William Holman Hunt, anglický malíø 7. záøí - výroèí úmrtí
Pokud si prohlí¾íme nìkteré z obrazù Williama Holmana Hunta, tøeba jen z reprodukce, mù¾e se nám stát, ¾e zachytíme onen dost vzácný, bla¾ený pocit slabého mrazení v zádech pøi vhledu do mystièna.
Nebyl pova¾ován sice za pøíliš talentovaného malíøe, ale byl oceòován jako mistr vizí - jeho obrazy, pøedevším ony s mystickými a mýtickými námìty, pøitahovaly a pøitahují pozornost. Nejdøíve to bývalo i rozhoøèení, co k nìmu pozornost pøitahovalo, proto¾e jeho zobrazení nebylo ve své dobì obvyklé. Ale pak to bylo právì cosi, co nás nutí nejdøíve pøemýšlet, po chvíli pouze vnímat a potom si jen pøát nahlédnout kamsi za oponu neznámého a tajemného.
Proto¾e vyrùstal v pøísné evangelické rodinì, byl velice mravný a pova¾oval malíøství a básnictví za posvátné èinnosti, které ale po celou dobu lidské civilizace byly zneu¾ívány ke slu¾bì ïáblovì. Jeho dílo skrývá spoustu jinotajù a symbolù, které souvisejí s pøedlohami jeho obrazù, a» u¾ je to bible nebo básnická díla. Byl perfekcionalista, ka¾dý obraz velice do detailu promýšlel a ukládal do nìj svá poselství. Proto jeho dílo není rozsáhlé, ale jeho obrazy jsou všude hojnì navštìvovány.
Narodil se jako z nejstarší z dìtí svých rodièù 2. dubna 1827 ve Wood Street v londýnském Cheapside, kde byl jeho otec William správcem obchodního skladištì. Maminka se jmenovala Sarah, rozená Holman. Na køestním listu mìl druhé jméno Hobman. Pozdìji si své jméno zmìnil na Holman; jednak se mu Hobman nelíbilo a jednak byl pøesvìdèen, ¾e knìz pøi køtu špatnì rozumìl hláskování jeho jména. Jako malíø pozdìji u¾íval obou jmen jako pøíjmení spojené pomlèkou.
Do školy chodil jen krátce a u¾ ve dvanácti letech pracoval jako drobný úøedníèek u obchodníka s nemovitostmi, jakéhosi pana Jamese, který mìl jako koníèka malování a který ho povzbuzoval, aby se stal malíøem. Do roku 1842 navštìvoval vedle zamìstnání tøídu kreslení v Mechanickém institutu, který byl urèen pro studium pøi práci. Také mìl hodiny kreslení u jakéhosi malíøe portrétù Henryho Reynoldse.
V roce 1843 pøemluvil rodièe, aby mu dovolili studium malíøství na Královské akademii (Royal Academy) a sna¾il se studovat obrazy v Britském muzeu a v Národní galerii. Pokoušel se vydìlávat peníze malbami podobizen. V roce 1844 nastoupil na tøetí pokus na Královskou akademii, sice nejdøíve jako jakýsi „èekatel“ a a¾ v roce 1845 se stal øádným studentem Akademie. Na zaèátku svých studií namaloval Hunt vlastní podobiznu. Na zaèátku studií vystavoval obraz „Malá Nella“ (Little Nell) v British Institution v ulici Pall Mall, co¾ byla tehdejší instituce zalo¾ená pod královskou patronací v roce 1805 pro podporu krásných umìní. Obraz byl pravdìpodobnì odrazem nedávno vydaného románu Charlese Dickense (1812-1870) „Staro¾itníkùv chrám“ (The Old Curiosity Shop).
Hunt, který mìl duchovní sklony, byl nadšen støedovìkým umìním, obzvláštì benátským, a tou¾il pøenést jeho duchovní myšlenky do souèasného umìní, tak aby nad dílem samým uèinil jakousi metaforu, jakési obrazné vyjádøení všech myšlenek s dílem souvisejících. Brzy se seznámil se dvìma obdobnì smýšlejícími spolu¾áky - nejdøíve Johnem Everettem Millaisem (1829 - 1969), který byl šlechtického pùvodu, a pak s básníkem a malíøem italského pùvodu Dantem Gabrielem Rosettim (1828 - 1882). Dante Gabriel Rosettí byl nadšen starou italskou literaturou, pøedevším Dantovou „Bo¾skou komedií“ (La Divina commedia).
