Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Jan,
ztra Ivan.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak si psi ochoili lidi


Psi nejsou "tém lidé"
a neznám vtší uráku psího plemene, ne ho takto popsat.


(John Holmes)


Bylo i nebylo. A pokud bylo, tak bylo to velmi dávno. Sedli spolu dva psi a mudrovali. Jeden se jmenoval Haf a druhý Vuf, tenkráte ješt nemli psi legraní jména jako Alík, Lumpíek nebo Tesák. Byly to jiné doby. Byli to psi, tedy bytosti inteligentní, take spolu nerozmlouvali o poasí, kopané i pivu. Bavili se o smyslu ivota a svta bhu. Byli toho názoru, e svt je krásný a ít psím ivotem je velká radost. Kdyby se jich nkdo zeptal, svorn by potvrdili, e v píštím ivot by nechtli být niím jiným ne opt psy. Veer byl píjemný, k obdu ml kadý z nich zajíka, a tak mohli v klidu pemítat o svt. Kdy probrali záhady vesmíru, kdy si vymnili názory na to, v jakých tóninách je nejlépe výti na msíc, ztichli a zadumali se. Potom ten mladší, Vuf, se zeptal staršího: "Slyšel jsi o tch divných opicích, co se rozhodly bhat po zadních nohách?"


"Nic takového jsem neslyšel," odpovdl Haf, "a njak se mi to nezdá. To je pece hloupý nápad, chodit jen po zadních. Znáš pece pípad toho erného pudlíka, který se vdycky rád pedvádl. Te z toho má zniená záda a vn naíká."


"Inu, psi jsou jiní ne opice, které snad vdí, pro to dlají. S pedními prackami se prý nauily dlat obdivuhodné kousky. Házejí všelijakými klacky a lépe se jim loví."


"To to by se nám také mohlo hodit. Já u nejsem nejmladší a od toho bhání za potravou m asto bolí nohy. Mnohokrát jsem pemýšlel, jak si to ivobytí ulehit," povzdechl si starší pes Haf. "A kdepak se ty podivné opice vlastn vyskytují? Ješt jsem ádnou ani nezahlédl."
"Prý se sem sthují od jihu, cpou se do našich loviš," prozradil Vuf.


Haf zapochyboval: "To se mi njak nezdá. Ty íkáš, e se jím lépe loví, tak pro se cpou do cizích krajin?"


"Co já vím?" štkl Vuf. "Vyprávl mi o tom starý Vlkila, a ten má nejposlednjší zprávy. U jsem se ho na to také ptal. On mi to vysvtloval tak, e kdy ty opice lépe loví, tak se jim také lépe ije a lépe a více se mnoí. Proto potebují nová lovišt. Myslí si o sob, e jsou nco lepšího, dokonce si u neíkají opice, nýbr homo sapiens. Ani nevím, co to znamená."


Haf byl pes vzdlaný a mladšího pítele pouil: "Jsou to slova z latiny. To je krásný jazyk, hádám, e si ho ti lidé také jednou vymyslí. Homo znamená lovk, ale to sapiens mi s nimi njak nejde dohromady. Canis sapiens, to jsme pece my. Tedy moudí psi. Bude asi nejlépe, kdy si pokáme, a dorazí do našeho kraje a pak je budeme bedliv sledovat. Homo sapiens, z toho by nám mohly vzniknout náramné nepíjemnosti."

Vuf ješt dodal: "Vlkila také íkal, e tyhle opice vymyslely blahobyt, to jako e si ijou velmi dobe. Tmi pedními prackami vyrábjí všelijaké nepotebné vci, které hromadí a potom se bojí, aby jim je jiná chytrá opice neukradla. To je práv ten jejich systém. Chytré opice cosi ve dne v noci vyrábjí a ty chytejší jim to berou. A tak mezi sebou vedou neustálé boje."


