Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Patrik,
ztra Oldich.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ludk Frýbort – Tomáš Záecký:
O nadsmyslových jevech a zkušenostech


Váený pane Frýborte, v dnešním rozhovoru se hodláme spolen zabývat „nadsmyslovými vcmi“, co se piznám, je teba pro m velmi široký pojem. Moná by nebylo na škodu zaít tím, co všechno se pod tím oznaením skrývá?
Ne pistoupím k odpovdi na otázku: tahle vc se nedá vyídit zkrátka. Prosím tudí milé tenáe i váenou redakci o trplivost. Zadruhé a pedevším: nadsmyslové, chceme-li parapsychologické jevy smíme zaznamenávat, ukládat si je do pamti, bavit se jimi, pesvdit se, e nejde ani o sebeklam, ani o ísi nejapný švindl – a dost. Kdo se pokusí vyvodit ze svého pozorování pevný závr, na nm postaví teorii, z ní odvodí další závr a tak poád dál a výš, skoní u babylonské ve nesmysl, z ní se me tak nejspíš zbláznit.
Otázka, co lze zaadit do kategorie vcí nadsmyslových, je z celého souboru nejsnadnji k zodpovzení: nadsmyslové (nikoli nadpirozené) jsou jevy, nacházející se za hranicí lovku daného tírozmrného vnímání. Pouze v takto vymezeném prostoru meme poznávat a definovat; cokoliv mimo nj meme, jak zmínno výše, jen pozorovat a zaznamenávat. V tom smyslu není niím nadpirozeným ani strašidlo na cimbuí, je-li vrohodn zdokumentováno.


Zmínil jste tírozmrné vnímání dané lovku, kdy jsme ale spolu naposledy mluvili na toto téma, hovoil jste i o prostorách tvrtého ádu, e existují tvrtá, pátá i šestá dimenze… Jak s nimi pracuje matematika? A co jsou vlastn za?
To, prosím, nevím, jeliko mi pro píjem signál z onch dimenzí nenarostla za ušima anténa. Matka vd s nimi bn operuje; je jen nejisto, lze-li si s nimi nco praktického poít. Nejvtší vdecký genius hned po Einsteinovi, Stephen Hawking – ten pán s hlavou nakivo, jestli víte – se domudroval zjištní, e aby vesmír fungoval, musí mít (te nevím jist) jedenáct rozmr. Jeliko vesmír na miliontinu vteiny a miliontinu centimetru funguje, kdeto lovk se vší svou v trojrozmrnosti zakletou vdou se potácí od jednoho pádu na nos k druhému, lze míti zato, e na pán Hawkingov teorii nco bude. Dá-li se z ní odvodit nco praktického… záleí na tom, co pokládáme za praktické. Jestli dokonalejší pochopení vesmírných zákonitostí, pak ano. Jestli technologii vaby piva, pak nejspíš ne.


Prozradíte tenám, jak jste ke svým poznáním dospl?
Podvdom asi u kdy jsem zaínal rozum brát, moná vlivem mamininých pohádek, moná tátových píbh z front první svtové války; on kdy se tak lovk krí v zákopu a kolem teskají šrapnely, bývá otevenjší signálm z nadsmyslna ne doma na kanapi. Na první vdomé setkání s viditelným, smysly však neuchopitelným jevem se rozpomínám zcela pesn, co ale rozvedu a dále.


Jakými zpsoby k nám tedy signály nadsmyslového svta pronikají? Meme je zachytit a porozumt jim?
Zachytit ano, porozumt ne, jak u naznaeno. Signály z nadsmyslového svta k nám pronikají, jsme-li pro ty vci dostaten vnímaví, jednak v podob letmých zdání, záblesk nejasného tušení, onch prchavých chvil déjà vu, kdy se nám zdá, e tohle jsme u pece jednou zaili, v téhle situaci u jsme byli, jednak pomocí uritých technik, materiáln spoívajících v našem tírozmrném prostoru, svým psobením však ukazujících mimo nj a nad nj. Co se vnímavosti týe, záleí na nadání. Vrozeném, podotýkám; nauit se nedá, leda spící probudit. U nkoho je nulové, jiný se ponoí do hlubin pod… ne, nevdomí, a djí se vci jako na zaarovaném zámku. Je však i další, prostá, kadému pístupná metoda: postavme se v osamní na msíním svitem zalitou mýtinu, doprosted boue, na beh píbojem burácejícího moe, a nemáme-li duši paezu, pocítíme ono trochu úzkostné a pece osvobozující, z íší nepoznatelna picházející vlání.


Pane Frýborte, svil jste se mi, e se rovn vnujete proutkaení. Jak jste se k nmu dostal?
Jak jsem se dostal k proutkaení… inu takto: v roce 1957 jsem se co zaínající technik v Ústedním ústavu geologickém (ne m z nj bolševik vyhodil k lopat) úastnil terénních prací kdesi na Vodansku. Šéf expedice, jistý doktor V., tenkrát mn a nkolika jiným geologickým pulcm pedvedl, jak funguje proutkaské náadíko; k absurdit toho asu náleelo, e eený mu byl komunista, a tudí povinn ateistický materialista. Náadíkem je dostaten ohebná, vidlicovit rozvtvená haluz (jsou i jiné metody, ale nehodlám spisovat uebnici), její oba konce seveme do pstí palci ven, a lokty pitištné k tlu obcházíme pokusnou plochu. Vidlika se pone na uritých místech s vtší i menší sílou ohýbat nahoru i dol, nebo se také neohýbat; pijde na mediální schopnost proutkaícího. Zdar záleí mimo jiné i na tom, dokáeme-li ze sebe vypudit rušivé myšlenky, napíklad e s tím proutkem vypadáme jako blázni a jestli si pihlíející obecenstvo nedlá prstem koleko na ele. Dokáeme-li brát proutek do ruky s tou samozejmostí jako šroubovák i tuku, je úspch… no, zaruen ješt ne. Ale podstatn ulehen. Pozdji jsem zkoušel proutkait u sám, a kdy jsem se zbavil poátení nejistoty, šlo mi to… hned povím jak.


Povídejte… Jak hodn jste úspšný? Nejenom ve vdeckém svt pece panuje vi proutkaení silná skepse, co u jste ostatn naznail…
Po praktické stránce bývám úspšný tak asi prostedn a podprostedn. Proutek nereaguje na vodu, jak se obecn má zato, nýbr na zmnu hustoty podloí; nacházím tedy skalní pukliny, nerozeznám však, jsou-li zvodnné i nezvodnné, tak daleko mj um nesahá. Nebo jen staré a dávno zarostlé výkopy, zapomenuté roury a kabely, dokonce se mi jednou i dvakrát podailo objevit podzemní chodbu. Nejsem ale takový arodj, abych se odváil povdt – tady kopejte, pane, vodní zdroj máte v hloubce šesti a pl metru, pítok dva litry za minutu, dostanu tisíc kaek, porouím se.
Daí se mi však i nco mén praktického, o em váhám vyprávt, abych nebyl za… ale budi. Bylo to v dunglí zarostlých ruinách mayského msta Yaxchilán na pomezí Mexika a Guatemaly, kde jsem také zkoušel, najdu-li podzemní chodbu, ale proutek se rozhodl jinak. Zavedl m k plochému, rukou lidskou opracovanému kameni na plošin jedné z pyramid, a ohýbal se tam a kroutil s pímo dsivou naléhavostí. Pozdji jsem se dozvdl, e na takové kameny kladli mayští kní ješt teplá, z lidských obtí zaiva vyezaná srdce, ono bylo v té slavné mayské civilizaci krom podivuhodného vdní i dost aludek obracejícího sadismu. Ješt zbsileji se kroutil a houvil v koutech mezi schodišti a rohy pyramid; i pochopil jsem, e tam stávali lidé – ve významnjších místech mayského kultu jich bývaly celé stovky – na n padl ten píšerný los a ekali, a jim knz se zakrvaveným obsidiánovým noem v ruce pokyne, aby pistoupili k plochému kameni. To u ne skalní podloí, ale nevypovditelná hrza se vtiskla do pdy i kvádr tch dávných staveb a pekala v nich staletí. Úpln nejdivoeji mi ale proutek lomcoval rukama u dvou vcelku nenápadných kamen v Bretani, oznaujících dle místní povsti hrob keltského kouzelníka Merlina. Musel to asi být velice mocný kouzelník, protoe proutek dlal psí kusy, vibroval, a se mi zdálo, e jsem zase na šacht a drím v rukou sbíjeku, aby se nakonec roztepil do zmti pokroucených vláken. Podobn, jen s menší silou, reagoval u všech tch pedvkých památník, menhir, dolmen a kromlech, co jich je v západnjší Evrop a v Bretani obzvláš spousta; naproti tomu sebou ani nehnul u takového balvanu s vynívajícím meem – byl to dle keltské povsti budoucí král Artuš, jen, vytrhnuv me z kamene, osvdil svou kvalifikaci pro královské emeslo. To se ví, me nezacementoval do balvanu kouzelník Merlin, nýbr památková správa; a je teba staletí obad, všteb, rituálních souboj nebo i poprav a jiného lidského neštstí, aby se nastádala ta jistá proutkem zmítající energie. No, dalo by se takhle pokraovat dál a ješt dál, ale chci nechat kousek místa i pro jiné autory.


