Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Jon,
ztra Vclav.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Car aneb Jak to všechno zaalo… (1/2)


…a mami, on ti opravdu nic neudlá…
…nemusíš mít strach drahoušku…
…kdy ho budeme mít od štnte, zvykneš si…
…my se o nho budeme starat…
…vbec nic nebudeš muset dlat… všechno zvládneme sami…


Ješt bych mohla pokraovat ve slibech, které jsem poslouchala denn tak dlouho, a mne zlomili natolik, e jsem byla svolná jet se aspo na to štn podívat. Vdy to pece není závazné, to neznamená, e si ho musíme koupit, jenom se na n podíváme! A kdy u koupili ten asopis a našli tu adresu…


…Taky to meme vzít jako výlet do neznáma, v Jalubí jsme pece ješt nikdy nebyli!


Tak takhle TO zaalo! A radj hned napíšu, e z malé holiky, která se bála ps víc ne výprasku a tento strach si pinesla s sebou do dosplosti, se stala psí máma, která si vbec nedovede pedstavit, e by ji ráno na dvorku nepivítali vrtící se chlupái a e by se s nimi veer nerozlouila pipomínkou, aby dobe hlídali.


* * *


CAR


Tak jsme se tedy nkdy koncem února rozjeli do Jalubí. U je to hodn let, bydleli jsme tehdy nad mstem ve tvrti U majáku v típokojovém byt, ale velice blízko, vlastn jen pár krok od domu, byl les.


Byt vyluoval monost velkého psa a naše nepítomnost po vtšinu dne urila plemeno. Po všech stránkách nejvhodnjší se nám zdál boxer.


Na to první „nezávazné“ podívání s námi jela dcera. Mn bylo kolem aludku všelijak, ona se tšila, manel se sice vnoval volantu, ale byl celý rozzáený. Horákovi nás moc pkn pivítali a pišla si nás obhlídnout i krásná psí máma, která nám byla v patách, kdy jsme si šli prohlédnout její poklad. V boud vystlané vonící lutou slámou se k sob v pelíšku tisklo nkolik štátek. Nebylo moné rozeznat, kde zaíná jedno a koní druhé. Byla teprve dva týdny stará, dlouhá asi patnáct centimetr, oika pevn zavená. Kdy jsem vzala do dlaní jediného pejska a on se pokoušel zavrtat se mi do rukávu koíšku, byla jsem ztracená jednou provdy a ochotná si to nemohoucí stvoeníko vzít okamit dom. Nebyla jsem schopná se od nho odpoutat a ekat dlouhých osm týdn.


as se konen naplnil. Sedíme u Horák v kuchyni a posloucháme paní, která nám vypráví svoje záitky s dorstajícími štaty. Jak je chodí v noci pikrmovat a ti malí nedokavci se jí navsí na noní košili jako baky na stromeek, jak dlají louiky, kde se jim zachce… Aha! Proto je všude kolem linoleum!…


Dostáváme pouení ím, kdy a jak štn krmit. Je to jednoduché, je to prost mimino, jen plínky se nemusí prát! Nevím, jestli si tehdy nkdo z nás uvdomoval, jaká je to zodpovdnost starat se o ivého tvora, i kdy je to „jenom“ pes.
Konen! Z chodby se ozve škrábání psích drápk na linoleu, do kuchyn se vítí štíhlé štátko a frnkne pod pohovku. „To ješt není to vaše“, íká paní domu. A te! Slyšíme …dup …dup …dup a ve dveích se objeví „on“, Claus od Králova stolu. Je to poádný macek, kulatý na všechny strany, tlapky jako bochánky, oi, to jsou okoládové knoflíky od bakor. ádné schovávání pod pohovku, zstane stát na prahu a pkn se rozhlíí po svém panství. Já nevím, moná bych to ani nemla íkat, ale kdy jsem ho tam vidla tak sebevdomého a vzpomnla jsem si, jak byl nemohoucí jen ped pár týdny, mla jsem co dlat, abych se nerozbreela.


Vezla jsem si ho dom na klín zabaleného v dece. Byl hodný, ani se nepoblinkal.
No a pak nám to zaalo. Manel mu u v pedstihu vyrobil boudu a umístil ji do závtí na balkon. Štátku se stýskalo a Daka by s ním nejradj spala v boud, kdyby se tam byla vešla. Tak mu aspo pod deku strila budík, aby si myslel, e tam tiká srdíko jeho maminky. Zvykl si dost rychle, protoe pes den dovádl s námi a veer sebou buchl celý utahaný.

