Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Romana,
ztra Albta.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vzpomínka na Zdeka Hajného


Všechno má urenou chvíli
veškeré dní pod nebem svj as.
Je as rození i as umírání,
je as plakat i as smát se,
as truchlit i as poskakovat,
as mlet i as mluvit.
Všechno má urenou chvíli
a veškeré dní pod nebem svj as.


Z knihy Kazatel 3,1-8


Nevím, jak zaít, abych byl struný a pitom vyjádil všechno, co jsem v tchto posledních hodinách pocioval za zármutek, kdy jsem se dovdl o náhlém skonu malíe pana Zdeka Hajného. Vdy není tomu tak dávno, kdy jsme spolu mluvili po telefonu, co mi vyprávl o svých rzných kulturních a malíských iniciativách, které ml po celém svt.


Kdo osobn Zdeka Hajného poznal, dá mi jist zapravdu, e to byl lovk, který si dokázal pro svou otevenou a milou povahu získat kadého dobrého lovka. Byl stále duchem mladý, výtvarn nadaný, miloval nadevše svou práci, byl pozorný i nný ke své en Em. Ml rád všechno krásné, co ivot pináší - 30. ledna mu bylo 72 let - a s mnoha plány do budoucna ho pesto musel tuto sobotu ukonit. eské malíské umní zcela jist ztrácí významného malíe a výtvarníka, který mohl ješt více obohatit svou mimoádnou tvorbu.


Pi mých dívjších návštvách Prahy, kdy jsem pokadé navštívil tohoto významného malíe, mi vdy vnoval svj vzácný as a pokadé jsme si mli o em vyprávt a vymovat si své ivotní zkušenosti. Rád na ty chvíle vzpomínám a zcela jist budu vzpomínat i nadále, zvlášt pak na setkání, kdy mi ped 12 léty vyprávl své píhody se zvíaty, které mi pak poslouily k napsání knihy “Kolja... to neznáte mého psa”, na ní se mnou také spolupracovala spisovatelka Blanka Kubešová.


Rád bych nyní jeho vzpomínkami vzdal tomuto malíi poctu a tím i vyjádil mou hlubokou soustrast paní Em a všem jeho pozstalým.

est jeho památce!


Václav idek

***

 

Hajný ve slubách ertíka Bertíka


Kadé lidské dít se musí uit poznávat vesmír znova.
Kadé štn nese v sob celý vesmír.
Lidé zvují svou moudrost –
ukládají ji v muzeích, v knihovnách, odborníci se jí uí.
Psí moudrost je v jejich krvi a kostech.
(Donald McCaig)


Bylo, nebylo…
V jednom kouzelném zámeku v Praze na Chodov s tajuplným jménem Cesta ke svtlu bydlí ve vzájemném a pátelském souití ti zvíátka: kocourek Bertík, trpaslií kníraka Amanda a stedoasijský pastevec Dag II. Všichni ti ijí, a na njaké malikosti, jak u to v ivot bývá, v naprosté shod. Dag II. ml být po svém pedchdci, urostlém a statném irském vlkodavovi Dagovi I. na zámku pvodn vládcem, ale protoe je z úpln jiného tsta, nco jako nebe a dudy, tak tohle nedokázal, vládnout je zkrátka nad jeho síly.
Dag I. byl panovníkem dobrého a istého srdce, ani bleše by neublíil, a nejvíce ze všeho miloval dti. Jeho statná postava budila sice u na dálku respekt, ale to bylo všechno. Mírné, vrné a shovívavé oi dávaly tušit, e jde o dobráka od kosti. Byl tak spoleenský a hodný, e ho všichni na zámku i v podzámí milovali a dti z nedalekého dtského domova ho navštvovaly. Irský vlkodav Dag I. se s nimi dokázal bavit a skotait a celé hodiny je vozil na zádech jako malý poník. Jeho ivot však bohuel nebyl dlouhý, a kdy mu bylo pt let, odešel do vných psích loviš. Tehdy zavládl na zámku smutek, a sotvae odeznl, objevila se poteba nového vladae. Aby panství nezvlilo, nesmlo se s volbou dlouho otálet, a tak byl po krátkém váhání vybrán nový nástupce - stedoasijský pastevec Dag II. Ale nechme radji vyprávt jednoho z nejstarších zámeckých poddaných, Zdeka Hajného, pvodním povoláním malíe a psychologa.


