Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Kuchaøka pro psa
Snad ka¾dé dítì si pøeje mít psa, nebo koèièku, nebo skoro cokoliv co by mìlo rádo. No já jsem byla odjak¾iva "psová" a dokonce jsem i nìjakého mìla, jako dospìlá a nìjak to ale nikdy moc nedopadlo. Mùj vùbec první byl v Jeseníkách na dovolené v Rejvízu. Vlastnì nalezenec, který si mne volil a dr¾el se vìrnì. Poèítala jsem s odporem doma, ale chtìla jsem si ho vzít sebou, a¾ pojedu domù. Øíkala jsem mu Julinka a chodili jsme spolu na borùvky, které mìl strašnì rád a v¾dycky si tlamièkou oholil keøík rovnou do papuly. A tak jsem nosila v kapse sáèek s cukrem a sypala mu ho na keøíky. Pro mlsaly mám pochopení. Sama jsem taková. A pak, ke konci dovolené vylítl ráno ze dveøí a jediné auto, co na snad na celém okrese bylo - ho srazilo a u¾ nebylo pomoci. V lítosti jsem se zaøekla, ¾e u¾ nikdy.... ale mìla jsem pak ještì další psí lásky.
Tak vám jistì nezùstalo utajeno, ¾e nejsem øádný záøný vzor hospodyòky. Ne, ¾e bych neumìla vaøit vùbec, nebo dokonce nemìla dost fantazie na domýšlení receptù. Ale jednak jsem "pøes rychlé maso" a jednak jsem celý ¾ivot dìlala daleko radìji svá dvì povolání - v první pùli divadlo a ve druhé novinaøinu.
Pro pána, mù¾e mít ¾ivot pùlky tøi? Proto¾e v dvaceti letech pøed revolucí jsem celá ta dlouhá léta nedìlala nic z toho, ale naopak jsem byla vším mo¾ným. A¾ neuvìøitelnì vším mo¾ným. Ale abyste nemysleli, ¾e si naøíkám. Po novinaøinì se mi stýskalo tuze, ale potkala jsem za tìch dvacet let tolik zajímavého, ¾e a¾ zase tak moc nelituju. Ono pøe¾ití je spíš stav vlastní duše.
No ale abych neodbíhala. Byla jsem jedináèek a proto¾e maminky tehdy ještì tak samozøejmì nechodily do práce, mìla máma na nás tøi lidi dost èasu a tak mne celkem nijak v domácnosti nepotøebovala. Radìji se uè, øíkávala. Netušila chudák, ¾e z toho studování fouknu k divadlu. Ale kdy¾ u¾ jsem tam byla, vozívala mi zprvu do Uherského Hradištì hotové knedlíky, které já s vajíèkem k smrti ráda, ale pak jsem dostala anga¾má na druhém konci svìta - Nového Boru a tam jsem si mìla vyváøet sama. Nešlo mi to ani trochu. Tak jsem zaèala chodit do závodní kuchynì, která sice nestála za moc, ale aspoò se tam èlovìk nematlal s nádobím, nemoøil pøemejšlením a ještì pobavil v houfu lidí.
Dostala jsem tehdy darem psa chlupáèe a nastal problém, jak ho krmit. Zkusila jsem to úspornì a pokoušela se ho nalákat na studenou stravu. Ale kdepak, chtìl to teplé. Tak jsem mu - pova¾te, sobì ne, ale psovi ano - zkoušela vaøit. Je¾íši, to byla mrcha zmlsaná!
To jsem si myslela dost dlouho, ale opak byl pravdou. To mé nedostateèné kuchaøské umìní zavinilo, ¾e jsem nakonec zakoupila mistièku, další stravenky na obìd v závodce a ubreèela paní kuchaøky, aby mu dávaly porce za dveøe kuchynì. Docházel tam ochotnì, pravidelnì a
s hodinkami v hlavì. Nejprve se zpùsobnì najedl, na podìkování zaštìkal a vydal se mi naproti do divadla, kde tu dobou konèila zkouška. K závodní kuchyni mne doprovázal a dodnes jsem pøesvìdèená, ¾e mi poòafáváním sdìloval, jestli to jídlo tam dnes za nìco stálo. Èasem se ale zaèal tuze toulat a hlavnì lovit. Pøevá¾nì v králíkárnách a tak jsem
ho s lítostí pro nepøíjemnosti s úøadem dala pryè.
Ale jak u¾ to bývá, nedobøe èlovìku samotnému. Zamilovala jsem se do náramného sekáèe, kterého mi holky v divadle velice závidìly. A proto¾e u divadla se hrává v nedìli a èasto i odpoledne, vyjí¾dìli jsme na zájezdy z mateøského mìsteèka døív. Mùj idol mi navrhl, abychom se nevázali na restauraci a uvaøili si doma pìknì sami. Já jsem mu samozøejmì nevykládala, jak hospodaøím a nebyl u souboru zas tak dlouho, aby znal historii mého psa fajnšmekra.
Samozøejmì se pøedpokládalo, ¾e jako ¾enská budu vaøit já. Za»ala jsem se. Svede to ka¾dá, tak proè ne já. Vypravila jsem se k øezníkovi. Vùbec mi nenapadlo, abych tam øekla, co mám v plánu,øezník se neptal a tak jsem prstem ukázala na pìkné èervené maso na háku, chtìla dva plátky a spokojenì jsem si nesla domù dva kousky pøedního hovìzího. Podotýkám, ¾e jsem mìla v plánu køupavé øízeèeky s bramborovou kašièkou. Hospodyòky u¾ tuší, jak to z téhle flákoty mohlo s øízky dopadnout. Byla tvrdé, nechutné a navíc obalování rovnou padalo.
Kaše byla pøesnì ta, co ji pes kdysi nechtìl. V zahoustlém mléce plavaly špatnì rozma»chané kousky brambor, proto¾e má výrazná vlastnost je netrpìlivost. Kdepak bych vytrvala u š»ouchání patøièný èas! Zasedli jsme, zakousli a nastala chvíle mlèení. Milý František byl tehdy ještì zamilovaný a nechtìl se mne dotknout. Ale já sama jsem poznala, ¾e to není to pravý voøechový. Po delší chvíli rozpakù, mlèení a náznakù jsme pøece jen radìji šli do nejbli¾ší restaurace.
A pøíští nedìli vaøil on. A jeliko¾ øízeèky byly opravdu chøupavé, kašièka hedvábná, pochopila jsem bez násilí, ¾e jsem jako kuchaøka vskutku pøíliš neuspìla.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: