SeniorTip

Jak jsem vzdělán

aneb

vzpomínky na Josefa Hlinomaze

Dovolte mi představit úvodem Josefa Hlinomaze, jako (ne)vzdělance. Jistě jste již postřehli, že tento kumštýř, který hrál skvěle loupežníky, vandráky a darebáky, má tendenci představovat se jako blbec. Nechce vniknout do jízdního řádu, "čumí" na mistry logaritmických pravítek, které zatím předstihly počítače, ale také ví, jak ještě uvidíte, že Leonardovi nebylo třeba ozdobných hodností. Naopak bychom se nejspíše smáli, kdyby se hovořilo o akademickém malíři jménem Leonardo.

Proto si Pepík Hlinomaz s velkou chutí vzpomínal na různé "předváděčky" v předválečných školách. Také do Příbrami přivedli jednou malého chlapce z Podkarpatské Rusi, zázračného to počtáře. V tělocvičně se pak konala soutěž. Páni učitelé matematiky měli připravená logaritmická pravítka, chlapec předškolního věku jako rozverné dítko poskakoval kolem davu školáků. 18.329 krát 191.387 kdosi z vyučujících zadal jako úkol. Než si však páni profesoři stačili vylovit z kapes pravítka, hoch se najednou zastavil a bez stopy námahy přesně odpověděl. A páni profesoři pokus opakovali, a znovu pokaždé žasli, a jejich ubohost před prazvláštním jedincem z dálné končiny republiky až do posledních dnů Hlinomaze znovu a znovu uchvacovala. Malý kluk položil prostě na lopatky vydřené matematiky.

A teď tedy dejme slovo panu Hlinomazovi, který mi ještě na stará kolena předváděl veselé poskakování geniálního klučiny.

Občas se mě někteří ptávají, jaké mám vzdělání ?

Obecnou školu, samozřejmě, to mi eště šlo. A reálku, která se studovala sedm let. Já tam chodil devět. Vím tedy třeba, že jsou integrály a logaritmy, na co to je, ale nevím, nikdy mi to nedošlo. Proto, a ještě pro jiné, chodil jsem do sekundy dva roky a do septimy též. Zákon volného pádu je mi od té doby jasen a totéž troufám si tvrditi o principu Segnerova kola a o Atwoodově padostroji s jeho závažíčky, o přístroji tom, který má kouzlo verneovek. Vzpomínám i na ebenovou a skleněnou tyč, z nichž jedna se tře liščím ohonem, druhá pak koží. Maturitu samozřejmě dělal jsem až po reparátu po prázdninách a šel jsem na profesuru kreslení a zeměpisu, protože kreslení mi šlo a na zeměpis jsem se dal, protože profesor, jímž jsem chtěl být, musí mít dva předměty. Profesorem pak býti jsem chtěl kvůli prázdninám, prázdniny jsem vždycky miloval ze všeho nejvíc. Věděl jsem holt, že volný čas je ze všeho, co má člověk na zeměkouli, to nejcennější.

Leč vystudovat tu profesuru, holenku, to je jiná otázka. Dokonce svým způsobem a při mé povaze bylo to, dejme tomu, nad mé síly. Jeden profesor na kartografii například asi čtrnáct dní čtyři hodiny denně čmáral křídou po dvou tabulích, a když je počmáral, smazalo se to, a on čmáral dál, číslice a integrály a trojúhelníky a čtverce a kosočtverce a za čtrnáct dní dokázal, že trojúhelník má tři úhly a dokázal to mimo jiné i pomocí logaritmů, cosinusů, secansů a cosecansů, a pak pomocí argumentů, o kterých se mi nikdy předtím ani nesnilo. A dokazoval mi to, ačkoliv jsem mu to věřil už od začátku a bez důkazů. Ale bavte se s ním. A pak dokazoval jiné věci, daleko šílenější, ale pro to už nemám slov. Dokazoval to celej rok a to byl teprve první rok z těch čtyř, takže výsledek mých úvah o zeměpise byl nakonec: No nazdar, tady ti hochu, štěstí nepokvete!

