Více než stoletá tradice ochotnického divadla malé slezské vesnice Těškovice

Historie ochotnického divadla „Berani“ v Těškovicích se začala odvíjet v roce 1897. Tehdy do Těškovic s pohostinským veseloherním představením zavítal ochotnický kroužek ze Slatiny. I v Těškovicích si tehdy začali uvědomovat význam českého divadla. Jeho nadšenými propagátory se stali zvláště vesničtí učitelé. Tenkrát si mladý kantor Richard Čech spolu s těškovickými řekli: „Že oni by tež divadlo poradili zahrať, jak to Slatiňáci poraďa.“

Vůbec první představení sehráli těškovičtí roku 1898, šlo o veselohru „Čtyři boty, dva podpatky“. Prý se hra velmi líbila. Divadelní představení tehdy završila taneční zábava.
Divadlo se hrálo ve starém obecním hostinci. Sál byl tak malý a nízký, že pódium mohlo být vysoké jen asi 20 cm, jinak by herci naráželi hlavami na stropní trámy. Přední stěnu a oponu vytvářela „tlačená“ látka, zadní stěnu představovala zeď místnosti v níž se hrálo. Další rekvizitou byly čtyři kulisy z mušelínu bez jakýchkoliv maleb. Proměny neexistovaly. Když bylo potřeba, aby scéna zobrazovala světnici, pověsili na zadní stěnu obraz. Pokud bylo potřeba vyobrazit náves, postavili na jeviště stromky. Na jevišti i v sále se svítilo pouze petrolejovými lampami, takže celkové osvětlení bylo velmi chabé. Přesto bylo v Těškovicích nadšení pro divadlo od prvopočátku veliké.

Učitelé Jan Fuksík a po něm Alois Dostál velmi pozvedli úroveň místního divadla. Divadelní kroužek pravidelně hrával vánoční hry se zpěvy, které ve vlastním bytě nacvičovala manželka učitele, sama v nich účinkovala a dávala divadlu k dispozici svůj klavír.

Sen o novém jevišti se těškovickým hercům splnil v roce 1906, kdy na dluh za 120 zlatých zakoupili v Hlubočci na tehdejší dobu slušné jeviště. Vstupné činilo při dětských představeních 2 – 3 krejcary, při divadlech pro dospělé nejvíce „šestku“, tedy 20 haléřů. Některé divadelní hry se hrály v zapůjčených krojích z okolních vesnic, někdy dokonce až z Prahy.

Důležitým mezníkem těškovické divadelní tradice bylo otevření obecní hospody v roce 1911. Vybavena byla velkým sálem s rozšířeným a vylepšeným jevištěm. Představení se v Těškovicích hrála až do zahájení první světové války, pak musely múzy ustoupit zbraním.
Po 28. říjnu 1918 se v atmosféře celonárodního nadšení ujala divadla v Těškovicích škola. Hrály také ochotnické spolky Sokola, Orla a DTJ, každý sehrál ročně na pět představení. O publikum nikdy nebyla nouze, takže divadlo v Těškovicích pevně zapustilo kořeny.
Veškeré aktivity přerušil pohnutý rok 1938. Během okupace dokázala uskutečnit veřejná vystoupení v Těškovicích jen hasičská jednota. V roce 1940 bylo sehráno představení „Vesnička pod lipami“. Vánoce roku 1944 a Nový rok roku 1945 pak proběhly ve znamení ochotnické zpěvohry „Kontrolor Zajíček“. Divadlo i v tíživé situaci dokázalo lidi semknout a povzbudit slovy: „Dyž už jsi dole, nenuť jen slzy do očí, vždyť kolo žití se také s tebou otočí.“ Přivolávalo jimi svobodu, která na sebe již nenechala dlouho čekat.
První poválečné vystoupení uskutečnili těškovičtí divadelníci 28. října 1945 divadelní hrou Sokola Tůmy „Staříček Holuša“. Počáteční nadšení však postupně ochablo, teprve s příchodem mladého učitele Emila Maléře v roce 1949 se situace změnila. Tehdy měl divadelní soubor 28 členů. První nastudovanou hrou nového odboru se stala 1. prosince 1949 hra Aloise Jiráska „Vojnarka“. V roce 1950 uvedl soubor operetu Rudolfa Piskáčka „Slovácká princezna“. Následovala hra Aloise Jiráska „Lucerna“, divadelní hra Ladislava Stroupežnického „Naši furianti“. V roce 1951 uvedl soubor Krylovovu hru „Divošky“, její režie se ujal Jiří Lichý (1921 – 1996), který u těškovického divadla působil plných čtyřicet let až do své smrti.

Situace těškovických divadelníků se obrátila k lepšímu 10. ledna 1953, kdy byl slavnostně zahájen provoz nového jeviště. Dramatický odbor si za nezanedbatelné podpory místního hasičského sboru mohl z výtěžku svých představení pořídit kulisy, oponu, horizont a jevištní techniku. Na novém jevišti uvedli ochotníci hru J. K. Tyla „Kutnohorští havíři“.
V roce 1956 se pověřením kulturního odboru ONV v Bílovci staly Těškovice pořadateli okresní přehlídky soutěže lidové umělecké tvořivosti v dramatickém odboru. Kromě domácích divadelníků se přehlídky zúčastnily soubory z Velké Polomi, Lukavce a Klimkovic. Do historie tato akce vešla jako „Těškovické divadelní jaro“. Tehdy nikdo z iniciátorů netušil, že divadelní přehlídka se pak bude v Těškovicích konat každoročně, že se zrodila tradice „Těškovického divadelního jara“.

