Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Oto,
zítra Jaroslav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Tajemná a krásná II


„Kdybych mìla volit, tedy bych si pøála narodit se znovu as za dvì stì let - anebo ještì pozdìji - nebo» nevím, bude-li do té doby takový svìt, v jakém bych já chtìla ¾ít s rozkoší.“ BN


Pojïme se tedy spoleènì projít nelehkým osudem té vzácné dámy. Zkoušejme chápat, nikoliv soudit. Ani ji, ale ani jejího man¾ela, ti dva se patrnì nikdy nemìli potkat. Vùbec u¾ ne ve spoleèné domácnosti.

 

Jak a proè se vlastnì potkali?
Zdá se, ¾e Barunèina matka, Tereza Panklová, Betty pod èepec spíše tlaèila, chtìla se zbavit trochu nepohodlné dcery. U¾ jsem vysvìtloval v první èásti, ¾e data o vìku Barunky jsou patrnì nepøesná, pøesto vìkový rozdíl mezi ¾enichem a nevìstou byl minimálnì patnáct let. Josef Nìmec byl z tehdejšího pohledu dobrá a zajištìná partie, jakýsi státní podúøedník, financ, který po kopcích honil pašeráky. Mìl snad v kraji i povìst drsného a hrubého strá¾ce hranic. Na ka¾dý pád nebyl novoman¾el ¾ádný snílek, aè snad dokonèil studium gymnázia. Potom ovšem musel rukovat a slou¾il jako jaksi vojenský poddùstojník a odtud pøešel do státní slu¾by.


V roce 1837 byl propuštìn z armády, pøešel jako podúøedník finanèní strá¾e do slu¾by na Náchodsku. Tam se seznámil s krásnou Betty a v záøí tého¾ roku u¾ byla svatba. Potom dìti. Hynek 38, Karel 39, Theodora 41 a Jaroslav 1842.
Tedy ¾ena nìco pøes dvacet a ètyøi dìti. Pøipomeòme si, ¾e za 25 let spoleèného ¾ivota rodina vystøídala deset mìst a dvacet bytù. Se ètyømi dìtmi.


Pøiznejme ovšem také, ¾e paní Bo¾ena urèitì nebyla velká hospodynì. Pokud to jen trochu šlo, dr¾ela si nìjakou slu¾ebnou a kdy¾ byl její man¾el pøelo¾en do Uher, odmítla tam jet s ním, proto¾e nechtìla opustit pra¾skou vlasteneckou spoleènost. Dr¾eli tak vlastnì dvì domácnosti, jednu sice jenom staromládeneckou, ale i to se do nákladù rodiny muselo promítnout.


Josef Nìmec patrnì nešel pro hrubost daleko, ostatnì o tom, ¾e tam obèas padaly facky si „vlastenecká“ Praha ráda povídala. Ovšem ani paní Nìmcová nepatøila urèitì k ideálním domácím pu»kám. Navíc nezapadala na rùzných pracovních štacích svého man¾ela do malomìstských prostøedí a tøeba v Doma¾licích byla na dýcháncích místních dam pøímo nezvaným hostem. K tomu si ještì pøipoèteme celkem veøejné milostné aféry paní Bo¾eny, no, nesuïme, zkusme chápat.


Pøed øadou let jsem dìlal obsáhlejší poøad o paní Bo¾enì. Z korespondence obou jsem stvoøil jakýsi fiktivní dialog, který se mohl odehrávat nìkdy na konci padesátých let. Øeknìme 1858. Napadlo mne zaøadit ho sem. Sám od sebe snad mohu opisovat a vìøím, ¾e ten dialog o tom man¾elství napoví víc, ne¾ obsáhlé povídání:


J: Copak, copak, paní spisovatelka je sama doma. Dnes tu není návštìvou ¾ádný pøítel? A pokud mo¾no mladší.

B: Josefe, kde se tady bereš? Øíkals, ¾e se zdr¾íš v práci a pøespíš asi ve Zdicích, v cukrovaru.

J: To by se ti hodilo! Mu¾íèek v práci a byt plný pøítelíèkù.