Vlkodav Dag I. byl velký jako malé tele, váil sedmdesát kilo, moná i o nco víc. asto se stávalo, e jsem Daga I. brával s sebou do galerie coby souást kulturního programu. Kdy bylo zapotebí veer trochu rozproudit, zabhl jsem pro nj. Okamit vnesl do zábavy tolik ivota a šávy, e s tím vystail na celý náhradní program. irá radost tryskala proudem z Dagovy psí duše tak, e kadého chytila za srdce.
Tohle bych s Dagem II. nikdy nedokázal. Prostory galerie by hrza „vybílila“ v okamiku, kdy bych ho pivedl na scénu. Na rozdíl od nj Dag I. budil na jedné stran obdiv, na druhé úzkost. „To není pes, ale k, kde máte sedlo?“ Nebo: “Kde má stáj?“ ptali se m.
Jednou jsme šli spolu z Krského lesa. Proti nám si po cest vykraovala starší dáma. Daga, který se prohánl ve vysoké tráv a pak se ped ní vynoil z houští, uvidla a na poslední chvíli. Vydsila se, a Dag zrovna tak, ale hned se vzpamatoval a pokraoval ve své oblíbené honice za motýly.
„Paní, nebojte se, vdy on si vás vbec nevšim´!“ pokusil jsem se trapnou situaci napravit. „No dovolte, komu tohle budete vyprávt? Vbec nevšim´, tááákový zvíe! Co si to vbec dovolujete ?!“ Asi mla pocit, e jsem jí ublíil. „Takové tele má být zavené v chlívku pod zámkem!“ volala za námi rozhoen, kdy u jsme dávno byli z dohledu.
Další veselá píhoda se stala, kdy má pítelkyn Ema chtla koupit njaký krásný obojek. Vedoucí prodejny se podíval nejdív na enu, pak na psa, a povídá: „Madam, nezlobte se, ale na kon ohlávky nevedeme, nejlepší bude, kdy si s nim zajdete do Chuchle.“


Tahle síla z Daga peskoila asi i do nádherných obraz na stnách a schodišti celého zámeku. Vyzauje z nich vesmírná pohoda, nco, co bychom mohli moná nazvat „síla z Neznámého“. Mezi tím se suverénn pohybuje další, v tomto pípad samozvaný, vládce kocour Bertík. Vládne ostrou packou a pohlavky nejen trpaslií knírace Amand, ale i Dagovi II., silnému a nepemoitelnému stedoasijskému pasteveckému psu.
Pochází z pradávných asijských plání dvanáctkrát vtších ne souasná Evropa, kde po generacích desítky a desítky let toto plemeno ve velice tvrdých podmínkách ilo a uilo se hlídat obrovská stáda. V podmínkách, kde by jiný tko vydrel, na rozsáhle nekonených pastviskách byli tito vrní a odolní psi ponecháni po mnoho msíc jen sami s dobytkem a s dvrou, e se o stádo postarají. Uvykli ít na místech i zcela opuštných majitelem a nauili se být tak sobstaní, e dokáí nejen uhájit a ochránit svené stádo, ale sami si získat obivu, zabít nemocné nebo zchromlé zvíe a uivit se jeho masem. Vypráví se, e jsou schopni dokonce sami uhasit íze mlékem velbloudice ve svém stád.


Tihle psi jsou nejen nesmírn uenliví, ale pedevším odolní; peijí v nejtvrdších podmínkách. Jsou nezlomní. Ped takovým psem by ml mít kadý pán tak trochu respekt, úctu a ohled k jeho potebám a nárokm. Toho není moné vlastnit, mít ho jako ozdobu a maskota galerie, nco co mi slouí tém jako dekorace. Takovému psu je teba se denn vnovat, denn s ním cviit. Musí se k nmu pistupovat velmi laskav, velmi pátelsky, dokonce snad jako rovný k rovnému, a zárove ale pitom zásadov a rozhodn. Od zaátku z vás musí vycítit autoritu, pirozenou, všeobecnou vánost. Násilí by jen ublíilo jeho psychice a pozdji by se mohlo vymstít chovateli samému.


