Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Jan,
ztra Ivan.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Nesahejte na nj, patrn má blechy!


Pes má krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti
a lidské cnosti bez lidských necností.
(Lord Byron)


Urit jste si všimli, e ím dál vtší prostor na stránkách tisku a v mediích všeho druhu je vnován problému komunikace. ím toho více umíme, víme, tím nákladnjší je najít cestu, jak si všechny ty „výdobytky civilizace“ vzájemn sdlovat. Vymýšlíme, jak to udlat, abychom komunikovali strun, všestrann srozumiteln a hlavn rychle. Z jednoho konce svta na druhý. Nkdy se zaínám bát, e brzy pijde doba, kdy lidé zasednou k poítam, pestanou jeden na druhého mluvit, jazyk jim zdevní a zleniví, protoe jej budou pramálo potebovat a všechno obstarají hbité prsty na klávesnici – zkrátka budeme klábosit po internetu. Chci vit, e je to jen taková moje noní mra a e nezapomeneme na ten prastarý a nejpirozenjší zpsob komunikace: uvait kávu, aj, nalít sklínku dobrého moku a dát se úpln obyejn do ei – prost pkn v klidu si popovídat o všem moném...


Snad te nkterým z vás, váení, pipadám jako staromilec a eknete si, e tu eším svj generaní problém. To byste mi však kivdili. Piznávám, e s poítaem píliš nekamarádím, a kdy na nm utírám prach, cudn klopím oi, abych z té jeho obrazovky nepeetla výitku nebo posmch. Ale jinak proti vysplé technice nic nemám a všem, kteí jí dokonale vládnou, upímn fandím. Jenome! Jsem úpln obyejná enská a jako taková jsem taky patin upovídaná. Elektronická pošta nebo chatování (snad se to tak píše!) m neme uspokojit. A kdyby mi snad stále kupedu cválající pokrok vymýtil všechny partnery k debat, vím, na koho se s jistotou obrátit. Mám pece psy! Ti si na m udlají vdycky as. Pozorn m vyslechnou a pokud bych je u píliš nudila, mezi eí si zdímnou, ale za okamik budou naslouchat trpliv dál, dokud se ze všeho, co mám na srdci a na jazyku, nevymluvím. Jaká úleva, jaké útoišt! Jsem skálopevn pesvdena, e se nemýlím. Oni mi ti pejskové nejen naslouchají, ale oni mi i rozumjí. Pesn vycítí moji momentální náladu a chápou z vtší ásti i obsah mého sdlení. Tento dojem potvrdil a vdecky doloil profesor vancouverské univerzity psycholog Stanley Coren. Vydal knihu, která má pomoci lidem porozumt tomu, co jim jejich psí pátelé chtjí sdlit. Kdy toti nedojde ke komunikaci mezi psem a jeho pánem, psi jsou vtšinou daleko pohotovjší a chápavjší. Oni jsou schopni porozumt nám daleko více, ne my jim. Nám toti chybí schopnost vcítit se do psí duše a rozkrýt smysl takového sdlení.


Všeobecn panuje pesvdení, e pes, který vrtí ocasem, je šastný a pátelsky naladný. To je veliký omyl! Moná, e jen pemýšlí, do kterého lýtka se vám má zakousnout. Ale pokud na vás pes vrí, není teba mu to zazlívat a vykládat si to ve zlém. Teba se na vás tímto zpsobem usmívá. Podle pana profesora je pes daleko inteligentnjší, ne si myslíme. Je zrovna tak chytrý a chápavý, jako malé dít. On vám dobe rozumí. Jen on vám není schopen odpovídat tak, abyste tomu rozumli vy. Pokud si uvdomíme, e pes je schopen rozumt dvma stm slov, zjistíte, e mu meme vysvtlit tém všechno. A taky pochopím, e ped ním nic neutajíme. Vzpomete si na píhodu, kterou popisuje Karel apek. Pi jedné návštv u prezidenta Masaryka v Lánech se k nim pipojil venkovský voíšek. apek ho pohladil a pan prezident ho anglicky upozornil: „Nesahejte na nj, patrn má blechy.“ Tomáš Garrique Masaryk toti vdl, e ten pejsek rozumí esky a nechtl se ho dotknout. A tak vás chci poprosit, abyste si se svými pejsky povídali pkn esky, vlídn, a drsná sdlení si nechte pro sebe nebo pro ty, kteí si je zaslouí. Psi to rozhodn nejsou.


