Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Luk,
ztra Michaela.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz


Pejsky jsem ml odjakiva rád. Kdy jsem byl ješt malý kluk, rodie odnkud pinesli erného kokršpanla. Hrál jsem si s ním, chodil na procházky. Pak nám zaal tloustnout, nebyl dobe vychovávaný, i kousal a u nepamatuji, jak od nás odešel.


Psy miluji, s kadým se zastavím – popovídáme si. Asi mne mají dobe ouchaného, e kdy je hladím nebo drbu, nikdy mne nekousli. 


 Asi ped dvaceti léty jsme byli na chat. Moje dti si hrály u silnice na louce. Najednou jelo okolo auto a jak v gangsterských filmech, nkdo za jízdy vyhodil u nás malé štátko a co nejrychleji ujel. Dti šly k nmu, ono celé vyjukané k nim. Okamit vznikla „malá láska“, která konila tím, e mj mladší syn Martin pinesl štátko k nám dom. „Jeíšmarja, co s ním v Praze?“ byla první reakce. A po pomazlení jsme ho veer naloili do auta a odjeli s ním dom do Prahy. Ješt ne si našel náš nový rodinný pírstek svoje místeko na spaní, všechno probhal, ouchal, všude se stail vyrat, byl šastný a po jídle nkde usnul. Byl to malý erný pejsek a jak rostl, hádali jsme se, co to bude za rasu. Byl to takový venkovský kníra, ale krásný a velice ivý – rodu enského, ubika. Stídali jsme se, kdo s ní pjde na procházku. V Praze tak tyikrát denn. Mla u svoje místeka, kde se zastavila a udlala svoji potebu. Stávalo se, e kdy jsme s ní jezdili na chatu a blíili se k cíli, e zaala v aut skákat jak posedlá, vrtt radostn ocáskem a štkat. Asi proto, e byla z toho kraje, kde se narodila a kde mla moná ješt maminku a i tatínka.


Nikdy nám neutekla do polí, nebo do vesnice pes plot. A jednou zmizela. Hledali jsme ji, volali jsme na ni „Leo!“. Ale marn. Teprve k veeru, kdy bylo všude ticho, jsme slyšeli njaké zoufalé kuení. Bylo to její, chudinky! Stála venku za plotem, tásla se, plakala jak malé dít, hledala nás a chtla tolik dom. A tohle se u pak nikdy neopakovalo – pouila se. ila u nás 14 let a najednou z nieho nic, zaala špatn dýchat. Od pana doktora dostala prášky, ale ty jí moc nepomáhaly. Tak se stávalo, e jsem s ní spával na zemi na jejím místeku, aby jí bylo lépe a necítila se ve své nemoci osamocená. A jednou brzy ráno slyším, jak nedýchá. Mluvil jsem na ní, hladil ji, líbal. Nic. Vstal jsem, vzal jsem ji do nárue a cítil jsem mrtvé tlíko – bylo bezvládné a tké. Zabalil jsem ji do deky a dal jsem do kufru auta. Ráno jsem tuhle krutou pravdu ekl celé rodin. Bylo nám všem strašn. Nesnídal jsem, sedl do auta a odjel jsem sám s Leou na chatu. Tam jsem ji vykopal na zahrad hrobeek, poloil ji do nho, pikryl kyticí luních kvtin a zemí, na navršenou zem jsem poloil její kopací mí, který mla nejradji, a zapálil svíku.