S Dagem II. pišel na chodovský zámek i kocourek Bertík. Oba spolu nádhern vycházeli, ale jen do chvíle, ne Bertík povyrostl. Nikdo tehdy netušil, e jen za pár msíc se z nj stane despota, který si autoritu vydobude po dobrém nebo po zlém, a teba i drápky. A tak opravdovým vládcem na zámku není demokraticky zvolený Dag II., ale obávaný a samozvaný mocná kocour Bertík. Pestoe je monarchou k pohledání, všichni na zámku mu trpliv a vrn slouí jako správn vychovaní poddaní. Bertík má snad jedinou slabost – paní Emu, pítelkyni Zdeka Hajného. Pokud respektuje jeho rozhodnutí, miluje ji oddanou láskou. Pokud ne, dá ihned najevo, kdo je skuteným vládcem.

 

Trojice by nebyla úplná bez dvanáctileté trpaslií kníraky Amandy. Její velitelkou i paní nad jiné oddanou je moje dvaadevadesátiletá maminka. Jedna druhou milují a jsou ivým píkladem nádherného vztahu plného vzájemného pochopení, tolerance a lásky.
Na m vybyl Dag II., kocourem Bertíkem odstavený mocná, který m uznává jako vdce smeky. Aspo prozatím. Nkdy zkouší, kam a jak daleko a me zajít, a mn pak nezbývá ne mu jeho práva a povinnosti znovu a pipomenout. Ped kocourem Bertíkem jsme ovšem oba takhle malincí. Kdy se snaím sebevíc vlichotit se mu do pízn, kocour se na m dívá z nadhledu. Dávám mu nejvybranjší lahdky, vatlám na nj, kocour nic. Obas na m zašvidrá a uvolí se dát mi najevo, e m slyší, e dobe ví, co chci, ale e nejsem nic víc ne adový poddaný.
Mám rád všechno ivé ve vod, ve vzduchu i na zemi a musím piznat, e tenhle vztah m hluboce citov zatuje. Moná na Emu trochu árlím … Tu Bertík toti skuten miluje a respektuje skoro jako pes. Ema zavolá: „Bertíku, ke mn!“ A Bertík, a je, kde je, skuten letí, div se neperazí, jen ten vypláznutý jazyk mu chybí. Staí, kdy ekne, tohle nesmíš, a Bertík si to skuten pamatuje. Mají k sob velice zvláštní a zajímavý vztah.
A tak kocourek Bertík vládne jistou, pevnou packou s drápky mn i obma psm. Ale e by byl morous, to zase ne. Obas Dagovi dokonce dovolí, aby si s ním zašprýmoval a projevil mu svoji náklonnost po psím zpsobu. Jedna taková psí hubika znamená, e se nad Bertíkem roztáhne plachta Dagova jazyka a kocouí hlava na chvíli docela zmizí, utopí se pod obrovskou uslintanou hmotou. Jak moc je to Bertíkovi píjemné, nevím, jisté je, e si to nechá líbit a teprve kdy hubiky neberou konce, zvedne packu a vystrí drápky, jako by íkal, co si o takové dotrnosti myslí. Dag zoufale zakuí, pochopí, e eho je moc, toho je píliš, a odklidí se do kouta. A takhle jako spráskaný, pokorný a se staeným ohonem vyklízí pozice ped malým kocourkem Bertíkem nepemoitelný asijský pastevecký pes, velký asijský démon.


Na zámek pinesli ertíka Bertíka v košíku, prý jen na 14 dní. Pobyt malého pisthovalce se protáhl na šest let a z koiky s pvodn nným jménem Betinka se vyklubal kocour Bertík. S Dagem I.vyrstali spolen, málem jako dva brati. Tehdy na zámku ješt bydlela i kníraka Kolinka, která se se síly staily, snaila kotti svdomit nahradit mámu.


Kolinka si asi moc pála štátka. Bertíka pijala okamit za svého, a nejene si s ním hrála a nechala se trápit a mordovat, nejene ho uila se prát a prosazovat proti staršímu a silnjšímu Dagovi. Jako pravá máma mu dovolila, aby se jí ertík stulil na bíško mezi tlapky a sál jí z bradavek, nechávala si líbit, kdy ji ulal, del a trápil drápky. Sotvae trochu povyrostl, uila ho bojovat a vbec se mu snaila vštípit všechno, co má správný kníra umt.

