Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Vclav,
ztra Michal.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Malá nahlédnutí do ivota našich ps - 8

V ivot kadého lovka jednou nastane as, e se zane ohlíet, vzpomínat na to, co proil a co s ním proívali jeho blízcí. Také jsem se zaala ohlíet, kdy jsem si uvdomila, jak rychle plyne as, a e kdy svoje vzpomínky nezachytím „slovem na papír“ - tedy na bílou stránku wordu v poítai – urit se vytratí v šeru zapomínání. A to bych nechtla, naopak chci se podlit o epizody ze ivota našich ps se všemi, kdo nemli i nemají monost poznat „na vlastní ki“, kolik vzruchu a pekvapení jim me psí kamarád pipravit.

Ped asem jste si mohli peíst na stránkách SeniorTipu jak vysoko mi zvedl hladinu adrenalinu kavkazan Lord anebo o jeho lásce k jeho psí kamarádce yorkšírce Betynce.  Tentokrát pidávám povídání o našem pejsku, který slyší jen na jméno Kapi.


Maru

Kapi (1/2)


Kdy po osmiletém souití opustil kavkazana Lorda jeho kamarád irský vlkodav Cedrik, aby se rozbhl po voavých nebeských loukách, njakou dobu nám trvalo, ne jsme si na novou realitu zvykli. Následující ti roky byly krušné, manelv zdravotní stav se rychle horšil a uprosted tetího léta jsem zstala s Lordem sama. Byly to velmi smutné msíce, Lord tesknil po pánovi a já se jen tko vyrovnávala se ztrátou. Útchu a pomoc jsme nacházeli ve zbytku rodiny, kde sluníkem dobré nálady a ivotní energie byla tíletá vnuka Vendulka a její briardí kamarádi Jerry a batole Niki. ivot se pomalu vracel k normálu.


* * *


Stalo se! Byl poslední íjnový den roku 2004 a já mla u skoro dva msíce doma štátko v koíšku barvy lískových oíšk, i vyzrálých merunk, jak se komu líbí. A ze stapaté hlaviky na m chyte i dojemn koukají knoflíky od bakor. Co jsem to zase provedla, vdy jsem se pece u ped dlouhými roky dušovala a zaíkala, e b r i a r d u nikdy víc! Ale stalo se a u jsem si ani nedovedla pedstavit ty prázdné, studené a osamlé veery prošlých msíc od manelovy smrti. Spoleníka mi dlá Al Capone Chocokiss, který však slyší jen na jméno Kapi. A jak se to vlastn stalo?


To jsem takhle jednou u Hanky v kuchyni hladila po hebounkém koíšku jejího mravého Nikiho a zatouila jsem mít doma vedle sebe taky takového kamaráda, protoe mj kavkazan Lordík je u ddeek a jako takový má nejradji svj klid a vyhívání na sluníku pod lípou, kde pedstírá bedlivé hlídání. A protoe mne pi tom pistihli Filip s Vendulkou, jen tak, snad abych odvedla jejich pozornost od svého roznnní, jsem se zeptala, jestli si mám taky takové štátko poídit. Jejich spontánní souhlasná odpov snad ani nemohla být jiná, vdy jsou to dti od plínek pejsky odchované a Rianku, Cyra, bobtaila Conyho, uštkanou babiku yorkšírku Betty, Jerryho, Nikiho, Cedrika i Lorda za svoje rodné sestry a bratry povaující.

 

 

 

Kdy jsem to o dv hodiny pozdji vykládala Hance, která se vrátila s Jerrym ze cviáku, tahle ena inu se m okamit zeptala: „Chceš štn? Staí íct, protoe o jednom volném vím, staí jen zvednout telefon a zavolat. Ale rozmysli si to dobe!“


Rozmýšlela jsem? Váila jsem na zlatých vákách vzpomínky na Dona, na vn špinavé koberce a svoje otlaená kolena od jejich vného drhnutí, na rozesávání zmuchlaného koíšku, na rozhrabané záhony? Ne! Cítila jsem pod rukama jeho ernou hebkost (vdy jsme mu íkali „hedvábníek“), vidla rošácké záící uhlíky jeho oí a špiku rového jazyka, kdy se mi, sed na pohovce jako lovk, chechtal. Zahála mne vzpomínka na jeho vytrvalou pozornost, kterou mi vnoval v kteroukoliv denní hodinu, znovu jsem cítila radost, kterou mne tehdy obdarovával… „Jo, vezmu si ho.“ A tak se i stalo.


