Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Ester,
ztra Dagmar.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mj ivot s fenkou Anny

Jsme sami, naprosto sami na téhle planet,
uprosted všech forem ivota,
které nás obklopují;
jedinou výjimkou je pes,
jen s námi uzavel spojenectví

(Maurice Maeterlick)

 

 

* * *

 

Vtšinu dtství jsem proil v malém msteku Smiice u Hradce Králové. il jsem s mladší sestrou a rodii v byt malého panelového domu a moc jsem si pál njaké zvíátko, kamaráda. Nikdy m nenapadlo, e ho jednou skuten dostanu, ale e k tomu dojde a o léta pozdji a za velmi vyhrocených okolností.


Ješt jsem neoslavil desáté narozeniny a ekala m velká zmna, pesthování do rodinného domku v jiném mst. Rodina se toti rozrostla o další sestiku, a tak se rodie rozhodli vyuít monosti bydlet v dom po otcových rodiích.


Vysoké Mýto je krásné historické msto, pro desetiletého kluka pomrn rozlehlé, ale rychle jsem si zvykl. Jist tomu napomohla i koika s koátkem, která ila u našeho rodinného domu. Po základní škole jsem nastoupil do místní stední stavební školy na obor vodní a vodohospodáské stavby a po maturit jsem podepsal pracovní smlouvu s podnikem VHS – Vodohospodáské stavby v Hradci Králové. Dostal jsem funkci stavebního mistra a okamit jsem zaal pracovat v terénu na stavbách vodovodu a kanalizace. Te kdy u jsem nenavštvoval stední školu, jsme si vzali na starost i pro radost mladou fenku amerického kokršpanla. Jmenovala se Lady.


Moje práce na rzných stavbách byla perušena vojenskou slubou na letišti u áslavi. Ani jsem si neuvdomil, jak rychle utíká as. Na plány do budoucnosti jsem nepomyslel do chvíle, ne se stala událost, která zmnila od základ celý mj ivot a jasn ukázala, e ivotní plány rozhodn nejsou ani to úpln nejdleitjší.


Došlo k tomu v pondlí 15. íjna 2001, piblin 8:30 hod... ídil jsem sluební dodávku urenou pro pepravu osob a vyjel na týdenní stavební práci v jedné obci pár kilometr od Prahy. Mli jsme tam poloit vodovod a kanalizaci. Ped obcí Sadská se utvoila malá kolona vozidel, ale provoz probíhal normáln. A pímo v obci jsem náhle z neznámých dvod narazil levou stranou dodávky do pravé strany stojící skíové Avie. Zstal jsem i s kamarádem, který sedl vzadu, zapasovaný tak, e museli pijet hasii a dodávku rozezat, teprve pak se jim podailo nás vytáhnout a naloit do helikoptéry.


Leel jsem v bezvdomí zakrvácený na lehátku a ekal na pepravu do druhé helikoptéry. Ta m dopravila do Prahy do nemocnice na Vinohradech. Od této chvíle všechno dostalo rychlý spád. Na resuscitaním oddlení m ihned napojili na mnoství pístroj, a to i proto, e mi lékai nedávali na peití ádnou šanci. Kdy to zanedlouho oznámili rodim a mé pítelkyni, mamka omdlela. Tímto okamikem zaaly rodin hrozivé dny a noci utrpení a nejistot: odejdu ze ivota, nebo peiji? A jestlie peiji, tak v jakém stavu? Jaké si ponesu následky a co se mnou bude dál?


Nejhorší na mém úrazu byla rozbitá lebka. Došlo k otoku mozku a lékai byli nuceni odstranit ást lebení kosti. Mamka m na lku poznala jen podle jizviky po okování, zranní mj obliej naprosto zmnila. Peraená elist, zlomený nos, rozdrcené zápstí a trné rány na biše byly ve srovnání s poranním mozku úplnou malikostí. To, e mi po tak tkém úrazu zstalo jen postiení zraku a ichu, bylo vlastn pokládáno za štstí. Do konce ivota mi také mla zstat poúrazová diabetes insipidus, tzv. íznivka, ale kdo ví, nikdo neme vdt, co se v budoucnosti stane.