Haf rozván pipomnl: "Inu trochu bojovat se musí, kdy chce mít pes pknou fenku, musí si ji zaslouit. Pocuchat sokovi mírn koich, není na škodu. Ony ty feny si na statné junáky potrpí, jsou to holt ubky. Bojovat pro lásku, to tedy ano, ale bojovat kvli njakým nepotebným vcem, to nedává smysl. Vdy jsem íkal, e se mi to s tou jejich moudrostí njak nezdá."


"Vlkila ješt íkal, e tyhle sapienské opice spolu nejen bojují, ale nkdy se i zabíjejí. Tomu jsem u ale vit nechtl. Lovit jiná zvíata, to pece ano, ale zabíjet se mezi sebou? Nco takového pece ádné rozumné zvíe neme ani napadnout," pováliv kroutil hlavou Vuf.


"Jo, jo, svt se mní. Kdo ví kam to povede?" vzdychl starý Haf. "Ony se njaké nápady tch divných opic u musely dostat do okolí. Vzpomínáš, jak ped asem Raf zaal pouívat takové divné slovo, pokrok, pavlk ví, co to je! Tvrdil, e v zájmu toho pokroku se bude páit jen s nejsilnjšíma ubama, tím prý vyvine novou psí rasu a bude jí íkat mastif. Budou prý nejsilnjší ze všech a potom budou vládnout nám všem psm. Znlo to moc nepkn, to jeho pokrokáství. Pudlíek Hafi Hafi u ty jeho ei nemohl poslouchat, tak ho kousl do umáku, e z toho byl milý mastif nkolik nocí nemocný. Potom ho ty silácké ei pešly a je od nj pokoj. My se na ty opice tedy poádn podíváme, a se tu objeví. Te si tím hlavu lámat nebudeme, noc je vlahá, obloha je plná hvzd, dopejme si oblaujícího spánku." Stoili se do klubíka a nechali si zdát píjemné sny.

 


Nachýlilo se k podzimu a pátelé Haf a Vuf pi toulce savanou zahlédli tlupu zvíat, která se pohybovala vzpímen, toliko po zadních bzích. Nebylo pochyb, byly to ty podivné opice, o kterých byla e. Rozhodli se, e je budou sledovat, jen tak z dálky.


"Jsou to lidi," ekl Haf. "Uvidíme, co a jak jsou za."


K veeru se lidé usadili pod velkým stromem a rozdlali si ohe, který vesele plápolal. Ohe psi znali a nemli s ním nejlepší zkušenosti. Objevil se obas pi bouce a museli ped ním utíkat, byl to nebezpený ivel. Jak se však zdálo, lidé z ohn strach nemli, asi si ho ochoili. Na ohe kladli kusy masa a bezstarostn hodovali. To se psm zamlouvalo, ale neodváili se piblíit. Teprve druhý den ráno, kdy lidé odešli, Haf a Vuf šli jejich táboišt prozkoumat. Ohe u toliko doutnal, ale i tak bylo u ohništ píjemné teplo. Byl sychravý den a zahát si koíšek bylo píjemné. Kolem ohništ našli poházené kosti a na nich zbytky masa. Chutnalo to bájen.


"Ješt nikdy jsem nepišel ke snídani takhle snadno," ekl Haf. "Moná ti lidé opravdu nemají špatné nápady."


"Kdy je budeme následovat, teba se vdycky dobe najíme," poznamenal Vuf.


Haf trochu zapochyboval: "Jen abychom tím nezlenivli a nezapomnli lovit. Zkusit to však meme, beztak mne k lovení u nohy dobe neslouí."


A tak po njaký as sledovali tlupu chytrých opic, ale dreli se od nich v bezpené vzdálenosti. Kadé ráno si pochutnávali na zbytcích jídla, které nacházeli u opuštných ohniš. Bylo to pohodlné i píjemné. Zkušený Haf vdy nabádal mladšího Vufa: "Na lidi si musíme dávat pozor, jak tak studuji ty kosti, co po sob nechávají, shledávám, e seerou ledaco. Mohli by dostat chu i na nás." Mladšímu psovi se však zalíbila myšlenka, e by jim ti úspšní lovci mohli obstarávat potravu a navrhl: "Co kdybychom si je ochoili? Jsou to sice divoši, ale snad by bylo moné je njakým zpsobem osvítit a popsít. Zdá se, e jsou to šelmy vypoítavé a tak jim asi budeme muset nco nabídnout. Jene co my jim meme nabídnout?"


