Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Oto,
zítra Jaroslav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Dáte si rybovku, dr¾kovku a nebo sma¾ák?


Domníváte se, ¾e jde o úvahu kulinární? Nikoliv. Je to nostalgická úvaha o Janu Jakubu Rybovi a trochu o úpadku èeského jazyka. Shodou okolností také mého mateøského jazyka, pro mnohé cizince snad i nelibozvuèného, ale pro mne nejmilejšího, proto¾e je to jazyk domova a dìtství.


Konèí Advent, krásná doba pøedvánoèní. Nìkteøí mo¾ná víte, co znamená v køes»anském svìtì svátek narození Je¾íše Krista. Pokud se nevìnujete jen shánìní dárkù, peèení cukroví, nákupu kaprù, hus, øízkù a stromeèkù pak jistì víte, jakou úlohu hrají v tomto období, kdy se pøipravujeme na pøíchod Spasitele, rùzné liturgické i lidové tradice, ale pøedevším jakou úlohu mìla a má hudba.


V této dobì dostáváme pozvání na rùzné vánoèní koncerty, a tak pøišlo i pozvání, které vidíte na obrázku: Rybovka. Smíšenými a spojenými silami oznamují Holanïané a Èeši, ¾e se chystají zahrát a zazpívat Èeskou mši vánoèní od Jana Jakuba Ryby. A ¾e nás zvou na nìco, èemu øíkají „Rybovka“? To staøí dobráci, èeští hudebníci, namluvili hudebníkùm holandským, ¾e se v Èechách i na Moravì této mši øíká „Rybovka“, jako projev náklonnosti, nìhy a lásky k tomu dílku a ke skladateli. My ¾e u¾ jsme takoví, my Èeši, kdy¾ máme nìco, èi nìkoho rádi, tak o nìm mluvím obhrouble, slangem a ještì to potom šíøíme mezi cizinci v zahranièí jako souèást èeské kultury.


Chudák Jakub Šimon Ryba, po biømování té¾ Jan, mìl celý ¾ivot jen smùlu. Pomìry, ve kterých tehdy ¾ili uèitelé, zejména na venkovì, byly nuzné. Uèitelé byli odkázáni na nepravidelný pøíjem, z církevních zdrojù a od rodièù svých ¾ákù. Ti jim platili pøedevším v naturáliích, penìz bývala jen trocha.


Podíváme-li se na Jakubùv ¾ivotopis (nejlépe na ten jeho vlastní, který nám naštìstí zanechal, proto¾e ty ostatní celou øadu faktù zkreslují), tak zjiš»ujeme, ¾e k tehdejším nuzným pomìrùm se pøidávají v klíèových momentech i velice neš»astná rozhodnutí otce Jakuba Ryby. Dalo by se øíci, ¾e synovi zajisté v dobrém úmyslu, úplnì zkazil ¾ivot.