Spoleènì s Millaisem, v jeho¾ ateliéru tehdy Hunt pracoval, vymýšleli námìt na další výstavu. Hunt nakonec vybral námìt zcela nepovšimnutého básníka Johna Keatse (1795-1821) z jeho básnì z roku 1821 „Pøedveèer svaté Ane¾ky“ (The Eve of St Agnes) - nejedná se však o Ane¾ku Èeskou. - Obraz malíøi malovali spoleènì.
Rosetti a Millais, stejnì jako on, byli zklamání vedením Královské akademie. Ta vycházela z ducha svého zakladatele, Sira Joshuy Reynoldse (1723-1792), který byl líbivým malíøem šlechty, ba i tehdejšího krále. Nìkteré prameny tvrdí, ¾e studium Huntovi tento malíø znechucoval osobnì, není to však mo¾né vzhledem k jeho ¾ivotopisným datùm. - Pro zajímavost - jeden z dalších anglických „duchovních“ malíøù William Blake (1757 - 1827) byl obrazy Sira Joshuy také znaènì znechucen.
Zøejmì ale na Královské akademii „strašil“ Reynoldsùv duch a Hunt se svými pøáteli mu dali pøezdívku Sir Sloshua, cosi jako „mazal“, proto¾e on byl pro nì zosobnìním všeho, co pova¾ovali v malíøství za špatné - manýrismu a otøelého umìní - jakéhosi klišé. Reynolds za svých italských studií studoval toti¾ pøedevším díla Michelangelova a Rafaelova a to pøinutilo Hunta s jeho pøáteli, aby - tajnì - v zaøí roku 1848 utvoøili skupinu, nazvanou „Pre-Raphaelite Brotherhood“ (P. R. B.) - Bratrstvo prerafaelitù, co¾ znamenalo, ¾e dávají pøednost umìní støedovìkému a umìni rané renesance. Pova¾ovali toti¾ Rafaela za prvního pøedstavitele jimi nenávidìného racionalismu. Vycházeli z myšlenek básníka a kritika Johna Ruskina (1819-1900), které vyjádøil v roce 1847 ve své knize „Moderní malíøi“ (Modern Painters). Bratrstvo vzniklo tajnì v domì Millaisových rodièù v Gower Street. Hunt byl ze zaèátku duchovní osobností skupiny.
V Millaisovì ateliéru maloval Hunt spolu s ním svùj další obraz „Rienzi pøísahá, aby dosáhl spravedlnosti kvùli smrti svého mladšího bratra, zabitého v potyèce mezi Colonovou a Orsiniho klikou“ (Rienzi Vowing to Obtain Justice for the Death of his Young Brother, Slain in a Skirmish between the Colonna and Orsini Factions). Modelem pro mrtvého bratra byl Dante Rosetti. Krajinu pro obraz vzali umìlci z Hampsteadského vøesovištì v Londýnì. Obraz vycházel z básnì Edwarda Bulwera-Lyttona (1803 1872) „Rienzi“ - o øímském povstalci a republikánovi Colovi di Rienzovi (1313 - 1354). Na obraze bylo oznaèení bratrstva - P.R.B. Obraz byl v roce 1849 vystaven v Královské akademii a byl velmi dobøe pøijat. Roku 1849 namaloval Hunt obraz, který byl inspirován komedií Williama Shakespeara (1564-1616) „Nìco za nìco“ (Measure for Measure), nazvaný „Claudio a Isabella“.
Ke tøem zakladatelùm prerafaelitù se v roce 1849 pøidali následující malíøi - Rosettiho bratr William Michael Rosetti (1829-1919), malíø James Collinson (1825-1881), umìlecký kritik Frederic George Stephens (1828-1907) a sochaø a básník Thomas Woolner (1825-1892).
V roce 1850 navštívil Hunt s Rosettim Paøí¾, Belgii a Holandsko, nadchla ho díla z patnáctého století, pøedevším obrazy Holanïana Jana van Eycka (1385-1441). Malíøi spolu krátce vydávali èasopis prerafaelitù „The Germ“ (Zárodek), který ale nemìl úspìch - vycházel pouze od ledna do dubna. Tého¾ roku Rosetti vystavoval svùj nejslavnìjší obraz „Zvìstování“ (Ecce Ancilla Domini - The Annunciation). Ale pøi výstavì prozradil význam zkratky „P.R.B.“ pøíteli, sochaøi Alexandrovi Munrovi (1825-1871) a existence tajného bratrstva vyplula napovrch a zaèal skandál i s¾íravé kritiky.
