Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Matou,
ztra Darina.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

První dojmy (1/3)


Revoluce je jako protrení hrází. Kdy
voda opadne, zbude všude bahno.


Karel Trinkewitz


Retrospektiva
 
U se vám stalo, e jste po ase našli svj starý zápisník? Nebo poznámky poízené ped lety a te se nestaíte divit, protoe to vypadá, jako byste je ani nepsali vy, ale jako by to všechno proil nkdo úpln jiný?


Práv to se pihodilo mn, kdy jsem náhodn objevila deníkové záznamy z nkolika prosincových dn roku 1989, ve kterých jsem se pokoušela zachytit své dojmy pi první cest do ech po víc jak dvaceti letech. Mnohé z tchto poznámek i prvních pocit a obraz za arou mi uvízlo u navdy v pamti - vidím hraniní pechod v elezné rud, jako by to bylo vera a cítím onu obrovskou, vítznou atmosféru na Václavském námstí – ale jiné se od té doby natolik zmnilo, e se to pi pohledu nazpt ani nezdá být pravdou.


Nkteré pocity, pedevším radost ze svobody, monost spolu beze strachu a beztrestn komunikovat, se staly takovou samozejmostí, e u
je ani nevnímáme. Ale jak se zmnilo okolí? Pamatujeme si ješt, jak vypadaly domy, ulice, obchody a zboí v nich? A co my? Jak moc jsme se zmnili my sami a naše myšlení? Napadlo m, e by nebylo špatné trochu si osvit pam, a tak ty své dojmy z 89. roku pedkládám.


Lucern, pátek 1. prosince 1989
Jako lavina se mezi krajany ve Švýcarsku nese zpráva z rozhlasu: Exulanté, dokonce i ti, kteí se nezbavili s. obanství, se mohou nyní podívat dom... Obyejn se nikam nehrnu, ale na tuhle chvíli jsem dlouho ekala a pro tentokrát porušuji své zvyklosti. Na vyslanectví v Bernu jsme s muem skuten mezi prvními. Obanství jsme si ponechali naše pvodní a udlení víza je skuten otázkou chvilky, úedníci se chovají slušn a vypadají nejist a rozpait.
Cesta dom.


A tak jedeme. Dom! Do ech! Po dlouhých jednadvaceti letech! Nememe dospat a vyráíme brzy ráno. Dálnice pes Nmecko je plná kamion a zdá se nekonená. Jedeme osm hodin a stavíme jen jednou na kratiký odpoinek. Provází nás tká mlha. Nemluvíme. Kadý v duchu odpoítáváme kilometry.


Tsn ped eleznou Rudou se zaala mlha zvedat a objevilo se slunce. Jako nadje. Jako píslib. Lehký snhový poprašek na stromech a na silnici zajiskil pod sluneními paprsky, které rychle protrhávaly poslední mlný závoj.

 

Hranice a "elezná opona"
Odbavení je rychlé a pátelské, nechce se vit, e to jsou pravdpodobn tití lidé, tití bdlí stráci hranic, kteí ješt ped nkolika dny... Nechci na to myslet. Ne te. Nucená výmna penz, 30 SFr. na osobu a den, a hranice je nadobro za námi, jsme v echách!


Ne, nadobro ne. Kolem nás jsou sice eské lesíky a hájky, ale poád se ješt nacházíme v pohraniním pásmu "elezné opony". Kdo to nezná, nemusí si ze silnice všimnout tabulí VSTUP ZAKÁZÁN, ani nenápadn umístných pozorovatelen, ale tohle pro mne bohuel neplatí. Píliš dobe vím, e tyhle pozorovatelny nebyly urené na srny ani na zajíce. Jen kousek odtud jsem vidla v padesátých letech vláky táhnout „narušitele hranic“, jak se tehdy íkalo tm, kteí utíkali za svobodou. Jak má lovk na tohle zapomenout? A smí vbec zapomenout?