Jakub mìl rád hudbu u¾ od dìtských let. Pokoušel se vrzat na staré housle, které mu dali na hraní. Byl do tìch vyslou¾ilých houslí zamilovaný, a jak píše ve svém ¾ivotopise, „hovoøil s nimi, usínal s nimi a nìkolikrát v týdnu je i myl“. Chudinky housle… Také „ psal noty“, co¾ mu zakazovali, bylo nutné šetøit papírem. Uèitelská kariéra Ryby otce pøíliš úspìšná nebyla. Kdy¾ bylo Jakoubkovi v roce 1770 pìt let, byl jeho otec stále ještì jen pouhým poduèitelem. K tomu hrál na rùzné nástroje, aby si pøivydìlal, jako tehdy všichni uèitelé. V rodném Nepomuku byl té¾ varhaníkem. A tak se i Jakoubek u¾ v sedmi letech vìnoval hudbì, uèil se doma hrát na klavír a od devíti let také na housle. Umìl brzy noty a dovedl prý brzy krásnì a èistì zpívat z listu. Jeho první samostatná komposice prý vznikla, kdy¾ mu bylo pouhých devìt let. Od svých devíti let také pøispíval do rodinné pokladny, jako druhý altista dostával tøi zlaté roènì, pozdìji, kdy¾ se stal dokonce prvním altistou, dostával zlatých šest. Ve škole se mu nelíbilo, jeho uèitel byl na synka svého kolegy, pomocníka, zlý, jako zøejmì i na všechny ostatní dìti. Jakub Ryba vzpomíná : „Neustálé nadávky, hrubé pacholské jednání s bitím všeho druhu znechutily mi školu tak, ¾e jsem tam šel v¾dy s pláèem a otevíraje dveøe, tøásl jsem se na celém tìle.“ Mimo školu pokraèovala jeho výuka úspìšnìji,za pomoci Nepomuckého kaplana Václava Helda dokonce smìl pronikat do základù latiny a øeètiny.
Pak pøišla pomoc. Strýc Jan Vanìèek, který pùsobil tehdy v Praze, se nadaného chlapce ujal. Zaèátkem listopadu roku 1780 se ocitá ještì ne patnáctiletý Jakub v Praze. Domníval se spolu s otcem trochu naivnì, ¾e vstoupí rovnou do tøetí tøídy piaristického gymnasia. Nepøijali ho ani do primy. Dùvod? Jakub neumìl dostateènì nìmecky. Zde vidíme první velkou chybu otce Ryby. Jak je mo¾né, ¾e jako uèitel nevìdìl, jaký je vyuèovací jazyk ve škole, kam chce syna poslat? Jak vùbec mohl èekat, ¾e v roce 1780 nebude na gymnasiu v Rakousko-Uhersku potøeba umìt nìmecky? Naštìstí byl Jakub pøijat do ètvrté tøídy piaristické normální školy a za rok se nauèil nìmecky natolik, ¾e mohl slo¾it zkoušky do první tøídy gymnasia. Tam se potom uèil nejen latinsky, ale i základy francouzštiny a italštiny.


Praha ho ohromila a jeho kulturní obzor se nesmírnì rozšíøil. Nejvíce byl nadšen hudbou, kterou slyšel v kostelech, u Køí¾ovníkù, u sv. Mikuláše na Malé stranì a jinde. Píše tehdy: „Vznešená hudba v pra¾ských chrámech, øízená Ko¾eluhem, Praupnerem, Strobachem, Vogelem mne pøímo okouzlovala.“


Jeho tøídní uèitel vybral ze svých ¾ákù tøi nejlepší muzikanty, chtìl zalo¾it smyècové kvarteto. Všichni ale hráli jen na housle. Ryba se proto nauèil v nejkratší dobì hrát na violoncello a další ze spolu¾ákù na violu. Pak ji¾ hráli, spolu s uèitelem Hanelem kvartety Haydnovy, Vaòhalovy, skladby Josefa Mysliveèka a další. Jakub hrával také nìjaký èas v kostele sv. Salvátora na varhany. Usilovnì studoval a zdokonaloval se ve høe na hudební nástroje. Roku 1782, aè samouk, zatou¾il také po komposici. Z jeho nitra pøímo tryskala hudba, písnì, mše, Te deum, litanie, ale i opereta a mnoho dalšího. O jeho skladby byl zájem, bohu¾el minorita Veselý, který byl povìøen doruèováním rukopisù a inkasováním honoráøù, zaèal obchodovat na vlastní pìst a mìnil proto té¾ jméno autora. Po Praze pak kolovala Rybova díla, oznaèená jmény Poisson, Peace, Rybavill. Skoro se blí¾íme k té „Rybovce“…

Pak ale zasáhl, jako v¾dy dost neš»astnì, otec Ryba. Poslal synovi dopis se zprávou, ¾e se v Nepomuku uvolnilo místo uèitele a ¾e si pøeje, aby se Jakub o nì okam¾itì ucházel. Jan Jakub chvíli váhal, nechtìlo se mu pøerušit studium a opustit Prahu, ale pak se podvolil otcovu pøání. Neš»astné rozhodnutí. Otec toti¾ opìt udìlal chybu, neuvìdomil si, ¾e syn nemá pøíslušné uèitelské zkoušky. Ne¾ tento potøebné zkoušky slo¾il, bylo místo v Nepomuku u¾ obsazeno nìkým jiným. Pochopitelnì, dìti školou povinné nemohou èekat, a¾ pan uèitel dokonèí studium. Jakub byl tedy bez práce, do Prahy na studie se u¾ nevrátil. ®il u rodièù, vìnoval se hudbì a èetbì. Ale táhlo ho to ven za hranice, snil o místì u mnichovského dvora. Vìdìl, ¾e mnoho jeho krajanù hudebníkù v té dobì úspìšnì hrálo v zahranièí. V rodných Pøešticích uspoøádal nìkolik varhanních koncertù a jejich úspìch ho povzbudil. Snil o cestì do Bavor. Ale v té dobì se rozstonal jeho otec, a Jakub ho musel zastupovat, ve škole i na kùru. Dal v Nepomuku provést dvì své mše, ale setkal se jen s posmìchem, všichni se domnívali, ¾e je opsal od nìjakého italského autora.


Kdy¾ se otec uzdravil, byl syn pøipraven na cestu. Jen¾e, ne¾ staèil vyrazit, uvolnilo se v Mníšku pod Brdy místo pomocného uèitele a Jan Jakub Ryba je na dùtklivé otcovo nabádání pøijal. Jeho sen o hudební kariéøe v cizinì definitivnì skonèil. Po sedmnácti mìsících pomocného uèitelování v Mníšku byl v roce 1788 povolán do Ro¾mitálu pod Tøemšínem, kde se po pùl roce stal „skuteèným uèitelem“. Pøes své zklamání se sna¾il nalézt v uèitelských povinnostech mo¾nost dokázat nìco skuteènì dobrého. „ Pak jsem pøemýšlel o povinnostech uèitelových a shledal, ¾e jsou velmi vznešené…zabýval jsem se myšlenkou, ¾e i v malém mìstì lze dokázat nìco prospìšného.“


Po dalších dvou letech se Jan Jakub Ryba o¾enil a bìhem èasu se rodina rozrostla, Rybovi mìli 13 dìtí, z nich¾ jen sedm zùstalo na¾ivu.

Zpoèátku se nemìli zle, ale pøišly napoleonské války a cena penìz stále víc klesala. Ryba, který pøedtím kupoval sám i knihy do školní knihovny a odpouštìl nemajetným ¾ákùm školné, byl nyní nucen svoje zákonem jemu urèené peníze vymáhat, aby dokázal u¾ivit rodinu. Dìti rostly a aby syn Josef mohl studovat v Praze, musel pomoci zase strýc Václav. Druhý syn Vilém studoval v Plzni jen díky oblíbenosti Rybových skladeb na plzeòském kùru. Jako regenschori psal Ryba neustále další a další potøebné církevní skladby. Byl autorem skuteènì plodným, soupis jeho dìl, který poslal roku 1801 premonstrátovi Dlabaèovi pro jím pøipravovaný slovník, obsahuje 1416 polo¾ek. K nebývalému rozsahu jeho díla a pøedevším k velkorysým plánùm které mìl, postaèí snad tento malý výòatek z jeho denníku : „Mé pøedsevzetí jest, na všechny nedìle celého roku krátké mše jedenáctihlasové vypracovati, proèe¾ jich musí býti padesát dva. K tomu pøijde té¾ tolik gradualií a ofertorií, v sumì to bude vynášeti 156 muzièných chrámových zpìvù“.