Tento rok byla toti¾ další výstava prerafaelitù a zde vystavoval Millais svùj obraz „Kristus v domì svých rodièù“ (Christ in the House of His Parents), který kritika nemilosrdnì strhala; Charles Dickens o obrazu prohlásil, ¾e na nìm Svatá rodina pøi své „støedovìké“ pozici vypadá jako skupina opilcù. - Hunt sám na této výstavì vystavoval obraz „Konvertovaná rodina ukrývá køes»anského misionáøe pronásledovaného druidy“ (A Converted British Family Sheltering a Christian Missionary from the Persecution of the Druids), který je také oznaèován pouze jako „Misionáø“ (The Missionary). I tento obraz byl tvrdì zkritizován, ale v dùsledku známostí Millaise se Hunt setkal s man¾eli Combeovými. Pan Thomas Combe (1796-1872) mìl vrchni dohled - byl superintendantem - nad tiskem Oxfordské univerzity a byl mecenášem umìní. Stal se patronem prerafaelitù a byl to vlastnì on, který poukázal Huntovi na prvotní symbolismus starých italských umìlcù. V okam¾iku zoufalství byl pan Combe pro Hunta velkou oporou, proto¾e si jeho obraz „Misionáøe“ koupil.
Hunt mohl zaèít další obraz, tentokrát na další námìt Shakespearovy komedie „Dva šlechtici veronští (The Two Gentlemen of Verona), nazvaný „Valentin osvobozuje Sylvii od Protea“ (Valentine Rescuing Sylvia from Proteus). Obraz byl vystaven v Královské akademii v roce 1851 a opìt byl zkritizován. Hunt byl na tom tak špatnì, ¾e si musel od Millaise vypùjèit peníze. Ale ještì tého¾ roku na výstavì v Liverpoolu obraz „Valentina“ získal cenu a byl prodán.
V létì zaèal Hunt své dílo, které ukrývalo symboly ze Shakespearovy tragédie „Král Lear“ (King Lear) i z Nového zákona z bible, nazvané „Námezdný pastýø“ (The Hireling Shepherd). Také zaèal malovat své nejslavnìjší dílo „Svìtlo svìta“ (The Light of the World). Zároveò namaloval obraz „Naše anglické pobøe¾í“ (Our English Coasts). Obraz je rovnì¾ nazýván „Bludná ovce“ (Strayed Sheep). Tento obraz maloval Hunt pøi svých toulkách po jihovýchodním pobøe¾í Anglie kolem Lamanšského kanálu, ve Fairlightu u Hastingsu. Na obraze jsou oceòovány pøedevším hry svìtla stínu.
Téma „Námezdného pastýøe“ je v první podobì pøevzato z „Krále Leara“, kde Edgar, v pøevleku za blázna - „nebohého Toma“- zpívá písnièku: Spíš-li, èi bdíš, pastevèe krásný?
oveèky do ¾ita ti jdou.
Zapískni jen sladkými ústy,
oveèky škody nevezmou. (Pøeklad Ladislav Josef Èelakovský - 1834 - 1902).
Ovšem pøi pátrání dál dojdeme k Apokalypse svatého Jana, k 10. kapitole - „¾e lhùta je u konce“. V obrazu je jinotaj také v tom, ¾e pastýø, který objímá dívku a nedbá o své stádo, má v levé ruce smrtihlava, kterého dívce ukazuje a který mù¾e být pøedzvìstí zkázy stáda i zkázy jiné. Náznaky znièení jsou vidìt na nepøirozenì polo¾ených ovcích. - Obraz byl oznaèen za neslušný èi pøíliš naturalistický, co¾ u tak puritánsky mravného malíøe pøekvapuje - kdyby nesledoval hlubší smysl.
