Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Dana,
ztra Simona.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Václav idek:

Pro nkteí dvounoci ijí na psí kníku?

 

Bylo svátení nedlní odpoledne, spokojen jsem dojídal obd, kdy z rohu pokoje, kde se zpsobn usadil mj Kolja, aby dal najevo, e neebrá, se najednou ozvalo:


„Mu?“


„Co, meš? Nic nedostaneš!“


„Já nic nechci, já se chci jenom na nco zeptat!“


„Nemeš!“


„Pro nemu?“


„Protoe te jím a pi jídle se nemluví. To bys u mohl vdt. Vdy ty sám, kdy jíš taky neštkáš!“, snail jsem se Kolju odbýt. Na chvíli se rozhostilo ticho a bylo slyšet jen cinkot jídelního píboru.


Sotvae jsem odloil vidliku, ozvalo se znovu: „Ale te u mu?“


„Meš! Tak co jsi chtl vdt?“
„Zajímalo by m, pro nkteí dvounoci ijí na psí kníku? Vbec tomu nerozumím. To má njaké výhody – vydávat se za psy? Vdy musí potom za sebe platit nestydaté dan?!“ Kolja nahodil pihlouplý výraz a ekal na odpov. Zamyslel jsem se a musel piznat, e ten mj pes není tak hloupý, jak se dlá a má v nem pravdu.


„Víš, Koljo, tohle není tak jednoduchý, jak by se vám psm mohlo zdát. Výraz „psí kníka“ je myšlen obrazn – dva lidé ijí spolu jen tak bez oddacího listu, zkrátka na hromádce…“
„Na psí?“ upímn se podivil mj psí partner.


„Ne tak doslova. Kdy spolu dva ijí na „psí kníku“, tak jim to dává uritou volnost – asi jako psm. Kdy se pak jeden druhému znelíbí, pestane je bavit se ouchávat, tak si mou sbalit své kosti a odejít od toho druhého bez problému. Ovšem za tuhle výhodu, musí platit vysoké dan. Svoboda, jakákoliv, byla a je drahá a musí se za ni platit. Jiné výhody u to nemá.“


„A co je to – ten váš oddací list?“ vyzvídal dál Kolja a bylo vidt, e se má chu dneska vybavovat.


„Snad se nechceš enit? Oddací list to je takový kus papíru, na kterém si ob strany slíbí vrnost a za hrob, kterou stejn zpravidla nedodrují, ale teba tomu na zaátku ví a taky to hezky vypadá.
„U tomu trochu rozumím,“ kývnul hlavou Kolja. „Nerozumím ovšem tomu, pro lidi musej mít ten cár papíru? Tohle my psi nepotebujeme. My zstáváme svým páníkm vrní bez cár már a za hrob!“


Touhle argumentací mne mj Koíšek úpln vykolejil a musel jsem mu v té chvíli podruhé dát zapravdu.


„Tak se mi zdá, e mám chytrého psa. Poslyš, nekoukáš ty pespíliš na internetu? Nebo jsi tak geniální v genech? Máš naprostou pravdu a hned ti povím dv píhody o vrnosti jednoho psa a za hrob, v našem pípad a do hrobu.“


Kolja se po koiím vzoru dlouze protáhl a hned ulehl vedle m. Natáhl ucho do špiky a tím dal najevo, e u poslouchá.
„Tenhle píbh, práv tak jako ten následující, se skuten stal v jedné malé vísce pod Kielcami v Polsku. V jednom stavení il pes se svými hospodái a jeho úkolem, tak jak na takovém hospodáství bývá, bylo hlídat stavení. Jeho majitelé mli dvaadvacetiletého syna, který jednoho dne znenadání zemel. V den pohbu, kdy bylo jeho tlo vystaveno v jednom pokoji, jak tam bylo zvykem, a pijela se s ním rozlouit spousta píbuzných, musel být pes uvázán, aby snad náhodou to hlídání nepehnal. Po celý as pohbu byl pes na etzu velice neklidný, vyl, poletoval a za kadou cenu se snail utrhnout, práv jako pominutý. Ale marn. Smutení hosté se vrátili z pohbu a ješt ani ádn nezasedli ke spolené hostin, kdy se psu podailo pece osvobodit, etz se konen petrhnul a pes se za strašného vytí štkotu rozbhl rovnou na hbitov. Tady zaal u erstvého hrobu zuiv hrabat. Kdy to dál nešlo, vrátil se do stavení a zaal tahat za nohavici svého hospodáe. Ten pochopil, e nco není tak, jak by mlo být a dobhl za svým psem na hbitov. Kdy vidl, e pes znovu usilovn hrabe u erstvého rovu, dal pokyn hrobníkovi, aby hrob otevel. A jaké bylo radostné pekvapení, kdy se ukázalo, e syna pochovali a oplakali pedasn, e je ivý. Od té doby hospodáv pes u nemusel hlídat venku u boudy, ale dostal svj pokoj a il si do smrti jako pán.“


„Jééé, to je jako pohádka,“ zaafal spokojen Kolja a samým štstím málem e nevrnl.

 


„Druhý píbh se odehrál zase v Katovicích na hornickém sídlišti „Finských dom“. Tam il jeden manelský pár a mli velkého psa, kíence, takového jako jsi ty, ale u byl hodn starý a tihle lidé se museli vysthovat do Nmecka. Protoe se báli, e by jejich pítel tak daleké sthování nezvládl, darovali ho sousedovi. Kdy odjídli, museli psa u souseda zavít. Sotvae byl za njakou dobu volný, pustil se zbsile po stop svých pán. Ta však brzy konila na zastávce autobusu, odkud odjídli. A pedstav si, Koljo, e od té doby tenhle pes kadého rána pibhl na tu zastávku, kde se poloil a leel tam a do veera. Pokadé kdy pijel autobus, zvedl hlavu, všechny cestující ádn pekontroloval, a teprve pak ji zase sloil na pední tlapky. Tak vydrel a do veera. Potom se vrátil do domu nového majitele. Nebylo dne, který by vynechal, a pálilo slunce nebo lilo jako z konve. A tak tam vysedával po adu msíc, moná rok, a do své smrti. Stále ekal na své pány a nikdy na n nezapomnl…
Tak tohle je ta ukázka vrnosti a za hrob.


Pozn. redakce: Ukázka z knihy Václava idka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.


***
FOTO pro SeniorTip © Václav idek

Zobrazit všechny lánky autora



Komente
Posledn koment: 13.07.2013  12:29
 Datum
Jmno
Tma
 13.07.  12:29 Blanka K. Zdravm do nebka, Koljo!
 13.07.  06:39 venca
 13.07.  06:36 Bobo :-)))
 13.07.  06:26 LenkaP