Ryba slo¾il neobvyklé mno¾ství duchovních skladeb a písní, ale nelze opominout jeho èinnost literární. Nejen ¾e psal sám texty ke svým skladbám, ale zamýšlel také vydat ètyødílnou práci „Poèáteèní a všeobecní základové ke všemu umìní hudebnímu“. Dokonèil jen první díl, který vyšel a¾ po jeho smrti v roce 1817.


V roce 1811 došlo v Rakousku ke státnímu bankrotu, zavinìnému nesmírnými váleènými výdaji. Ceny stoupaly, neúmìrnì k platùm a Ryba se zoufale sna¾il zajistit svojí rodinu aspoò tím nejnutnìjším. Ve dne uèil, hrál v kostele, na svatbách a pohøbech, po nocích komponoval. Mìl také problémy s vrchností, které se sice vyøešily v jeho prospìch, ale u¾ bylo pozdì. V jeho deníku èteme, ¾e kdy¾ komponoval oratorium Stabat Mater „zápasil se svojí obvyklou chorobou“. Ji¾ nikdy se s urèitostí nedozvíme, o jakou nemoc se jednalo. Pozdìji byly vysloveny domnìnky o jakési jaterní chorobì a následné endogenní depresi. Skuteèností je, ¾e v sobotu 8. dubna 1815 odešel Jan Jakub Ryba jako obvykle na mši do kostela Povýšení sv. Køí¾e ve Starém Ro¾mitále, ale domù se u¾ nevrátil. Teprve po tøech dnech našli jeho tìlo v lese zvaném Štìrbina. Vedle nìj le¾ela bøitva a kniha, Senekovo pojednání „De tranquilitate animi“. Na posledním listu bylo naèrtnuto pár slov rozlouèení s rodinou.


Neš»astného sebevraha pohøbili, jak bylo tehdy zvykem, do neposvìcené pùdy, na morovém høbitovì ve Starém Ro¾mitále.
Na místì, kde našli jeho tìlo, byla postavena kamenná mohyla s pamìtní deskou. Teprve po ètyøiceti letech se jeho rodinì podaøilo získat povolení pøenést jeho ostatky na høbitov v Ro¾mitále.


Jan Jakub Ryba, jeho¾ vyznání, ¾e „výbornost své mateøské øeèi teprve v dospìlejším vìku seznávati se sna¾il“, mìl tì¾ký ¾ivot, plný døiny, protivenství a ústrkù. Nebyl to druhý Mozart, byl to jen èeský vesnický uèitel, ale té¾ nadaný hudebník a komponista. Paradoxní je, ¾e v souèasnosti jsou hrána díla, kterých si Ryba sám nijak zvláš» nevá¾il. Za zdaøilé pova¾oval své mše, offertoria a responsoria z cyklu Cursus sacro-harmonicus, Mši Es-dur v devítiètvrteèním taktu. Z jeho obrovského díla zbylo torzo. Na repertoáru èeských hudebníkù jen jeho nepatrný zlomek. Pøedevším ta mnohokrát necitelnì pøedìlávaná Èeská mše vánoèní, jistì krásná, ale úmyslnì prostá pastorální skladba.


Hej mistøe, vstaò bystøe.
Vzhlédni na jasnost,
nebes na švarnost,
krásu uhlídáš, v tento noèní èas….


Tehdy myslel ten prostý vesnický uèitel Jan Jakub Ryba pøedevším na krásu, tu chtìl dát lidem jako dar k vánoèním svátkùm.….


Rybovka, a za ní v øadì zpotvoøeniny, novotvary jako dr¾kovka, sma¾ák, svaøák a mnoho dalších by ho asi pøíliš nepotìšily.


Karel A. Pokorný




Komentáøe
Poslední komentáø: 24.12.2011  17:46
 Datum
Jméno
Téma
 24.12.  17:46 venca
 24.12.  14:30 LenkaP
 24.12.  14:10 ferbl
 24.12.  13:39 janina
 24.12.  13:15 Hany
 24.12.  08:40 KarlaA