A to kreslení... pro pána Jána... študovalo se na architektuře pozemního stavitelství a já měl potom vyučovat naše dítky a děti našich dětí kreslení. Ale většinou se tam rýsovalo, střechy a terén a terén a silnice a železnice a tunely a podjezdy a nadjezdy a souřadnice a vrstevnice, ale já nikdy nechtěl dělat návrhy nasilnice a železnice, ani rýsovat vrstevnice. Některým vrstevníkům ale vrstevnice nikterak nevadily, byli to vrstevníci na vrstevnice jako dělaní. Samozřejmě taky jsme kreslili a dokonce o něco víc než architekti a taky byli na nás daleko přísnější. Jako akt kreslili jsme hlavně Jožu Mrázka Hořického, známého to malujícího uměleckého modela. A venku jsme kreslili malostranské střechy a malostranský terén a staroměstské střechy a staroměstský terén a uvnitř ve třídách kreslili jsme báby a dědky, vošklivý nahatý ženský kolem padesátky věku a krychle a jehlany, též komolé a kužele a opět krychle a koule, všechno taky buď komolé, nebo nekomolé a zase Jožu Mrázka, ale tentokrát s pravítkem. Ale taky ornamenty, ornamentíky a ornamentíčky a zase krychlokoule a koulokrychle a Jožu Mrázka a eště vošklivější ženskou a mimoto tam nebylo místo, protože ti pilní chodili do školy dřív, aby měli místo a já chodil spíš později a kreslil jsem tedy pokřiven někde v koutě a všechno, co jsem nakreslil, bylo taky pokřivený, takže ty vošklivý ženský jsem eště mrzačil a dobře mi šel akorát Joža Mrázek, protože jsem ho uměl nazpaměť ze všech úhlů a stran.

Ale měli jsme též modelování, abychom měli ponětí o sochařině. Modelovali jsme ruce, nohy a antický ksichty a jednou jsem vymodeloval velice nepovedenou nohu - ortopedické unikum. A čím více jsem ji opravoval, tím větší unikum to bylo, něco monstrózního, a ta noha se mi tak eklovala, že jsem ji vyhodil z okna a vona prorazila dole skleněnou střechu a vlítla strojařům i se sklem do stroje a vyšetřovalo se to tak dlouho, až jsem v tom lítal a stálo mě to potom majlant.

A tu jal jsem se choditi po divadlech, jal jsem se velice hercům záviděti a velice se mi líbilo všechno vůbec, co kde na prknech bylo, a tak jsem z toho zblbnul, že mě jala fascinovati i jakákoliv recitace a byl jsem tak vočarovanej, že prvně v životě naučil jsem se dvě básničky a udělal jsem zkoušku na dramatickou konzervatoř, a tak mně tady máte herce, neboť za čtyři roky studií šel jsem k divadlu.

Ale sotva jsem byl druhý rok u divadla, začal jsem zuřivě malovati, a od té chvíle malíři můžou říkat, že jsem herec a herci že jsem malíř. Leč já, byv u divadla, přivydělával jsem si muzikou. Jednou jsem dokonce napsal scénickou muziku. Totiž "napsal" - já ji vymyslel a napsal ji někdo jinej. Byl tam sbor antických dědků, já byl mezi nimi, a hulákali jsme jak smečka splašenejch dervišů a všelijak stylizovaně jsme recitovali a já míval pokuty, protože jsem taky řval, ale smíchem, a nic mě neomlouvalo, že jsem byl v téže férii skladatelem. Měli jsme zmalované vizáže na antické masky a byli jsme docela povedeným sborem neuvěřitelně vyvedených šašourů. Stačilo, když jsme se na sebe podívali, a už jsme řvali.

Zkrátka, kde bych byl bez sinusů a secansů, kde bych byl bez vědomí, že trojúhelník má tři úhly? To všechno jsem se v mládí naučil a teď jako bych to našel. Vzdělávejte se - a vy mladí zejména. Můžete to pak dotáhnout tak daleko - jako já.

Mimochodem něco jiného je akademická vzdělanost, ale něco jiného je moudrost. Tu první kategorii sbíráme ve školních lavicích, poslechem jiných vzdělanců, zatímco moudrosti nás učí životní zkušenosti a kopance. Takže když klasikové marxismu-leninismu učili o podílu práce na polidštění opice, já jsem teprve po absolvování tří vysokých škol a různých kursů začal snít, že v jejich stylu napíši paralelní dílo. To by se mimochodem líbilo i Hlinomazovi: O podílu kopance na polidštění člověka. To měl nejspíše na mysli již půl tisíciletí přede mnou francouzský renezanční filozof M. de Montaigne, zatracovaný církví. Inu to proto, že kritizoval autoritářství, nemiloval dogmata a tím pádem i nesnášenlivost. Tento moudrý muž kdysi napsal, že "vzdělanost lze přejímat od jiných", zatímco "moudří můžeme být jedině moudrostí vlastní". Tedy nejlepším vzdělavatelem je život sám. To měl ostatně na mysli i G.B.Shaw, když napsal, že "vzdělaný člověk je protivnější než nevzdělaný." Asi sázel také na zkušenosti života spíše než na tituly, hodnosti, taláry a poklony.

Slavomír Pejčoch-Ravik

Datum	Jméno	Téma
13.08. 10:28	Bohumil
13.08. 10:15	Václav
13.08. 09:33	Von
12.08. 17:58	ferbl

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás