Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Berta,
ztra Jaromr.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Andulka, Fanynka, Blaenka – ti dobré sudiky Soni ervené


Psi nejsou lidé obleení do koichu,
a upírat jim jejich vlastní povahu
Znamená init jim velkou újmu.
(Jeanne Schinto)


Koncem roku 1948 se moje profesorka Wegenerová dovdla, e Voskovec a Werich hledají mladou hereku-zpvaku pro nový muzikál "Divotvorný hrnec", který dovezli z Ameriky, a peloili a upravili pro své divadlo. K audienci se sjelo mnoho adeptek. I kdy mi tehdy vlastn o nic nešlo, byla jsem strašn rozilená; ješt nikdy jsem nic takového nezaila. Vzala jsem si s sebou pro štstí, zcela nevhodn, naši zlatou koršpanlku Andulu a uvázala ji v portále, abych na ni a ona na mne dobe vidla. Kdy jsem pišla na adu a vstoupila na jevišt, roztásla se mi kolena. Kdesi v tmavém hledišti sedli Jií Voskovec, Jan Werich a Karel Vlach. Všechno mi pipadalo nedozírné, nedostupné.


Zaala jsem zpívat, jako bych byla cítila, e se tady rozhoduje o mém celém ivot. Vázala jsem Jekovu "Kytici" a tesknila v tátov písni "Kde jsou ty chvíle, kde je ten as, kdy já jsem bývával mlád". Bylo mi dvaadvacet a mla jsem svou první trému. Ke vší katastrof se Andula njak vyprostila a radostn za mnou pibhla na jevišt. To je konec, pomyslela jsem si, kdy tu Werich pobaven povídá ze tmy: "Poslouchala, odbarvila si ona vlasy podle toho psa, nebo nabarvila psa podle svejch vlas?" Ne jsem se vzpamatovala, zvedla se ona malá komise a odcházela z hledišt. Ješt jsem staila zaslechnout, jak nkdo z nich povídá:
"To je Káa!"


Opouštla jsem zdrcen divadlo s ostatními adeptkami, které ten den vbec nepišly na adu. Vrátný se vyklonil ze svého okénka, zkonstatoval psa a namísto, aby m s ním dodaten vyhodil, ekl: "Vy, s tím psem, máte pijít do kanceláe."
Tak mi pece Andula pinesla štstí: Dostala jsem roli Kái Maršálkové, hlavní enskou roli v muzikálu "Divotvorný hrnec".


* * *


Ješt jsem se nezmínila o svém neslavném vstupu do brnnské opery. Angaoval m sice šéf opery Zdenk Chalabala, ale s mou první sezonou zárove odcházel. Nové, uvdomlejší vedení opery nechtlo jím uzavenou smlouvu uznat. Nakonec jim nezbylo nic jiného, ne si m ponechat. Já ovšem musela vzít za vdk "Tetími ínkami", "Rychtákami" a "Kate Pinkertonovými".


Sedávaly jsme s mojí tehdy u poloslepou kokikou Andulou v našem hotelovém kumbále. Obas zvedla hlavu a zavýítala. Jednou jsem se u na ni osopila: "Nekoukej po mn, Anna. V em sis to zase vyválela uši? Mla bych t vykoupat." Asi jsem pak nkdy omylem piotevela dvee pokoje a Andula vyklouzla. Kdy jsem ji, daleko pozdji, hledala, sedla v prázdné van a trpliv ekala na vykoupání. Byla vodák.


* * *


Devítka byla vdycky mým šastným íslem, proto jsem chtla odejít 9. ledna. Ale 4. ledna mi volala jedna kolegyn, e má být uzaven i poslední pechod.
Nechala jsem všechno stát, popadla kabelku, jezevici Kaenku a nasedly jsme do auta. Na pejezdu do Západního Berlína byl nezvyklý zmatek. Policista se zdráhal m pustit, a si prý obstarám zvláštní povolení svého vyslanectví.
Ve mn se probudila "naše malá tragédka".
Soudruhu, povídám, a to bylo myslím poprvé a jist naposledy, kdy jsem nkoho tak oslovila, mám dnes dleité natáení v Lipském rozhlase a musím ped tím nutn k Mercedesm do dílny, zlobí m spojka. Jestli ten rozhlas nestihnu, budete z toho mít velké nepíjemnosti.
Podíval se na mne jako la.
"Tak jete, ale je to naposled."


