Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Oto,
zítra Jaroslav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Já pes - 3

Já pes - 3
Tak poslednì vám páníèek prásknul, jak jsem ze strachu o plnou misku zdolávala skálu. Ono mì to ale zaèalo bavit a tak jsem se stala horolezeckým psem. Jen skály v Jizerkách mì nebavily. Tam mìli i páníèkové od ¾uly odøené pøední tlapky. To si ale já nemohu dovolit. Po zadních chodit neumím. No a snad uznáte, ¾e psí konzervy, to není ono.

Rádi se touláme a skalní mìsta a bludištì, jsou naše milovaná místa. Zora od mala nemìla ráda obojek. Proè jí v tom nedat vùli. Po vystoupení z auta, se dr¾ela u auta, dokud jsme jí neøekli, „tak pojï“. Pak vyrazila a dr¾ela se na dohled. Samozøejmì se nìkdy stalo, ¾e nám pøes cestu prošla nìjaká zvìø. Zora si vzpomnìla, ¾e je vlastnì lovecký pes a vyrazila. Volat na ní bylo naprosto zbyteèné. Jak se rozhodla, ¾e nìco uloví, tak se nedala zastavit, dokud neztratila stopu a nebo ono nebohé zvíøe nedohnala. Pak se zastavila a zaèala se tváøit, ¾e by se chtìla kamarádit. Tvrdím, ¾e kdyby na to mìl zajíc nervy, tak by ho pozvala na svaèinu do svého pelíšku. Bavili jsme se pøedstavou, ¾e do¾ene srnku a pak nám jí pøivede domù. Pokud se jí podaøilo odebìhnout dost daleko, pronásledované zvíøe u¾ bylo mimo dohled, zaèala poštìkávat, nejdøíve jen tak a postupnì pøecházela do hysterického jekotu. Jak jsme se ozvali, zmlkla. Jednou se jí podaøilo zamotat se mezi skalami. Vše se opakovalo, jako z partesù. V okam¾iku, kdy¾ jsme dali najevo, ¾e jsme tady, zmlkla. Jen nám zapomnìla odštìkat, za kterou skálou je. Volání, pískání a i nadávání nebylo nic platné. Slyšela nás a tak byla v pohodì. Pokud znáte skalní bludištì, jistì víte, ¾e se tam dá opravdu zabloudit. Dobrou hodinu jsme pobíhali a kleli. Po Zoøe ani vidu ani slechu.Kdy¾ jsme ji koneènì nalezli, tváøila se jako ¾e je všechno v poøádku.

Pokud jsme se pohybovali po turistických cestách,  v¾dy si spoèítala, kolik lidí má ve skupinì a pak obèas provedla kontrolu, jestli se jí nikdo neztratil. Pokud bylo vše v poøádku, šlapala jako pøedvoj. O psech se øíká, ¾e špatnì vidí a nerozeznává barvy. Na tom byla zalo¾ena naše  finta pro turisty. Pokud jsme šli v místech, kde se køí¾ily a nebo potkávaly cesty,  staèilo poèkat, kam Zora zamíøila. Kdy¾ pøešla tøeba na zelenou cestu, staèilo zavolat „Zori po èervené“ a Zorinka se vrátila na køi¾ovatky a vyrazila tou druhou cestou. Jednou jsme tím vyvedli z klidu nìmecké turisty. Ještì chvíli jsme slyšeli, jak se dohadují, jak jsme jí to nauèili. Zkrátka, Zorinka  nebyla ¾ádný blb.

Teï se vrátím na poèátek. Ta èubièka se bude se mnou mazlit. Jak pravila ¾ena, kdy¾ jsme se rozhodovali, zda pes a nebo fenka.  Na nìkterém s pøedešlých snímku bylo vidìt jednu z mála chvil, kdy si nechala muckání líbit. Nebyl to pes, který se nechá tahat. Kdy¾ se nìkdo chtìl k ní sklonit a pohladit jí, uhnula a na opová¾livce vrhla zdrcující pohled. Je zajímavé, ¾e vìtšinou ka¾dý pochopil, ¾e se s ním  kamarádit nebude. Jediné, kdy byla ochotna prodat i duši bylo, kdy¾ nìkdo mìl zmrzlinu. Tak jak nikdy neloudila, v tomto pøípadì šla veškerá dùstojnost stranou a nastoupila totální ¾ebrota. Zaèínala nenápadnými pohledy, pak pøidala lehké  kníkání a nakonec rozhoøèené ostré štìknutí. Málo kdo odolal a nepodìlil se s ní. Po první dávce pokraèovala v loudìní, dokud jsme jí neseøvali. Pak nám dala najevo, ¾e u¾ nejsme její smeèka, ale jakýsi odporní  tvorové.
 
Zorinka ale nebyla pouze turistický pes. Byla také servisním psem, známým po celé øadì nemocnic a zdravotnických zaøízení. Vysvìtlím. Pes to byl zdravý jako øípa a já také. Po špitálech se jezdilo slu¾ebnì, jako technik kardiologických zaøízení. Moje ¾ena pøi tom prodávala vybavení pro kojeòáky a spotøební materiál pro Jipky. Co mìla Zora dìlat, kdy¾ páníèkové ráno brzo odjeli a vraceli se a¾ veèer. Jízda v autì jí nedìlala ¾ádné potí¾e. Sedìla na zadním sedadle a pokojnì spinkala. Kdy¾ se probrala, chtìla vìdìt, kde se zrovna nacházíme. Její oblíbená poloha a skvìlý výhled zajiš»ovala kolena mojí ¾eny na pøedním sedadle. Proto¾e se naše silnice krásnì vlní, musela chudák poøád vybírat balanc a tak provádìla soustøedìnou masá¾ stehen. Moc se divila, proè se to panièce nelíbí, kdy¾ za to celkem nic nechce. Kdy¾ jsme pøijeli do nemocnice, (vìtšinou poøád na stejné štace)chodili se sestøièky dívat jak Zorinka zpùsobnì sedí na kapotì auta a èeká a¾ páníèek vydìlá na nìjaký pamlsek. Jak nám ale holka stárla, tak se jí cestování pomalu zaèalo zajídat. Kdybych napsal, ¾e jsem této práce nechal kvùli ní, lhal bych, ale skonèil jsem akorát vèas, aby mìla Zorajda klidné stáøí.
Míra Herout
Další èlánky autora:
Sen
Dobro
Cyklista
Proè
Po øece
Špionománie
Kouzlo krajiny
Zvìdavost
Kuøivody
Slamìný vdovec - 1
Slamìný vdovec - 2
Tuláci a Vysoèina
Haf haf
Já pes - 1
Já pes - 2
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 29.09.2008  19:38
 Datum
Jméno
Téma
 29.09.  19:38 Vesuvanka díky :-)))
 29.09.  15:17 jisuch53
 28.09.  13:29 VlastaV
 27.09.  17:52 Rù¾ena.
 27.09.  17:27 Magdalena
 27.09.  15:49 Kopøiva.
 27.09.  09:21 Bobo :-)))
 27.09.  08:52 denda04