Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Radana,
ztra Albna.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Naše Jessy aneb vliv psa na polidštní lovka

Upímn eeno nikdy jsem netouil po tom stát se majitelem psa. Ne, e bych psy neml rád. U jako ptileté dít jsem ml nejlepšího kamaráda Bojara, nmeckého ováka, na kterého byl mj otec právem pyšný. V jeho pítomnosti jsem se cítil naprosto bezpený. Rodie mne s Bojarem beze strachu pouštli i na delší vycházky, protoe dobe vdli, e se mi neme nic stát. Dokonce i kdybych zabloudil, pes by m spolehliv dovedl dom. Byl nejen starší ne já, ale i chytejší. Jeho pátelství ke mn šlo tak daleko, e kdy se otec rozhodl potrestat m za njakou lumpárnu, a e o n nebyla nouze, klidn a rád se se mnou podli o svoji boudu coby úkryt ped hrozícím nebezpeím. A nejenom to. Aby mne uchránil ped jistým výpraskem, posadil se do vchodu a jednoduše ho vlastním tlem utsnil. V klidu pak sedl a sledoval mého otce, jak se blíí a zlostn slabikuje mé jméno. Neštkal ani nevrel, to by si nedovolil, jen se tak upen díval. Otec m ješt chvíli volal, pak bylo ticho. Toho ticha jsem se vdycky bál, nevdl jsem, co pijde. Po nekonen dlouhé odmlce pronesl otec obyejn u úpln klidn: “To je ale blbec!“ Dodnes nevím, komu to bylo adresováno, zda m nebo mému kamarádovi Bojarovi. V pípad, e to bylo ureno jemu, tak se mu po letech omlouvám, a kdyby to bylo moné, rád bych mu za všechno, co pro m znamenal, podkoval a vzal to na sebe.


Zcela zámrn jsem zavzpomínal na své první setkání se psem, aby bylo jasné, pro íkám, e jsem nikdy netouil stát se majitelem psa. Hlavním a zásadním dvodem byla má pohodlnost. Pedstava, e bych musel perušit píjemné posezení s páteli a bel vyvenit a nakrmit nmou tvá, byla pro mne nepijatelná. Vdycky, kdy moje ena nadhodila téma “Vliv psa na polidštní lovka“, okamit jsem jí zaal oponovat pádnými argumenty: “Pes do msta nepatí! Pes potebuje prostor a volnost!“ Pravý dvod jsem samozejm diplomaticky zamlel, i kdy mi bylo celkem jasné, e moje ena tuší. Dlouho se mi dailo úspšn odolávat nátlakm, které s pibývajícím asem získávaly na intenzit. Odolával jsem sice dlouho, ale jak u to tak bývá, nakonec jsem neodolal. Jednoho nedlního veera se stalo nco, co ve zlomku vteiny mj odmítavý postoj úpln zmnilo.


Stalo se to tak: Pijdu k veeru dom a doma nikdo. Posadím se do kesla a pemýšlím, co to má znamenat. Najednou se ozve klapnutí dveí a vzáptí jakési podivné apkání a funní. Na zlodje to rozhodn nevypadalo, podle našlapování by to musel být nanjevýš trpaslík. Funní a apkání se blíilo. Napjat jsem oekával, co z toho bude, kdy tu najednou se ve dveích objevila nádherná psí hlava medové barvy s krásnýma mandlovýma oima. Zastavila se a z výše svých ticeti centimetr se na m dlouze zadívala. Pak sklonila hlavu, asi úklona na pivítanou a pomalu krok za krokem si to hrnula ke mn. Dkladn si m oichala, posadila se, upela na m ty své mandlové oi a ekala, a ji pohladím. A tak toho listopadového veera piapkala do mého ivota Jessynka, dvouletá psí holka z rodu Bígl.


