Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Ze vzpomínek lázeòského povaleèe
Pøemýšlím u¾ dlouho, ¾e sepíšu své vzpomínky na bohatou kariéru lázeòského povaleèe. Teï mi zrovna kamarádka z Vídnì poslala i odkaz na krásné horské láznì, do kterých jede. Tam se asi u¾ nepodívám, ale moje vzpomínky jsou také velmi pøíjemné.
Prochodil jsem hodnì pìkných koutù naší domoviny, ale své vyprávìní asi zaènu lidmi. To je poklad nejvìtší.
U¾ nevím pøesnì, kolikrát jsem byl na pokoji sám a kolikrát støídal spolunocle¾níky na dvoulù¾kovém pokoji. Nìkdy ani nešlo si pøiplatit za jednolù¾ák, proto¾e ty se objednávaly pùl roku dopøedu a takový pøedstih já nemíval. S jistotou ale vím, ¾e jsem v¾dycky vycházel se spolunocle¾níky dobøe, nekonfliktnì. Kdy¾ o tom pøemýšlím, vystøídal jsem jich mo¾ná i dvì desítky, proto¾e nìkdy se støídali i bìhem pobytu, nastupovali a odcházeli rùznì.
Pár z nich mi utkvìlo v pamìti.
Tøeba jeden školník z Brna, velmi laskavý a hodný pán, nebo starší pan doktor. Lékaø, psychiatr. To byl vlastnì mùj první spolunocle¾ník. Skoro ideální. Byl èlenem psychiatrické spoleènosti a zajímavì umìl vyprávìt tøeba o Freudovi, já s ním obèas trochu probíral antické filozofy. Byl to navíc pán mimoøádnì decentní. ®ádný z nás nemluvil poøád, velmi rychle jsme našli pøesnou hranici vzájemného vztahu.
Ještì jeden mi utkvìl v pamìti. Pøijel jsem na pokoj a tam sedìl takový zamraèený nemluva, skoro nepozdravil. Potom se ukázalo, ¾e je to Ukrajinec, který neumìl moc èesky a k nám se dostal v rámci repatriace volyòských Èechù. Já oprášil ruštinu, on celkem rozumìl dobøe, dost jsme se kamarádili. Byl ve vìku mého bráchy, byl naší zemi vdìèný za mnoho, øíkal, ¾e jsme mu tady zachránili ¾ivot. Mìl nìjaké slo¾ité operace srdce. Vyprávìl hodnì zajímavého tøeba o tom, ¾e navá¾el s náklaïákem hlínu k havarovanému Èernobylu. Detaily bych u¾ dohromady nedal, ale pamatuji si na jeho lidskou dobrotu. Kdy¾ jsme se louèili, skoro plakal, chtìl si dopisovat. Nejsem pøítelem lázeòských pøátelství ani lásek, navíc psát azbukou bych u¾ tì¾ko svedl. Èasto jsem na nìj ale vzpomínal, jaký byl jeho další osud.
Dalším dùle¾itým faktorem lázeòského pobytu je stùl, u kterého sedíte, a s kým. Nìkde i zkušenì sesazují rùzné potenciální dvojice, jinde je to na náhodì. Zajímavé je registrovat, jak kdy¾ pøijde nový host, zkušení lázeòští povaleèi okam¾itì provedou rekognoskaci terénu. Pøi jednom pobytu jsem ke stolu vyfasoval trojici skvìlých Moravákù, na které vzpomínám dodnes. Bylo to v moravských lázních. Na ka¾dém stole bývají karty všech, kteøí u stolu sedí, a tak mi bylo jasné, co mne èeká. Pøijel nìjaký doktùrek z Prahy na Moravu, tak si ho vychutnáme. Nebránil jsem se, potykali jsme si a šéfování u stolu se ujal Honza z Olomouce, který sedìl proti mnì. Bylo mi jasné, ¾e jsem hlavním terèem jeho humoru. Umím ale pøijímat i rozdávat, a tak asi po tøech dnech øíkal Honza: vypadal jsi, ¾e neumíš poèítat do deseti, ale nedáš se. Abych to nenatahoval. Dìdci mne vzali mezi sebe, jenom jsem zbabìle utíkal ze smrští fernetu a slivovice, které tam obèas vály. Tady ještì vzpomenu i zbylé spolustolovníky. Lojzík byl hodnì prostá duše. Pìstoval nìkde u Olomouce na zahrádce rùznou zeleninu a prodával ji na trhu. Byl to ale èlovìk laskavý, do lázní jezdíval jako na dovolenou, protanèil tam veèery, mìl tam dokonce nìjakou milou, ale podrobnosti u¾ nevím. Ovšem jednoho dne ho hodnì zradilo nemocné srdce. Bylo jasné, ¾e v tìch lázních není zbyteènì, chodil jsem s ním na procházky, byl š»astný, ¾e není sám. Ètvrtý u stolu nebyl dìdek. Tibor byl asi padesátiletý krásný chlap, aktivní fotbalista, asi ho zradilo srdce, nemluvil o tom. S tím jsem se kamarádil také hodnì, kdy¾ jsme se louèili, øíkal mi: k nám ty dondeš (bydlel asi dvacet kilometrù od lázní) o¾ereme sa spolu a moja tì odveze. A vìøte mi, za Tiborem bych i pìšky došel rád. Bohu¾el, v Praze mi v létì ukradli mobil a tím i jediné spojení, které jsem na dìdky mìl. Škoda, byli fajn.
Tak to by asi byla první èást mých vzpomínek o lidském faktoru v lázních. Pøíštì mo¾ná nìco k procedurám.