 


Po chvilce se to pece jen daí, vzpomínky pehluší radost. Vdechuji atmosféru domova. Patí k ní i líbezná jména eských vesnic. Javorná, achrov, Jesená, Bšiny... Zmnila se zdánliv jenom malikost, ale pro další ivot, a nejen mj, malikost docela podstatná - dosud jsme byli za arou a te jsme ped ní.


Po obou stranách cesty na Klatovy se rozkládají lesy. Naše, smrkové a borové, nezaplevelené ostruiním. Tady se o hiby doslova zakopávalo. Na kraji hájku se lace páí z nozder. Rázem jsem znovu v dtství. Ne dlouho.


„Zastav, hoí nám motor...“
Opona vzduchu tkého a hustého jako dehet na nás padá asi deset, dvacet kilometr za hranicemi. Jedeme venkovem, jediné vozidlo, které potkáváme, je koský povoz, ale vzduch, jako bychom projídli zakoueným nádraím, se dá zrovna krájet. ernou vrstvu špíny, která za nmeckými hranicemi náhle pokrývá ob strany silnice, myln pokládám za spáleništ. Uvdomuji si, jak mi bylo kdysi k smíchu, kdy jsem vidla mýt švýcarské silnice. ím blí k Plzni, tím je to horší. Z výfuk autobus se valí erné mraky.


„isté okno pouze pro idie,“ razí mu nové heslo. Vzduch je tém hmatateln tší. Máme za sebou tém osm set kilometr, ale zstáváme široko daleko nejistším vozidlem.


První boí muka
Holá. Ani kytika. První kostelík, zpustlý a smutný. Zatím nás ješt udivuje a drádí zniená a opadaná omítka, ale brzy si na ni budeme muset zvyknout. A se nám to líbí nebo ne, nejsme v tolik proklamovaném stedu Evropy, ale na Východ, tady sovtizace a materialistická výchova zapustila pevn své koeny. Zatímco na Západ jsou i vdci velice asto lidé vící, co je podmínno pedevším vzdlaností, vdecké špiky tady, pesn v duchu marxistické doktríny, povaují náboenskou víru za tmáství a „opium lidstva“. Bohuel nejen vdci.

 

Plze - Rokycany – Holoubkov
U zase svobodná republika nás v Plzni vítá eskoslovenskou vlajkou. Druhá er po sovtské vlajce zeje sladkou prázdnotou. Tohle se opakuje celou cestu. Jen hesla tu jsou ješt smíšená, pro i proti, plná nadšení i ta "Se Sovtským svazem"... Na továrnách ješt straší pticípé hvzdy a dlníci hrd kráejí ze smny pod bránou...„na vné asy“. Nevím, jak tomu mám rozumt. Naštstí tu jsou u první studenti s trikolórou! A brzy budeme na kadém kroku potkávat jen hesla planoucí nadšením. Na nároích, v podchodech a výkladních skíních. Zastavujeme a dáváme si výtený obd. Svíková 4 SFr., a to i v našem nevýhodném kursu 1:5. Ani nemáme radost, tohle je spíš smutné. Soukromé restaurace jednou nebudou moci takové ceny utáhnout.

 

Zniený kraj
Pes Plze, Rokycany a Holoubkov jako by se práv pehnala válka. Zniený kraj. Špína a nepoádek. Informace a hesla Obanského fóra jsou v Rokycanech bez výjimky pemáraná nebo se válí strená na zemi v blát. Zato tu lidé i nadále kráí ke splnní 5. ptiletky.

 

Komunismus zamoil celý organismus do hloubky, není moné íct - udlali jsme revoluci a máme tu demokracii... Lidé uvyklí diktatue ješt poádn netuší, co demokracie znamená a jaké s sebou nese práva a povinnosti. Co jestli budou zklamaní?

 

V Holoubkov na tu spouš bídy a nepoádku nadut shlíí vila MV se zahradou. Jen o kousek dál jsou fronty ped obchody s potravinami. Z písmen poniených povtím si našinec snadno sestaví, o bí, dokonce i tehdy, kdy nkteré písmeno z názvu vydrolil as: OV. CE – Z.LENINA. Cizinec je v nevýhod, o se jedná, nepozná ani z nápisu, ani z prázdné a špinavé výlohy. Unikne mu i eský humor, který je pohotový jako vdy. Fronta ped obchodem toti neeká na nic jiného ne na Ovoce Zeleninu. Mám strach, e jsem se zapomnla smát. Jsme tu správn?