 


Naproti boud jsme mu udlali „výbh“, ohradili jsme kus balkonu deskou, nanosili písek a zakryli ho zelenými drny. Brzy se nauil apnout si nad traviku a udlat tam svoji louiku, ne pehopnul pes práh do pokoje. Taky se na stejné travice rád vyhíval na sluníku, ne nkdo pišel z práce a pustil ho dom. Vtšinou to byl manel, který pracoval docela blízko a vracel se první. Nelíbilo se nám jméno Claus, pipadalo nám studené, a protoe to byl na pohled hrdý pes, zaali jsme mu íkat Car, Caroušek, Cardík, Cara… Samozejm, e nám Cardík navzdory svému minivýbhu olouikoval kdejaký koutek bytu, musel si pece oznait svoje teritorium. Pomrn brzy nám zaaly prázdniny, a tak jsme se s dtmi stídali ve vyhledávání mokrých skvrn na kobercích, které jsme pak likvidovali pomocí hadru namoeného v desinfekci. Bylo docela dobrodruné šlápnout na chodb do loue. Pokud lovk udrel rovnováhu a na mokrém linoleu neuklouzl, pkn se lekl. Byt nám njakou dobu „vonl“ chloraminem, ale Car rostl rychle a rychle se nauil pokat se svojí potebou, ne byl vypuštn ven. Mli jsme Cara pár týdn, kdy bylo poteba kupírovat uši. Do Kromíe na veterinu s ním jel manel a dcera. Kdy se po nkolika hodinách vrátili, byla Daa ubreená a Caroušek visel bezvládn manelovi pes ruku. Vypadal jako rukáv utrený ze zimníku. No jasn, byl ješt v narkóze, take jsme ho poloili na bíško a packy rozloili na všechny svtové strany. Hlaviku ml zafaovanou kolem dokola, jen umáek mu koukal. e se zaal probírat k ivotu, jsme poznali podle nešastného kvikání a naíkání. Kdybych nevidla, e je to pes, myslela bych si, e pláe malé dít. Nejhorší byla noc. Manel si ho sice poloil na koberec vedle svojí postele, ale pejsek tak naíkal, e ho poád utišoval. Nakonec usnul – manel. Probudili jsme se oba velice rychle, kdy se štnti podailo vyškrábat na postel a hupnout si mezi nás. Poloili jsme na nho svoje packy a všichni ti spokojen usnuli. Musím piznat, e to bylo poprvé a naposledy, kdy s námi spal pes v posteli.


Ouška se mu rychle hojila a rostl jako z vody. Aby ne, taky se mu vyvaovalo masíko a drštiky a kolínka „manesmanky“. Suchý chlebík mu nechutnal, zato kdy uslyšel v kuchyni šustit papír, dokázal sedt u nohy jako socha, a kdy dlouho nic nedostal, drcal m svým tupým umákem do kolena: „…hele, jsem tady, tak mi honem nco dej…“

 


Pane jo, to bylo ale kus mlsného psa! Jednoho letního dne jsem si naklidila a pak upekla nkolik plech krásných kulatých, tvarohem plnných, povidly a drobenkou zdobených kolá. Naskládala jsem jich polovinu na velkou mísu a odnesla do pokoje, aby tam zatím vystydly, ne pijdou ostatní lenové rodiny. Mla jsem ješt njakou práci v kuchyni, a tak jsem si zpoátku nevšimla, e se Car vytratil zpod stolu, kde ml svoje místo. Teprve a po nkolikáté nakoukl opatrn zpoza futer a zkontroloval, co dlám, pepadlo mne neblahé tušení a honem rychle a potichu jsem spchala do pokoje. e jsem šla potichu, se mi vyplatilo. Pistihla jsem zloince pi inu. Stál vztyený na zadních, hlaviku na stranu a jednou packou si práv shazoval další kolá z mísy. Skuten jen jeden a ty ostatní zstaly neporušeny leet, jak jsem je naskládala. Nechala jsem ho, aby si to sladké sousto sndl. Co taky s olízaným kláem? No a potom jsem odnesla mísu z jeho dosahu, vynadala jemu a v duchu sama sob, jak jsem pitomá, e jsem mu je tam vlastn nabídla!


Od té doby jsem se snaila cokoliv k jídlu dávat tak vysoko, aby na to nedosáhl.
Jednou v nedli po obd si hovíme všichni v pokoji, jídlo je uklizeno. Mli jsme tehdy smaená vepová játra a Daa si vzpomnla, e by si ješt kousek dala, jenom tak „na chu“. Houby si dala a ne játra! Miska, ve které zbylo ješt pár kousk, byla vylízaná tak, e nebylo teba ji umývat. A teprve te jsme si uvdomili, e se Car, který leel vedle kesla, co chvíli zvedl a odešel, a kdy se vrátil, vdycky se olizoval. Tak se jedna mlsná huba mla dobe a druhá jen zklaman sklapla. Ovšem svojí vinou, protoe ze stolu sklízela ona.


Pokraování…


Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace a fotokoláe z archívu Marie Zieglerové

Zobrazit všechny lánky autorky



Komente
Posledn koment: 21.12.2014  12:53
 Datum
Jmno
Tma
 21.12.  12:53 tonda Car
 21.12.  11:02 Von
 21.12.  10:28 Vesuvjana dky
 21.12.  06:21 Bobo :-)))