Toho osudného rána si moje starší sestra zakoupila „Bílou pastelku“, coby píspvek pro nevidomé. To ješt nemohla o mé nehod vdt, nato tušit její následky. Moná to se mnou nemá další souvislost, pesto jsem jí za to vdný.


Jako zázrakem jsem se zaal vracet do ivota a po trnácti dnech jsem byl pevezen do Hradce Králové na operaci elisti. Zde jsem se poprvé zaal probírat z bezvdomí, dnes to pokládám za svoje nové narození. Je to zvláštní, ale novorozenti nepijde nic zvláštního na tom, e nevidí, jen by se rád smoil do horké vany. Novorozen pipomínala i moje mozková innost. Nepoznával jsem podle hlasu rodie, píbuzné ani pítelkyni, neznal jsem svoje jméno, nevdl jsem ani, kde bydlím. Po dalších trnácti dnech m pevezli do nemocnice ve Vysokém Mýt. Zde se mi pomalu, pomalounku zaala vracet pam. Rozpomínal jsem se a rekapituloval krek po krku svj ivot, a tento stav trvá prakticky dodnes. Musel jsem se také snait do sebe vpravit alespo minimum jídla, mé tlo a svaly byly ochablé a váha pod normál. Za celou tu dobu m rodina a pítelkyn nepestala denn navštvovat, nkdy se objevili i další píbuzní, známí a kamarádi. Pocítil jsem obrovskou radost, kdy mi zdravotní stav u po dvou msících dovolil vrátit se dom a pokraovat v celodenní domácí léb, vdy praští lékai pedpokládali, e nemocniní pobyt bude mnohem delší. Nepemýšlel jsem o tom, pro, ale nikdy bych neoekával, e v sob najdu tak silnou vli, která mi nedovolí odejít ze svta. A kdy u jsem tu zstal, tak existuje urit i njaké proto. Cítil jsem, e se prost musím snait a chtít rychle se znovu všemu nauit. Všemu – to v mém pípad znamenalo chodit, mluvit, jíst i myslet.


Ten rok jsme celá rodina proívali jedinené Vánoce. Vrátil jsem se do ivota a rodie i sestry si uvdomili, e se jim vrátil u málem ztracený syn i bratr. V roce následujícím se naši pokusili mírn upravit prostedí domu, já jsem se zaal uit ít poslepu a rodina zase pizpsobit se ivotu s nevidomým. Dív jsem píliš nepemýšlel, jak ije slepý nebo vbec postiený lovk, jaké má problémy a starosti. Nevnoval jsem tomu pozornost a te jsem to zaíval na vlastní ki. Nedá se to popsat a nikomu nepeji, aby musel projít mými zkušenostmi. Mj ebíek hodnot se automaticky zmnil. Neustále beru mnoství lék a jsem pod lékaským dohledem. Od té doby, co jsem se vrátil dom, jsem se pomalu snail vrátit se k pvodnímu stylu ivota, ale bylo to tké. asto jsem upadal do psychické krize a celé noci pemýšlel, jak budu dál ít, kdy mám kolem sebe jen samou tmu, a zda je má existence na svt vbec nutná. Noc se pro m stala utrpením. Pestoe jsem byl ospalý, spát jsem nemohl, vtšina lék nepomáhala, nebo byly návykové jako drogy. Spojili jsme se s organizacemi nevidomých SONS a Tyfloservis, které mi zaaly pomáhat zvládat úkoly v bném ivot.