Mezi mé oblíbence patí boxei. Kdysi dávno, hluboce v minulém století, pesn v roce 1951, nám Jeíšek nadlil dárek, na který nemohu zapomenout. Mezi balíky a krabicemi rzných velikostí byl i proutný košík „bramborák“. Tak njak divn se kymácel a dokonce vydával i zvuky. Pochopiteln okamit pilákal moji i bratrovu pozornost. Odstranili jsme šátek, který skrýval toto „vánoní tajemství“ a pi pohledu na obsah košíku jsme oba na chvíli zapomnli dýchat. Na podušce leelo zlatavé klubíko s tázavýma, hndýma oima a z erné tlamiky na nás vyplazovalo rový jazyk. Byl to vytouený pes – boxer! Údivem a bezmeznou radostí jsme byli celí zkoprnlí, a tak se nový len rodiny musel z doasného proutného píbytku dostat sám. Koš prost peklopil, na silných, tém lvích tlapách udlal pár nemotorných krok a nenucen se vyural mezi dárky pod stromekem. Hned potom dal jasn najevo, e by docela pivítal nco na zub. Zaal se ván zajímat o okoládovou figurku, která mu ze smrkové vtviky visela pímo ped umákem. Tak to je vzpomínka z dtství a vte, váení, a více ne padesátiletá, dodnes ivá a krásná.


A te trochu prózy do poezie. Tatínek tehdy pejska koupil od renomovaného chovatele, a tak se podle rodokmenu jmenoval Arco. To bylo sice jméno vznešené, ale trochu strohé. A tak nový len rodiny dostal jméno Golem, podle jedné z her Voskovce a Wericha. Úzce to souviselo s neustálým vzpomínáním na Osvobozené divadlo. To m provázelo u od kolébky. Však taky fenka foxteriéra, kterou si pamatuji ješt z dob válených, se jmenovala Siska podle díví postavy z Balady z Hadr. S Golemem pišlo mnoho radostí, ale taky starostí. Hlavn pro tátu. Zaali ho prohánt kynologové. Byli jsme majiteli špikového psa, a ten si zaslouil adekvátní vzdlání a prezentaci. Tatínek chvíli vzdoroval, ale nakonec podlehl a docela rád. Poctiv docházel na cviišt. Hlásil pyšn kadý sebemenší pokrok ve vzdlání našeho miláka. Chlubil se pochvalami, které si na cviáku s Golemem vyslouili. Dokonce byl i na nkolika výstavách. Jedné jsem se s celou rodinou také zúastnila. Musím íci, e nikdy jsem tátu nevidla tak ztrémovaného a zárove dleitého. Ta výstava se konala v Praze na Štvanici – dodnes to vidím: tatínek poctiv klusal v kruhu kolem stolku rozhodího, a kdy Golem dostal modrou stuku a diplom, na kterém stálo „výborný“, ml ve tvái výraz práv zvítzivší královny krásy celého svta.


Jenome nastaly ješt další nerváky. Bylo teba ješt dosáhnout jakési „psí maturity“, aby ten náš „pan pes“ byl zapsán do prestiní plemenné knihy. Táta vše konzultoval s odborníky, a dom pišel tém zhroucený. Stopaská zkouška! Všichni tvrdili, e boxei jsou na tom s ichem moc špatn. A tak v onen dleitý, památný den si tatínek natel podráky smrdutým slanekem, vyšlapal pedepsané mnoství krok s patinými lomy, upustil pedepsané pedmty na pedepsaných místech a strachy nedýchal. Já to zkrátím. Golem všechno staten vyuchal, provedl identifikaci kladee a poslušn zstal na míst tam, kde ho nervózní páníek odloil. Prospl. Ale i kdyby propadl, nikdy mu nezapomeneme, e byl po celý trnáctiletý ivot vrným, milovaným i milujícím kamarádem.
Boxei jsou nejen misti stopaského umní, ale spolehliví, nenahraditelní partnei, ušlechtilí pátelé. A tch, jak všichni dobe víme, není nikdy dost. Vame si jich.