 


Cesta ku Praze
Na silnici ku Praze potkáváme hlavn tké nákladní vozy. Naše i cizí. A kdy naše, tak i kou. Valivý, dusivý. A dodaten se dovídáme, e ten den byl v Praze vyhlášen 1. stupe pohotovosti, co neznamená nic jiného, ne zavít okna a nedýchat. Tímhle upozornním zaíná dtem v praských školách vyuování.

 

V kraji, který ped dvaceti lety platil za výletní místa a kam Praáci jezdili s termoskou a obalovaným ízkem v chlebníku, je zakázáno se koupat a trhat ovoce. Tak dopadl teba Braník. Nebo Beroun. Pi rozhovoru s místními dostáváme radu, abychom nepili mléko a vodu, e na to nejsme zvyklí... A nejedli zeleninu. A samozejm maso. Spad dusinan je nkdy 3x, ale i 10x vyšší, ne je povolené mnoství. A i to povolené je zase 3x vyšší ne povolený spad popílku teba ve Švýcarsku. erné obilí dostává dobytek a doba, kdy kadá kráva bude radioaktivní, je prý pede dvemi.

 

Zprávy místních se nám zdají pehnané. Jak ale vysvtlit, e zatímco na Západ se kadým rokem lidský vk prodluuje, v SR se asi o dv procenta sniuje? Krom toho stále stoupá i onemocnní a úmrtnost dtí, podobn jako astma a všelijaké alergie. Samozejm, e se nedáváme odradit, jedeme pece dom.


Praská sídlišt
Kdo chce vidt Prahu, ml by se jim vyhnout. Vetn sídliš tzv. nejmodernjších, jako je teba Barrandov. Neestetické krabice mají jen málokdy trochu zelen. Výjimený není ani zápach z peplnných popelnic, a to je teprve zima. Okna na chodbách jsou pibitá hebíky. erné spáry mezi panely. Povrchov vedené elektrické vedení. Špína a zase špína.

 

Na pechodech pro chodce zastavujeme, abychom dali pednost. Tahle samozejmost v zemi, odkud jsme pijeli, budí tady pozornost a nedvru. Lidé si ukazují na znaku a íslo vozu. Je mi to nepíjemné, cítím se nesvá a na mušce.

 

V našich snech jsme pijídli do Prahy po Vinohradské tíd. Nyní jsme skoro rádi, kdy za sebou zaveme dvee na sídlišti Zahradního msta. Ale únava netrvá dlouho. Jen co ji sklepeme, u vyráíme do stedu msta.

 

Na Václavské námstí, kam jinam?
Praha je krásná, jako bývala. Ne, krásnjší, protoe ji po letech vidíme svobodnou a proíváme spolen její nadšení. I v diktatue má trplivost svoje meze. To, e se oba naše národy vzpamatovaly samy od sebe, bez cizí pomoci, mi pipadá na celé revoluci to nejúasnjší. Svoboda se tu zrodila jakoby z prachu a popela, chválabohu, e jsme si staili sami a e u nebudeme muset do nekonena dkovat ádné mocnosti, ádnému „bratru-osvoboditeli“. Probudí tahle skutenost naše národní a politické sebevdomí? Pestaneme se do nekonena vymlouvat a stýskat si na Mnichov, velmoci, které nás prodaly, na Rusy a tanky? Te se ukáe, zda bylo milejší piivování v partaji a peívání pod biem strachu, anebo zda pochopíme, e je jenom na nás, abychom to zmnili.

 

Petín z kavárny Slavie se bez paruky strom zdá v tomto zimním období niší a Hradany naopak vyšší a mohutnjší. Sv. Václav v ele námstí tímá prapor odvánji a pevnji ne kdy jindy a k pod ním se zdá silnjší a hrd vzepjatý. Jsem plná radosti.


