Historky obrozenecké

C. a k. disident

Titulek jsem si vypůjčil z knihy Jiřího Moravy, z níž budu také hodně vycházet. Pokusím uvést trochu na pravou míru jednu vlasteneckou legendu, tentokrát legendu o národním mučedníkovi.

Karel Havlíček Borovský (1821 -1856)

Nebyl mu dopřán moc dlouhý čas. Ve věku nedožitých třiceti pěti let odešel člověk, který si života příliš neužil. Patřil ovšem k těm, o nichž Jan Werich říkával, že by měli co říct, i kdyby žili sto let. Zdá se ale, že to nebyl rakouský režim, co ukončilo život talentovaného novináře, básníka, satirika, i když o „péči“ řady cenzorů a referentů není pochyb. Jak se tedy zjevila na našem českém nebi ta zářivé kometa?

Že jeho rodištěm a místem dětských her byla vesnička Borová, asi nemusím zdůrazňovat. Od dětství prý trochu vzpurný, trochu nezvladatelný, určitě talentovaný. Čech jako poleno měl trochu problémy s němčinou, krátce se zdokonaloval v německy mluvící Jihlavě, následovalo gymnázium v Německém Brodě a filozofie v Praze. Ta byla tenkrát spíše přípravou na další studia. Mladý Karel volil seminář, a vůbec ne z donucení. V dětství velmi přilnul k faráři v Borové, byl hluboce věřící, chtěl sloužit bohu. V semináři se ale dostal do konfliktu a byl vyloučen. Odešel by nejspíš i sám, ztratil mnoho iluzí.

Další životní zkušenosti získal v Rusku, kde v mládí působil jako vychovatel. Jeho výchovné metody ukazuje nejlépe následující historka. Když mladý a trochu zpovykaný synek profesora uhodil služebnictvo, pedagog Havlíček ho uhodil také, aby věděl, jaké to je. Dlouho sice v Rusku nepobyl, ale stačilo to k tomu, aby se zbavil iluzí o slavjanofilství, a dokonce ještě stihl napsat Křest svatého Vladimíra.

Nebylo mu ještě ani dvacet pět let, když se stal šéfredaktorem Pražských novin s přílohou Česká včela. Jméno si získal v kruzích českých vlastenců nebývale ostrou kritikou Tylovy sentimentální povídky Poslední Čech. Mladíček něco přes dvacet, a trefil se přesně a velmi výstižně do Tylova sentimentu. Ten mladičkého kritika nebral vážně, odsekl mu, a to si, řečeno dnešním jazykem, naběhl. Havlíček ho zesměšnil, navíc vtipně, a to se neodpouští. A tak, ačkoliv zemřeli ve stejném roce, sladkobolné povídání o tom, jak si před smrtí s pláčem odpustili, je patrně pohádka.

Havlíček k profesi novináře přišel tak trochu náhodou, podobně jako později Neruda. Své určitě sehrála přímluva Palackého, který si mladého a bystrého Čecha velmi oblíbil, a také ho později občas tahal z některých malérů. V té době i c. a k. úředníci ve svých hlášeních Havlíčka hodnotili jako mimořádně chytrého a talentovaného (a tedy i nebezpečného) novináře.

První tiskový proces absolvoval Havlíček v roce 1849 už jako redaktor Národních novin, které financoval velký český vlastenec, hrabě Deym. A Havlíček proces vyhrál. Mladík, starý 28 let, přednesl skvělou obhajovací řeč a porota v tom c. k. žaláři národů vynesla rozsudek: nevinen.

První část svého vyprávění uzavřu konstatováním, že Havlíček zpočátku nebyl příliš revoluční a o politiku se moc nezajímal. Dokonce se zdá, že kvalitní literaturu o dění v politice mu dodal starší přítel a protektor, Palacký. Do svých třiceti let byl spíše talentovaný a spokojený novinář, režimem sice sledovaný, ale nikoliv pronásledovaný, navíc i úspěšný. V té době měl také svou první vážnou známost, Fany. Po čase se s ní rozešel, zdá se, že z pohnutek povýtce měšťáckých. Rodina nevěsty měla obavy o hmotné zabezpečení ženichovo.

Napadlo mne, že přidám ukázku z Nerudovy Balady o duši Karla Havlíčka Borovského. Je půvabné, další český velký duch si pohrává s myšlenkou, jak se duše Borovského dobývá do křesťanského nebe.

„Zeptej se jí, matko milá,
dobrého co učinila!

Kolik svátků posvětila,
kolik pátků postem ctila,

zda-li také modlitbičku
posílala ku nebíčku?“ –

„Já jsem svátků nesvětila,
ani pátků nepoctila,

jenom jednu modlitbičku
poslala jsem ku nebíčku. –“

„Tedy duše, pěkně klekni,
modlitbičku svou nám řekni! –“

„Svatý Jene z Nepomuku,
drž nad námi Čechy ruku,

by nám Bůh dal, co dal Tobě,
náš by jazyk neshnil v hrobě!“

Usmál se pán Ježíš trochu:
„Inu – je to divné, hochu!

Ale přec ta modlitbička
pomáhá ti do nebíčka.

Josef Hejna

Další články autora