Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Zbynk,
ztra Adolf.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Babiino z mrtvých vstání
 
ivot mn pihrál do vínku náramn hodnou babiku.
Vím, e nejsem sám. Vtšina lidí má dobré babiky. Alespo si to myslím, protoe jsem ješt nikdy neslyšel nkoho íkat vci jako: “Hele, ta moje bába je ale pitomá jako putok” nebo “Jeíši, dnes zase k nám pijde visitýrovat ta naše pometlem praštná babka.”
Zkrátka a dobe lidé svým babikám zpravidla nespílají a neíkají o nich nepkné vci, protoe babiky, jak se sluší a patí, se patin uctívají a máme je rádi.
Vím, e babiky jsou asi na tomto svt hlavn pro svoji dobrotu, a proto, aby lidem, zejména pak vnukm a vnukám, dlaly jenom to, co jim na oích vidí. Babiky prost umí udlat vci, které dtmi suovaní rodie stí dokáí.
Moje babika z tatínkovy strany, všemi láskypln nazývaná “babika Kolaíková,” mla krásný, prostý obliej z nho vyzaovala nesmírná dobrota a nha. Mla vn usmvavou tvá a na hlav pokrývku, kterou babiky, a hlavn venkovské eny, nosily za kadých okolností - pestrobarevný šátek. Okolo pasu nosila pkn vyehlenou a nikdy ne umolousanou zástru a poblíe pasu se jí rýsovala nemilosrdn k zemi smující mohutná adra.
Tato skutenost vskutku upoutala moji pozornost a jako nezbedný chlapec jsem se asto rodi ptal, co to má babika za pasem, proe jsem byl za zvídavou otázku odmnn pohlavkem a výhruným:
“Ne a se ty kluku jeden pitomá babiky na tyhle vci ptáš! Jsi samá legrácka, ale babika by ti dala pes zadek, protoe by to smšným vbec neshledala. A tak se koukej k ní chovat slušn a pines jí ze sklepa uhlí!”

Babika ila v nuzných prostorách jedné místnstky za rohem od nuselských schod. Jen tak tak e se v tom jejím pokojíku, který si oblíbila houba a plíse, obrátila. Krom postele s velikánskou duchnou byl kamrlík ješt opaten skíní, sporákem na uhlí, umývadlem a prostým devným stolem.
Koupelna neexistovala. Na záchod, zrovna tak jako pro vodu, se muselo pes chodbu. Rád jsem se do této milé kadibudky uchyloval, protoe prostor ped ní byl naplnn bedýnkami s jablky, které tuto místnost provoovaly.
Pi troše snahy jsem mohl rovn najít zeloutlé protektorátní asopisy s hndými fotografiemi Adolfa Hitlera a s desítkami inzerát, jak enám trpícím poruchami msík mohou okamit pomoci jakési zázrané pilulky.
A tak jsem s oblibou depl na tomto voavém záchod, ichal vni jablek, do kterých jsem se s chutí zakusoval a pi výkonu poteby spojené s hryzáním ovoce jsem si se zájmem etl povídání o ivot za války, o hrdinských skutcích nmecké armády, Baových stevících, zrovna tak jako nadšené dopisy tenáek potvrzujících úinnost inzerovaných medicín na obnovení pravidelnosti dámského cyklu.
Babika pro svého synka, mého tatínka, vtsnala do pokoje postel, na které tatínek pokadé po dobrém obd, který mu denn vaila, usnul jako špalek.
Pozdji jsme se s tátou u babiky na posteli stídali. Aby ne! Jako kadá eská babika umla i ta naše uvait takka z nieho bájená, by v tuku se topící, nezdravá jídla, po kterých jsme upadali do tvrdého spánku.
Jakmile se po svém poobdním šlofíku táta škubnutím a mohutným frknutím probudil a rychle odešel zpátky do práce, vystídal jsem ho já. Rovn jsem na chvilku zahnípnul, ale ne zase na tak dlouho, abych neml as babiku pravideln škádlit a uvádt ji v iré zoufalství.

