Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Robert,
zítra Blahoslav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na Soláni…


Je to ji¾ hodnì dávno co jsem se zcela náhodou setkal se zajímavým èlovìkem, jeho¾ ¾ivotní pøíbìh mne zaujal natolik, ¾e jsem se rozhodl podìlit se o nìj i s vámi.
Vraceli jsme se tenkrát s pøáteli z naší oblíbené turistické trasy z Velkých Karlovic pøes Miloòov, Polany, Benešky a¾ na Soláò a naši pou» jsme zakonèili u pìnivého moku na nedalekém Èartáku …


Proto¾e tam bylo všude plno, tak jsme sedìli venku pøed restaurací na takových dlouhých døevìných lavicích, s chutí popíjeli náš oblíbený nápoj a povídali si o všem mo¾ném. Po chvíli k nám pøistoupil nìjaký sympatický starý pán a s omluvou nás po¾ádal, zda si k nám mù¾e pøisednout. Ochotnì jsme poposedli, udìlali mu místo a proto¾e po chvíli z našeho povídání pochopil, ¾e zdejší okolí dobøe známe, tak se s dovolením zapojil do naší debaty:


„Pøi vyslovení jména S o l á ò se jistì ka¾dému z nás vybaví zelené stránì s výhledem do mlhavého údolí Velkých Karlovic a na vzdálené vrcholky pohoøí Javorníkù.- Úchvatné ! Málokdo však ví, ¾e pro dìti zdejších pasekáøù a dìti z okolních chalup byla na Soláni u¾ v roce 1886 zøízena jednotøídní škola, která mìla dìtem usnadnit cestu do kmenové školy ve Velkých Karlovicích ,,U kostela“, vzdálené odtud asi 6 kilometrù.


Vyuèovalo se tady v jedné polovinì chalupy soláòského osadníka Františka Matyšèáka a prvním kvalifikovaným uèitelem na této škole byl karlovský rodák Jan Barviè. Chodily sem dìti bydlící na okolních kopcích patøících do Vel.Karlovic, Nového Hrozenkova a z poèátku i Solance, proto¾e Matyšèákova chalupa byla témìø na hranici všech tìchto tøí obcí .
Místnost ve které se tady uèilo však nebyla dost velká a tak se stávalo, ¾e v zimì kdy¾ pøišlo do školy víc dìtí - tak u¾ nebylo v lavicích dost místa a ¾áèci pak posedávali okolo stolku, nebo byli natlaèeni u tabule na zemi.
Zaøízení této místnosti bylo zanedbané, všude to tady protahovalo a staré rozvrzané lavice s polámanými opìradly jen dokreslovaly neútulné prostøedí ve kterém se dìti uèily .
Tyto sklièující pomìry tu pøetrvávaly a¾ do jejího uzavøení pro dlouhodobé spory o úhradì nákladù na její provoz mezi zúèastnìnými obcemi Vel. Karlovic a Nového Hrozenkova.
Teprve potom byla dána do provozu nová školní budova v Novém Hrozenkovì - Bzovém, vzdálená od vrchu Solánì asi tak pùl hodiny chùze a zrušena expozitura této školy na Soláni.“


Jak tì¾ce a tvrdì se táhne polní brázda na kopci Soláni, táhli tu svoji brázdu vìdìní i uèitelé na této soláòské škole pøi vzdìlávání svìøených dìtí. Se zanícením zavzpomínal na svoje uèitelování na této škole pan uèitel Ferdinand Wimmer, který tu nyní sedìl mezi námi. „Uèil jsem na této soláòské škole mnoho let a tak je v mé pamìti zùstává øada vzpomínek. „Hlavnì dojmy z prvního roku mého uèitelování utkvìly v mé mysli, nebo» jsem pøišel na Soláò z prostøedí úrodného Polabí a po nìkolikaletém pobytu v Praze jsem se naráz ocitl v prostøedí, které pro mne bylo velikým kontrastem.“


Od mládí jsem býval temperamentní povahy a v¾dycky mne pøitahovalo všechno nové a nepoznané. Rozhodl jsem se tedy snadno a rád jsem odešel daleko od svého domova nìkam do hor a lesù, proto¾e jejich krása a velebnost na mne v¾dy mocnì pùsobila.


