Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Praèka
Onehdy mi øíkala kamarádka: „Bylo na internetu, ¾e kdy¾ pøidáš do prádla peèivový prášek, tzv. PRDOP, vypereš prádlo mnohem bìleji, ne¾ pøidáním všelijakých drahých prostøedkù. Naše babièky mìly všelijaké vychytávky v malíèku“.
Dala jsem na její slova. Všechno je jednou po prvé a všechno je potøeba vyzkoušet. Plním pomalu buben. Ještì prášek na praní a navíc výše zmínìný prášek do peèiva. Hotovo! Start! Buben se pomalu plní syèící vodou. Drobné bublinky se dychtivì prodírají horou špinavého prádla. Buben se beze spìchu otáèí chvílemi napravo a pak zase nalevo - jakoby pøemýšlel, myslím-li to s tím praním doopravdy. Sedím na štokrleti a fascinovanì zírám do bubnu. Vzpomínám na naši první automatickou praèku. Rodièe se tehdy koupili Filcoford, která nám dlouhé roky a bez poruch slou¾ila. U¾ tehdy jsme u ní všichni sedìli v nìmém okouzlení a tatínek øíkal, ¾e to je lepší ne¾ televize.
Zabloudím v myšlenkách a vzpomenu si na babièku, která stávala u necek naplnìných mydlinkami a na kamenné valše drhla hory špinavého prádla. Mýdlo si vaøila sama z rùzných zbytkù starého tuku, kù¾í, kostí a potaše (uhlièitan draselný). Tento zvyk od ní pøevzala i moje maminka a pozdìji i já. Hmota, která tímto procesem vznikla sice nevonìla po fialkách, ale bezpeènì vyprala jakoukoliv špínu. V dobì deš»ù se peèlivì schraòovala deš»ová voda, která kromì blahodárného vlivu na rostliny v zahrádce, mìla vliv i na odmoèení špíny z prádla do ní namoèeného. Pozdìji, kdy¾ se moji rodièe zmohli, byla zakoupena první elektrická praèka, která svými rozmìry zaplnila celou stìnu naší velké prádelny. Mìla velký dírkovaný buben, který se naplnil prádlem a pøidalo se výše zmínìné mýdlo. Pozdìji se do prádelny vloudily znaèky mýdla Helada a mýdlo s jelenem. Po uzavøení bubnu se ještì uzavøel vnìjší pláš» a celé to monstrum se spustilo do chodu. Odstøedivku ani máchací zaøízení to nemìlo. Praní prádla byla èinnost na celý den. Ten den bývala k obìdu krupièná kaše èi nìjaké rychlé jídlo, aby pán domu nebyl ošizen ve svých právech a hospodynì se pøíliš nezdr¾ovala. Máchání a ¾dímání vy¾adovalo znaènou fyzickou sílu a veèer nemohla maminka usnout, jak byla z celodenní námahy unavená. První praèky nemìly ani ohøívací zaøízení, proto bylo potøeba celý pracovní proces neustále topit v kamnech a dolévat horkou vodu. Rodinné domky mìly zdìné kotle na tuhá paliva s kovovou smaltovanou kotlinou, ve kterých se voda pomìrnì rychle ohøála a dlouho vydr¾ela teplá. Tento kotel máme dodnes, i kdy¾ u¾ v nìm vodu dávno neohøíváme. V dobách, kdy¾ bývala nadúroda švestek jsme v nìm vaøívali povidla.
Další mou nenávidìnou èinností v dobì mého dìtství bylo mandlování prádla. Mandl zabíral rovnì¾ skoro celou stìnu ve druhém sklepì. Mìl tøi válce a kliku. Pøed válci byla úlo¾ná plocha na no¾ièkách, která se v klidovém období slo¾ila pøed válce. Pøi otáèení doleva se z druhého válce odmotalo plátno, na které se urovnaly kusy prádla. No a pak jsem musela toèit a toèit klikou, a¾ maminka øekla „dost“. Byla jsem z toho v¾dy celá upachtìná a zpocená, proto¾e naplnìný mandl kladl urèitý odpor. Pravdou ale zùstává, ¾e vymandlované prádlo šlo mnohem lépe a rychleji vy¾ehlit, ne¾ nevymandlované. Po smrti mých rodièù byl mandl prvním kusem, který z mé domácnosti putoval do svìta.
V roce 1968, kdy jsem se vdávala, byly u¾ praèky se ¾dímaèkami nebo praèka a ¾dímaèka zvláš». Praèky mìly topné tìlísko, kterým se dala voda ohøát. V Jeseníkách jsem chodila máchat prádlo do potoka, který protékal pøed naším domem. Automatické praèky byl pojem naprosto neznámý. ®e bych den „velkého prádla“ zbo¾òovala se zrovna øíct nedá. Naštìstí se pralo jedenkrát za mìsíc. Ke dvìma malým dìtem, dvoru plnému zvíøat a nespokojeným pantátou nad talíøem krupièné kaše mne nikdy nebylo moc do zpìvu. A to nám po svatbì dva roky trvalo ne¾ jsme zprovoznili studnu na dvoøe. Do té doby se musela nejprve nanosit voda ze studny pøes cestu anebo ji vytáhnout bidlem z potoka. A to bylo nìjakých kýblù! O koupání ani nemluvì. Tam se paneèku šetøilo vodou. Kdy¾ šel èlovìk po desáté se dvìma plnými kýbly, lýtka celá mokrá od šplíchající vody s -10°C v zádech, setsakramensky si rozmyslel, co s nimi udìlá, aby zase nemusel pro novou. Ale to jsem odboèila.
S nástupem automatických praèek se vše zjednodušilo. Tak mne napadlo, zda si ještì mohu dovolit øíct sousedce: „Na nìjaké vykecávání s tebou dnes nemám èas. Dnes budu prát prádlo!“
Sedím spokojenì pøed praèkou, nábo¾nì koukám do jejího nitra a øíkám si, ¾e ty naše babièky asi mìly pravdu. Ta voda v tom bubnu není zrovna moc prùzraèná. Po vyta¾ení jsem pøíjemnì pøekvapená, prádlo je skuteènì záøivì èisté.
Irena Atzlerová