Má ena a dcera, které tento krásný seznamovací akt z pozadí s naptím sledovaly, mi zaaly o pekot podávat informace o tom, jak Jessynku objevily. Musel jsem si pedstavit, jak irou náhodou jedou kolem psího útulku a jak je jen tak náhodou napadne podívat se na pejsky. Ne e by si snad nkterého chtly vybrat, kdepak! Jen vešly dovnit, upoutala je Jessynka - a byla z toho láska na první pohled Leela v kotci vedle vchodu a zatímco ostatní pejsci se hlasit doadovali pozornosti, Jessy jen tak zvedla hlavu a hodila po nich smutnýma oima. Kolika nov píchozím asi bhem svého nedobrovolného pobytu nabízely tyto krásné mandlové oi své pátelství, a marn? Neštkala, jen se podívala, a ten pohled definitivn rozhodl o jejím osudu. A zatím co jsem naslouchal barvitému popisování psího útulku, co kotec to smutný psí osud, Jessynka si pomalu centimetr po centimetru oichávala svj nový domov. Vrtla pitom ocáskem, co asi znamenalo, e se jí líbí a e je spokojená. Všichni jsme napjat sledovali kadý její pohyb. Napjaté ticho obas perušil výkik: “Podívejte se na ni, není krásná?!“ Asi tak po hodin jsem zjistil, e všichni lezeme po tyech a šišlav vykikujeme její jméno. Jessy se tváila spokojen, nco podobného asi nezaila, ale já jsem pece jen dostal strach. Tolik nností najednou je silná káva i pro dosplého, nato pak pro dvouletou psí holku, která podobným nnostem odvykla. Jen aby se z toho neporala, napadlo mn.


„Bude lepší, kdy ukoníme seznamovací veírek. Pes se musí vyvenit!“ Tmito slovy jsem zastavil píval nhy, vzal si vodítko a vyšel na procházku se psem. Vidl jsem se, jak dstojn kráím ulicí, a vedle m na vodítku krásný pes. To bude pastva pro oi! Jen jsem otevel domovní dvee, bylo mi jasné, e mé pedstavy o dstojné chzi s krásným psem po boku, zstanou pouze v rovin sn. Jakmile citlivý umáek psí holky ovanuly nové, pro ni u skoro zapomenuté vn, jako stela vyrazila vped.

Nikdy bych nevil, jakou sílu me vyvinout tináctikilový tvoreek, ucítí-li vni pírody. Stal jsem se pro Jessynku nezbytným pívakem na konci vodítka, zoufale se snaícím omezit její volný pohyb. Nejprve jsme probhli celou ulici tam a zase zpátky. Podruhé Jessynka dkladn oichala kadé domovní dvee. íkám-li kadé, myslím to doslova. Pipadalo mi to, jako by se zoufale snaila najít svj pvodní domov. Kdy zjistila marnost svého poínání, zamíila se mnou do parku. Byl jsem pipravený na nejhorší. Vím dobe, e park je pomrn rozlehlý a neml jsem nejmenší chu si to ovovat, navíc v poklusu. Jaké však bylo mé pekvapení, kdy se Jessy, jen co m tam pivlekla, neekan a zpsobn posadila. Nebýt jejího umáku, který lítal ze strany na stranu, opravdu bych si myslel, e zkamenla, e je to socha. Asi se chce nadýchat erstvého vzduchu, pomyslel jsem si naivn, a pak pjdeme dom. To pozastavení na erstvém vzduchu bylo docela píjemné. Vyndal jsem si krabiku cigaret, abych si ten pobyt zpíjemnil ješt víc. To však u Jessynka zniehonic vytáhla tu svou ušatou hlavu dopedu jako periskop a její mandlové oi upen zíraly do potemnlého parku. Pak se pomalu postavila na všechny tyi a neuvitelnou rychlostí zaala kmitat ocáskem ze strany na stranu. Bylo mi jasné, e se pipravuje ke startu. Jen jsem jaksi netušil, jakým smrem a pro. Moc asu na pemýšlení mi nedala. Jejím cílem byl pochopiteln pes a shodou okolností také bígl (dnes u vím, e se jmenuje Max a je to jeden z mnoha Jessyniných kamarád). A tak jsem byl, pravda trochu násilím a proti své vli, pizván ke psím hrátkám. Chvíli nn kousala Jessynka Maxe do ucha, a ten jí to stejnou mrou oplácel. Chvíli jsme pronásledovali Maxe my dva a chvíli tomu bylo naopak. Musel jsem sice pokadé jednoho i druhého vymotávat z vodítka, ale pohled na spokojenou a šastnou Jessy mi vše stonásobn vynahradil. Nakonec panika Maxe odvolala, zejm na mn bylo a píliš znát fyzické vyerpání, a tím se hra skonila. Rozlouili jsme se a vydali spokojen k domovu.