Zaátkem dubna 2002 jsem ml na neurochirurgickém oddlení v Praze podstoupit další operaci. Mla mi být vrácena ást lebení kosti, na tento zákrok jsem ekal skuten se strachem. Byl jsem tu ji v únoru, ale druhý den m poslali dom, mozek ješt nebyl k transplantaci dostaten pipraven. Nyní to navzdory velikým problémm dopadlo úspšn. Za msíc skonila má pooperaní léba a jel jsem dom. Znovu jsem se s pomocí instruktor musel zaít uit orientovat se po dom i po zahrad. Všechno, co jsem dlal, jako bych dlal poprvé - plavání, jízda na tandemu na kole, lyování na bkách. Instruktoi m také zaali uit chzi s holí po mst, seznámili m s Braillovým písmem a ukázali, jak zacházet s poítaem. To hlavní, smíit se s ivotem nevidomého ve svt, jsem musel zvládnout sám.
Na podzim jsme do výcvikového stediska v Praze podali ádost o vodícího psa a po dalších Vánocích jsem byl zaazen do kurzu, který m ml vyškolit, jak se o takového psa starat. Ve dne v noci jsem se zaal tšit na to, jak a kde v mém pokoji bude spát, jak si budeme hrát na zahrad a jak se budeme procházet po mst.


as rychle utekl a najednou stojím s mamkou u dveí stediska v Praze Ddin. Bylo odpoledne, ubytovali nás a po veei zaala první ást školení. Dozvdl jsem se to základní o rasách vodících ps, jejich výhody i nevýhody, a jak probíhá pedvýchova malého štnte. Ta zaíná v jeho jednom roce. Tehdy je odebrán od pedvychovatele a umístn do výcvikového stediska v Jinonicích. Instruktor ho uí vodit po mst, náleit se chovat a poslouchat povely psovoda. Jestlie má být vodící pes skuten oima nevidomého a jestlie mu máme pln dvovat, musí být velmi pozorný a nenechat se niím rozptýlit, nic nesmí odvrátit jeho pozornost. V souasné dob se pro výcvik nejvíce pouívají dv plemena, retrívr zlatý a labrador. Svou povahou, inteligencí a všímavostí se mohou nauit neuvitelné vci a být skuten obrovským pomocníkem. Neuniklo mi ani slovo a od první chvíle jsem se na svého tynohého pítele ohromn tšil.

 


Nakonec jsme vyrazili do výcvikového stediska v Jinonicích. Provedli nás areálem, pedvedli postroje na psa, hraky a všelijaké další poteby. Pak konen pišlo to nejhezí: chodíme podél kotc, hladíme krásné, teplé a chlupaté miláky, není mezi námi nikdo, kdo by se netšil a doslova nepekypoval nepopsatelnými pocity a myslím, e se radujeme všichni vetn pejsk. Zkoušíme si chzi s rzn velkými a rychlými vodícími psy, kadý si meme vybrat, ozkoušet si, který se k nmu nejlépe hodí. Pes je toti takíkajíc na míru, vybírá se i podle vku slepce, podle jeho povahy a poteb. A do noci si povídáme o tom, jak nejlépe se postarat o nového chlupatého lena rodiny. Poslední den pak na nás eká u jen školení o okování, o pípadné nemoci i zranní. Všichni máme zájem dovdt se co nejvíc.
Doma stále jen pemýšlím o svém novém psím píteli, tídím dojmy. Ješt si nemohu pedstavit, e spolu budeme 24 hodin denn, 7 dní v týdnu, 12 msíc v roce... Vlastn a do jeho úmrtí. Jednoho dne pracovnice Tyfloservisu zkouší, jak moc dokáu chodit rovn a jak pesn umím odhadnout vzdálenost podle sluchu. Naši práci jako blesk peruší sdlení, e u ví, kterého vodící psa dostanu. Kupodivu je to ta samá fenka, která se mi tolik líbila! Tším se a pipravuji se na ni psychicky i materiáln. asto pemýšlím, na co ješt se zeptat, co obstarat. Mám veliké obavy, aby pejskovi u nás nco nechyblo, aby se mu líbilo.