B: Nevím proè øíkáš takové vìci. Potkal jsi tady nìkoho? A nekøiè. Dora a Jarouš u¾ spí.

J: Vzorná man¾elka, starostlivá matka, ¾e. A celá Praha si vypráví o pøátelstvích paní Bo¾eny. Celá Praha zná všechny ty Bendly, Helcelety, Nebeské. Divím se sám sobì, ¾e ještì na svìtì jsme, ¾e jsme se buïto neusou¾ili nebo všemu konec neuèinili.

B: Málokterá ¾ena má tak v uctivosti man¾elskou dùstojnost, jako já mìla a mám, ale víru jsem v ní pozbyla záhy. Kde ji hledat? Moje srdce ba¾ilo být velmi milováno, mnì bylo lásky zapotøebí jako kvìtinì rosy - ale darmo jsem hledala takovou, jakou já cítila.

J: Dùstojnost, dùstojnost ! Máme potí¾e s holým ¾ivobytím, není ani na kus chleba, já se musím ¾ejbrovat po celém Rakousku pro kus ¾vance... a dìti tak velké abych poøád ¾ivil.

B: Josefe, opravdu mi chceš vyèítat, ¾e chci pro naše dìti co nejlepší vzdìlání?

J: Jiné dìti v tomto vìku u¾ pomáhají rodièùm. A ty naše? Samé vìdátory z nich budeme mít.

B: Tohle nebudu poslouchat!

J: Necukej rameny, nedìlej dotèený ksicht, ¾e tì urá¾ím. Já ti to rebelantství vytluèu z hlavy !!!

B: ®ivobytí s tebou se mi tak hnusí, ¾e bych je hned odhodila. Alespoò dìti nech být. Snad je máš také rád.

J: Tak já se ti hnusím...Ty mì budeš kárat! Celá Praha...

B: Celá Praha si povídá pøedevším o tom jak Josef Nìmec mlátí svoji ¾enu. Co mohu chtít od vyslou¾ilého vojáka!

J: Já ti uká¾u ty... Napadlo nìkdy nìkoho, co jsem já vedle tebe zkusil? Co vedle tebe - vìènì bez tebe. Byl jsem poøád sám a ty jsi zatím psala, blouznila, pletla hlavy mu¾ským. Pøíkoøí, køivdy, teï ještì ta prokletá nemoc...

B: Churavý èlovìk promrzí sebe i jiného, to jsem ji¾ zkusila. Já ¾ivím rodinu. Co mi chceš vyèítat?

J: Já tì prosím, Baruško, mìj ve mì nìjakou víru. Já nikdy nepochyboval nad tvou upøímností a tvé divné chování ke mnì mne mrzívalo, proto jsem byl nìkdy takový. S pomocí bo¾í snad to pøestojíme.

B: S pomocí bo¾í! Pøátelé mì opouštìjí, s tebou spoleènou øeè u¾ také nenacházím… Jak krásný, jak nádherný pøedstavovala jsem si ¾ivot po boku milovaného mu¾e! Ten mnì urèen nebyl. To jen vidìla jsem velmi záhy, aèkoliv málo jsem znala svìt a byla dosud mladá, ¾e se naše povahy k sobì nehodí, ¾e mezi námi nemù¾e být pravý soulad.
Vzpomeò si na poslední léta a na to, co jsme s tebou vytrpìli. Nikdy jsem ti nevyèítala, ¾e nás nemù¾eš u¾ivit. Vím, ¾e to není tvoje vina, co se dìje. Ale pøi vší bídì, jsme lidé, jsme tvoje rodina!

J: To víš, ¾e mohu-li nìco pro vás udìlat, ¾e to v¾dy udìlám. Pokud je to vìc rozumná a moudrá. Tys mì ale v¾dy jináè posuzovala a pøíèinu ve mnì hledala a proto ty èasté rozbroje.

