
Tím ménì bylo zázrakem deset ran egyptských: napøíklad k populaèní explozi ¾ab dochází v Egyptì v záøí a nebýt ptáka ibise, dosáhly by ¾abí populace pøímo biblické podoby. Na pøemno¾ené a hynoucí ¾áby sedají pak komáøi a mouchy (tedy další pohromy, které uvádí biblický text) a tato havì» pak pøenáší naka¾livé choroby na lidi a dobytek. Biblická onemocnìní, mokvavé boláky a hynutí dobytka lze podle nìkterých symptomù diagnostikovat jako hlízový mor. Nil (zásluhou mikroorganismù) dostává v nejvyšším stavu hladiny opravdu èervenou barvu, a voda se tedy mù¾e stát nepitnou z docela pøirozených pøíèin. Kobylky jsou v tìchto konèinách pohromou zcela obvyklou a „tma po vší zemi“ nastává v¾dycky, kdy¾ Egyptem vane horký vítr chamsín od pouštì. Prudký van vzduchu zvedá prach a písek a ovzduší je zahlceno natolik, ¾e mraky písku nepronikne sluneèní svit. Tak tedy nastává pøítmí, ale mù¾e dojít i k naprosté tmì.
Legendárnímu proroku Elijášovi, který soutì¾il v pohoøí Karmel s pohanskými mágy, se vzòala obì» jen proto, ¾e svého volka poléval nikoli vodou, ale naftou z nìkterého blízkého zøídla. Nebudeme nyní polemizovat s tìmito výklady, které se nám ostatnì jeví velmi pravdìpodobnými. Pøejdìme i fakt, ¾e prorok Elijáš se nám bude v této souvislosti jevit jako pouhopouhý šarlatán. Nebudeme té¾ diskutovat o principiální mo¾nosti zázrakù. Ostatnì kdo, maje oèi a uši, nevidí a neslyší, jak by napsal biblický autor, toho nepøesvìdèíme. Kdo je však „vidoucí“, spatøí zázraky v ¾ivotì kolem nás; pøíroda sama je jedním velkým jevištìm divù, tøeba¾e se materialisticky ladìní pøírodovìdci dušují, ¾e pronikli do hlubin všech tajemství. Co nám však v souvislosti s „pøirozeným“ výkladem biblických zázrakù vadí, je spíše fakt, ¾e se interpreti nedokázali povznést nad psaný text, nad fakta Písma. A tak nejen civilní, ale i církevní vykladaèi tìchto dìjù mohou velmi snadno uvíznout v materialistickém podání. Ještì horší však je, ¾e pøílišné lpìní na psaném textu zbaví bibli pùvodního zámìru. Z biblické povìsti se stane jen nepøesnì zpracovaná, pøekroucená, ale pøece jen logicky vysvìtlitelná historie. A pøes takto interpretované dìje se u¾ znalec Zákona sotva dostane k pátrání po smyslu, po hlubších vrstvách biblických pøíbìhù.
Bible pøesahuje èasové rozmìry staletí a epoch u¾ tím, ¾e všechno pomìøuje sub specie aeternis, pod zorným úhlem vìènosti. A náhled vìènosti pak znamená vidìt vìci, lidi a epochy pod metrem historické a mravní pravdy, vidìt všechny dìjinné èinitele ve správné velikosti a v patøièných proporcích. To, co se snad mù¾e jevit správným ve svìtle historické vìdy a z hlediska okam¾iku, nemusí být ještì pravdou ve svìtì mravních hodnot.
Ještì døíve, ne¾ se tímto tématem budeme zabývat hloubìji, pokládáme za nezbytné upozornit, ¾e by bylo na místì trochu více pokory a ponìkud ménì pýchy na dosavadní znalosti o vzdálených dìjinách naší planety. Uvedeme si opìt pøíklad: vìda dvacátého století se suverénní jistotou øadí do posledního milionu let naší planety èlovìka neandrtálského, jeho pøedky a potomky a pøitom vùbec nemáme ani potuchy, jestli napøíklad naši epochu nepøedcházelo jiné spoleèenství. Na první lidi, na Adama a Evu, se mo¾ná budeme dívat ponìkud jinak, uká¾e-li se, ¾e se Kordillery zvedly i se zbytky rybáøských osad do výše 5 700 metrù pøed pouhými deseti tisíci lety. V této souvislosti nás mo¾ná bude zajímat i pozoruhodný fakt, ¾e výchozím bodem indického mìsíèního a sluneèního kalendáøe je rok 11 652, u amerických Mayù je to rok 11 653 a sluneèní cyklus Egyp»anù a Asyøanù nás dovádí k roku 11 542 pøed Kristem. I kdy¾ tato fakta nejsou náhodná, nebudeme teï na nich stavìt. Chceme vlo¾it do naší úvahy jen jeden z bezpoètu mo¾ných otazníkù, abychom otøásli pøedèasnou pýchou nad našimi polovièatými znalostmi Zemì a její minulosti.
Ne¾ se zamyslíme nad osudy prvních biblických postav a nad hlubšími rovinami Písma, bude nutné si ještì uvìdomit, ¾e starozákonní texty jsou psány jiným jazykem a u¾ívají docela jiného metru ne¾ takzvané pozitivní vìdy, zvláštì vìdy pøírodní. Alergie pøírodovìdcù na mýty Starého zákona je zèásti pochopitelná – církev v dobách své dogmatické historie trvala na bibli jako na ideovém rámci a sna¾ila se ve svém nepochopení do tohoto nepohodlného rámce vtìsnat i díla pøírodních vìd. Pøírodovìdci utrpìná pøíkoøí vraceli i s úroky. Kdy¾ se vìda s obtí¾emi emancipovala od šablon Øíma, byl ka¾dý nový objev (bez dalšího studia starých biblických pravd) prezentován jako dùkaz povìreènosti Starého zákona.
Pøipomeòme si napøíklad pohádku o Èervené Karkulce. Kdybychom mìli pou¾ít mìøítek konzumního èlovìka dvacátého století, zajímali bychom se nejspíše o to, co holèièka nesla v košíèku své babièce. Pøírodovìdci by se snad zeptali, kde se ve støedoevropském prostoru vzal vlk, a rozhodnì by je rozhoøèilo, ¾e tu máme vlka mluvícího a ¾e babièka i Karkulka mohou být pozøeny docela bez úhony. Nechceme zde urá¾et pøírodovìdu; je pøirozené, ¾e se populátoøi pøírodních vìd a ateisté nepouštìjí do útoku proti stylovému podání pohádek. Nemají však ¾ádné zábrany, jakmile otevøou knihu Geneze.