udýchaného a o pomoc prosícího Adriana. Vybhla jsem ven a oba jsme se schovali ve staré kln mého ddeka. Tam mi Adrian všechno povdl. Jak si pišli pro jeho rodie, ale on stail utéci a pak se schovat v zahradách poblí zámku. Pesvdovala jsem ho, e všechno bude zase dobré, e se se svými rodii urit znovu setká, ale u tehdy mi bhal po zádech takový nepíjemný mráz, jako bych tušila, e to, co jsem mu íkala, byla jen smutná a naivní le. Vroucn jsem ho objala. Po nkolika okamicích jsem Adriana zamkla v ddov kln, kterou pijal coby útoišt do doby, kdy se jeho rodie vrátí zpátky z Nmecka.
 
Klí v zámku od klny bodav cvakl. Snad ješt nikdy mi nebylo nikoho tolik líto, jako tenkrát Adriho. Nikdo o nm nebude moci vdt. Nikdo neví…o té lítosti.
                                                            
Co je to vlastn lítost? Kam vbec tenhle cit slabosti patí, do lidských ctností i naopak? Je-li to dobrý pocit, pro m tehdy tolik pálily oi a v ústech se mi rozplývaly hoké slzy pi pohledu do Adrianovy tváe?
 
„Tolik bych chtl ke hvzdám,“ zašeptal do tiché noci. Nebo alespo na chvíli opustit váš pohostinný dm a znovu se probhnout v ulicích…“
 
„Já vím,“ekla jsem tiše a objala ho.
 
„Jsi tak krásná,“ ekl mi. ,,Jako ty hvzdy na obloze.“ Pak m pohladil po vlasech a ekl:
 
,,V ve své sny,Haniko. Sny jsou to nejdleitjší, co máš. Kdy ti všechno vezmou jako mn, nikdy, nikdy ti nevezmou tvoje sny a hvzdné nebe nad tebou. Já tomu vím, Hani. Tahle víra je te to jediné, co m drí v bdlosti, víš? Víra ve sny a to, e t miluji.“
 
Beznadjn jsem se rozplakala a zaboila svj obliej do jeho nárue.
 
,,Pro? Pro íkáš takovéhle vci?“ nechápala jsem a nepestala polykat své stále trpí a trpí slzy.
 
,,Budeme poád spolu,“ šeptal, jako by ani nevnímal mj plá. ,,Písahám ti, e t budu ochraovat, jako bys byla sama Jitenka!“
 
,,Jitenka?“ zmohla jsem se na jediné slvko. Polkla jsem.
 
,,Vidíš ji? Vidíš ji,Hani? Všechny ty hvzdy záí jenom tob! A já je pro tebe všechny získám!“ Pak se jako smysl zbavený zvedl z laviky, na které jsme sedli, a prudce otevel malou branku, za kterou nacházely noní Pardubice, tiše spící v pedstíraném klidu a míru. Na zaátku niivé války.
 
,,Adriane, ne! Necho ven z domu!“ zakiela jsem. Adrian vybhl na ulici. Pak roztáhl ruce a zavolal vzhru k nebi: ,,Snesu ti je k nohám všechny! Všechny! A pak…“
 
„Adriane, ne!!!“
 
Kik. Výstel. Bolest.
 
Ozbrojený vz mizí v temnot. A pak jen ticho…Tichý plá.
 
Tak skonil náš píbh. Mj a Adrianv. Jeho rodie se po válce z koncentraního tábora u nevrátili.
 
Adriana jsme spolu s faráem z Bartolomjského kostela pohbili na malém idovském hbitov v Pardubicích. Tolik jsem tehdy plakala…Celou tu dobu m táta jen tiše pozoroval a pak ke mn jen pistoupil, objal m a ekl: ,,Jen pla, dcerko! Pla! Protoe my tím pláem zvítzíme!“ Pak se rozplakal taky.
 
Nechci vás pekvapit pochmurným koncem a nedat vám nadji na lepší… Jen mi na konci tohoto píbhu, kdy jsem si znovu a znovu vybavila kadiký stípek toho, co se událo, njak docházejí slova… Mete si ho zkusit domyslet… Vysnít. Jen pár vt na úplný závr.
 
Vte ve své sny.
 
Jako já. Já budu. Poád budu vit.
 
Vit a ekat.
 
Nebo sny jsou to jediné…
 
Hana Kivánková
 
* * *
Ilustrace © Martin Velek
Zobrazit všechny lánky autorky
 


Komente
Posledn koment: 04.10.2015  06:14
 Datum
Jmno
Tma
 04.10.  06:14 Bobo :-)))
 01.10.  13:03 Vendula
 01.10.  07:37 LenkaP
 01.10.  07:23 KarlaA