Co dlá nadje...
Lidé s trikolorami na klopách, vlajekami na tašce nebo na epici se usmívají, všichni jsou k sob vlídnjší a pátelštjší. Všude na stupních kolem pomníku i v širokém kruhu nkdejšího záhonu macešek hoí svíce. Všude jsou vlajky, kvtiny a hesla, provolání a portréty T. G. M. A ovšem i portréty Václava Havla a Jana Palacha. Podobn je tomu na Národní tíd i v podchodu v Mikulandské, kde byl masakr 17. listopadu nejhanebnjší.

 

RODIE, NECHÁTE BÍT SVÉ DTI? LÉKAI, VYDEJTE SVÁ SVDECTVÍ!
... vyzývají plakáty a mezi lidmi se mluví ne o jednom, ale hned nkolika mrtvých. Obuškem pes záda a do hlavy byli mláceni mui, dívky i zralé eny bez rozdílu. Oitý svdek vypráví o zranném tíletém dítti. Bylo pouito slzného plynu, stíkacích i obrnných voz. Nasazeni policisté v maskáích se lutou páskou SNB, Lidové milice i takzvané Bílé helmy a ervené barety protiteroristického policejního oddílu. Vyítily se s vláky ze zálohy na pokojné shromádní s kvtinami v rukou.

 


„Bda národu, který se podvolí cizácké zvli.
Tikrát bda národu, který se podvolí zvli svých vlastních vdc.“
Masakr dokumentují nesetné fotografie na nároích, v metrech, prchodech a kinech, a pedevším v galerii u Mánesa. Stále dokola, aby pochopili všichni bez výjimky, „ti i oni“, snad celých 24 hodin se promítají brutální filmové záznamy v rzných ástech Prahy a v dalších mstech po celé republice. I to je však pro nkoho málo a tak ješt i po nkolika týdnech mají mladí nafoukaní hajzlíci urit ne „buroazního pvodu“ drzost a odvahu v televizním vysílání tvrdit, e „plnili pouze svou povinnost“. Sebevdomí tomuto lidskému druhu skuten neschází, lítost neznají a nadazenosti je nauili na politické akademii. Také tohle je mladá generace. I ji mají komunisté na svdomí.

 

Kam se ztratili?
V tyto první dny jsou však policisté z Prahy staeni, ty dopravní bys spoítal na prstech. Lidé jsou nadšeni, e „u nejsou policajti“. Také po komunistech jako by se slehla zem. Straníci i jejich slouhové, co ubliovali vlastním lidem víc, ne to vyadovala Moskva, a dokonce i jejich opora, šedivá masa, co byla „u nich“ a u ze strachu anebo z prospchu, se vytratili skoro pes noc. Je bez nich náhle nezvyklé ticho a prázdno, vakuum. Vypaili se pesto, e u je tém jasné, e msta a stanné soudy nebudou, nejsme pece v Rumunsku, a dokonce ani soudy demokratické a nestranné. Tato nenásilná revoluce se nechce mstít, její nositelé jsou schopni velkorysosti a odpuštní a lásky k blinímu. Nevím, zda to není pehnané, zda toto odpuštní a absence spravedlnosti nebudou vykládány jako slabost? Vada na kráse je také v tom, e odpuštní by mlo být podmínno doznáním a lítostí – a toho komunisté dnes nejsou schopni. Dnes a obávám se, e ani pozdji. Je však as nadjí, ješt se zdá, e je moný smír. Nejsem sama, kdo si myslí, e as pochyb o správnosti tlusté áry mezi vrahy a obmi, pijde pozdji.


DNEŠNÍ HESLO, PEDEJTE KESLO
Palcové titulky na nároích zstávají neústupné. Souasn vyzývají k Ne-Násilí a ukáznnosti.