Asi jako kadá ena mám ráda kvtiny. Na jae se nemohu dokat, a budu na balkon a na terase sázet kytky a oima je kadý den popotahovat ze zem v nadji na první poupátka. Ale nemyslete si, váení tenái, e jsem njaký erudovaný superodborník. Naopak. Já vdycky nco zasadím a potom ekám na zázrak. S rostlinkami hovoím, domlouvám jim a peuju o n v mezích svého amatérského snaení. Nechci se chlubit, ale v loském roce jsem mla urit nejbohatší muškáty v celých Strašnicích – všechny sousedky mi je chválily a ptaly se, jak jsem tch arokrásných výsledk docílila. íkala jsem jim istou pravdu – toti, e jsem je prost „ukecala“. Vtšinou se zatváily nevícn a ve skrytu duše si myslely, e jsem uinná bestie, sobec a nechci se o to pstitelské tajemství podlit.


Hortenzie vypadá, e taky vykvete pebohat. Ovšem bude to nervák! Sídlí toti na zahrad. Tam se pochopiteln pohybujeme všichni a hlavn naši psi. A to je kámen úrazu. Psi se toti o moji pstební innost velmi soustedn zajímají. Fandí mi a všechno, co se mi podaí nakypit, úhledn pohrabat a posléze ním osít, okamit pekontrolují. To znamená, e se jeden po druhém po záhonku projdou a pokud u tam njaká nadjná rostlinka vegetuje, ouchají a aspo jeden z nich obadn zvedne noiku. Asi to znamená, e jsou s mojí prací spokojeni a kolaudace dopadla na výbornou. To jsou pro m velmi tké chvíle. Vdy oni ti pejskové to se mnou myslí dobe. Oni se mi vnují, sledují pozorn moji práci, a kdy nemohou piloit noku k dílu, tak aspo hrábnou, uchnou a oznakují. To všechno si musím íkat, abych potlaila ten mizerný pocit z marné práce a nedopustila se neho, co by moje psí kamarády, a v tuto chvíli „spoluzahradníky“, mohlo urazit.


Vrátím se te oklikou ke zmínné hortenzii. Naši psi dobe vdí, jak mi na ní záleí. Pozorují, jak ji od asného jara okukuji, jestli nasazuje pupeny. Te u zkoumám, kde všude se asi asem objeví kvt a jak se vybarví. Samozejm, e mi chtjí udlat radost a mé milé hortenzii se taky vnují. Ovšem svým, psím zpsobem. A tak za nimi poád chodím s konví a omývám listy, které poctili svou pozorností. Je to taková vná hra – od asného jara do pozdního léta. Znám dobe její pravidla a vím, e nemohu zvítzit. Nejvtším úspchem je remíza. Ta je ovšem podmínna odolností rostliny, která vstoupí do hry a také pohotovostí, s jakou sáhnu po konvi s vodou a odvrátím nebezpeí.

To víte, váení, e u jsem mnohokrát prohrála. Napíklad nikdy nezapomenu na to, jak jsem si umanula, e v takovém malém jezírku (maminka tomu íkala „plivátko“) budu pstovat lekníny. Pkn jsem je tam ukotvila nkolika kameny a teoreticky nic nebránilo tomu, aby se za as na hladin objevily pohádkové, nné kvty. Ale vloudila se chybika. V tom „plivátku“ se vášniv rád chladí náš erný labrador Bonno. Je mu toti horko celý rok, a tak si v té mlké vod rád postojí, sedne, a kdy ádn pipaluje, klidn si i lehne. A tak se stalo to, co se muselo stát. Bonno vstoupil do lázn, pod nohama se mu pletlo cosi nepatiného, a tak to obtíné „nco“ vylovil a odloil na beh. Bezpotukrát jsem ty lekníny znovu ponoila a bezpotukrát je Bonno vyndal. Vyhrál. Pišel toti na to, e je neme jen tak pohodit nablízku a zahrabal je v nejzazším kout zahrady. Našla jsem je pozd. Bonno vyhrál na body. Te si však nejsem jista, jestli by si nezaslouil, aby úsloví „kozel zahradníkem“ nebylo na jeho poest opraveno. Vdy „Bonno zahradníkem“ taky není špatné.


Pavlína Filipovská

* * *

Vybráno z knihy Václava idka a Blanky Kubešové Kolja... to neznáte mého psa!



Komente
Posledn koment: 12.12.2014  13:50
 Datum
Jmno
Tma
 12.12.  13:50 Ferbl