"Všiml jsem si, e jsou ustrašeni, bojí se nejen vlk, ale i lidí z jiných tlup. Vidl jsem, jak v noci vdycky nkdo z nich bdí, a sotvae se nkdo piblíí, spustí bojovný pokik," ekl Haf. “Mohli bychom je hlídat a oni by nás za to krmili tmi svými zbytky. To by pece bylo výhodné pro ob strany. Jak jim to jen vysvtlit?“


A tak psi nadále provázeli lidskou tlupu a pemýšleli, jak se k tm zruným lovcm piblíit. Jednou se pihodilo, e mlád tch lidských opic se ztratilo v kovinách a zabloudilo. Padla chladná noc a dít se táslo zimou. Psi se k nmu opatrn piblíili. Dít bylo malé a nezkušené, nic neznalo o svta bhu a tak neprojevilo ádný strach, byla mu zima a smutno. S mláaty dovedou mít psi velkou trplivost a ani tohle lidské mlád nebylo pro n výjimkou. Pimákli se k nmu kadý z jedné strany a zahívali je svými koíšky, take dít za chvilku spokojen usnulo. Probudili se ráno, kdy slunce zaalo vycházet. Dátko se dalo do breku, mlo hlad. To psi pochopili, vdy z vlastní zkušenosti znali, e hlad po ránu je k plái.


"Já to mláátko pohlídám a ty se b podívat, kde je jeho tlupa," poádal Haf mladšího pítele. "Nevíme, co takové mlád ere, beztak tu nemáme nic na zub. V nejhorším mu chytím myš."


Vuf se vydal na cestu a jeho jemný ich ho brzy nasmroval k malé planince, kde ješt dýmal ohe. Lidé bhali pátrav po okolí. "Však já vím, co hledáte," pomyslil si Vuf a hlasit zaštkal: "Vím, kde to vaše mláátko je, pojte za mnou, ukáu vám cestu.“ Jene lidé vydávali jen jakési skeky a ádné psí ei nerozumli. Jeden z nich dokonce po Vufovi hodil takovým dlouhým klackem, e jen tak tak uskoil. Vuf se schoval do koví a slab zasténal, napodobuje vzlykot lidského mláátka. Ten zvuk zbystil pozornost jedné z lidských bytostí, která se hned rozbhla jeho smrem. „To bude urit maminka," napadlo Vufa, protoe psi se v rodinných záleitostech dobe vyznají. Znovu napodobil náek lidského mládte a tak pomalu dovedl enu k místu, kde starý Haf utšoval lidské mlád tím, e mu olizoval tváe. Kdy to matka spatila, nejdív vykikla zdšením, nakonec však mateský pud pevládl a tak se smle vrhla k dítti a vzala je do náruí. Teprve potom si všimla i druhého psa a udivilo ji, e jejímu mládti neublíili. Práv naopak, vdy o n peovali a nejspíše je zachránili ped uhynutím zimou. Psi se vesele smáli, tak jako se psi vdy smjí, kdy vidí maminku mazlit se s mláátkem.


"Zaslouí si odmnu," pomyslela si matka, usmála se a naznaila, aby ji psi následovali.


"Pjdeme," ekl Haf, "ale budeme se dret v uctivé vzdálenosti, s lidmi jeden nikdy neví, co je me napadnout."


Blízko u táboišt zstali psi stát. Z nalezeného mláátka se lidé velice radovali, v tu chvíli u nikoho ani nenapadlo házet po psech klackem i kamením. ena se vrátila ke psm a hodila jim kost, bylo na ní spousta šavnatého masa.