O obrazu „Svìtlo svìta“ prohlásil Hunt, ¾e jej maloval na bo¾í pøíkaz. Je to alegorická malba, která pøedstavuje Je¾íše, který se chystá zaklepat na zarostlé a dlouho neotevírané dvéøe. Je to opìt z Apokalypsy svatého Jana (3:20): „Hle, stojím pøede dveømi a tluèu; zaslechne-li kdo mùj hlas a otevøe mi, vejdu k nìmu a budu s ním veèeøet a on se mnou.“ Dvéøe nemají kliku a je tedy patrné, ¾e je lze otevøít pouze z nitra, které pøedstavuje nevìdomou, zatvrzelou mysl. - Aby dosáhl dokonalého úèinku, maloval Hunt obraz v noci za svìtla lampy v nouzovém pøístøešku ve Worcester Park, jiné prameny uvádìjí i jiné místo. Hunt si velice pøál tímto obrazem vnést do duší lidí, pøedevším køes»anù, v pøetechnizované spoleènosti hlubší pochopení duchovnosti. Ale na poèátku, pøi výstavì v roce 1853 byl obraz zkritizován pøedevším pøíznivci katolické církve. Ruskin v Timesech vysvìtlil symbolický obsah a obraz zaèal putovat po Anglii a všude byl nadšené pøijímán. Nakonec byl Hunt po¾ádán o vìtší kopii obrazu, která je nyní v katedrále svatého Pavla v Londýnì, nedaleko od Huntova rodištì. Originál je v kapli Keble College v Oxfordu, podle jiných údajù v Manchesteru v Mìstské galerii. Obraz byl inspirací napøíklad pro anglického hudebního skladatele Arthura Sulivana (1842-1900) k napsání oratoria „Svìtlo svìta“ z roku 1873.
Podle nìkterých pramenù Hunt ¾ádného ¾áka nemìl, podle jiných právì v roce 1852 získal prvního ¾áka - malíøe Roberta Martineaua (1826-1869). - Huntùv døívìjší obraz „Claudio a Isabella“ byl vystaven v Liverpoolu a získal tam cenu. Obraz „Naše anglické pobøe¾í“ získal cenu v Birminghamu.
V tomto roce zaèal Hunt svùj další obraz, opìt na první pohled šokující, s hlubším morálním nebo moralistickým podtextem „Probuzené svìdomí“ (Awakening Conscience), kde mladá dáma, celá zardìlá, vstává z klina svého uèitele hudby, sedícího u klavíru v okam¾iku, kdy si uvìdomí, ¾e její poèínání není vhodné. Malíøovi se povedlo vyjádøit velmi pøesvìdèivì a pravdivì výraz obou zúèastnìných a symbolicky je v obraze namalovaná pod stolem èíhající koèka a na klavíru ptáèek v kleci.
Aby poznal skuteènou krajinu Svaté zemì, putoval Hunt v roce 1854 pøes Paøí¾ a Alexandrii nejdøíve do Káhiry a Gízy. Maloval zde spolu s krajináøem Thomasem Seddonem (1821-1856), rovnì¾ prerafaelitou. V Gíze Hunt namaloval obraz „Napajedlo gazely“ (The Haunt of the Gazelle). V èervnu dojel do Jeruzaléma a zaèal obraz „Nalezení Vykupitele v chrámu“ (The Finding of the Saviour in the Temple) o rozmluvì dvanáctiletého Je¾íše s uèenými ¾idovskými mudrci.
V létì si udìlal nìkolik výjí¾dìk, napøíklad k øíèce Cherithu nedaleko Jericha, která upomíná na proroka Eliáše, do Hebronu a k Mrtvému moøi. Na podzim zaèal malovat svùj další alegorický obraz „Obìtní kozel“ (Scapegoat), pro který našel námìt ve Starém zákonì, v Tøetí knize Moj¾íšovì, nazvané Leviticus, kde je v kapitole 16 popsána smírèí obì» za høích - obìtováním kozla. Obraz pøedstavuje starého kozla, stojícího na vyprahlém pobøe¾í Mrtvého moøe, v místech, kde se pøedpokládalo umístìní høíšných mìst Sodomy a Gomory. Spojuje tento symbol s obìtí Krista, jako¾to „Beránka Bo¾ího“, který také svou obìtí mìl sejmout høíchy z lidí. Na rámu obrazu je to jasnì popsáno citací ze Starého zákona - proroka Izajáše: „Byly to však naše nemoci, je¾ nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, ¾e je ranìn, ubit od Boha a pokoøen.“
V listopadu 1854 pobýval Hunt na bøehu Mrtvého moøe, aby zakreslil okolní krajinu s horami Edómu v pozadí. Objevil v okolí Mrtvého moøe zvláštní osvìtlení, které chtìl do svého obrazu zakomponovat. Provázeli ho dva prùvodci a intenzívnì pracoval asi dva týdny, ale pak jeho prùvodci zjistili nebezpeèí od místních kmenù a radili mu k odjezdu. Mìl s sebou bílého kozla, kterého chtìl malovat pøímo na místì, ale kvùli nebezpeèí vynechal pro nìj na obraze místo, vzal si s sebou vzorky bahna a soli, aby mohl dokonèit obraz v ateliéru v Jeruzalémì, a odjel. - V roce 1855 po Palestinì hodnì cestoval a do Londýna se vrátil v únoru 1856.
