Byla nedìle velikonoèní. Ze soboty na nedìli ¾eny pøicházející s vonnými mastmi nalezly prázdný hrob a Jeruzalém se promìnil v mìsto zmatkù a nejistot, nebo» nikdo nemìl tušení, co se bude po Je¾íšovì odchodu dít. Tehdy, v odpoledních hodinách, opouštìli dva poutníci, uèedníci Je¾íšovi, mìsto ve zmatku, obavách a zklamání, nebo» pøevzali z ¾idovské tradice víru v Mesiáše, co by bojovníka a krále, který usedne na jeruzalémský trùn, nejspíše vy¾ene Øímany a pozvedne lid ve znamení Davidovy hvìzdy k mocenským výšinám. Zhroutily se jejich vize, pøišli o své ¾ivotní jistoty a nadìje – svìtské i duchovní. Tento stav duše dvou poutníkù nelze vìru pominout, a není divu, ¾e jejich ztracené iluze inspirovaly nejen malíøe Rembrandta a jeho èetné následovníky, ale nemohl je ani pominout souèasný pape¾ František, který pronesl, pouèen cestou dvou poutníkù struènou výzvu: „Nestavme svùj ¾ivot na lamentacích“. Uèedníci mìli strach jako všichni ostatní, avšak lamentují – a tím více se uzavírají do sebe, a kdy¾ se k nim pøipojí zmrtvýchvstalý Je¾íš, nepoznávají ho. K èemu¾ pape¾ František poznamenává, ¾e nemají obzor a vaøí svùj ¾ivot ve š»ávì svých stí¾ností.
Míøili po skonèených svátcích domù, do Emauz, vzdálených zhruba 11 kilometrù od Jeruzaléma, do opevnìného mìsta, oznaèovaného Øímany jako “castellum“, tedy pevnost. Abychom pochopili dva zarmoucené poutníky, mìli bychom si uvìdomit, ¾e není vlastnì rozhodující, kam jdou, ale odkud, nejspíše ze strachu, prchají. Setkáním s Je¾íšem, kterého nepoznávají, se ovšem vydali na cestu od nevìdìní k poznání. Ostatnì Je¾íše, objevujícího se mo¾ná v „astrálním tìle“, jak by øekl souèasný pozorovatel, nepoznali ani nejbli¾ší ¾áci Jeho teologického vzdìlávání. Mo¾ná, ¾e nám jisté vysvìtlení podává dávný ruský mystik D. S. Mere¾kovskij, kdy¾ napsal, ¾e dùvodem klamu je „pozemské tìlo Jeho, pozemská tváø, ale odra¾ená u¾ v nadpozemském, tøeba¾e pøesném zrcadle.“
Humorným na této zkazce je ovšem popis událostí v Jeruzalémì, který oba „uteèenci“ líèí Je¾íšovi, který jako hlavní postava tìchto sváteèních dnù ví pøece všechno, dokonce to pro¾il. Koneènì, ponoøme se na okam¾ik do evangelia svatého Lukáše, který jediný popsal reportá¾ním stylem tuto historku:„Ještì ten den se ubírali dva z nich do vesnice zvané Emauzy, která je od Jeruzaléma vzdálená“ pár kilometrù, jinak tøi hodiny chùze pìšáka. „Hovoøili spolu o tom všem, co se událo. Jak tak hovoøili a uva¾ovali, pøiblí¾il se k nim sám Je¾íš a pøipojil se k nim. Ale cosi jim zadr¾ovalo oèi, tak¾e ho nepoznali.“
„Zeptal se jich: O èem to cestou spolu rozmlouváte?“
„Jeden z nich, jmenoval se Kleofáš – mu odpovìdìl: Ty jsi snad jediný, kdo se zdr¾uje v Jeruzalémì a neví, co se tam tyto dny stalo.“
„Zeptal se jich: Copak?“
„Odpovìdìli mu: To s Je¾íšem z Nazareta – byl to prorok, mocný èinem i slovem pøed Bohem i u všeho lidu – jak ho naši veleknìzi a pøedáci vydali k trestu smrti a ukøi¾ovali. My jsme doufali, ¾e právì on má izraelskému národu pøinést vykoupení. A k tomu ke všemu je to dnes u¾ tøetí den, co se to stalo. Nìkteré naše ¾eny nás uvedly v rozrušení: Byly èasnì ráno u hrobu, nenalezly jeho tìlo, pøišly a tvrdily, ¾e mìly vidìní andìlù, a ti prý øíkali, ¾e on ¾ije.