Po začlenění pod Jednotné kulturní středisko v Pusté Polomi se „Těškovické divadelní jaro“ stalo v okresních poměrech pojmem. Těškovičtí divadelníci po celou dobu patřili mezi ochotníky Opavska k nejúspěšnějším. Svědčí o tom nejen četná ocenění celého kolektivu, také ocenění režiséra Jiřího Lichého a herce ing. Oldřicha Lindovského.
Ke 100. výročí existence těškovického ochotnického divadla v Těškovicích nastudovali a velmi úspěšně v rámci přehlídky „Těškovické divadelní jaro“ sehráli (a dvanáctkrát pak na různých místech reprizovali) Piskáčkovu operetu „Perly panny Serafinky“.
Právě v té době řady souboru těškovických divadelníků navždy opustil Jiří Lichý. Úkolu režiséra se po něm na dalších dvacet let ujal důlní záchranář a těškovický divadelník ing. Oldřich Lindovský.

„Dokud víme, že divadlo má našim lidem co říct, budeme ho hrát. A to nejen pro závazek k tradici, ale i k dnešní potřebě kulturního vyžití naší obce,“ řekl v jubilejním roce těškovického ochotnického divadelnictví vedoucí souboru a režisér v jedné osobě ing. Oldřich Lindovský.

Že v Těškovicích divadlem žijí jsem se převědčil v závěru roku, kdy vystoupili těškovičtí ochotníci v Rožnově pod Radhoštěm a na divadelních prknech těškovičtí „Berani“ opravdu excelovali.

Kdo ví, jak to anglický autor Ray Coony ve své vynikající divadelní hře „1+1=3“ doopravdy myslel, když i herci nakonec ztráceli přehled o tom, kdo vlastně je kdo. A když se totálně dezorientovaní v závěru představení ke všem svým prohřeškům kajícně doznají vytrvalé seržantce Trotlové, ta nevěřícně kroutí hlavou a rozuzlení neuvěřitelného propletence odmítá slovy: „Kecy, kecy, kecy!“ Těškovičtí divadelníci uchopili Coonyho konverzační komedii za správný konec, takže se rožnovské publikum zcela zaplněného sálu Společenského domu náramně bavilo.

„Vystupovali jsme s touto divadelní hrou kromě Těškovic přibližně na dalších deseti scénách. „Teď v závěru roku také v Rožnově pod Radhoštěm, kde se nám účinkuje moc dobře a je tady vždy skvělé publikum,“ řekl ing. Oldřich Lindovský, který hrál seržanta Poterhouse. „Těškovická divadelní scéna udržuje dobré partnerské vztahy s ochotnickými divadly ve Valašské Bystřici, Humpolci a Borovanech. Z dlouhé řady nastudovaných divadelních her považuji za nejúspěšnější Jiráskovu Lucernu a z novějších hru Brouk v hlavě. Troufli jsme si také na zpěvohry, například Perly panny Serafinky, nebo Muziky muziky. Divadelní kořeny máme v Těškovicích dost hluboké, určitě se u nás divadlo udrží. Já osobně mám divadlo rád pro tu atmosféru na scéně. Jakmile se otevře opona, nechají herci na jevišti duši. A je tam dobrá parta. Dokázali jsme se vypracovat ze tří až čtyř repríz až na čtyřiadvacet ročně, což je opravdu úspěch. Takto vlastně reprezentujeme obec i daleko mimo hranice regionu. Člověk musí přinést divadlu hodně obětí, odměnou je vydařené představení a spokojené publikum.“

Ing. Oldřich Lindovský, někdejší důlní záchranář, působí u těškovického divadla pětadvacet let, z toho dvacet let i jako režisér. V loňském roce po něm režisérskou taktovku převzala paní Jindra Režná, rodačka z Těškovic, civilním povoláním zdravotní sestra v Ostravské fakultní nemocnici.
„Těškovickému divadle se věnuji od svých dvanácti let,“ řekla Jindra Režná. „Poprvé v roli režisérky ještě společně s Oldřichem Lindovským v divadelní hře Tenor na roztrhání.

S nácvikem divadelní hry Raye Coonyho 1+1=3 jsme začali v polovině ledna 2009. Pořád ještě s trochou trémy a nervozity jsme v březnu vystoupili ve Štramberku. Hra měla úspěch. Na divadelní přehlídce ve Štítině jsme získali diváckou cenu, 1. místo poroty a Oldřich Lindovský obdržel Čestné uznání za herecký výkon. V Těškovicích divadlem žijeme. Máme podporu obecního úřadu. A pokud budou mít lidé i nadále chuť pokračovat, pak těškovické divadlo bude určitě hrát i dalších sto let.“

Ansámbl osmi aktérů pod režijní taktovkou Jindry Režné podal excelentní výkon, ale tak to v Těškovicích u divadelních představení chodí už více jak sto let. Výslednicí skvělé činohry R. Coonyho ve spojení s výborným výkonem těškovických divadelníků bylo spokojené publikum, což znamená v branži ochotnického divadelnictví jedničku s hvězdičkou.

Text a foto:Richard Sobotka

Foto:
- Aktéři těškovického divadla, zleva Pavel Prokop, Dagmar Krayzlová, Oldřich Lindovský, Soňa Ulmannová a Jiřina Vrublová.
- Soňa Ulmannová v roli Barbary Brownové během představení.