"Je to skvlá snídan," ekl Vuf, kdy si pochutnával.


"Takhle njak by to mlo být," dodal Haf. "Jeví se mi, e by se ti lidé pece jen ochoit dali. Budeme jim prokazovat dobré sluby, snad to ocení."


Lidská tlupa se sesedla kolem ohn a radost z nalezeného mládte nebrala konce. Náhle si velký fousatý mu všiml, e psi poád ješt leí opodál a zamíil na n klackem. V tomhle mu však ena zabránila a nedovolila, aby psy uhodil.


"To je zajímavé," ekl Vuf. "I ti lidé mají samce jako vdce smeky, ale zdá se, e rozhodnjší slovo u nich mají samiky. Na n se soustedíme, u nich zaneme s ochoováním."


V následujících dnech setrvávali psi v blízkosti lidské smeky, na dosah se zatím nepibliovali. Jenom to malé lidské mlád k nim obas pibhlo, aby si s nimi hrálo. Za pár dn picházela i další mláata, kterým psí spolenost dlala neskrývanou radost.


V noci spali psi poblí lidského táboišt a dávali pozor na vše, co se kolem dlo. Kdy se blíil vlk anebo neznámý lovk, krátce a varovn zaštkli. Vdci lidské tlupy brzy pochopili, e je psi hlídají a ochraují, pravideln je proto odmovali zbytky ze svých veeí. Lidská mláata dorstala a ke psm se chovala pívtiv. Starý Haf u se jen belhal a bez lidské pomoci by se ztí uivil. Mladý Vuf také povyrostl a jednoho dne si pivedl druku. Po pláních se široko daleko roznesla zvst o tch divných opicích, které si íkají lidé. A také, e se dobe starají, aby se jejich psí spoleníci vydatn najedli. Proto si i mnozí další psi poali lidi ochoovat. Netrvalo dlouho a mezi psem a lovkem vzniklo silné pátelské pouto. Psi lidi nejen hlídali, ale pomáhali jim také stopovat a lovit zv. Sdíleli s nimi chvíle veselé i smutné, v dobách tkých je utšovali svojí láskou a oddaností. Pochopili lidskou náturu i mnohé slabiny, proto se na lovka nedovedli ani poádn hnvat, dokonce i kdy jim ublíil.


Bylo to velmi dávno, dva psi sedli veer u vyhasínajícího ohništ, vzpomínali a mudrovali. asy se mní a není u jak bývalo. Ten, který se jmenoval Vuf se obrátil na starého pítele s poznámkou: "Potkal jsem se onehda s jedním šakalem a ten mi prozradil, e od té doby, co se pátelíme s lidmi, si nás šakalové vbec neváí. Prý ani vlci ne."


Staešina Haf ani nezvedl hlavu a zeptal se: "Jaképak k tomu mají dvody? Závidí nám náš pohodlný psí ivot?"


"I mne to napadlo a zeptal jsem se. To však není ten dvod. Oni prý se smutkem pozorují, jak jsme ztratili svoji hrdost. Ze svobodných zvíat se z nás stali slouhové lidí, kterým dláme co jim na oích vidíme. V prachu se ped lovkem poníen plazíme, i kdy nás obas nkterý z nich nakopne. Takhle smutn jsme to dopracovali, íkal ten šakal, a to jen pro kus ohlodané kosti. Ty jsi starý pes, u jsi toho hodn proil, co o takové kritice soudíš?"