* * *


V lét 1962 jsem zase zpívala na "Bayreuther Festspiele", tentokrát v Persifalu s Jessem Thomasem a Georgem Londonem, dirigoval Hans Knappertsbusch. Klingsorovy "Kvtinky" byly prominentn obsazeny: Gundula Janowitzová, Dorothea Siebertová, Anja Silja, Rita Bartosová, Else Margarete Gardelliová a já. Byly jsme hezká a veselá skupinka, a u pi zkouškách, i na minigolfu, nebo dole ve mst, ve vinárn Eule. V dob festivalu il Bayreuth jen pro své umlce. Všude nás rádi vidli. Jenom nás zlobilo, e na nás Knappersbusch ze svého hlubokého orchestišt nikdy ani nepodíval. Bral náš dokonalý hlasový soulad za samozejmost. Abychom zaujaly jeho pozornost, smluvily jsme se, e pi píští zkoušce nco "splávnem". Pedtím jsme šly svorn k našemu dvornímu kadeníkovi Erichovi, aby dojem byl dokonalý.
Kdy se tato – vlastn neodpustitelná – troufalost stala, zarazil Knappertsbusch orchestr a zabrblal, ani by vzhlédl: "Schleppziegen! Noch mal von vorn." (Líné kozy! Ješt jednou od zaátku.)
V Bayreuthu se do Kaenky zamiloval pekrásný jezevík George Londona, Zorro. Chodili jsme spolen na procházky a uvaovali o jezeví svatb. Ale ne se jejich vztahy mohly prohloubit, musely jsme odjet. Takový byl ivot nás obou. Zorro ješt párkrát Kaence napsal a tak skonila jejich láska.


* * *


Psal se rok 1964 a v Glyndebourne mne ekalo radostné shledání se všemi páteli z loska. Pijali jsme do party mladého tenora z jiné inscenace – snad z Rossiniho "Prubíského kamene", nebo z Donizettiho "Nápoje lásky"? – Luciana Pavarottiho. Byl náruivý kucha a obas pro nás uvail, rafinovan pipravované, velechutné nudle.
Jednoho dne mu dirigent John Pritchard pinesl dárkem štn Welsh Corgi (nco jako liška na krátkých nokách, oblíbená rasa anglické královny); pojmenovali jsme je podle Luciana – Ciano (áno). Byl tak sladký a roztomilý – ten pejsek! Kdy John Pritchard postehl moje nadšení, donesl druhý den další štátko. Jeho chovná fena, pocházející z královského dvora, mla prý sedm štat a jen šest z nich obdrí rodokmeny, sedmé se musí utratit. Jestli prý tu slabou, poslední feneku bez rodokmenu chci. Sevela jsem ji do nárue a u jsem ji nepustila. Zstala mi nejvrnjší a nejlíbeznjší spolenicí po dobu trnácti let. Uvaovali jsme, jak ji pojmenujeme. Pavarotti se na ni dlouze zadíval a usoudil suše: "Viso buffo!" (legraní obliej). Elisabeth Söderströmová, která byla jazykový multitalent a zvyklá pekládat ze všech do všech eí, peloila ze zvyku: "Funny Face". A tak jsem mla Fanynku.

 


Tím, e jsem z termínových dvod musela odmítnout Bayreuth i San Francisko, zbyly mi mezi posledním pedstavením v Glyndebourne a nástupem do Frankfurtu dva volné týdny, které jsem chtla vyuít k tomu, abychom se s Fanynkou poznaly – a to byla od zaátku vzájemná oddanost na první pohled.


Prošly jsme se naposledy po kídových útesech doverských a vydaly se autem na cestu. Dojely jsme a do západní Francie k Atlantickému oceánu a zstaly v Biarritzu. Pes den jsme divoily po dalekosáhlé písené plái, zato v hotelu Miramar se mrn chovalo jako – inu jako na anglickém dvoe.


Fanynka zatím zstala u jedné spátelené rodiny ve Frankfurtu. Byla u nich ráda, mli domek se zahradou, tam se neodjídlo, pravideln se jedlo a jeden tam ml své jisté. Pesto kdy po tech týdnech doletla sama, ve své letecké bednice, do San Franciska, byly jsme ob pešastné.


V San Francisku jsem zase bydlela v The Hamilton Appartment House, co je jedna z typických amerických vymoeností, v byt zaízeném se vším všudy, a po poslední koflík. Stailo nakoupit velké hndé papírové pytlíky potravin, a lovk se cítil jako doma. I pes.
Fanda byla výborný parák, všude si rychle zvykla a všude si stejn rychle vyhradila svá práva. A jeliko byla posedlá lítáním za klacíky, jezdily jsme kadé ráno do Golden Gate Parku. Tam jsou toti nejlepší klacíky na svt; eukalyptové, bambusové, manzanillové. Bhem zkoušek trpliv ekala v mé šatn. Mla výjimené povolení ke vstupu do divadla, a to na základ sluebního prkazu íslo 007, který pro ni nechal vystavit sám intendant maestro Dr. Kurt Herbert Adler.


* * *


ekaly mne nové úkoly, Brittenv "Albert Herring", Wagnerovi "Misti pvci Norimberští" a Stravinského "ivot prostopášníka".
Brittenovu komickou operu "Albert Herring" jsme nejdíve pohostinsky uvedli ve Schwetzingenu, v rokokovém divadélku uprosted zámeckého parku. Kadé jaro se tam poádá divadelní festival. Kouzelné prostedí, milé msto s místní specialitou: chestem! Byli jsme tam v pravou dobu.
Jeliko do zámeckého parku nesmli psi, vymysleli jsme si s reisérem Hansem Neugebaurem pro Fanynku výstup, aby se mnou mohla chodit "sluebn" do divadla: kdy se bhem pedehry otevela opona, pebhla dvakrát sama pes jevišt, a to tak horliv, e sklidila první potlesk na otevené scén; úspch veera u byl zaruen. Všichni asli, jak se to nauila. Jak? Vypustila jsem ji na jevišt a ona utíkala do protjších dveí, za kterými – a to pesn vdla – byl kousek sýra. Kdy ho zhltla, letla šastn zpátky, zase pes jevišt, do dveí, kde jsem na ni ekala. Za tento výstup vydlávala 10,- marek. A ten kousek sýra dodával rekvizitá.
Good girl, Funny Face.


BRITTENV ALBERT HERRING
…Skvle psobí ctnostná Florence Pikeová Soni ervené. Dokonce i její pes, vskutku fenomenální pouliní míšenec, se dovedl chovat zpsobn…

(G.R.K., Frankfurter Allgemeine Zeitung, 31. 5. 1967)


Proti tomu "míšenci" jsme ohradily a noviny se nám veejn omluvily:
…Hostu frankfurtského operního souboru bylo v tchto novinách neúmysln, ale tce utreno na cti. Pes, pravý, istokrevný welšský corgi(hlavní.vedlejší role v pedstavení Alberta Herringa) byl kritikou oznaen za "fenomenálního míšence". A pi tom je to pece dvorní rasa anglického dvora. Prosíme psa i velitelku kajícn za odpuštní.

(Frankfurter Allgemeine Zeitung, VI/1967)


U této píleitosti mne napadá ješt jedna psí historka. Ped nkolika lety, ješt za Fanynky, m jednou, ve Frankfurtu, pozval náš editel na obd do Neuhofu, exkluzivního restaurantu za mstem. Tšila jsem se, e se tam Fanda probhne. Kdy jsem pijídla, divila jsem se, pro je všude tolik policie a bezpenosti. Zaparkovala jsem, vystoupila, v jedné ruce Fanynku na vodítku, v druhé její plechovou misku na vodu, a vykroila. Náš pan editel u na mne ekal a trochu se jakoby vydsil, kdy m uvidl. "Neekl jsem vám, e je to oficiální pozvání na oslavu Princezny Margrety von Hessen?" - Neekl, vydsila jsem se také, ale u nebylo cesty zpt, dav nás pomalu, ale pevn, nesl dovnit. Staila jsem se jenom zeptat, jak se oslavenkyn tituluje. "Vaše Královská Výsosti. Ale mete íci, prost: Výsosti."
Stáli jsme te pímo ped ní. Uvaovala jsem, zda by bylo vhodné íci "prost": Gratuluji, Výsosti. Ale ona mne pedešla a naklonivši se k Fanynce ekla mkce: "Vy máte Corgi? Nejsou Kouzelné?" Musíte si sednout k mému stolu." Posadili m pímo proti ní a Fanda zstala vzorn pod stolem. Princezna Margreta , lidem nazývaná Maggie, nkolkrát nenápadn zakoketovala pod stl. Asi sdílela slabost pro corgi se svou sestenicí, královnou anglickou.