Po návratu mìl ateliér se svým ¾ákem Martineauem a dalším prerafaelitou Michaelem Frederickem Hallidayem (1822-1869). Odmítl mimoøádné èlenství Královské akademie, proto¾e za¾ádal o plné èlenství, které nedostal. Svoji pøihlášku u¾ jako hrdý èlovìk nikdy neobnovil. Také zaèal upadat jeho vztah s malíøem Dantem Rosettim, který byl velkým ctitelem básníka Danta Alighieriho (1265-1321). Po seznámení se s dilem Dantovým „Paolo a Francesca“, které mìlo romantický charakter zakázané lásky, zaèal Hunt ztrácet vùèi Dantovi Alighierimu svùj obdiv. Rovnì¾ pova¾oval Dantùv popis pekla v „Bo¾ské komedii“- trest vìèného zatracení - za høích proti svatému Duchu.
Huntùv obraz „Nalezení Vykupitele v chrámu“ mìl veliký úspìch. V roce 1860 ho prodal pøes obchodníka obrazy za pìt a pùl tisíce guinejí, co¾ bylo asi pìt tisíc sedm set liber. Je zajímavé, ¾e v té dobì obchodníci poèítali své zbo¾í v librách, ale umìlci prodávali svá díla za guineje. Cenu prý Huntovi poradil Dickens. Prodej obsahoval i copyright, co¾ pøineslo umìlci urèitou hmotnou jistotu.
Z roku 1861 pochází obraz „Studie svìtla ohnì“, který maloval Hunt v dobì, kdy se svou sestrou Emily bydlel v Campden Hill v Kensingtonu a dívka na obraze namalovaná je podle všeho právì Emily. V prosinci 1865 se Hunt o¾enil s Fanny Waugh, která mu byla modelkou u¾ pro jeho obraz Isabelly. Pocházela z rodiny úspìšného londýnského chemika. Ještì pøedtím ale byl zamilován do další ze svých modelek, jakési Annie Miller, podle nìkterých pramenù byli dokonce zasnoubeni. Ale o jejích dalších osudech u¾ nejsou zmínky.
V roce 1866 Hunt hned namaloval portrét své man¾elky a v srpnu 1866 s ní odjel do Florencie, aby se sám seznámil s prostøedím jeho milovaných raných italských umìlcù. V Itálii ho ale potkal velký zármutek. Jeho man¾elka Fanny zemøela v prosinci 1866 pøi porodu syna Cyrila, který dostal po smrti maminky druhé jméno hebrejské „Benoni“, co¾ mìlo znamenat „dítì smutku“. Fanny byla pochována na místním anglickém høbitovì ve Fiesole nedaleko Florencie vedle hrobu básníøky Elizabeth Barrett Browning (1821-1861). Hunt si zoufal nad pøístupem italských kojných a chùv, mìl pocit, ¾e jeho syn má hlad. - Rovnì¾ ho zklamalo to, ¾e pøi stavbì náhrobku jeho ¾eny, který sám navrhl a na jeho¾ výzdobì se osobnì podílel, byl velmi šizen.
Ještì pøi cestách po Itálii s man¾elkou se Hunt rozhodl malovat obraz „Isabella a koøenáè s bazalkou“ (Isabella and the Pot of Basil). U¾ na konci ètyøicátých let ilustroval nìkteré èásti básnì Johna Keatse “Isabella aneb Koøenáè s bazalkou“ (Isabella or the Pot of Basil) a jeho man¾elka mu tehdy byla modelem. Jinou scénu z této básnì zobrazil v padesátých letech i Millais. Námìt ale nebyl Keatsùv, vycházel z historky italského støedovìkého básníka Giovanniho Boccaccia (1313-1375).
