Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Blahoslav,
zítra Svátek práce.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Z pamìtí uèitele autoškoly
 
     „Nebojíte se? Máte dobré nervy?“  pøedstavila se otázkami první ¾ákynì toho deštivého úterka pøed dvaadvaceti lety. „Víte, já jsem technický antitalent, se mnou si u¾ijete!“  hlaholila, kdy¾  si upravovala sedadla a pøipínala bezpeènostní pás.
      Díval jsem se na ni pobavenì, proto¾e takovéto  øeèièky jsem u¾ dobøe znal a vìdìl, ¾e se na nì nesmí dát, i kdy¾ jsou pøípady, ¾e platí v plném rozsahu.
     Paní Marta však tento pøípad urèitì nebyla. Suverénnì zaøadila a vyrazila do ruchu pra¾ského pøedmìstí. Dovìdìl jsem se v krátké chvíli kolik má dìtí, jak jsou staré, jak prospívají ve škole, co dìlá man¾el, jaké mají auto. Mé poznámky ke smìru jízdy a drobné výtky èi spíše rady byly respektovány, ale byly zøejmì nemilým vyrušováním v nepøetr¾itém toku informací.
     Hodina se témìø blí¾ila ke konci, kdy¾ se to stalo. Vraceli jsme se k základnì, pøedjela nás èervená škodovka, zaøadila se do našeho pruhu a razantnì zastavila na èervené. Martièka zrovna vypoèítávala, co komu koupí k vánocùm, kdy¾ si uvìdomila, ¾e se øítí k èervenému signálu na stojící èervenou škodovku. Nedoøekla slovo, vytøeštila oèi, dupla na brzdu, zablokovala kola a blí¾il se nevyhnutelný náraz. V poslední chvíli, jakoby zázrakem, se škodovka pøed námi pohnula a popojela o chybìjících nìkolik decimetrù dopøedu. Martièka si ulehèenì vydechla. Vtom se øidiè ve škodovce otoèil, laškovnì zamával a vyrazil na zelenou vpøed. Martièka zalapala po dechu a vyjekla s napøa¾eným ukazovákem: „Hele, starej!“
     V tu chvíli mi do smíchu moc nebylo. Odbrzdit zablokovaná kola není v moci ¾ádného uèitele na svìtì a náraz byl nevyhnutelný.
     Dnes se pøi vzpomínce usmívám. Ne ka¾dý man¾el má však takovýto smysl pro humor. O tom vás mù¾e pøesvìdèit  druhý pøíbìh.
 
Pøíbìh druhý
     Pøišla ladným krokem na vysokých kramflíèkách. Štíhlé nohy, útlý pas, plná òadra, to vše v perfektním kostýmku doplòoval nì¾ný  oblièej pravidelných rysù jakoby vystøi¾ený z módního ¾urnálu. Plaše se rozhlédla, nasedla, odpovìdìla na pozdrav a oèekávala další pokyny. Bez jakýchkoliv emocí se zcela nezúèastnìnì  rozjela. Studená loutka.
     Po chvíli mì její podivné chování nutí k otázce: „Je vám dobøe? Nechcete pøestávku?“
     „Ne, to je v poøádku. Mù¾eme jet dál!“ odpovídá spìšnì a celkem bez problémù plní zadané úkoly.
     Ve zpìtném zrcátku si všímám, ¾e nás sleduje modrá lada. Dodr¾uje stometrový odstup, ale odboèuje v¾dy za námi a kdy¾ zastavíme, abychom si vysvìtlili pøíèiny chyb zastavuje i lada.
     ®e by kontrola z podniku?, vrtá mi hlavou, ale pokraèuji v nácviku odboèování. Krou¾íme kolem bloku a nacvièujeme postup: znamení, zaøadit se, pøibrzdit, pøeøadit, rozhlídnout se, odboèit… Po nìkolika objí¾ïkách lada zaparkovala a èeká, a¾ nácvik dokonèíme.
     Ujedeme jí – rozhoduji se v duchu a pøi odboèování v protilehlém rohu dávám pokyn k odboèení vlevo. ®ákynì  poslechne, zatoèí doleva a odjí¾díme o nìkolik ulic dál.
     „Mohla bych zastavit?“ ptá se náhle. Souhlasím,. „Smím si zapálit?“ – Nemá se to, já sám nekouøím, ale opìt souhlasím. Chvìjícíma rukama si zapaluje cigaretu, nìkolikrát hluboce nasaje, pak se ke mnì obrací a øíká prosebnì: „Prosím vás, soudruhu, vra»me se tam, co jsme odboèovali. V té ladì, co nás sleduje, je man¾el. Je to ¾árlivec! Kdy¾ nás nenajde, tak s ním doma nevydr¾ím. Já vám to vysvìtlím tøeba nìkdy jindy a jinde, domluvíme se, kdy¾ budete chtít, ale mù¾u to teï otoèit?“
S úèastí kývnu hlavou. Zamaèkává cigaretu a vracíme se. Z protismìru náhle vyrazí modrá lada, prudce zabrzdí, otáèí se a s odstupem sta metrù nás dále sleduje…
     Inu, není to v¾dy snadné mít reprezentativní ¾enu anebo ¾árlivého mu¾e – myslím si v duchu - a na svou ¾aèku se dívám zcela jinými oèima.
 