„Soláò….Èarták - bo¾e co pìkných vzpomínek se mi najednou dere do duše pøi pomyšlení na tuto školu a na øadu mladých uèitelù, kteøí tu uèili ji¾ pøede mnou. No, radìji zanechám sentimentality a povím vám nìco o ¾ivotì této školy oèima tehdy zaèínajícího uèitele.“
Dnes u¾ ani pøesnì nevím ve kterém roce to bylo, kdy¾ jsem poprvé v ¾ivotì pøejel hranice Moravy. Cestoval jsem tehdy z Èech spoleènì s jedním kolegou uèitelem, se kterým jsem se cestou seznámil a který dokonce na zmínìné „ škole na Soláni“ nìkolik let uèil a nyní se prý rozhodl vrátit se do svého rodného kraje.

No a já jsem pak pøímo z vlaku šel slo¾it pøedepsanou uèitelskou pøísahu do rukou meziøíèského inspektora p. Jana Kroutila - který byl pozdìji jmenován okresním školním radou. Ji¾ tehdy to byl takový starší pán s prošedivìlým plnovousem, který se podle tehdejších zvyklostí stále podepisoval „ c. k. okresní školdozorce“.


Vidím to jako dnes, jak mi po slo¾ené pøísaze podával ruku a povídal: „Pane uèiteli, pøicházíte z Èech a neznáte Valašsko ani tu školu na Soláni. Prosím Vás tedy pøedem, abyste nám neutekl a¾ tu školu uvidíte ....“
„Pamatujte si, ¾e ten kdo si odbude rok nebo dva na Soláni - tak bude mít pozdìji pøi obsazování míst na jiných školách pøednost pøed ostatními .“ Pravdou je, ¾e jsem tehdy ještì neznal ani Soláò a ani tu školu jsem si neumìl dost dobøe pøedstavit, ale pøesto mi tato slova pøipadala ponìkud zvláštní ...


No, ale abych nezùstal doma bez místa a mamince na krku, tak jsem mu mo¾ná tak trochu i z furiantství pøislíbil, ¾e neuteèu. Z Ro¾nova na Hutiska nás potom svezl nìjaký vozka z Horní Beèvy, zavazadla jsme si zatím nechali v hostinci u Èajkù a pak jsme s kolegou šlapali pìšky a¾ do Karlovic.
Záøijové sluníèko pìknì høálo, ale my jsme po celonoèní jízdì vlakem a dnes u¾ také dosti nabìhaní - stateènì stoupali do vrchu Solánì. Všude kolem nás byly pøekrásné kopce a hory porostlé èernými lesy, uzouèká údolí a sem tam po návrších roztroušené chaloupky. U¾ cestou mne to všechno dojímalo, ale marnì jsem hledal nìjakou skupinu stavení, osadu, èi dokonce nìjakou vesnici ….


Tenkrát tu ještì nebylo té dnešní moderní a široké silnice pøes Soláò a tak ta stará klikatá a strmá cesta - sem tam lemovaná døevìnými chalupami nám dávala poøádnì zabrat. Koneènì jsme asi po hodinì cesty zcela utahaní stanuli na vrcholu kopce - pøed hospodou Jury Vašuta na Èartáku .


Tady jsme se na chvíli zastavili, proto¾e mùj kolega tu prý po dva roky bydlel a podle vyprávìní se tu po urèitou dobu také stravoval. A tak jsme si zde trochu odpoèinuli a po pár minutách chùze po cestì sva¾ující se ke Karlovicím jsme zùstali stát u skupiny tøí chalup, stojících hned u silnice. „Tak kolego jsme v cíli našeho putování …“ V jakém cíli ?- tá¾i se udivenì…. „No, to je ta škola na Soláni“ s úsmìvem prohlásil mùj prùvodce. .


Já ale marnì pátrám oèima po nìjaké zdìné budovì a po nìèem co by mi aspoò trochu pøipomínalo osadu. Dívám se na chalupu, na kterou mi kolega ukazoval a teprve nyní jsem pochopil ta záhadná slova pana inspektora, která mi tak zdùrazòoval….
Neèekal jsem mnoho, ale pøesto jsem nedovedl utajit své zklamání. Mùj kamarád to hned vytušil a tak mne zaèal utìšovat. „Co teï - vrátit se ?“ To pøece nepøipouští má chlapská hrdost - a tak nakonec zvítìzila moje touha po poznání nìèeho nového, spojená s pocitem dobrodru¾ství ….


Škola stála hned u cesty a byla to vlastnì obyèejná chalupa se všemi znaky chudých horských stavení. Vpøedu vchod a vedle pøistavìná kùlna pro vozy. V tmavé síni pak byly dvoje dveøe, z nich¾ jedny vedly do ètvercové jizby která slou¾ila jako uèebna a ty druhé vedly do další u¾ší místnosti, kterou obýval gazda Matyšèák se svojí rodinou. Obì tyto místnosti pak byly propojeny jen slabými venkovskými dveømi. Pøesto¾e se v této chalupì uèilo u¾ mnoho let, nebyla dosud pøizpùsobena svému úèelu. Uèebnou byla nízká tmavá místnost s trámovým stropem a tøemi malými okénky. V rohu místnosti obyèejný stùl a ¾idle, ve druhém rohu velká zdìná pec, ve které se pøi peèení topilo z té druhé hospodáøovy jizby .