Nechci se dopodrobna rozepisovat o tom, jak jsme se postupn den po dni s Jessynkou skamarádili, ale u te musím po pravd íct, e náhoda, která zpsobila, e do mého ivota piapkala Jessy, byla pro mne opravdu štstím.


V ivot mne nikdo tak nevítá, kdy pijdu dom, jako práv Jessy. Tu radost ze setkání nikdy nedává najevo hlasit. Zaít radostí štkat, pokládá za píliš teatrální a falešné. Pibhne ke mn, zastaví se, a neuviteln rychle zane kroutit ocáskem. Poté zane stepovat, co znamená, e skáe ze zadních na pední a opan. V nesteeném okamiku odbhne prudce do obývacího pokoje, odkud pivlee svj pelíšek a nutí m, abych se s ní o nj petahoval. Musím íct, e nesmírn rád jí vyhovím. Petahujeme se, chvíli vítzí ona a chvíli já. A tak se postupn dopetahujeme a do obýváku, kde sebou nakonec Jessy praští na záda a nechá se hladit po bíšku. Tento akt je pro ni vrcholem blaha.


Po roce u pesn vím, co má Jessy ráda a co ne. V tom mi je trochu podobná, protoe nesnáší, kdy na ni nkdo kií. Dokonce i zvýšený hlas ji chudinku traumatizuje. Stane se napíklad, e Jessy peliv tídí obsah odpadkového koše. Tuto innost provádí ráda a asto. Jako správná hospodyn roztídí po podlaze veškerý obsah a uváliv tídí, co je teba definitivn vyhodit, a co je moné ješt zkonzumovat. Takovéto poínání povauji za píkladné, protoe hospodait je teba umt. Namísto pochvaly, kterou by si urit zaslouila, zane na ni má ena kiet. To pak Jessy celá vystrašená pibhne ke mn a pitiskne se mi k noze, jako by vyadovala ochranu. Pravdou je, e na povel by si mi k noze nesedla nikdy, to by jí asi pipadalo píliš poniující. Upe na mne ty své mandlové oi, které jako by íkaly: “Zasta se mn. A neboj, kdy bude nejh, zasáhnu!“


A tak peskuje chvíli panika pejska a chvíli m a pak se její hnv pomalu ale jist snáší jen a jen na mou hlavu. Kdy je konen boue zaehnána, Jessy se odebere na svj pelíšek, poloí si tu svou medovou hlavu na pední tlapky, co na první pohled vypadá, jako by o svém prohešku ván pemýšlela a zpytovala svdomí. Po chvíli na mne upe své oi jako by mi íkala: “Vidíš, lézt do koše je pece blbost, hned jsem ti to íkala.“


Nkdy ovšem následuje trest. Ten spoívá v tom, e musí sedt v pedsíni ve svém pelíšku a nikdo s ní nesmí ztratit slvko. To je pochopiteln nejvtší trest, ale pro mne. Kdy míjím sedící Jessynku, radji se dívám do stropu, abych nemusel vidt ty její smutné vyítavé oi. Zavu se do pokoje a snaím se nco dlat, abych na ten pohled zapomnl, ale marn. Její smutné oi jsou v pokoji se mnou, je zbytené pokoušet se soustedit. Kdy u to nemohu vydret, potichu, aby panika neslyšela, pootevu dvee, sednu si do kesla a ekám. Za chvíli Jessynka taky potichu, jako po špikách, piapká ke mn. Zane m umákem strkat do nohy, aby na sebe upozornila. Nesmím na ni promluvit, pesvduji se v duchu zoufale, ale ona u asi tuší, e zaínám polevovat. Najednou mi sebere bakoru, odbhne s ní doprosted pokoje a zalehne ji pedními tlapkami, jako by íkala:“ U si to tak neber a poj si se mnou hrát!“ A tak se s ní potichu potichounku zanu petahovat o bakoru. Marn se jí snaím vysvtlit, e musí být zticha. Za chvíli to nevydrí a jako zbsilá bhá po pokoji s bakorou v hub. Štkot samozejm pehluší i televizi a panika, která a do této chvíle sledovala zprávy, vejde do pokoje. Boue se snese tentokrát pímo na mou hlavu. Obsah sdlení je stejný, takhle se ta naše holka nikdy niemu nenauí!