V polovin kvtna jsem se s pomocí rodi ubytoval v pedávacím byt ve výcvikovém stedisku u Prahy a u po obd mi pivedli nádhernou fenku, které budu pozdji pánem. Je to zlatý retrívr a narodila se 23. záí 2001. To datum si pamatuji jako svoje vlastní.
Anny je od první chvíle ohromn pátelská, s kadým se vítá a pedvádí všelijaké legraní kousky, a se všichni upímn smjeme. Odpoledne s Anny trávím vtšinu asu o samot, abychom si na sebe co nejvíce zvykli. Pedání psa do rukou a pée nového majitele se provádí vdy v jeho známém prostedí, aby okamitým pevozem do nového bydlišt neutrpl deprese, které by ho mohly na as i psychicky vykolejit. Vycházíme s instruktorkou dokonce na jakousi malou zkoušku, jen já a vodící pes Anny. Nacviuji si rovn trasu na místo, kam budu kadý den chodit Anny vyvenit. Obavy, které m trápily, se zaaly rozptylovat, a kdy veer uleháme ke spolenému spánku, moc dobe si uvdomuji, e je to naše první spolená noc, po ní e se naíná nco nového.


Druhý den jsme s instruktorkou vyrazili do okolí. Dáváme pozor, aby Anny na všechny vjemy správn a pimen reagovala, tak, jak ji to nauili. Za dobe provedený povel dostane drobnou odmnu, za chybu pokárání. Následující dny probhly podobn. Vystídali jsme po Praze všechny dopravní prostedky, tramvaj i metro, prošli se v centru a pitom stále testovali na Anny její reakce. Kadý den se dopouští mén a mén chyb a ím dál víc m poslouchá. Sbliujeme se i ve chvílích volna a mám skutenou radost, kdy si Anny vynucuje moji pozornost, kdy si chce se mnou hrát.


Koncem týdne nás mobilní instruktor, jeho pracovní náplní je starost o klienty po celé republice, naloil do dodávky a odvezl dom. Nejist jsem ekal, jak se Anny bude chovat doma a na zahrad. Domníval jsem se, e oproti kotci bude pro ni trávník a dm nco jako dovolená na Hawaji. Trochu m udivilo, jak málo ji zaujala naše kokršpanlka, jako by mla oi a nos jen pro nové prostedí. Všechno si ouchala a - ano, zdá se, e se tu cítí doma!
Pro Anny nastal nový ivot, a nejen pro ni. Cítím, jak je rozrušená, kdy ji vodím po dom, zatímco ekáme na zbytek rodiny. U se také sblíila s kokršpanlkou a bez reptání pijala úlohu podízené, a m to trochu pekvapilo. V následujících dnech si pišli Anny prohlédnout všichni známí i sousedé. Je mi trochu líto, kdy obdivují, jak je krásná, jak krásné a erné má oi a štíhlou postavu s hladkou, svtlou a jemnou srstí. Snaím se aspo v duchu si vytvoit její obraz. Pedstavivost vlastn pouívám pro všechny vci a pedmty, pokouším se „vidt“ dm i prostedí okolo.


Od prvního okamiku, co jsem Anny poznal, s ní jednám jako s lovkem. Samozejm, e spolu i mluvíme, a tak Anny u podle hlasu brzy pozná, kdy si budeme hrát a kdy se pjdeme projít, a dává mi najevo svou radost.