B: Josefe, já tì mìla ráda a na ideály svoje zapomnìla. Kdybys byl ten rozum tehdá¾ míval, co nyní máš, a mne tak znal, byl bys ze mne jinou ¾enu udìlal. Stalo se jinak a trpìli jsme oba. V duši moji je vštípen od mladosti ji¾ pud vzdìlání, touha po nìèem vyšším, lepším, co jsem vùkol sebe nevidìla a ošklivost pøed sprostností a hrubostí. To bylo mojím štìstím, ale také pøíèinou našeho rozpadnutí, mojím neštìstím.

J: Baruško, my jsme si pøece ti nejbli¾ší a kdy¾ je nejhùø, èlovìk si alespoò nìjakou radou pomù¾e...

B: Ne, Josefe. Já jsem všecku dùvìru k tvému srdci a úctu pøed tebou ztratila. Man¾elství je buï vším, nebo nièím. A to naše u¾ není nièím. Necítím se u¾ být tvou ¾enou. A víš, ¾e jsem nikdy nebyla pokrytec. Takové by bylo naše man¾elství. Ne Josefe! Naše man¾elství fakticky skonèilo.

J Vidíš, ¾eno, tys mnì nikdy nerozumìla. A já jsem na tebe poøád pyšný. Neusmívej se trpce. Ne pro tvou slávu snad, paní spisovatelko. Já jsem pyšný pro to, ¾e jsi taková, jak bez slávy jsi, ponìvad¾ takových ¾en je velmi málo na svìtì, já alespoò tobì podobnou neznám.

 

Josef Nìmec byl navzdory svému jménu pravovìrný èeský vlastenec a k èeskému jazyku a èeskému vlastenectví pøivedl i svou man¾elku. Pøivedl ji tak ovšem také do spoleènosti zajímavých mu¾ù, které okouzlovala nejen svou krásou, ale i inteligencí. Nìmcova prudká povaha mu zøejmì pùsobila jisté potí¾e i v práci, stejnì jako jeho pøiznané vlastenectví.


Zase si dovolím malou odboèku. Vlastencování èeské. Ta tendence po sebeurèení národù šla celou Evropou, nebyla to specialita naše. Souviselo to trochu i s módním romantismem, doba k tomu zrála. Jeden z nejvìtších kritických duchù našich dìjin, K. H. Borovský, trefnì a vtipnì ironizoval fanglièkování a vlastencování tøeba Tylovo.


Pøesto se skláním v úctì pøed tím, co ti skuteèní èeští obrozenci dokázali. Pro nìkteré to mo¾ná byla jenom hra, pro jiné móda, ale dokázali z jazyka, který se u¾ pomalu stával jenom náøeèím, stvoøit jazyk plnohodnotný, spisovný, pou¾itelný nejen pro krásnou literaturu, ale i vìdu. Jistì se tu a tam pøikrádalo tøeba z nìmecké kultury. Vìtšina vlastencù byli bilinqvisté, èasto vychovaní nìmecky, èeštinu se teprve douèovali a za pochodu ji dotváøeli. K nim patøila i Nìmcová a její dlouholetá pøítelkynì, Karolina Svìtlá, která se jako Johanka Rottová narodila do rodiny èistì nìmecké. Èeští vlastenci v Praze byla trochu uzavøená spoleènost. Lze øíci, ¾e i pronásledovaná, šikanovaná. Ale jako ka¾dé gheto to byla také plná slo¾itých vztahù, lásek, animozit, drbù. O konfidentech ani nemluvì.

Tady konèí druhá èást mého vyprávìní o vzácné ¾enì a neš»astném mu¾i. Pokraèování se mi nìjak rozrùstá pod rukama.

Tak pøíštì…

Josef Hejna

 

Další èlánky autora:
Pøíbìh lásky a cti - 1
Pøíbìh lásky a cti - 2
Pøíbìh lásky a cti - 3
Konopiš»ský pøíbìh lásky a cti - 4
Okénko do filmové produkce
Pøíbìh lásky a cti - 5
Venca - Dlouhá puška
Rekvizitáøi
®ivé vysílání
Osamìlý furiant
Chaloupka pod doškama
Dìtské nemoci
Romance moèùvková
Vršovický western
Básník sladkobolu
Tajemná a krásná
Jak se dìlá Mistr