I pøes uzavøené dveøe tu bylo pøi vyuèování slyšet všechno co se tam dìje. Na jaøe kdy¾ hospodáø brával do své teplé jizby vylíhnutá jehòata èi kùzlata, tak se obèas stávalo, ¾e místo odpovìdi nepozorného ¾áèka se za zády uèitele ozvalo zameèení malého kùzlete.O nìjaké hygienì tu také nebylo øeèi. Obyèejný suchý záchod stál na druhé stranì chalupy, ale dìti chodily stejnì radìji na stranu do pøírody.


Po pøedbì¾ném seznámení se s rodinou Matyšèákovou jsem pak sešel dolù do Karlovic a mùj kamarád se vrátil na Èarták, aby si tu slo¾il své vìci k odstìhování.
Cestou ze Solánì jsem se kochal pohledem do krásného karlovického údolí, v dálce pøed sebou na sluncem ozáøené høebeny Javorníkù a naráz jakoby se mnì tu zaèalo líbit.
Dolù do Karlovic jsem dorazil a¾ pozdì odpoledne a tady na mne èekalo další milé pøekvapení. Velmi pøátelsky jsem byl uvítán tehdejším panem øídícím Duškem i s celou jeho rodinou, co¾ na mne pøíjemnì zapùsobilo.
Tady jsem také poznal svého nového kolegu uèitele Tomáška s jeho rodinou, se kterým jsem se zvláš» srdeènì pøivítal, nebo» jsme oba pocházeli ze vzdáleného Polabí.


Škola ,,U kostela“ byla tehdy i mojí kmenovou ètyøtøídkou a tak mimo pana øídícího Duška tu ještì pùsobili nìjací další kolegové a já se tedy jako nový uèitel na soláòské exposituøe stal novopeèeným èlenem jejich uèitelského sboru.
V pøíštích dnech jsem také poznal uèitele z ostatních karlovských škol a tím ze mne spadl poslední dojem tísnì z odlouèení od domova. Kamarádù zde budu mít dost a tak mnì u¾ jen zbývá tìšit se na nový pìkný ¾ivot. Hned druhého dne jsem se rozhodl, ¾e budu bydlet tady dole a na Soláò do školy ¾e budu dennì docházet.
Najal jsem si tu pìknou svìtnièku v podkroví u krejèího a obchodníka Jana Vašuta - hned u mostu pøes Beèvu, kde bydlel také jeden mùj kolega. A udìlal jsem dobøe. Byla to velmi slušná rodina a tak jsem tu mìl bydlení i se snídaní a obìdy jsem mìl zajištìné u jednoho místního øezníka. Jeho ¾ena mi pak navíc ještì dávala na cestu na Soláò kus chleba a slaniny, tlaèenky nebo klobásy a tak ty dobré obìdy jsem zpracoval v¾dycky a¾ k veèeru, po návratu ze školy.


Školní rok podle zvyklostí v¾dy zaèínal Bo¾ími slu¾bami, kterých se podle pøedpisù povinnì zúèastòovali všichni ¾áci i uèitelé. Pan øídící Dušek mi sice øíkal, ¾e ráno nemusím jít a¾ nahoru pro dìti, ¾e ony sejdou dolù samy, ale mnì to nedalo a u¾ o pùl šesté ráno mne má zvìdavost hnala na Soláò. Chtìl jsem se v tento první den s dìtmi také trochu seznámit a pøivítat se s nimi. Bylo krásné proslunìné ráno a tak jsem dychtivì spolu se sluníèkem stoupal nahoru, kde u¾ zatím bylo na Soláni pøed školou dìtí jako smetí. Sbíhaly se tu ze všech stran, z blízkých i vzdálenìjších chalup které do této školy patøily. Za blízkou chalupu se tenkrát poèítala i chalupa tøeba hodinu vzdálená a tak sem chodívalo a¾ 70 i více ¾ákù .