Pedáním psa pro stedisko práce neskonila, vodící pes má toti doivotní záruku a nevidomý se s pípadnými problémy me vdy na stedisko obrátit. Instruktor mi také pome seznámit Anny s novým bydlištm a s trasou, kterou budeme muset spolu kadý den zvládat. A tak postupn chodíme všichni ti po všech nových cestách, které jsem si pedtím promyslel. Anny to jde velmi dobe, rychle se orientuje, a já konen pln proívám novou realitu, toti e mám nkoho, na koho se mohu pln spolehnout. Všechny procházky te doslova vychutnávám. Uvdomuji si, e budíme pozornost kolemjdoucích. Na mstském úad skoro hrd nechávám Anny zapsat do rejstíku „obyvatel“. Finanní ástka, kterou jsem musel stedisku zaplatit za celou dobu jejího výcviku nebyla zanedbatelná, ale u te si jsem jistý, e toho nikdy nebudu litovat.


A tak se Anny stala novým lenem rodiny. Vítání jejích len po ránu a kdykoli se vracejí dom, jako by si zanesla do svého denního programu. Jak je zaslechne u venkovních dveí, zane se její ceremoniál poskakování a vrtní ocáskem, po kterém následuje úprk ze schod, aby nepromeškala ani vteinku. Postaví se na zadní a pak se dostaví tém milostná líbaka, pokud jí to ovšem píchozí dovolí. Mezi jednotlivými projevy lásky poletuje šastn sem a tam jako blázen. Pokud se jí návštva vnuje málo, Anny zaštkne a vystaví bíško, aby dala najevo, e si rozhodn zaslouí víc, pinejmenším aspo podrbat!


Nejdleitjší ástí domu se pro Anny bezesporu stala kuchy. Jak se k ní nkdo piblíí, ihned zpozorní a bí se podívat, zda se náhodou nepipravuje nco dobrého. Anny má toti hlad a chu 24 hodin denn. Paklie zjistí, e se pepoítala, uvelebí se do svého oblíbeného místa ve dveích a rozloí se co nejpohodlnji, abychom ji museli sloit pekraovat. Nkdy mi pipadá, e to dlá naschvál. Obyejn jí šlápnu na ocas nebo na apku, ale Anny jako by to vbec nevadilo, práv naopak. Nechá se pohladit, pijímá omluvy - a v pohod leí dál.
Kdy jsme doma sami, pomalu si odkráí po schodech do mého pokoje, natáhne se do milovaného pelíšku a ješt si njakou chvilku schrupne. Spánku Anny vnuje kadou volnou chvilku a to kdekoli a v kteroukoli dobu. Ješt mi nikdo neekl, e by z nevyspáni mla pod oima kruhy. Kdy ji tak v noci poslouchám, zdá se mi, e se chová jako lovk U proto obas íkám, e iji s manelkou... Odfukuje, mlaská, chrápe, pevrací se a vrí ze snu a jemn afe. Tehdy si uvdomuji, jak moc mi Anny pomáhá také psychicky, jak se jí daí pouhou svou pítomností odvracet m od erných myšlenek. Její pomocí se mj názor na ivot zmnil, uvdomuji si, e na svt je spousta lidí, kteí jsou na tom mnohem h a e se slepotou se dá vlastn nádhern ít.


Procestovali jsme spolu kus svta a setkali se s mnoha lidmi, chci aby Anny mla hodn záitk a aby se jí zdály pkné sny. Obas m Anny po ránu probouzí jemným dotykem enichu, ale vtšinou jí budíek dlám já. To se pak protahuje a zívá, jako by chtla pedvést, jak strašn je nevyspalá. Tahle ospalost z ní spadne ihned, jak jí zanu pipravovat její granule. Pozoruje misku a podáním obou tlapek a jemným pobízením enichem mi dává najevo, e bych si ml pospíšit. Seere bleskov svoji porci, a pokud máme spolený obd, vybere si nejslabší ob a upímnýma oima trvale a hladov sleduje kadé sousto. Její mimika je obdivuhodná, ten vyhládlý, zkroušený a prosebný pohled se prý nedá vydret, ale tady mám já výhodu.