Hunt namaloval bìhem italských toulek také obraz s italským názvem „Il Dolce Far Niente“ (Sladké nicnedìlání). Byla to urèitá varianta na Rosettiho knihu „Fair Lady“, kde Rosetti popsal ideál ¾eny: svìtlovlásky, oblých tvarù, s rovným nosem, šedooké, s bílou pletí, s rudými rty, jasnou tváøí, s bílými zuby, s malým a pevným poprsím, štíhlým pasem, se vtìleným pùvabem, vznešeností a cudností. Takto maloval obrazy svých madon - podle své sestry, básníøky Christiny Georginy Rosetti (1830-1894).
Zpoèátku, ještì pøed svatbou, kdy obraz zaèal malovat, maloval jej Hunt podle Annie Miller, ale po svatbì pøedìlal tváø ¾eny k obrazu své man¾elky. Obraz pøedstavuje sedící ¾enu s rozpuštìnými vlasy, zcela uvolnìnou, s rukama v klínì. Pøesto, ¾e o tomto svém obrazu Hunt tvrdil, ¾e nepøináší ¾ádné poselství ani nìjakou výchovnou pasá¾, vìnoval se obrazu do detailu.
Po smrtí své man¾elky dokonèil na její památku obraz „Isabella a koøenáè s bazalkou“. Isabella má také rysy jeho zesnulé ¾eny. - Téma je ale dost pøíšerné. - Isabella je dívka z bohaté šlechtické rodiny a Lorenzo, kterého miluje, je sluha jednoho z jejích bratøí. Isabellini bratøi s její láskou nesouhlasí, chtìjí sestru provdat za bohatého šlechtice a rozhodnou se Lorenza zabít. Isabella milencovu u»atou hlavu pohøbí do hlíny v kvìtináèi s bazalkou, ulo¾í ho na jakémsi oltáøi a laskává se s tímto kvìtináèem. Do Anglie se Hunt vrátil v roce 1867 a obraz dokonèil v lednu 1868. - Téma se objevovalo i pozdìji v dílech dalších anglických umìlcù. O malého synovce se starala sestra Fanny - Edith.
Hunt u¾ v roce 1869 znovu odjel do Itálie a procestoval Benátky, Øím, Neapol a Alexandrii. Dále pokraèoval opìt do Palestiny a v srpnu 1869 pobýval v Jeruzalémì a zaèal malovat obraz „Stín smrti“ (The Shadow of Death) a „Triumf neviòátek“ (The Triumph of the Innocents). V cizinì pobýval a¾ do roku 1872. Zpátky se vracel pøes Korfu, Terst a Vídeò.
Hunt ve své zbo¾nosti dával pøednost osobnímu uctívání Boha, pøed nìjakým zprostøedkováním pomocí nábo¾enství. Nejvíce je to vidìt právì na obrazu „Stín smrtí“. Panna Maria je obrácená zády, co¾ podle nìkterých køes»anských nábo¾enství není pøípustné - aby v pozadí prorocky uvidìla stín svého syna, který se v popøedí protahuje pøi práci, na køí¾i. V tomto kontrastu vyjádøil malíø i plné uvìdomìní si Mariino, ¾e její syn nebude králem na Zemi, ale jinde.
Obraz „Stín smrti“ dokonèil Hunt v roce 1873 v Millaisovì ateliéru. V listopadu 1873 se o¾enil s man¾elèinou sestrou Edith, avšak hluboce tím urazil celou její rodinu, nejvíce man¾ela další její sestry Alice, sochaøe Thomase Woolnera, který byl také prerafaelitou. V té dobì toti¾ podle pøílohy anglického zákona „Table of Affinites“ (Seznam spøíznìných), patøili man¾elèini nebo man¾elovi pøíbuzní do okruhu osob, které byly pøíbuzné a nemohly uzavírat sòatky. Tím se ještì více rozvolnily vztahy mezi prerafaelity. Hunt a Edith odcestovali na svatbu do Švýcar a vzali se v Neuchâtelu. - Zákon byl zmìnìn a¾ v roce 1907.
V dalších letech jel Hunt potøetí do Palestiny a domaloval „Triumf neviòátek“. Bìhem cesty po Palestinì portrétoval Hunt svoji druhou man¾elku. Jeho man¾elka mu byla také modelem pro postavu Panny na obraze „Triumf neviòátek“.