Dìti se tu prohánìly pøed školou a kdy¾ jsem k nim dorazil tak u¾ se chystaly jít dolù . Vìøte - nevìøte, ale pøišly tenkrát ke škole skoro všechny, aby uvidìly toho svého nového uèitele. To vám ale byli tenkrát školáci .....Tehdy takový tøináctiletý ogar - to byl hotový chlap a stejnì staré dìvèe - skuteèná roba. Ty jejich upracované ruce u¾ samy hovoøily o tì¾ké práci kterou vykonávali, aby pomohli svým rodièùm zahánìt bídu.
U¾ tenkrát se tu øíkávalo - ¾e tady na kotárech je konec chleba a zaèátek kamení. Ale pøitom všichni ti velcí i malí školáèci byli upøímní, lnoucí ke svému horskému uèiteli s dìtskou dùvìøivostí a opravdovou láskou.
A co teprve prvòáèci. Vìtšina z nich byla ustrojena v nových šatech, jak to v tento den bývalo zvykem. Oèividnì se v nich ještì neumìly pohybovat a tak svými pohyby èlovìku spíš pøipomínaly malé neohrabané medvídky. Se ¾ádným z tìchto malých školáèkù však nepøišel nikdo z domova jako doprovod, jako je tomu ve mìstech. Takovým rozmazlenostem tu nebyli rodièe zvyklí a také by jim na to kvùli celodenní práci v horách èi na poli nezbyl èas.


Kdy¾ jsem se objevil v posledním záhybu silnice, všechna ta mláde¾ se proti mnì rozbìhla a místo pozdravu, který jsem od mládí z úst dìtí slýchával ,,Pochválen buï pán....“ atd. - vítaly mne ty dìti tím pro mne novým upøímným pozdravem: „Pìknì vítáme, pane uèiteli“. Byl jsem trochu pøekvapený a dojatý zároveò o to víc, nebo» se mi všichni hnali po rukou, aby mne ,,obtùláním“ ruky uctili a pøivítali .


Nebyl jsem zvyklý na takový projev vítání a proto jsem zoufale zvedal ruce nad hlavu a bránil se, proto¾e mi na nich stále dvì a¾ tøi dìti visely a tahaly je dolù. Bylo to však milé a teplé pøivítání. Vzpomínám si, ¾e tenkrát jedna malá baculatá holèièka v nových šateèkách stála tiše a skromnì opodál, ale kdy¾ ten ,,obtùlací“ nával pominul, tak najednou cítím, ¾e mi nìkdo hladí ruku. Byla to ona. A ne¾ jsem se nadál, políbila mi ji - a¾ to mlasklo.
Dr¾ela v ruce jakýsi uzélek, který mi strká do ruky a povídá :,,Strýèku, nescete-li hrušek ? Mamìnka vám ich posílajù, abyste okoštovali . A nebudu-li hodná , máte nì nabi»...“


Zdejší dìti ka¾dému i cizímu staršímu èlovìku øíkávaly strýèku a ani tento malý prvòáèek nebyl ještì zvyklý øíkat ,,pane uèiteli“. Pohlédl jsem do jejích dùvìøivých oèek, ale nemìl jsem odvahu její prostý dáreèek odmítnout. Pohladil jsem ji po vlasech a vzal si uzélek se slovy, ¾e nechávám mamìnce pìknì dìkovat. Všem dìtem jsem pak ale pøipomnìl, aby pøíštì nièeho nenosili, ¾e bych to podruhé u¾ nepøijal .


Vzpomínám si, ¾e dìti na Soláni rády v nestøe¾eném okam¾iku pohladily ruku uèiteli a ¾e dcerky, tøeba u¾ i škole odrostlé, mluvívaly o sobì ve støedním rodì:,,Já sem šlo, já sem bylo“ atd. Všem dívkám bez ohledu na stáøí se øíkalo ,,dìcka“ a chlapcùm ,,ogaøi“ .
Obklopený houfem dìtí, zvìdavì jsem pak po cestì naslouchal jejich nebojácným zá¾itkùm a kdy¾ jsme sešli pod kopec, tak jsem je teprve seøadil. V Karlovicích jsme se pøidali k ostatním ¾ákùm a spoleènì jsme pak odešli do kostela.
Ten památný døevìný kostelík mne u¾ na první pohled zaujal svým typicky valašským slohem a svojí starobylostí a poka¾dé kdy¾ jsem pak chodíval okolo, tak jsem obdivoval jeho zajímavou architekturu.


Potom však u¾ nastaly všední dny. Pokud bylo vyuèování, tak jsem ka¾dé ráno chodil pìšky na Soláò a a¾ odpoledne jsem se vracel zpìt. Na jaøe i na podzim, kdy¾ bylo jen trochu slušné poèasí tak to byla radost šlapat nahoru za ranního sluníèka. Horší to u¾ bývalo v zimì kdy¾ napadlo hodnì snìhu. Tenkrát tu bývaly mnohem vìtší zimy, mrazy byly krutìjší a snìhu nìkdy napadalo tolik, ¾e se ty malé chaloupky v té spoustì snìhu úplnì ztrácely.