Babika pocházela z chudého prostedí. Mu jí padl na front za první svtové války, kdy její dv dti byly ješt docela malé a tak babika za pár babek dlouhá léta dela jako pradlena, aby jim mohla dopát vzdlání a lepší ivot ne mla sama.
Byla obzvlášt pyšná na mého tatínka, který po veerech vystudoval práva. Vzdlání, jako kadý lovk, který ho postrádal, si váila více ne ehokoliv jiného.
Chudrka si dlala velké starosti o moji budoucnost, kterou z njakého dvodu vidla ern. Asi jsem k jejímu názoru nemalou mírou pispl, protoe tém pokadé, kdy jsem se probral z odpoledního spánku, babika nelenila, stoupla si nade mne, dala ruce v bok a ustaraným hlasem se zeptala:
“Ivánku, ty kluku jeden špatná, co z tebe, hochu mj bude?”
Na tuto otázku, kterou kladla s monotónní pravidelností, jsem odpovídal rovn pokadé stejným, poouchlým zpsobem:
”Já ti nevím, babi, ale já asi pjdu na zlodje a pak do vzení, kde si budu vydlávat draním peí.”
Babika pokadé zareagovala tím, e se pokiovala a spustila:
”Ty parchante jeden, já vdla, e s tebou táta bude mít jenom trápení. Koukej kam ten to dotáh, a ty samej biograf, samá zábava, samá holka, doma nepomeš a navíc se nechceš uit. Ty toho tátu, lumpe jeden, pivedeš jednou do hrobu.”
Podobn babika reagovala na moje hlasité zvolání “Komunisti antikristi!”
“Jeišmarja, ty oplége, co kdy t nkdo uslyší! Takhle mluvit! Pokej, ty se jednou dostaneš do maléru a nepustí t na školu!”
“No dy víš, babi, e na ádnou školu stejnak nechci. Já, kdy se náhodou nedostanu do vzení, tak budu promítaem v biografu!”

Zábava jakéhokoliv druhu, zvlášt pak biograf, byla babice trnem v oku. Já, jako opravdický parchant a oplégr, jsem na to hešil. Obyejn jsem nco zamumlal tak, aby tomu babika nerozumla.
“eho?” otázala se babika starodávnou eštinou.
“Biograf,” byla moje obvyklá odpov a u byl opt ohe na steše. A u jsem to zase slíznul.
I kdy jsme tyto a podobné eiky vedli bhem kadé návštvy, vdl jsem, e moje milá babika mn na špek nikdy neskoila. Mla prost smysl pro humor, na oko se se mnou hašteila a hlavn ji to bavilo.
Jenom jednou se babika skuten rozparádila a pro m to byla trapná událost. Byl jsem v maturitním roníku a jedna mladá reisérka, erstvá absolventka FAMU, se mnou u nás doma diskutovala film, ve kterém mi nabídla roli. Babika, která byla zrovna u nás na návštv, beze slova ehlila, zatímco s vyteštnýma oima naslouchala naší vzrušené konverzaci ohledn filmového projektu.
Náhle však babice došla trplivost. Nechala ehlení ehlením, zaujala svj typický postoj s rukama v bok a spustila na nic netušící mladou reisérku:
”Sleno, co si to myslíte? Takhle voblbovat našeho kluka njakým biografem. Dyk von se musí uit a vy mu tady motáte hlavu! Tak si pkn sbalte ty svoje fidlátka a koukejte mazat dom. Náš Ivan má ped maturitou. Nemá as na holky a njaký blbý cintamatografie!”
Paní reisérka zrudla, nezmohla se ani na slovo a vypadla jako cukrá. Tenkráte jsem byl na babiku pkn nazloben. Ale stejn ne na dlouho, protoe jsem si uvdomil, e to se mnou myslela dobe.

I kdy jsem byl pesvden, e babika byla úasn stará, moná e jsem se tenkrát, kdy jsem byl ješt mladý kluk, mýlil. Kdy je toti lovk mladý, tak si myslí, e kadý nad padesát je jednou nohou v hrob. Babika tak hrozitánsky stará nemohla být, protoe akoliv byla babikou, tak stále ješt pracovala v obchod s ovocem a zeleninou. Tam mla pístup k plodm pírody, o kterých se našinci jenom zdálo a na které stál dlouhé fronty.
Babika pro nás vdycky mla “pomorane,” zeleninu a jablíka a vbec dobroty, které pro nás schovávala pod pultem, a které nám pinášela hlavn kdy se o nás pokoušela “skipka.” Kdy nám bylo doopravdy zle, tak nám ješt krom ovoce s lišáckým mrknutím dala “ekuládu.”
“Tady máš, ty mizero pomoran a fíci, ale pamatuj si, NEROZDÁVEJ!”
“Jen rozdávej, synku, rozdávej,” kontradiktovala babiku moje maminka, která s babiiným nabádáním, abych všechno zhltnul potají nkde pokoutn sám, nesouhlasila.
Tak docházelo k jemné výmn názor mezi úspornou babikou a maminkou, která se ve mn snaila od mládí vypstovat dobré srdce.
Roky ubíhaly, babika skuten stárla a já jakbysmet. Z njakého dvodu jsem se domníval, e babika je nesmrtelná osoba. Nikdy jsem ji toti nevidl nemocnou ani neslyšel, e by si nkdy na njaké neduhy trpce stovala. A pak to pišlo...
Jednoho dne zazvonil telefon a babiin soused nám sdlil, abychom rychle pišli, e babika je ván nemocná. Tatínek byl v tu dobu kdesi na sluební cest, take jsme se úkolu opatrovat ochuravlou babiku uchopili s mým starším bratrem, který v tu dobu nejenom e náruiv honil dvata, ale našel zalíbení v alkoholických nápojích a dekadentní muzice. Jeliko byl o pt let starší, uvdomoval si svoji zodpovdnost o moje vzdlání a ve všech neestech m zauoval.