„A on jim øekl: Ó bláhoví a váhaví uvìøit tomu všemu, co mluvili proroci! Co¾ nemusel Mesiáš to všechno vytrpìt, a tak vejít do své slávy? Potom zaèal od Moj¾íše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech èástech na nìj vztahuje.“,
„Tak došli k vesnici, kam mìli namíøeno, a on dìlal jako by chtìl jít dál. Ale oni na nìj naléhali: Zùstaò s námi, nebo» se pøipozdívá a den se u¾ nachýlil.“
„Vešel tedy dovnitø, aby zùstal s nimi“.
„Kdy¾ byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním po¾ehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevøely oèi a poznali ho. On jim však zmizel.“
„Tu si mezi sebou øekli: Co¾ nám nehoøelo srdce, kdy¾ nám na cestì mluvil a otvíral nám smysl Písma?“
Mimochodem jen v textu psaném kurzivou nalézáme nìkolik málo slov, která charakterizují konec pochodu dvou poutníkù v Emauzích. Ti se ještì v tuté¾ hodinu odebrali do Jeruzaléma, aby se pochlubili osobním kontaktem s Je¾íšem. Jedenáct apoštolù této noci sedìlo v místnosti, kde pøedevèírem s Je¾íšem naposledy veèeøeli. Petr se pak pøiznal, ¾e i on byl Je¾íšem osloven. Pozoruhodné na této pøíhodì je však i to, jak se zmìnily duchovní pomìry od starozákonní zvìsti. Zatímco Bùh inspiroval proroky, oslovoval Moj¾íše z hoøícího keøe, s Abrahamem uzavíral smlouvu, ani¾ byl vidìn, tentokrát se dal poznat svým Velvyslancem, tedy samotným Je¾íšem.
Pozoruhodná jsou i slova, ¾e „se pøipozdívá“, co¾ nám pøipomíná „malou apokalypsu“ pronesenou Je¾íšem – o neodvolatelné zkáze dosud svatého mìsta Jeruzaléma. Na „velkou apokalypsu“ ovšem èekáme, a sám Je¾íš se pøiznal, ¾e neví dne ani hodiny, kdy se tak stane. Ale dialog Je¾íše se dvìma poutníky nám pøedvádí náš vlastní ¾ivot a tápání. Najednou chápeme sled hovoru, kdy se od vìty k vìtì dopracovávají neznámí poutníci k rozšifrování tajemství Je¾íšovy cesty. Náš ¾ivot se toti¾ odvíjí jako slo¾itá sinusoida, na ní¾ od dìtství a lehkomyslné víry dospíváme k èasu, v nìm¾ se stáváme naivními skeptiky. A¾ ke stáru, èasto po zdolání ¾ivotních zkoušek a omylù, zaèneme stavìt pevný podklad, na nìm¾ vytvoøíme – jak doufám – neotøesitelnou víru s pokojem v duši. A pak porozumíme i rozhovoru Petra s Je¾íšem: „Dokud jsi byl mladší, opásával ses sám a chodils, kam jsi chtìl. Ale a¾ zestárneš (co¾ byl osud svatého Petra), natáhneš ruce, a jiný tì opásá a povede, kam nechceš.“ A tedy, jak dodal: „Následuj mì!“