Dodnes si tam chodíme s ní zavzpomínat a pokiovat se! Pak u jsem psa nikdy nechtl.
A jak tak vzpomínám, tak o píhody s pejsky nebylo nouze, ponvad jsem je ml, jak u jsem íkal, strašn rád. Jednou jsme byli se enou a u s velkými syny v Anglii u našich známých. Abychom neobdivovali jenom Londýn, tak nás taky brali na výlety do dalekého okolí. Angliané se rádi chlubí svými zámky, které mají nádherné zahrady a parky. U nevím pesn, kde to bylo, ale byli jsme na výlet, bylo moc hezky a vše se nám tam líbilo. A te poslouchejte, co se v tom parku pihodilo: Chodím po upravených cestikách, kolem laviek a anglických vzorn udrovaných trávník. Bylo moc krásn a podmanivé ticho. Nedaleko od nás sedli na lavice dva starší lidé a pod nimi ve stínu leel takový velký bílý pes. Úplná pohoda. A já, coby velký milovník ps, na nho na tu dálku zamlaskal a esky zavolal: „Ahóóój, poj sem, pejsku!“ Jestli rozuml, nevím, ale vyskoil na všechny tyi, div nenazvedl laviku, hrozitánsky zaštkal a pustil si to pes ten trávník rovnou ke mn. Mezitím ti majitelé z laviky vyskoili, jak kdy do nich stelí a nco beznadjn kieli. Naši pátelé zaali také kiet, co jsem to proboha udlal, vdy je to peci ten známý anglický pes – zlý BULL TERIÉR. Ten zatím dobhnul a ke mn, zuiv štkal, pedními tlapami skoil na mne a cenil nepátelsky zuby. Pesto, e to bylo strašné, já jsem ho njak pohladil a zase esky jsem ho chlácholil, e se mi moc líbí, e je krásný a e ho mám moc rád. Pes se najednou, jak na povel, skulil u mých nohou do klubíka, potom se radostn poloil na záda s vytaenýma nohama a nechal se hladit a drbat na biše i na umáku. Byl pešastný a já snad ješt víc, e to takhle dopadlo. Mezitím u k nám dobhli majitelé toho „pejska“ a moc a moc se mi omlouvali. Nemohli svým oím uvit, e se jejich „pejsek“ v tak krátké chvíli se mnou skamarádil. Vyprávli, e to je poprvé a a se nezlobím. Pochopiteln jsem se nezlobil, vdy nám všem bylo u srdcí tak hezky a „pejsek“ mne pak v mých myšlenkách doprovázel po celý den našeho pro mne dodnes nezapomenutelného a krásného výletu.


Miloš Nesvadba


* * *


Kdy se Koljovi zanou honit hlavou myšlenky, to se m potom zane vyptávat, pro a jak to, take si pipadám, e mám ped sebou malé dít.
„My jsme mli doma tuleje?“ pitulil se jednou ke mn a hodil po mn oima.
„O tom tedy nic nevím. Nanejvýš e bys byl tulej ty, jen se podívej, jak by ses poád tulil a mazlil.“
„Dobe, dobe, ale pro je teda tulej na obálce naší kníky?“ nedal se Kolja odbýt a bylo na nm vidt, e snad i árlí.
„Tak zaprvé, není to tulej, ale tule. A kdy to chceš vdt, tak ten tule jsem vlastn já. Tebae, písn vzato, moc podobné mi to zvíe na první pohled není.“ To u jsem vdl, e tímhle se Kolja jen tak nedá odbýt a e pijdou na adu jeho pro a jak to.
„A pro se válíš tam nahoe na polici mezi knihami?“ vypálil a samou zvdavostí si nedal pozor a vyplázl na m jazyk. Nezbývalo, ne se pustit do vysvtlování.
„Jak bych ti to jenom ek. Kdysi dávno jsem závodn sportoval. Plaval jsem i v ledových vodách, a to po celý rok, zima nezima. Plaval jsem i dlouhé vzdálenosti, dokonce jednou na Nový rok pes eku Vislu… Ale je to u poádn dlouho, víc jak ticet let. Tehdy to byla velká událost, protoe tehdy to bylo vbec poprvé. Mé tréninky skoro pokadé doprovázeli novinái a pak psali na titulních stránkách -Tule z Prahy v ledové Visle!- nebo -Tule z Prahy se bojí, aby mu Visla nezamrzla!- a tak podobn..“
„Tak proto t naše výtvarnice Eda namalovala na obálku? Proto ten tule v knihovn?“ radoval se Kolja. „Brrrr! To jsi ale musel strašn vymrznout! A strašn moc dobe plavat, asi jako já chytat králíky! Oba jsme svým zpsobem šampioni, co íkáš? To bych taky chtl - umt takhle plavat! Ale ne v zim! To tedy ani za zlatý tele! A víš, e se mi asto zdá, jak ti z eky nesu klacek? Jene z ledový Visly? To tedy nevím nevím.“
„Vdy ty umíš plavat, kadý pes umí plavat, jene o tom nevíš. To bys vidl, jak by ti to šlo, jen kdyby tady u nás byla eka.“
„A co na tý obálce dlaj všechny ty ostatní zvíata?“ vyzvídal dál Kolja a bylo na nm znát, e u zase trochu árlí.

 


„Ta ostatní zastupují zvíecí íši jako takovou, a tím symbolizují Mezinárodní den zvíat, ke kterému také naše kníka vychází,“ uzavel jsem u trochu nevrle. Po tomhle objasnní Kolja u neštk ani slovo, sebral se a odbhl do kuchyn, kde slyšel achtat paniku s kastroly.
„A stejn ten Nesvadba maluje hezí, a maluje jen nás, a ne tuleje, he!“ zaal povykovat, kdy nic nevyebral.
Nevšímal jsem si ho a Kolja se sám po chvilce zastydl.
„A jaký já jsem vlastn rasy, meš mi to íct?“
„ádný! Rasa je pouze u lidí, u ps se správn íká plemeno.“
„Tak dobe, jaký já jsem teda vemeno?“
„Velký!“ rozesmál jsem se, a abych si hned Kolju udobil, tak jsem ho nkolikrát pohladil a poškrabal na zádech. „Sedíš si na uších. íkám ple-me-no, chápeš?“
„A pro bych nechápal?“ Málem se u zase najeil Kolja.
„To není tak jisté, protoe ty nejsi z jednoho plemene, ale máš v sob hned vícero plemen. Má to jednu velkou pednost – nosíš ve svých genech po pedcích mnoho a mnoho dobrých charakterových vlastností. To znamená, e i kdy ze sebe vtšinou dláš hloupého, jsi ve skutenosti úasn chytrý pes.“ Po tomhle ujištní Kolja odešel do pedsín a namyšlen se prohlédl v zrcadle. Oividn byl s mou odpovdí i svým vzhledem víc ne spokojen.
„A mu se t ješt na nco zeptat? To byl ten pes Miloše Kopeckýho tak hloupej?“
„To rozhodn nebyl! Historkou, na kterou naráíš, se chtlo dát najevo, jak pan Kopecký své psy miloval! Ml je rád tak, e by snad bez nich ani nemoh ít.“
Kolja si pravdpodobn vzpomnl na jednu píhodu, která se mezi herci dávala k lepšímu. To jednou pišel Miloš Kopecký do divadla velmi rozílený. Ostatní herci radji ani nedutali. A jeden z koleg sebral odvahu a zeptal se, co se tak strašného stalo. Nato zaal Miloš Kopecký vyprávt, jak byl ráno se svým psem na procházce a potkal mue, který jeho miláka velmi obdivoval. Na závr se ho zeptal, kolik je mu let, e u musí být hodn starý. Tady se pan Kopecký odmlel a jeho oi sršily ohe a síru.
„No a není starý?“ zeptal se Miloše Kopeckého kolega. „Tys to nevdl, e t to tak rozílilo?“ Odpov, kterou obratem dostal, byla jasná: „Já to vdl, ale mj chudák pes to nevdl - a te u to ví!“


Václav idek


* * *


Miloš Nesvadba, herec a malí. Narodil se tak njak dávno a jak on sám íká, e všechno a uteklo. U jako študák hrával ochotnické divadlo a od svých 16 let kreslil do novin. Po maturit udlal zkoušku na konservato, kterou Nmci zaveli, a kdy skonila válka, tak u studovat nešel a dostal se do souboru Jinicha Honzla. Pozdji si Honzl vzal Nesvadbu do inohry ND, kde byly v souboru nejvtší herecké hvzdy “staré gardy” jako Štpánek, Smolík, Pivec, Neumann, Höger, Dostálová a další. Pro svou dobrosrdenou povahu hned byl kolegy oblíben, a také proto, e jim dokázal kreslit karikatury, které posílal do novin. Jako malí a karikaturista byl s Ondejem Sekorou u vzniku Dikobrazu. Pozdji zaloil dtské asopisy Mateidoušku a Sluníko. Stále kreslí pro dti a ilustroval asi na padesát kníek. Miluje umní, svoji rodinu a svou enu, která je rovn výtvarnice. Jinak je šastný tynásobný a zdravý ddeek.


* * *


Vybráno z knihy Václava idka a Blanky Kubešové Kolja... to neznáte mého psa!



Komente
Posledn koment: 25.02.2017  13:57
 Datum
Jmno
Tma
 25.02.  13:57 petr jo Milda - vdecny to clovek
 19.03.  11:15 janina
 19.03.  00:13 Alena
 18.03.  07:56 Von
 18.03.  06:56 KarlaA
 18.03.  06:21 LenkaP