 


Malý kocourek skákal do výšky, Kolinka ho packou napadala a on napadal ji, a tak se spolu váleli a kokovali. Výchova to byla asi vskutku svdomitá, ale – práv tady se ertík nauil útoit a bojovat a – vdycky, vdycky vyhrát.
Kdy Kolinka umela, nejnešastnjší byla naše maminka. A tak jsme jí pro radost pivedli
kníraku Amandu, kterou máme dodnes.
Amanda jako by Kolince z oka vypadla. Ani Bertík zmnu nepoznal. Hned první ráno se na Amandu vrhl jako by se spolu kokovali odjakiv. Hned na ni zkoušel všechny moné psí a koií zápasy, jak se je nauil od Kolinky. Na ty však Amanda nebyla zvyklá a tak z toho zstala úpln paf. Pro ten kocour na ni stále dotírá, pro jí ani na chvíli nedá pokoj, pro se u ní rozvaluje, dokonce i kdy si chce zdímnout, a pro chce spát na jejím bíšku?
Ne, tmhle koiím moresm Amanda nepišla na chu a ohromená je z nich dodnes, dokonce má z Bertíka tak trochu vítr. Tohle kocour samozejm asem vypozoroval, moná to pišlo jeho panované nátue dokonce vhod. Schová se za dvee, íhá, a se Amanda pjde venit, a pak po ní mohutným skokem skoí. Amanda se samozejm lekne, utíká a Bertík za ní jako ertík. Od té doby Amandu ovládá a asem si takhle osedlal všechny leny rodiny.
Protoe jsem nikdy nepipustil, aby byl Bertík zbaven svého kocouího muství, zachovává si svoji kocouí osobitost. Má samozejm své nevýhody, velkým problémem je napíklad, s jakou chutí si všechno a všude znakuje. To se pak galerií line velmi zvláštní, nenapodobitelný ozon, a nám nakonec nezbývá, ne tu osobitou vni njak zamaskovat. Docela pehlušit nejde, ale osvdilo se ji doplnit vonnými tyinkami, které jsou nyní v galerii bn zapálené. Došlo dokonce k velice zajímavému efektu, s ním jsme pedem nepoítali. Kocouí vn dohromady s tyinkou vyvolává nenapodobitelnou atmosféru, který asi nepsobí tak špatn. Coe to máme za zvláštní parfém? Ptají se nás a labunicky nasávají. My samozejm ertujeme a – neprozradíme!


Ped nkolika lety se nám stal opravdu komický píbh. Do galerie nám chodí vypomáhat pítel Jií, mimoádn vzácný lovk, by ponkud citlivjší na to, co ekne okolí. Nechával si pezvky v pedsíni, co se mu jednou opravdu nevyplatilo. Kocourka toti napadlo, e si je oznakuje, a jak si usmyslel, tak se i stalo. Náhoda tomu chtla, e pítel Jií ml navíc poádnou rýmu. Nic zlého netuše odešel z galerie s botami skrz naskrz prosáklými kocouí vní. V dobré nálad si to namíil na schzku pímo do kavárny. U po krátké chvíli zaaly jeho jindy pátelské spolenice ohrnovat nosánky, nakonec se omluvily a urychlen odešly. Náš Jií byl nesmírn smutný a v duchu si íkal, to je u se mnou opravdu moc zlé, kdy se ode mne kadý odvrací. Celý zniený pišel dom, kde ho maminka u zdaleka vítala slovy: „Jií, ty smrdíš jak starej kocour!“
A Jií? Štstím celý záil!


Lucifer Bertík vládne neochvjn na chodovském zámeku ji šestý rok a svou moc drí pevn ve svých kocouích drápkách. Trpaslií kníraka Amandase chová snášenliv, ale lovk, nato pes nikdy neví. Obas pocítí potebu ukázat, kdo je zde hned po Bertíkovi pánem. A protoe si netroufne na kocoura, musí dát aspo Dagovi na srozumnou, e kdy nic jiného, ona je rozhodn starší. V takových chvílích neváhá kousnout Daga teba do enichu, aby si pamatoval, e pílišné dvrnosti se netrpí.
Jakás´ takás´ hierarchie u nás tedy je vládne: nejmenší Bertík, pak Amanda a a úpln nakonec nejsilnjší a nejdémonitjší Dag II., který dle poteby slouí obma. Tmhle tem vypeeným pátelm jsou k slubám všichni zámetí poddaní, jak ostatn dokazuje vizitka Zdeka Hajného:
„Vám oddaný a Dagv poddaný…“.


Od té doby, co k nám pišel Dag II., se k nám nikdo nevloupal. Jen jednou se hosté domnívali, e se k nám dostanou zadním vchodem do zahrady. Asi práv proto, e byli známí, vbec nerespektovali upozornní POZOR PES, na kterém je pro vtší názornost i Dagova fotografie. Moná se domnívali, e ho pelstí, a nejdív mu do zahrady vhodili nco k sndku. Pak odemkli závoru a v bláhové nadji, e budou rychlejší, se rozebhli k domovním dveím. Kdo na všechny vyzrál, byl samozejm Dag. Stail si pinést v zubech nejen dárek, ale i zadret nezvané hosty. Kdybych neslyšel kik, mohlo to dopadnout h, i tak byl nutný okamitý pevoz na lékaskou pohotovost, kde následovalo mnohonásobné šití..


Jednou se stalo, e jeden nezvaný host, který se k nám snail dostat zadem pes zahradu, zstal po Dagov útoku úlekem jak pibitý. Moná zstal takhle nehnut stát schváln… Stál doslova jako solný sloup a náš pejsánek ho chapl a drel za plku zadnice. Netrhal, jen trpliv drel, zatímco host zoufale volal o pomoc, ne jsem k nim já celý vystrašený dobhl. Z návštvy mu zstalo na hýdi modré razítko, silný otisk Dagova mocného chrupu, za který by se nemuseli stydt ani na hlavním magistrátu.


Kdysi u nás byla na návštv známá z Brazílie, bylo jí nco kolem ticítky a zabývala se šamanstvím. Spolu s jiným dobrým známým, sedmdesátilým inenýrem K., jsme sedli v ateliéru, bavili se o umní, obrazech a rzných zpsobech a otázkách terapie. Za oknem na zahrad pobíhal Dag a já neopomnl upozornit, jaké je to nádherné zvíe, ale také nebezpené, pokud nkdo nezvaný vstoupí do jeho teritoria. I tentokrát jsem návštvu varoval, a za ádných okolností nikdo nevchází do Dagova výbhu.

Asi po hodin se s obma louím a vyprovázím je z galerie, kdy vtom zazvonil telefon, a já se vrátil. Ješt jim, íkám, jdte rovnou k východu. Ubhlo sotva pt a osm vtein, kdy se zvenku ozve údsný kik a kvílení. Ve mn by se krve nedoezal. Praštím sluchátkem a letím ven. Na zemi v Dagov výbhu leí sedmdesátilý inenýr K. a na nm sedmdesátikilový Dag.Vrhl jsem se na nj a s námahou ho odtrhl. Okamit jsme pana inenýra naloili do vozu a odvezli na pohotovost krské chirurgie...
A pozdji jsem se dovdl, jak se všechno sbhlo. Ne dáma odešla, dostal od ní telepaticky pokyn, aby vstoupil za psem do ohrady. I kdy si prý uvdomoval, jak je to nebezpené, pocit, e prost musí, byl tak nutkavý, e mu podlehl. Nevycházel jsem z údivu, nesmírn m pekvapilo, e je nco takového moné. Ani jako psycholog se nechci pouštt do njaké analýzy, ale je velice tké píbh vysvtlit jinak ne hypnotickou sugescí. S dotynou dámou jsem se ji nikdy pozdji nevidl, i kdy by bylo jist zajímavé se dovdt pravdu.
Jak u jsem ekl, Dag je bojácný, snadno ovladatelný pes. Myslel jsem si, e je a hypersenzitivní tvor a podobn jako na ertíka Bertíka bude reagovat i v jiných situacích. Proto m pekvapilo, jak se staten projevil v soubojích.


Procházím se s ním Zakouilovou ulicí, kdy najednou ze zahrady jednoho domu zaslechnu hrozivé temné vrení. Otoím se a vidím neskuten obrovské zvíe, ješt vtší a silnjší ne Dag. Mastif kíený s bernardýnem. Ješt jsem si stail uvdomit, e plot, který nás dlí, je velmi nízký, asi metr deset. A u jsme radji pry, íkám si. Snad jsem to ani nestail domyslet, kdy za sebou slyším, jak zvíe peskoilo plot a ítí se bezhlav na nás! Ten pes byl asi stejn vysoký jako Dag, ale mnohem mohutnjší, jist váil víc ne devadesát kilo, ped tímhle monstrem neml mj sedmdesátikilový pejsánek ádnou šanci. Hlavou mi prolétlo, uteeme, a pouštím vodítko. Dag vezme do zajeích a já u njak peiju, si.
Dag neutekl., Bleskurychle se otoil a vystelil po útoníkovi jako šíp. Zakousnul se mu pod oko a skusem do spodní ásti tlamy ho nemilosrdn drel jako v kleštích. Slyším píšerný ev, jako kdy kvií podsvine. Pes bhal po ulici s Dagem zakousnutým v tlam a nepíetn skuel bolestí i hrzou. Byl jsem strachy o nj tém bez sebe. Snaím se Daga strhnout, aby ho nezabil. A to jsem neml dlat. Ve chvíli, kdy Dag poslechl a povolil sevení, se po nm ta cizí obluda znovu ohnala a oba se do sebe zakousli s ješt vtší silou. Všechno se opakovalo. Dag vítzil a agresor se zoufale a za kadou cenu snaí dostat nazpt dom. Posledními silami rozrazil branku s Dagem na zádech a vbhl dovnit zahrady. Já samozejm za nimi. Z domu vybíhají majitelé v domnní, e náš Dag je roztrhaný, ale kdo byl rvaný na kusy, byl jejich pes. Zoufale na n kiím, a si ho odtáhnou, a oni m v naprostém šoku pesvdují, e asi Dag peskoil branku.


Skonilo to dobe a já byl vzdor rozilení nakonec pekvapen, e se Dag ve chvíli váného ohroení dokázal zachovat staten. Oba jsme odcházeli tak trochu hrd, Dag si vykraoval jako srnka, parádním pehlídkovým krokem. Po chvilce otoil hlavu, podíval se na mne, zda si uvdomuju, co se všechno semlelo, a s chloubou po mn loupnul okem. A já ho uznale a s obdivem podrbal za ušima.


Podle námtu Václava idka zpracovala Blanka Kubešová


* * *


ZDENK HAJNÝ - eský malí, psycholog, grafik a uitel, narozen ve Vsetín v roce 1942. Malíské tvorb se vnoval od roku 1983. Vystavoval doma i v zahranií. S americkým spisovatelem a výtvarníkem R. Fulghumem otevel v roce 1994 unikátní galerii Cesty ke svtlu. Námty jeho obraz byly a jsou pouívány nejen jako ilustrace knih, CD, televizních film, ale jsou i souástí rzných projekt zahraniních interpret. Hudebn obrazová fantazie Starvoice japonské pvkyn Yoshié Ichige putuje po svt ji deset let. Od roku 1998 spolupracoval na interiérové výzdob kostel v eské republice, na Slovensku, v Maarsku. Zajímal se o letectví, psychologii umní, etický a duchovní vývoj spolenosti. Do konce svého ivota realizoval projekty interaktivního propojení psychiky lovka s výtvarným artefaktem. Stálými leny jeho domácnosti byla zvíátka, od kterých, jak rád íkal, se me lovk poád uit.



Komente
Posledn koment: 05.03.2014  15:18
 Datum
Jmno
Tma
 05.03.  15:18 janina
 05.03.  03:37 Krystyna Klosowski Droga Pani Emo...
 04.03.  15:43 Eva Rydrychov
 04.03.  12:58 La K.
 04.03.  12:26 Milan Dubsk Dopis vzcnmu lovku...
 04.03.  09:44 marta
 04.03.  08:43 Von
 04.03.  07:55 Mara
 04.03.  06:19 Ludmila