Vysvìtlit beze zbytku symboliku, která svým zpùsobem otevírá lidské dìjiny, není právì snadné. Budeme-li vycházet z doslovného textu, pak by se nám mohlo zdát, ¾e je Bùh jakýmsi nevypoèitatelným mystériem, nebo» pro pouhý plod ze zakázaného stromoví zatratil dílo vlastního stvoøení. Abychom pochopili tento obraz, musíme èíst v nepsaném textu, který prosvítá skrze biblickou, témìø snovou vizi: pøedevším si musíme uvìdomit, ¾e zákaz pojídání ovoce ze stromu uprostøed zahrady øíká, ¾e èlovìk má na zemi zcela jasnì vytyèené meze. Za druhé: Evin èin, podstoupený po urèitém váhání, jasnì dokumentuje svobodu lidského rozhodování. Za tøetí: v pøíbìhu je klíè k lidským dìjinám – otevírají se tu toti¾ pohledy na prvopoèátek špatností, a tedy na pøíèiny lidského utrpení. Nebo» byl to èlovìk, který prvním pøestoupením zákona svými myšlenkami, slovy a èiny na naší planetì otevøel dìjiny zla. A koneènì z pøíbìhu (a ze svobody volby) vyplývá i nepøenosná odpovìdnost. Jestli¾e èlovìk po zralém uvá¾ení pøestoupí meze øádu, musí akceptovat dùsledky, nemù¾e se vyhnout odpovìdnosti. Celý text nám navíc ilustruje riziko spojené s poznáním dobrého a zlého... Navíc Bùh nevystupuje jako nemilosrdný soudce hned poté, co Adam s Evou pojedli z nedovoleného ovoce. Oèekává, ¾e se Adam s Evou pøiznají. První dvojice se však ukrývá. A kdy¾ dochází k oèekávanému dialogu se Stvoøitelem, sáhne èlovìk k agresi. „®ena, kterou jsi mi dal, aby pøi mnì stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ (Gn 3,12) Jinými slovy: Cos mi to dal za ¾enu? ®ena pak pøenáší obvinìní na hada.
Koneènì, podívejme se na nìkolik citátù z nejrùznìjších knih Starého zákona. Tak v textech spjatých s prorokem Ezechielem èteme doslova: „Vydal jsem jim svá naøízení a seznámil je se svými øády, skrze nì¾ má èlovìk ¾ivot, kdy¾ je plní. (Ez 20,11) V Jeremiášovì proroctví se øíká: „Hle, pøedkládám vám cestu ¾ivota a cestu smrti.“ (Jr.21,8) V takzvané páté knize Moj¾íšovì èteme: 
Jestli¾e jsme si tedy zvykli rozlišovat ¾ivot a smrt ve fyziologickém smyslu slova, jestli¾e spojujeme ¾ivot s prací mozku s dechem a funkcí srdce, musíme se teï od v¾itých pøedstav oprostit. V bì¾ném ¾ivotì si èasto uvìdomujeme, ¾e naše vlastní rozhodování konèí na smrtelné posteli okam¾ikem smrti. V bibli však stojí smrt a ¾ivot pøed èlovìkem jako dvì základní alternativy. Povahou svého myšlení a èinù rozhodujeme o vlastním bytí a nebytí a ¾ivot a smrt se tu tedy najednou dostávají do sféry naší vlastní morální volby. Krátký výsek našeho ¾ivota tu má své „potom“ a také své „pøedtím“, a tak se celá otázka smrti dostává do vyšší, metafyzické roviny. Prostì odevzdá-li se èlovìk vyššímu cíli, pøijme-li vyšší mravní princip jako osu vlastního ¾ivota a podrobí-li této ose své poèiny, pak pøerùstá hranice svého já. Stává se vìèným tím, ¾e do svého ¾ivota investuje dobro, tedy vklad, který nás dìlá nesmrtelnými.
Tento pohled na povahu Zákona je však a¾ pøíliš jednostranný. Nezapomeòme, ¾e do textu zasahovala i lidská ruka, a není vylouèeno, ¾e mnohé pasá¾e procházely svým zpùsobem i mocenskými korekturami. Zvláštì známá je ovšem ta èást Moj¾íšova Zákona, která nám nejspíše pøipomíná první paragraf trestního práva Izraele a která obsahuje èasto citovaná slova:
Procházíme-li Moj¾íšovými knihami, pak se nám zdá vìru a¾ neuvìøitelné, co všechno bylo Izraeli pøikázáno. Desatero, tento elementární kodex, tu bylo postupnì rozšiøováno do desítek bodù, které obsáhly lidskou morálku do nejjemnìjších a nejnároènìjších nuancí. Bo¾í pøíkaz tlumoèený Moj¾íšem napøíklad popøel i ekvivalentní zásadu trestního práva: Oko za oko. Následující pasá¾ nás v tomto smìru nenechá na pochybách: „Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bli¾ního podle práva, abys nenesl následky jeho høíchu.“ (Lv 19,17) A dále: „Nebudeš se mstít synùm svého lidu a nezanevøeš na nì, ale budeš milovat svého bli¾ního jako sebe samého.“ (Lv 19.18) Tady je vlastní jádro Zákona – a dál se lidské etické normy ji¾ nedostaly a snad se u¾ ani výš dostat nemohou!
Desatero pak postihuje i lidskou závist, høích, který je ze všech lidských pøeèinù nejbanálnìjší. Poèítá se zde mezi tì¾ké pøestupky lidského rodu; je pøitom paradoxní, ¾e tímto høíchem, závistí, ještì nikdo nic nezískal. Vra¾dou, loupe¾í, køivým svìdectvím mù¾e èlovìk špatné svìdomí utišovat nabytým ziskem.
Sirotci nesmìjí být trápeni a poni¾ováni, nebo» kdy¾ oni budou ke mnì úpìt, jistì jejich úpìní vyslyším“. (Ex 22,22) Chudákovi nesmí vzít Izraelita do zástavy svršky a prostøedky k ob¾ivì a èlenùm spoleèenství není dovoleno pùjèovat na lichváøský úrok. Koneènì èlovìk nesmí lhostejnì pøihlí¾et bídì svých bli¾ních, nebo» i oslovi vlastního nepøítele, který padl pod bøemenem, slušný èlovìk pomù¾e znovu na nohy.
A spoleèenské systémy a mu¾ové moci, kteøí je reprezentují, se tedy nemohou pohoršovat, ¾e je od tìch èasù nechceme „šetøit“ a ¾e je od sinajské deklarace Moj¾íšova lidu prostì promìøujeme pøísnìji, ne¾ by si snad sami pøáli. Etické mìøítko Starého zákona vstoupilo hluboko do našeho povìdomí, a tedy ka¾dý èin jednotlivce i spoleènosti je ve svých dùsledcích pová¾en na tìchto jemných, citlivých váhách. Sledujeme prostì, jak se ta èi ona spoleènost Moj¾íšovu Zákonu blí¾í èi vzdaluje, které lidské spoleèenství je blí¾ a které je dál pravdì Zákona. Také Deklarace lidských práv a svobod není nièím jiným ne¾ promítnutím elementárních mravních principù do konkrétních spoleèenských pomìrù dnešního svìta.