Obas jsem Princeznu Margretu vídávala na premiérách a vernisáích, nebo jsem byla zvána k ní, na zámek Wolfsgarten.


Po létech jsem zase jednou byla u ní na domácím koncert. Hned se ptala, co dlá corgi. ekla jsem, e Fanynka zašla a e mám jiného pejska. "Jak se jmenuje?" – Blaka, odpovdla jsem a zalitovala, e jsem ji pece jen nepojmenovala trochu mezinárodnji, teba jako to Lucianovo Orákolo. Ale Princezna Margreta se na mne usmála svým hejivým úsmvem:
"To je hezké jméno."


Kdy jsem se na sklonku veera pišla rozlouit rozlouit, podala mi Její Královská Výsost ruku a ekla:"Und grüssen sie Druba von mir!"


Fanynka oividn stárla, bylo jí 14 let. U nevyadovala házení klacík, dala se spíš na moudro. Mohlo se s ní tém rozprávt. V listopadu byl zase jednou "Netopýr". Chtla jsem jí výstup ušetit a nechat ji v šatn spát, ale jak vidla, e si oblékám kostým Orlovského, otepala se a šlo se na to. Byl to její poslední výstup a potlesk. Brzy na to m opustila. Ale ekala s umením tak dlouho, a se vrátím dom. Zní to snad nkomu nadsazen, i sentimentáln, ale ve mn nco povolilo, odešlo.


Snaila jsem se odpoívat, ale to jsem neumla nikdy, a te tím mén. Mj ivot spoíval v balení a vybalování kufr, v odjezdech a píjezdech. Zdálo se mi, e tch odjezd je daleko víc. Nco se mnou dlo a nebyla tu Fanynka, aby mi netrpla trpt. Chybly mi její oi. Šlo by se na klacíky, a hotovo.


Jakoby moji pedobí pátelé ze San Franciska tušili, telefonovali, e mi posílají štn, ínského Shar Peie, a e u je na cest. Zaekla jsem se sice, e u nikdy, ale tohle zvíátko se u vznášelo nad oceánem. Nezbylo mi, ne si pro n jet na letišt.


Zízenec mi pivezl bednu na vozíku. Vidla jsem za míkou erné faldy a otevela boudiku. Vylezl ínský bek, zamoural šikmými okama, zavrtl zakroueným ocáskem a odebral se zpátky do bedny, s výrazem ve vráskách jako mezi ádky:
"Deset hodin letu kvli téhle?"


Svou svérázností, nepodlézavostí si m ta ínská Svéhlavika podmanila. Vdycky jsem to byla já, kdo se musel snait. "Milující je blaenjší ne milovaný," míní Thomas Mann. Já byla blaená, a ona Blaenka.


Pozn.: Z knihy Václava idka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.


Text. Soa ervená
Foto: archív Václava idka


* * *

Soa ervená, dcera praského advokáta a zakladatele literárního kabaretu ervená sedma, vystudovala soukrom zpv a herectví.


1848 první angamá v divadle Voskovce a Wericha v muzikálu Divotvorný hrnec. Od roku 1952 sólistkou Janákovy opery v Brn, hostování v Praze v roli Cherubína a Carmen, ale z politických dvod nesmla být pijata do svazku Národního divadla. Po pohostinském vystoupení ve Východním Berlín angamá pro hlavní obor. 1962 emigrace na Západ, hostování na všech pedních nmeckých i evropských operních scénách a také v USA.


Za vynikající výkony byla v roce 1961 jmenována v Belín a v roce 1987 ve Frankfurtu n./M. komorní pvkyní.


Po uzavení pvecké dráhy se vnuje inohe, melodramu, pekládá a píše (autobiografie Stýskání zakázáno (1999) a historický román Mj Václav (2001).


Je náruivou zastánkyní ochrany a dstojnosti zvíat.




Komente
Posledn koment: 03.06.2015  12:13
 Datum
Jmno
Tma
 03.06.  12:13 janina
 03.06.  09:23 Von
 03.06.  08:29 kusan
 03.06.  06:25 LenkaP
 03.06.  06:03 Jitka