Kolikrát jsem šel takto proházeným snìhem jako ulicí mezi vysokými domy. Pan øídicí Dušek mne nejednou upozoròoval, ¾e do školy sice musím ka¾dý den i v zimì, ale kdyby se mnì prý na cestì ztratily koleje od pošty, která zde ka¾dý den projí¾dìla, tak abych se vrátil. Ale já mohu dodat, ¾e jsem nikdy nevyu¾il mo¾nosti nevidìt ty koleje a tak kdy¾ pošta projela - došel jsem i já. Vyuèování na této škole bylo pro uèitele nároèné a únavné, ale všichni uèitelé tady uèili s pochopením u¾ k vùli dìtem, které s úctou dávaly najevo svoji vdìènost za to, ¾e si z této chudièké horské samoty mohly odnést aspoò takové vìdomosti, které jsme se jim sna¾ili vštípit do hlavy.


Tenkrát bylo na valašském venkovì pomìrnì hodnì duševnì zaostalých a nenormálních dìtí, ale kupodivu tady na Soláni tomu tak nebylo. Dìti tu byly po této stránce zdravé, ba naopak byly velice bystré a snadno chápavé a mo¾ná k tomu pøispíval i jejich tì¾ký ¾ivot tady na horách. Mnohem rychleji duševnì i rozumovì dospívaly a pøes svoji dìtskost mnohem døíve pøebíraly chování dospìlých lidí.


Na své uèitelské pouti jsem prošel nìkolika valašskými obcemi a ke chvále horalù ze Solánì mohu odpovìdnì øíci, ¾e tam bylo i málo lidí kteøí propadli alkoholu, tak¾e se jeho zhoubné následky ani u jejich dìtí neprojevily.
Vyuèování bylo pro uèitele nároèné také proto, ¾e nemìli témìø ¾ádných vyuèovacích pomùcek. Vzpomínám si, ¾e tu byla jen jedna stará roztrhaná mapa bývalého Rakousko - Uherska a ¾ádné jiné zemìpisné, pøírodopisné, fyzikální èi dìjepisné pomùcky tu nebyly. Uèitelé si proto museli pomáhat jak se dalo. Zhotovovali si rùzné pomùcky sami a nebo si je pøinášeli ze školy ,,U kostela“ a zase je pak museli odnášet nazpìt.
Hlavní pomùckou uèitele tedy byla pouze jeho hlava a jeho schopnost vytvoøit dìtem tu správnou pøedstavu i bez názorných pomùcek. Velké potí¾e s výukou bývaly také v sezónním období, kdy dìti musely doma pomáhat rodièùm na polích, v lese, nebo pøi opatrování mladších sourozencù. Za tìchto okolností se uèitel na Soláni jen tì¾ce probíjel dopøedu, jestli¾e chtìl dosáhnout lepších výsledkù ve svojí práci.


„Musím však pøiznat, ¾e tehdejší inspektor p. Jan Kroutil, byl v posuzování práce uèitelù spravedlivý. Dobøe znal zdejší pomìry a vìdìl, co brzdí i tu nejvìtší snahu a píli uèitele a èeho je vùbec schopen dosáhnout....“
No, a tímto hodnocením konèí i moje povídání o této škole „ Na Soláni“. Na závìr bych se pøece jenom chtìl rozlouèit se zamyšlením nad jeho poslední úvahou, která mo¾ná mnohým pøipomene i dnešní pomìry v naší spoleènosti a která potvrzuje staletou pravdu - ¾e nìkteré lidské vlastnosti snad ani nelze vymýtit…..


„Stále však nemohu zapomenout na sliby dané mi panem inspektorem Kroutilem pøi nástupu na Soláò a na sliby o pøednostním právu uèitele pøi obsazování dalších míst. Bohu¾el, pan inspektor šel potom brzo do penze a tak jsem se u¾ radìji nepokoušel jeho sliby uplatnit. Kdy¾ jsem to toti¾ jen jednou zkusil - byly protekèní síly pro místního uchazeèe mocnìjší ne¾ sliby bývalého inspektora. Pøesto nelituji - v¾dy» takový slib se tenkrát dával ka¾dému kdo byl jen trochu ochotný na tuto školu jít….“


Miloslav Helis

Další èlánky autora:

O malém Ondráškovi

Na prázdninách u staøíèka