V roce 1878 se man¾elùm Huntovým narodila dcera Gladys a v roce 1879 Hilary Lushigton. Od „Trimfu neviòátek“ namaloval ještì v roce 1878 repliku. Bìhem roku 1878 portrétoval rùzné osobnosti a dìlal studie fantastických pøedmìtù a scén. Z roku 1879 je velmi pùsobivý obraz, který je spíše jen skicou - „Zaslíbená zemì“ (The Promised Land). Obraz má sice podtitul „Trajekt do Appledore“, co¾ je mìsto na jihozápadním pobøe¾í Anglie, ale skuteènì je v nìm ono oèekávání i obavy z neznámého. V roce 1880 namaloval Hunt portrét svého ètrnáctiletého syna Cyrila. V roce 1881 získala Huntova rodina dùm v Draycott Lodge.
V roce 1886 vystavoval Hunt dvaatøicet obrazù ve Spoleènosti krásných umìní (Fine Art Society) a zaèal publikaci o prerafaelitech „Dnešní pøehled“ (The Contemporary Review); nejdøíve své vzpomínky uveøejòoval v jednotlivých èláncích: „Bratrstvo prerafaelitù: boj za umìní“ (PRB: Fight for Art). Zaèal také malovat jeden ze svých posledních významných obrazù „Pani ze Shalott“ (The Lady of Shalott). Byl to obraz k k artušovské básní tehdy velmi oblíbeného romantického básníka, Alfreda lorda Tennysona (1809-1892), jeho¾ básnì si i královna Victoria oblíbila natolik, ¾e básníka povýšila do šlechtického stavu. Báseò popisuje pøíbìh ¾eny, sti¾ené kletbou, podle ní¾ musela neustále tkát ve vì¾i hradu a ven se mohla podívat pouze pomocí zrcadla. Ale jednoho dne uvidìla rytíøe Lancelota, pohlédla na nìj pøímo, okam¾itì se do nìj zamilovala a i kdy¾ vìdìla, ¾e ¾e ji kletba postihne, vydala se za ním do Camelotu a cestou zemøela. Huntùv obraz znázoròuje okam¾ik jejího rozhodnutí, pøedstavující pøevrácení všech dosavadních jistot - vlasy jsou rozcuchané, pøíze je zamotaná a paní stojí napùl nerozhodná, napùl odhodlaná. Obraz je malován - viz další obrázek - zcela podle zásad zrovna panující secese.
Zajímavý je obraz „Májové jitro v Magdalenské vì¾i“, pøedstavující sbor Magdalenské koleje v Oxfordu z roku 1888. - Hunt v tomto roce zaèal psát svùj ¾ivotopis.
V roce 1892 navštívil Hunt opìt Itálii, Øecko i Palestinu, ale zaèal se mu zhoršovat zrak, tedy ji¾ témìø nemaloval, pouze publikoval statì o prerafaelitském hnutí. Jeho obraz „Paní ze Shalott“ a repliku „Svìtla svìta“ dokonèoval u¾ jeho asistent, malíø Edward Robert Hughes (1851-1914).
V roce 1905 Williama Holmana - Hunta král Edward VII. (1841-1910) dekoroval Øádem za zásluhy (Order of Merit). V letech 1906 a 1907 mìl nìkolik výstav svých obrazù.
Zemøel 7. záøí 1910 a byl pochován v katedrále svatého Pavla.
Pøi prohlí¾ení jeho obrázkù se ptáme, jakým byl èlovìkem - ¾e byl více ne¾ viktoriánský ve svých názorech, je jisté. On ale nebyl viktoriánský v jakémsi po»ouchlém moralistním slova smyslu, jak se tato doba èasto bere, ale on byl mravný a zbo¾ný z vnitøního pøesvìdèení a poznání. Ve svých dílech èasto zobrazoval kontrast Východu a Západu, trápil se nad krizí duchovnosti v prùmyslové spoleènosti. Tvrdí se o nìm, ¾e postrádal smysl pro humor. Z poèátku byl pova¾ován za neohrabaného a hrubého. Jeho úspìchy bìhem ¾ivota nenaplnily jeho oèekávání, více ne¾ obrazy jej ¾ivily copyrighty. Pøekvapivì se uvádí, ¾e jezdíval na koni a šermoval.
Jeho obrazy spolu s obrazy ostatních prerafaelitù jsou vystaveny napøíklad v galeriích v Liverpoolu a Birminghamu a znaènì ovlivnily napøíklad spisovatele Johna Ronalda Reula Tolkiena (1892-1997), ale i mnoho jiných umìlcù.
Obrázek zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/William_Holman_Hunt
Poznámka: citáty z bible jsou pøevzaty z jejího ekumenického vydání z roku 1985.
