Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Radim,
ztra Ludk.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Je to jen skok


Bála jsem se.


Bála jsem se skoit, je to pece taková výška! Ale copak to te vzdám? Vdy i strach je pouhopouhý pocit, pomíjivý, jako všechny ostatní, kdy nemají poádnou váhu. Jako první lásky, co se rozplynou a zstane po nich jen ohlušující bolest. Ale i ta se pece rychle ztratí, tak rychle, jako zrnko prachu ve vtru…


Vítr mne sem tam bioval do tváe. Pátelsky m plácal, to abych vdla, e skoím-li dol, tak mi nebude bránit. Kdy skoím, zanechám tu starosti, ale také lásku maminky a tatínka a hlavn lásku mého milého Kuby. A pro tu stojím? To myšlenky na mé nejbliší m nutí ješt chvíli pobýt ve výšinách. A nejen ty. Také strach.


Celé msto je odtud jako na dlani. Vidím námstí, kde moje babika asto a s oblibou sedávala na lavice a krmila pitom holuby. A pak mi doma s ddou vyprávla, jak je museli za války jíst, pokadé mi to pipadalo kruté a nespravedlivé. Nejen kvli nebohým lidem, ale také kvli tm peíkatým holoubkm. A kdy babika odešla, tak s ní i moje bezstarostné dtství. Byl konec, musela jsem být samostatná. Je to tak dávno a pitom mi pipadá, e mne od dosplosti oddlil jen malý skok. Jen škoda, e nejde zavít oi a skoit vzad…


Nelze skoit ani zpt do malé ajovny, jen ulici od našeho námstí. Není tomu dávno, co jsme tady s Kubou splynuli v jednoho, to kdy jsme si dali náš úpln první polibek. A u vbec nelze vrátit osvující chu aje, který byl toho veera spíš opojný a silný jako medovina. Inu, kadá chvíle a s ní i chut a pocity, nás potká jenom jednou. A mne mrzí, e jsem si ji tehdy pro mladickou nejistotu neumla vychutnat aspo do takové míry, kdy bych dnes nieho nelitovala. Ale to rychlé bušení srdce, chvilka pemýšlení nad kadou vtou… to k tomu pece patí!

 


A je to dávno, co jsem pestala být majitelkou hlavy bez starostí. Básn, které jsem si v zahrad našeho domu márávala do sešitku, nabyly na vánosti. Namísto výlev štstí, kterým byli moji pátelé, v básnikách náhle byly dopodrobna rozebrané jejich vlastnosti a já astokrát zjistila, e jsem k nim mnohdy nebyla spravedlivá a mohla vyuít jejich laskavého srdce, i pouhých nápad a ne svoje smutky a špatnou náladu. Vyrostla jsem a znan pehodnotila všechno, co pro m bylo dleité, kadý den jsem objevovala cosi nového. Tak nevím, jak je moné, e jsem zstala normální. A stejná. Ale je to práv strach, co mne umí pimt k tomu, abych se nezmnila a zstala sebou. Kdy o tom tak pemýšlím, jsem nkdy jako kanár v kleci, kterému není dáno se rozlett. Jenome kdyby mu oteveli, tak by jen lín poskakoval po bidélku a snad by ani nevyletl ven. Co ho eká v tom širém svt? Není to nebezpené? Radji zstane ve své kleci, kterou poádn zná a v ní jediné ho baví vesele zpívat. A to je také strach. Ne ten z pitomé písemky z matiky, na kterou jsem se nenauila ani vzorec, ne ten ze smrti, který je všudypítomný, ale i umírající si ho uvdomí jen zídka. Ale je to strach, díky nmu znám své hranice. Strach, kvli kterému se nesnaím být nkým jiným, hvzdou, jí nejsem a nikdy nebudu. Vdy já na to ani nemám pedpoklady. Protoe kdy jsem picházela na svt, hvzdy na obloze vidt nebyly. Je to takový zdravý strach. Vdím mu za to, e mám to, co mám, ale také za to, e se nkdy zkusím pekonat. A takové zkoušce elím práv dnes, ve výšce nkolika metr.


Odrazila jsem se z prkna a skoila. Nevidla jsem sice nic, ale poádn se houpalo, jak to za mnou volalo nkolik dunivých tón. Ale ty se rychle ztratily; potlesk divák je pehlušil lépe ne obrovský amplion. Slyšela jsem obecenstvo, které obklopovalo bazén jako plot, jak nadzvukovou rychlostí spojuje ruce a ty pak vydají ten pelibý zvuk-tlesk. Tlesk, tlesk a zase! Tleskali jenom mn. A byl to pocit snad stokrát, milionkrát mocnjší, ne umí být kterýkoli strach na svt.


Konen jsem na prstech ucítila chlad vody. Vklouzla jsem do ní celá, pesn tak, jak to u dobe znám. Voda v bazénu, její klid jsem svou šipkou poveden rozvíila, se za mnou zavela a já se octla u samého dna. A na myslím? To se dá popsat jen tko – ve vod se toti umí bájen ztratit slzy a dokonce i ten strach. Ale já tu cítím pedevším pýchu. Pýchu nad skokem, který divákm sebral všechen dech, pýchu nad sebou samou. Bát se skoku bylo úpln zbytené, te jsem hrdá! Proto, e jsem dokázala pekonat svj strach, jsem nakonec pekonala i sebe…


Hana Kivánková

* * *
Koláe © Marie Zieglerová



Komente
Posledn koment: 17.08.2015  12:48
 Datum
Jmno
Tma
 17.08.  12:48 Kamila
 17.08.  11:08 Von
 16.08.  21:17 zdenekJ