Pøíbìh tøetí
        Nepotkávají se hory s horami, ale lidé s lidmi. Zkoušky konèí, ¾áci a ¾ákynì pøebírají zbrusu nové øidièské prùkazy.Nìkteøí dokonce ani nezapomenou podìkovat uèiteli a rozlouèit se. Všichni mají dobrou náladu a já si uvìdomuji, ¾e konèí další etapa mé práce a ¾e mnohé z nich u¾ nikdy asi neuvidím.  „A a¾ mì potkáte na silnici, ne abyste na mne dìlali takhle!“  volám na odcházející a významnì si »ukám na èelo.
     O nìkolik týdnù pozdìji jedu s cvièným vozem pøes frekventovanou køi¾ovatku a za ní u chodníku vidím stát auto,  pøíslušníka a známou tváø. Zøejmì se dohadují o dopravním pøestupku, jako o tom neklamnì svìdèí èervená a ¾lutá legitimace v rukou pøíslušníka. Zastavuji s autoškolou pøed nimi, vystupuji a jdu k nim,  abych zjistil, co se dìje.
     „To vy jste tu paní uèil?“ vyštìkne na mne pøíslušník.
     „No uèil!“ pøiznávám neochotnì nic dobrého neèekaje.
     „To jste ji pìknì uèil! Jezdí na èervenou!“
     Obracím se k provinilé.
      „To nebyla èervená, ještì svítila ¾lutá. Bála jsem se, aby mi holka pøi prudkém zabrzdìní neupadla!“ Dívám se do auta, odkud na mne radostnì mává malé dvouleté dìvèátko. – „Tak na ¾lutou! Jó?“ opakuji tázavì a u¾ má ruka vylítla a pøistála na zadku provinilé. Pøíslušník vytøeštil oèi. „No toto, soudruhu,“ vykoktal, “to snad ne!“
     „Tak na jakou to bylo?“  ptám se znovu výhrù¾nì a zle.
     „Na èervenou!“ špitne provinilá a ruka podruhé pøistává na místì, kde záda ztrácejí své dobré jméno.
     Pøíslušník není mocen slova.
     „Myslíte, ¾e si to u¾ bude pamatovat, nebo jí dáte ještì pokutu?“ ptám se.
     V tom se ozvala provinilá sama: „Tati nech mì, já u¾ si dám pøíštì opravdu pozor!“
     Pøíslušník se dal do smíchu. „Tak tohle jsem ještì neza¾il, a u¾ slou¾ím nìjaký ten rok. Tady máte papíry a jeïte!“
     Bylo to bez pokuty a tato ¾ákynì jezdí opravdu spolehlivì. Èas od èasu mám mo¾nost si to osobnì ovìøit.
Ivo Antušek
 
P.S.  Z toho dvouletého dìvèátka u¾ je sebevìdomá mladá ¾ena a dobrá øidièka. Nedávno mì vezla svým vozem  z návštìvy domù a ke zpùsobu jízdy jsem nemìl pøipomínek.
 
Další èlánky autora:
Byl jsem u konì
Jak ¾ijeme, tak øídíme
Jan Petránek mezi svými
Balíky do Terezína
Hodina v autoškole
Ochrana poèítaèe laickýma oèima
Nejde jen o jazyk
Jak rychle jezdit
Výlet do Berlína