Mj ivot se te doista zmnil. Znám Anny zatím necelého pl roku, ale u te na setkání s ostatními nevidomými mohu kadému vodícího psa vele doporuit. Starost a pée není nároná, zato ivot s ním není k pirovnání! Pi procházkách v podveer za pkného poasí s Anny po boku ze m znovu vyzauje samostatnost a sebedvra, o které jsem úrazem pišel. Stávají se nám i veselé píhody. “Peve“, zavolám u pechodu na Anny, ale to u piskoí njaký dchodce, který vzal píkaz na sebe. Zasmjeme se pak všichni.


Anny prost obohatila mj ivot. Den ode dne si ím dál víc rozumíme, ím dál astji cítím, co mi chce íct. Tyhle pocity se nedají vylíit, tohle si musí kadý proít. Teprve te jsem pln pochopil, co mli cviitelé na mysli, kdy nám íkali, e novému vztahu se musíme pln otevít, jít do nj s dvrou. Pi hrách a rošárnách s Anny jsme veselí a šastní jako rovnocenní partnei, spojuje nás neviditelné pouto. Však také kdy si k ní lehám na zem, cítím, jak se m touí dotýkat, kadé její podání packy, kadé olíznutí jsou toho dkazem, podobn jako kdy si svoji hlavu poloí pímo k mé. V takových okamicích ze m tryská nová a radostná energie. Anny k nám vstoupila jako dar, stala se mým svtélkem ve tm a rozsvítila svtlo a teplo nejen ve mn, ale i v celém dom. Dennodenn pomáhá nejen mn, ale i ostatním, kteí si asto nevdli rady, jak se ke mn chovat. Jejím prostednictvím jde všechno lépe. ivot bez Anny si u prost nedokáu pedstavit.


Podle lékaských posudk je moje slepota trvalá, je to nezvratný stav, který je teba brát jako takový. Silná vle však dokázala u mnohé takzvan nemoné, mnoho vcí také stále ješt zstává neprobádáno, a já vím, e se jednou objeví nové poznatky i léebné metody. Já prost velmi dobe VÍM, e ne neodejdu ze svta, zrak se mi vrátí.


Petr Hromádko


Upravila Blanka Kubešová
Ukázka z knihy Václava idka a Blanky Kubešové Kolja... to neznáte mého psa!


***

 

Hromádko Petr, narozen 5. 11. 1977. Vystudoval stední školu vodních a inenýrských staveb a od roku 1996 zaal pracovat u podniku, který se zabýval výstavbou vodovod a kanalizací po republice a zárove se stihl vnovat astým výletm, cykloturistice, akvaristice a jiným koníkm.


Na podzim roku 2001 po autonehod oslepl. Postupn se s tím musel vyrovnat a zaít ít znova. V roce 2003 dostal pítele i pomocníka, vodícího psa, který s ním bude neustále po boku, a do svého konce. Pes mu beze slov ukazoval, e není teba se trápit, vdy se dá pece zase krásn ít. Nyní, i kdy je nevidomý, je sobstaný, dlá vše, co nevidomý me zvládnout, a zmnil pístup k mnoha vcem. Slepecké organizace mu pedávaly potebné znalosti k ivotu nevidomého a hlavn mu zlepšovaly pohled na ivot. Jezdil s nimi na tandemech po delších trasách, úastnil se zajímavých výlet pro nevidomé a pomáhal jim s vodící fenkou na školení ve školách stedních, mateských, knihovnách pro nevidomé i v rzných organizacích. Tato jeho innost byla obas zveejována v rzných mediálních prostedcích. Byl nesmírn potšen tím, jak Anny vzbuzovala velkou pozornost pedevším u malých dtí.


Nebojí se do nieho jít a u vbec se netrápí kvli postiení.



Komente
Posledn koment: 05.04.2014  16:04
 Datum
Jmno
Tma
 05.04.  16:04 janina
 05.04.  12:04 Marta U. Mj ivot s fenkou Anny
 05.04.  10:56 La K.
 05.04.  09:33 Von
 05.04.  07:19 LenkaP