Mete se tedy pochlubit i dalšími pozoruhodnými nadsmyslovými zkušenostmi?
Mohl bych a s ješt vtšími rozpaky. Nebo jsem byl pítomen – a co pítomen; sám jsem poádal duchaské sedánky, take kdyby to ml být švindl, musel bych být švindlíem já sám, o em bych snad nco vdl. Nejlépe se daily ve starých staveních, do jejich zdí se staletími lidského ivota se všemi radostmi i utrpením vtiskla ona nevysvtlitelná energie, jako napíklad do zdí jednoho hradu poblí Tele, kde byl kastelánem mj pítel Tonda. Ješt jednou zdrazuji, e jsem do jeho domácnosti zavlekl duchaské kejkle já sám; nestal jsem se tudí pihlouplou obtí jakýchsi podvodných praktik, jak bývají takové vci vtšinou odbývány. Na eeném hrad se vyskytovala entita jménem Ferdinand, dle vlastního údaje tamní loví na pelomu století osmnáctého a devatenáctého. Mn samotnému, prosím, se nechce moc vit, e se nad naším kroukem vznášel duch zmínného lovího, hejbaje sklenikou po papíe s abecedou. Co jiného to mohlo být… snad jakási síla v nás samých, jakési zasuté i potlaené vdomí? Ale jak mohlo potlaené vdomí vyvanit na pítomné pátele, o em vdli jen oni sami a nechlubili se tím? Nebo informace z jakéhosi prostoru mimo náš tírozmrný svt, v nm se dle náhledu nkterých parapsycholog shromaují proitky a zkušenosti lidstva všech zemí a as… ale to bych se zase pokoušel vysvtlovat nevysvtlitelné. V kadém pípad se milý Ferdinand vyjadoval tak, e kdyby se dal do kupy nejslovutnjší historik s nejlepším hercem, nesvedli by spolu takovou figuru rokokového kavalíra, pimen poboného, k pítomným dámám galantního a drobátko pioplzlého, na své šlechtictví háklivého a zcela utkvlého v pedstavách své doby.
Rád jsem Ferdinanda provokoval: „Beztak,“ povídám, „se nejlíp ije v demokratických zemích.“ „Nonono,“ on nato, „kde napíklad?“ „Napíklad ve Švédsku,“ dal jsem k lepšímu svou zkušenost. „Ve Švédsku?“ divil se duch lovího málem pohoršen, „Švédsko pece není ádná demokracie, ale monarchie!“ eknte: dovedl by si dnešní lovk vymyslet takovou odpov? Z doby, kdy se demokracií rozumly guillotiny a královrada? Vypovídat o budoucnosti odmítal, kouc, e není cikánka, ale šlechtic; zato vdl velmi pesn, co se v pítomné chvíli dje na sebevzdálenjším míst, ba i v hlubinách zemských; pozdjší pezkoumání jeho výrok bez výjimky potvrdilo. Sedíme takhle jednou kolem stolu, na nm litrovku vína – teba vdt, e ta innost nevyaduje nutn tajuplné pítmí s umrlí lebkou pod tesoucími se prsty, ba jsme se u ní i dost nachechtali – a vyzvídáme, ukáe-li kopaná studna v dolíku pod hradem konen u njakou vodu. (byl jí kritický nedostatek, a hradu hrozilo uzavení). „Vodika bude,“ hlásil Ferdinand. „Jak silný pítok?“ tái se. „Jeden máz za minutu,“ zní odpov. „Tolikhle?“ ukazuji na zmínnou flašku. „Ješt polovic,“ upesnil. Pijda dom vezmu nauný slovník… 1 staroeský máz = 1,47 l. Take co? Ješt jednou zdrazuji, e nevrdlouu a nevymejšlím si, ani nejsem lehkovrný naivka, chytlavý na všechno esoterické, tibetské a kabalistické. V oboru parapsychologie, plném nepodloených dohad i zámrného matení, jsem obzvláš nedvivý; pijímám jen u eho jsem osobn byl a mohl si ovit vlastními smysly. Ale práv e jen smysly; vezmme u jednou na vdomí, e jsou nedostatené.
Jindy jistá moje kolegyn, zásadní to skeptik, se extra vydala na eený hrad, aby odhalila ten podfuk, co za vším vzí. Dobe. Sklenika se dala do krouení a skeptická dáma, v hlase nepíliš potlaovaný posmch, se táe: „Kdy jseš tak chytrej, Ferdinande, povz mi, co se dje zrovna te u nás doma!“ Loví se ani moc nerozpakoval. „Doma zmatek – dcerka horeku 39 stup – tvj mu se vzteká – mlátí dvema – babika ho napomíná, e je starej blázen.“ Pijdu v pondlí do práce – tak co, jak bylo u vás doma? „No…“ piznává kolegyn rozpait, „jen jsem odjela, malá dostala horeku, 39 stup, mj muskej se zlobil, e já si odjedu na njaké rejdy a on e je te na všechno sám…“ A tak dále vetn mlácení dvemi, babiky a starého blázna. Neteba podotýkat, e bylo po skepsi. Mohl bych takových píklad podat víc a z jiných lokalit, snad ale poslouí tchto nkolik ctnému tenái, aby si sám vytvoil i poupravil svj úsudek.


Nepochybn. Dozvdli jsme se u nco o reakcích vašeho okolí, ale co odborná veejnost? Snail jste se teba nkdy konzultovat své poznatky s vdci?
Jak kdy. Poznal jsem vdce, kteí mli s arodjným proutkem zkušenost a jeho sílu uznávali, ale byli dost moudí, ne aby se pokoušeli ji vysvtlovat. Jeden píklad za všechny: Spolkový ústav pro geologii a nerostné suroviny v Hannoveru, v jeho budov jsem ml tu est vysedávat, vysílá do rzných konc svta odborníky za úelem rozvojové pomoci. Jeden takový psobil v pouštních koninách kdesi v Africe, vyhledávaje tam zdroje podzemní vody. inil tak uznávanými vdeckými metodami, seismikou, geoelektrikou, jsa však obeznámen s mocí proutku té tímto tmáským zpsobem. Výsledek byl takovýto: proutek byl desateronásobn spolehlivjší a nejmí tisícinásobn levnjší ne výše zmínné standardní metody. Poznal jsem ovšem i zatvrzelé skeptiky; vyznaovali se tím, e s arodjným proutkem zkušenost nemli, co jim ale nebránilo vynášet pohrdlivé soudy. Jistá mnoha tituly vybavená vdecká kapacita drela v našem úad odbornou pednášku; v diskuzi kdosi nahodil i toto téma, avšak kapacita, výsmch na tvái, mluvila kdy ne o podvodu, pinejmenším o neuvdomlých reakcích: proutka prý ohýbá vidliku v dlaních sám a myslí si pitom, e na ni psobí jakási nadpirozená síla, hahaha. I vstal jsem a povídám – ale pane profesore, to nejde! Proutek se ohýbá ne ve dlani, ale ped ní! Zkuste vzít do ruky sebetení špejli a zlomit ji ped dlaní; to nedokáe ani tuplovaný Herkules! Pojte se mnou ven, tamhle na tu louku, já vám to ukáu! Marn. Pan profesor jen povznesen mával rukou. Jsou muové vdy uení, ale také dost omezení; nediskutují, jen melou, co se nauili.


Kdy se nad tím zamyslím, jako bychom se nejpozdji od dob osvícenství snaili svt spoutat fyzikálními zákony a písnou logikou. Co nelze vysvtlit pomocí vdy, je zavrhováno, vysmíváno i se na to pinejlepším hledí s notnou dávkou nedvry. Otázka ale zní, zda je náš mozek vbec schopný takového poznání, aby dokázal vše vysvtlit?
Dostatenou odpov jsem, tuším, podal v pedešlém bod, take jen krátce: jsme, dejme tomu, nejvýš organizovanou formou ivota na Zemi, ím ovšem není eeno, e jsme vší vesmírné moudrosti futrál. Náš mozek nikterak není výhradním zdrojem poznání, je mnoho jev kolem nás i nad námi, na n je pes všechnu úasnou, dodnes úpln neprobádanou komplikovanost (dosud napíklad nevíme, z eho se líhnou a jaký úel mají sny) krátký. Jakou ást nás obklopující skutenosti je vbec schopen pojmout: polovinu? Dvacetinu? Ješt mén? Nevíme a nikdy vdt nebudeme. Skromnost zdobí badatele, v tomto háklivém oboru zcela mimoádn.


lovk si sám pro sebe osvojil titul „pán tvorstva“ a postavil se nade vše ivé. Vedle svta pírody si vytvoil svt vlastní, svt kultury, a jeho nástroji se snaí popsat ten druhý. Není to projev pošetilosti?
Dovolím si zaodporovat: starého erta vytvoil lovk a ne jakýsi vlastní svt vedle svta pírody. Vše, co na Zemi a ve vesmíru jest, píroda jest! I lovk je píroda, i jeho dm je píroda, i fabrika, i dálnice, jakkoli se to nkomu me zdát podivné. Píroda je, co podléhá zákonm pírody; a z tch není výjimky ani na Zemi, ani na nebesích, amen. Tvrdit nco jiného je… snad ne pošetilost. Jen nedomyšlenost.


Dkuji za váš as a odpovdi!


* * *
Fotokoláe © Olga Janíková

Zobrazit všechny lánky autora




Komente
Posledn koment: 30.11.2013  11:42
 Datum
Jmno
Tma
 30.11.  11:42 janina
 30.11.  11:09 Blanka B.
 30.11.  09:52 Mara
 30.11.  09:07 Von
 30.11.  07:37 La K.