KOMUNISTÉ, KOMU DÁTE SVJ HLAS? ÚSTEDNÍMU VÝBORU, ANEBO SVÉMU NÁRODU?
ptají se dnes u nejen studenti, ale široké obanské a obrozenecké hnutí. A tak lidé starší a stední generace náhle zjišují, e jejich dtem nejde o to, aby zddily peníze a chaty, ale e dávají pednost právu a svobod, e na tyto hodnoty ví, akoli k nim nebyly vedeny. Pro generaci lidí, která kolaborovala s reimem, a u dobrovoln, ze strachu a donucení nebo z prospchu a asto jen proto, aby zajistila dtem studie a pohodlný ivot, to je obrovské zjištní. Po dlouhé dob jsou rodie a dti opt na jedné lodi.


ÁDNOU PODPORU PROZATIMNÍ VLÁD!
Je ped volbami do NS, a tak se kupodivu hodí i tento citát z Lenina. V podchodu metra se setkáváme s upozornním, e KOALICE NENÍ SAMICE OD KOALY, a s otázkou, zda NEJDE NOV MYSLET SE STAROU HLAVOU? Na tuhle otázku dá odpov a trpká zkušenost dalších patnácti let. Ne, nejde, bohuel...


Ze dne na den, z hodiny na hodinu se vynoují ne desítky, ale stovky vtip.
VÍTE, CO JE TO GLASNOS? ptají se vtipálkové. KDY NCO VÍM, TAK TO NAGLÁSÍM! Tenhle termín, zavedený do politiky reformního komunismu M.Gorbaova, nemá dlouhou ivotnost, sovtské hospodáství je nevyléitelné a pád perestrojky a jejího reformátora je na dohled.


Fronty na noviny?
Ne, to tu ješt nebylo. I to patí k tm fantastickým zmnám nkolika posledních týdn. Dalšími novinkami je volání po odstranní vedoucí úlohy KS a po svobodných volbách. Nemohu uvit, e má být zrušena povinná výuka ruštiny na stedních školách. Djepis a obanská výchova nemají být do konce roku klasifikovány. V nakladatelství Svoboda bylo zrušeno oddlení marxismu-leninismu. Ze záhlaví Realistického divadla bylo odstranno jméno ministra kultury Zdeka Nejedlého. Byl vznesen poadavek na zrušení Gottwaldova muzea. Na mnoha místech se likvidují nenávidné pticípé hvzdy a pipravují se etná pejmenovávání budov, námstí a ulic. Co bylo ješt vera utopií, za co se šlo ješt vera za míe, je dnes skuteností.


Obracím nevícn stránky zápisníku. Ten první záznam o tom, jak jsme na vyslanectví v Bernu s muem ádali o udlení víza, si ádá doplnní.


Byli jsme skuten mezi prvními, úedníci byli nejistí a chovali se slušn a úslun. Jak se to ale zmnilo bhem nkolika dalších msíc! Jakoby je pes noc nkdo oaroval! Tití úedníci se stali opt nadutí a arogantní a kdy naše dcery ádaly o vízum, setkaly se s ironií, šikanou a oteveným nepátelstvím. Ne, úedníky nikdo neoaroval, to se jen pesvdili, e ádný postih nebude, e pod vedením Václava Havla zvítzila velkorysost a odpuštní, e není teba mít strach!


Pokraování…

 

Blanka Kubešová

* * *

Zobrazit všechny lánky autorky




Komente
Posledn koment: 20.11.2013  11:42
 Datum
Jmno
Tma
 20.11.  11:42 Blanka K. Dkuji, ptel!
 20.11.  06:29 Ivan
 19.11.  03:02 Lenka Novotn i smajlky u rudnou...
 19.11.  02:59 Lenka Novotn Denk Leoky K. by mohl (a ml) znovu ot na divadelnch prknech...
 18.11.  21:57 Radek Zmarene nadeje
 18.11.  16:31 Zdenk
 18.11.  12:22 Ing Olga Jankov
 17.11.  20:29 Ludk
 17.11.  18:45 Vladimr Pite tak dle!
 17.11.  17:35 adastra
 17.11.  14:04 La K.
 17.11.  12:10 Vclav Moc pkn pspvek!
 17.11.  09:03 Von