Babiku jsme našli takka bezvládnou v posteli. Ani chudrka nemla sil nás pivítat. Samozejm e jsme okamit zavolali lékae, na jeho píchod jsme potom ekali. Nejdíve hodinu, pak dv...
Babika ani nedutala jenom tce a perušovan oddychovala. Zkušenjší bráška dospl k názoru, e udeila její poslední hodinka.
“Tak se na babiku napijeme, kdy má teka na kahánku,” navrhnul brácha, který ve spíce našel flašku brusinkového vína, kterou bez ceremonií otevel.
Netrvalo dlouho a obsah láhve zmizel. Potom jsme zaali babice prozpvovat nejdíve písniky hezké, národní, posléze, po pození tentokráte láhve vína šípkového, písniky sprostonárodní, jako na píklad nemravnou verzi “Kdy jsme táhli k Jaromi.”
Brácha se s pihlouplým výrazem v tvái a pohiháváním snail otevít flašku tetí, vínka ománkového, kdy se náhle, z nieho nic, ozvaly zvuky z babiiny postele. K našemu pekvapení babika odhodila peinu, sedla si na kraj postele a zaala nadávat jako straka:
“Vy parchanti jedni, co si myslíte, e tu dláte? Chlastat mi tady moje víno, které mám pipravený pro vašeho tátu k Vánocm, vorat se mi tady tatínkovým vínem! e se nestydíte, nestydové jedni. Chudák táta, ten má z vás oi jenom pro plá. Vy jste m tak hrozn teka rozílili, e vám naschvál tady umu a pak si dlejte, co chcete! Koukejte, oplégi, pestat a udlejte mi radj aj s rumem!”
Zatímco jsme celí zaraení vaili babice hemánek, dostavil se pan doktor. Babice zmil tlak, nás, zarudlé v ksichtech, si zmil od hlavy k pat a nakvašen se zeptal, pro jsme ho volali, vdy babika je zdravá jako ípa. Tím nám samozejm udlal velikánskou radost.
Babika se posléze vyškrábala z postele, chlácholiv nám oznámila, e jí sice bylo šoufl, ale e je jí lépe a e si na oslavu jejího peití musíme dát frana. A byla tak dobrá, e nelenila otevít láhev Tuzemáku a mohutným douškem si s námi pipít na zdraví.
“A tátovi ani muk, rozumíte! Ml by chudáek starosti,” ekla, hbetem ruky si utela ústa a kopla do sebe dalšího rumajzníka, aby se zcela uzdravila...
Tak hodná byla naše babika Kolaíková. Bohuel se jí zase jednou pitíilo a to u jsme s bráškou ve spíce nic nenašli, co by ji pivedlo zpátky k ivotu jako tenkrát. Umela nám milovaná babika, na kterou mám jen ty nejlepší vzpomínky.

A nakonec kontrolní otázeka. Nebyl by svt mnohem lepší, kdyby v nm ily jenom samé babiky jako ta moje: s velikým srdcem, neobyejným smyslem pro humor a s pívtivým obliejem? Budoucnost vidím s notnou dávkou optimismu. Jeliko jsme rapidn stárnoucí generace a protoe ddeci umírají díve ne babiky, vím, e nebude dlouho trvat a na zemi skuten zavládne mír a dobrá pohoda.  
 
Ivan Kolaík
* * *


Komente
Posledn koment: 02.06.2024  17:05
 Datum
Jmno
Tma
 02.06.  17:05 eussa
 01.06.  23:20 Ivan
 01.06.  16:15 Vesuviana
 01.06.  11:22 Blanka K,
 01.06.  09:15 olga jankov
 01.06.  08:45 Von
 01.06.  06:08 Pemek
 01.06.  01:10 Vladimr Ki