Kdo nezail, kdo nemá nejmenší zkušenost s ivým chlupatým tvorekem, ten tko uví, jaký je to krásný pocit, kdy si pejsek pijde lehnout vedle vašeho kesla a hlubokým hrdelním a vemlouvavým bruením se domáhá pozornosti, kdy lovku dvuje natolik, e se ped ním rozbalí jako vánoní dárek a vydá mu naposas svoje nejzranitelnjší místa, aby byl hlazen a škrabkán, kdy si vaši ruku chytí svými chlupatými packami tak opatrn, e opatrnji to víc nejde, a jemn ji okusuje hrozivými tesáky, snad aby dal najevo, e i on vás má rád. A jak!


To vám potom vbec nevadí. e vás šetrn nným olíznutím probudí uprosted hluboké noci, protoe dvee dlící jej v této chvíli od tolik potebného vyvenení, si nedokáe sám otevít. Nevadí vám, e stríte nohy do studených pantoflí, potýkáte se s rukávy svetru nebo bundy a potm a skoro poslepu, protoe není radno moc otevírat oi, aby se na vás spánek teba nenaštval a neodletl nkam jinam, klidn – zima nezima – pokáte u vrátek, a se ten erný stín v tmavé noci k vám vrátí, zblajzne piškotek za odmnu a za dvemi sebou buchne do pelíšku. I vy sebou buchnete do svého pelíšku, který zatím stail vystydnout, a ješt ne vás znovu obejme sladká náru Morfeova, zachytíte hluboké oddechování kamaráda, který se z pedsín pesthoval k vaší posteli, abyste si navzájem dlali spolenost v dobrém a aby vás ohlídal ped zlým, kdyby se snad odváilo pijít.


Nemohu ve svém vyprávní nezmínit se o cest pro Kapiho, nebo je to kapitola sama pro sebe a bylo by škoda nezanechat její líení pro nastupující generace – eknme – pro výstrahu ped pouíváním zkratek.


Bylo tedy domluveno a rozhodnuto, e se na cestu vydáme kolem pl páté odpolední, protoe Marek chtl dokonit rozdlanou práci. Tak jsem zatím našla autoatlas, který nám dlal vrného prvodce, kdy jsme ješt s manelem obas vyrazili na delší cesty. A tohle pece byla delší cesta, Znojmo od nás není jen tak za humny! Koukala jsem koukala a rozhodla se, e jet do Brna a z Brna pak teprve do Znojma je strašná zajíka a e bude lepší, kdy to vezmeme pkn po diagonále.


Zatím co se ostatní inili, aby práce, které mly a musely být vykonány, zvládli co nejrychleji, já se inila nad mapou a vyrábla dv verze itineráe, aby se pak u nemuselo koukat jinam ne na cestu.


Kam se schoval mj rozum? Do kterého závitu šedé kry se zašila letitá zkušenost? Jak to, e se mi nevybavila cesta se švagrovou do Lubiny u Kopivnice, kdy nás tato milá píbuzná, ve snaze „být uitená“ (ušetí se za benzin!) a ukázat, jak je cesty znalá, pesvdila jet
zkratkou?!


Boínku, pro se mi nepromítl ten hrzný film po zim rozbitých okresek a v lesních úsecích plných nevyzpytatelných námraz a spadaných vtví?! Jak to, e mi ped oima nevytanula zamraená tvá mého milovaného mue za volantem, který se posléze u ani netajil svojí „rozmrzelostí“?!

 

 

 

I kdy jsme tentokrát jeli za krásného skoro ješt letního poasí, dopadlo to v podstat stejn jako kdysi tenkrát na jae. Kodrcali jsme se po okreskách plných zatáek, které místy pipomínaly polní cesty, a za volantem já. Kdybych tam pustila Marka nebo Hanku, bylo by to aspo rychlejší! Kdyby blbost kvetla, byla bych kvtem obalená. Ale petrpli jsme to, a kdy jsme se konen v hodn pozdním veeru dostali na konec „zkratky“ a na tu správnou silnici kdesi u Pohoelic, sedl za volant Marek a fordík si lebedil zase jednou pi rychlosti hodn pes stovku. Hodní Chropovští na nás trpliv ekali a já jim za jejich laskavost a navigování noními ulicemi Znojma moc dkuji.


A pak u jsme šplhali po schodišti starobylého krásného domu, kde nás ekal ten malý zázrak vbec se nepodobající svému proslavenému gangsterskému jmenovci Al Capone!


Pokraování zítra …

 

Marie Zieglerová


* * *
Ilustrace a fotokoláe z archívu Marie Zieglerové

Zobrazit všechny lánky autorky