Haf teprve nyní zvedl hlavu, zadíval se do hluboké noní oblohy a po chvilce zamyšlení odpovdl: "Co ví takový šakal? Ví toho málo a nechápe nic. Pravda, zprvu nás pilákaly vidiny snadné obivy, jene ivot s lovkem není snadný a za ty obrané kosti by nestál. My jsme k lovkovi pilnuli proto, e nás potebuje. Šakal neví, co je láska a co je vrnost. A neví to ani lovk, jen si to namlouvá. Podívej na ty jejich velké lásky! Jak tragicky mnohdy dopadnou. O velké vrnosti se dá mezi lidmi mluvit jen do té doby, ne se naskytne výhodná píleitost zradit. Lidé nás krmí i jinak o nás peují, šlechtí nás, ba i ta jejich hloupá jména nám dávají v domnní, e nám se to líbí a my je za to hlídáme, pomáháme jim v práci, bavíme je a sdílíme s nimi jejich samotu. Hlavn nás lidé milují práv proto, e my nikdy nezradíme. Oddaní jsme jim a za hrob. A pro to dláme? Ponvad zpíváním msíci a pozorováním noní oblohy jsme získali moudrost, poznali jsme, e vesmíru vládne láska. Nenávist a sobeckost nií, zraují a zabíjejí. Naše souití s lovkem není vypoítavé, ale hluboce šlechetné. Díky nám me se lovk pesvdovat, e pravá láska není prchavá a vrtošivá, nýbr oddaná, všepromíjející a pokorná. My víme, jak boskou vlastností je pokora, co ale o tom ví takový šakal nebo lovk? Od té doby co jsme si lovka ochoili, jsou lidé slušnjší a citlivjší, alespo nkteí. A pro jsme se spolili práv s nimi? Mají v sob utajeny nesmírné monosti rozvoje, jednou by mohli vytvoit píjemný svt, proto stojí za to se jim vnovat."


Haf se na chvíli odmlel, byla klidná noc, jen pták obas nkde ze snu zapípal a z tábora bylo slyšet hlasité oddechování spá. Msíc s outkem úplku se tiše na obloze usmíval, noc byla nadevše mírumilovná, pesn taková, jakou psi mají rádi. Starý pes lehounce zavyl k msíci, ale jen slabounce, aby nikoho neprobudil. Kdy vidl, e jeho spoleník Vuf stále pozorn naslouchá, pravil: "Jednou jsme si lidi ochoili, tak te jsme za n i do jisté míry zodpovdní. Bez nás ps chovali by se k sob jako vlk k vlku, zuby by na sebe cenili a uznávali jen siláky a diktátory. A všimni si tch lidí, kteí ijí bez nás, kteí milovníky ps nejsou; s tmi je to ješt horší, ti se k sob chovají jako lidi."


Haf i Vuf ješt chvíli mlky pozorovali oblohu pesycenou hvzdami, a kdy se stoili do klubíka, aby ulehli, vdli, e je eká noc spokojeného spánku a skvlých sn. „Bude se jim zdát, e svj ivot neproívají marn. To se o kadé bytosti na této planet íci nedá!“ pomyslil si msíc, který umí íst sny.


Jaroslav Kovaíek

 

* * *

Jaroslav Kovaíek (1944) vystudoval muzikologii na Filosofické fakult Karlovy univerzity, kde se specializoval na oblast hudby a sdlovacích prostedk. Od roku 1968 ije v Austrálii, kde mnoho let pracoval v rozhlasové spolenosti ABC jako reisér a hlasatel. Komponuje meditativní hudbu a také píše esky – poesii, povídky a lánky. Nyní pracuje na kníce o psech.


"ím jsem starší a ím více toho vím o lidech, tím radji mám psy. Jsou to skvlé bytosti, jsou nesrovnateln loajální, mají smysl pro humor a milují dobrou hudbu. Proto o psech nejen rád píšu, ale také pro n komponuji hudbu. Moje poslední album relaxaní hudby pro psy se jmenuje BARKarole. Psm se moje hudba líbí, eho si mohu páti více?"


* * *

Z knihy Václava idka a Blanky Kubešové "Kolja… to neznáte mého psa!" vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.
Ilustrace © Radka Jahnová



Komente
Posledn koment: 23.12.2013  06:07
 Datum
Jmno
Tma
 23.12.  06:07 Bobo :-)))
 22.12.  17:49 Vesuvanka dky
 22.12.  09:31 Blanka B.
 22.12.  08:52 Vlastav