Pro zachování klidu, beru nkteré Jessyniny pestupky rovnou na sebe, pokud to samozejm jde. Ale pedstavte si, ona je takový charakter, e se k nim nkdy sama pizná! To si teba jednou moje ena odloila nakousnutý štrúdl na konferenní stolek a odešla k telefonu. Bhem výjimen krátkého hovoru štrúdl beze stopy zmizel. ena byla zpoátku pekvapená, ujišovala se, zda ho nemohla pece jen sníst... Milá Jessy se ovšem tváila, jako e se jí takový problém vbec netýká. Klidn si lehla do kesla a neten se dívala, jak oba marn ešíme problém. Mn bylo od poátku všechno jasné, ale abych zachránil Jessy od potrestání, vzal jsem podivné zmizení na sebe. I kdy se nemá lhát, pro dobro vci jsem prohlásil, e jsem štrúdl sndl já. Dokonce jsem neváhal vynášet a do nebe jeho znamenitou chu, tu kehkost a vlánost, za kterou by se nemusel stydt ani kucha v Royal hotelu. Jessynka zatím v pohod leela v kesle a zdálo se, e se mnou vele souhlasí. U to vypadalo, e mj manévr skoní úspchem, kdy si najednou panika všimla, e Jessinin jindy erný umáek, je bílý jako od cukru. Ostrý dotaz: “Jessy, co to bylo!“ vykonal své a chudák holka se šla do pedsín sama potrestat. Sedla si na pelíšek a její oi jako by nám íkaly: “Nemluvte se mnou, vím, co jsem provedla, tak si to odsedím!“ Boue se pak u tradin snesla opt na mou hlavu.

Tak njak probíhá mj ivot s Jessynkou. Vdycky se tším, a pijedu dom a zaiju to krásné pivítání. Nkde jsem etl, e pes bývá obrazem svého pána. Zaínám mít obavy, e v mém pípad to me být naopak.


Jaroslav Vlach

* * *


Jaroslav Vlach (pijetím na Janákovu akademii múzických umní v Brn se mu splnil jeho dtský sen stát se hercem. Psal se rok 1968. Po absolutoriu v roce 1972 nastoupil dlouhou pou po moravských a eských divadlech. Z Uherského Hradišt pes Cheb, Hradec Králové, Liberec a do kýené Prahy. V souasné dob zaal u desátou sezónu v Divadle ABC.


Bhem své herecké kariéry si zahrál role, o kterých sní kadý herec. Chlestakova z Revizora, Mercuccia z Romea a Julie, Mackie Messera z ebrácké opery, Porfirije ze Zloinu a trestu i Moliérova Dona Juana v reii Jana Grossmanna. Avšak nejkrásnjší postavy, které na své pouti po eských divadlech vytvoil a které mu me právem závidt kadý, jsou: syn Robert – Uherské Hradišt 1975 a dcera Adéla – Cheb 1978. Ob vytvoené na rzných štacích ve skvlé reii jeho eny Evy.


O nejlepším píteli lovka íká:
„Pes je pro m nejlepší kamarád. Pátelství stoprocentn odmuje pátelstvím a lásku láskou. U lidí tomu tak vdy stoprocentn nebývá.“

* * *
Foto archív Václava idka
Z knihy Václava idka a Blanky Kubešové "Kolja... to neznáte mého psa!" vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni



Komente
Posledn koment: 08.08.2015  06:30
 Datum
Jmno
Tma
 08.08.  06:30 Bobo :-)))
 07.08.  21:17 Vesuvjana dky
 07.08.  12:45 janina
 07.08.  11:50 kusan
 07.08.  10:48 Ferbl