Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Oto,
zítra Jaroslav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Máj, lásky i práce èas

Pomalouèku se blí¾í máj, na èele s tím nejslavnìjším - prvním. Pro nìkoho je to svátek práce, který tradiènì oslavuje tak, ¾e nepracuje, pro jiného je to lásky èas, chodí jako ve snách a je jen hraèkou v rukou svých endorfinù. Trochu jsem váhala, èím se inspirovat ke trošce povídání, dokonce jsem se pustila do ètení Máchova Máje. Moc mi to nešlo. Je to typické dílo ze skupiny literárních skvostù, které ka¾dý zná, ale nikdo je neèetl.


Udìlala jsem si malý prùzkum u nìkolika svých známých, seètìlých intelektuálù, otázkou "Jaký je dìj Máchova Máje?" a dozvìdìla jsem se, ¾e:
- Máj ¾ádný dìj nemá. Je to jenom vzdychání o lásce.
- Vystupují tam nìjaké postavy, Jarmila, Ignác..toti¾ Hynek, a Vilém. Všichni umøou, ale v jakém poøadí, nevím.
- Strašlivý lesù pán... Není to o Krakonošovi?
- Samozøejmì, ¾e to vím. Umím ho nazpamì»! Byl první veèer, první máj.. lásky èas... Promiò, pospíchám.

Souèasnì jsem loudila od dotazovaných i vzpomínky na oslavy svátku práce. Dvì odpovìdi byly takové, ¾e je pøed dvaadvacátou hodinou nemohu napsat. Jedna kamarádka mi øekla, ¾e se pravidelnì prvního máje rozhodovala, ¾e se rozvede, proto¾e man¾el nepøišel z oslav ani do pùlnoci. A sousedka s dojetím vzpomínala, jaké to bylo hezké, v obchodech byly k dostání pomeranèe, v prùjezdech párky a z prùvodu pøinesla domù dìtem mávátka.

Rozhodla jsem se, ¾e ten "první" máj a svátek "práce" jaksi spojím a napíšu vám, jak jsem kdysi dávno pro¾ila první den v práci.

Mìla jsem tak èerstvý lékaøský diplom, ¾e na nìm ještì lpìly zbytky skoøápky. Lékaøi tenkrát dostávali umístìnky a mne si pracující ¾ádali umístit na tuberkulózní oddìlení v nemocnici, vzdálené od našeho mìsta asi hodinu jízdy rychlíkem. V ten velký den jsem skoro celou noc nemohla usnout a zaspala jsem a¾ nad ránem, zato dùkladnì. Pøes nádra¾ní halu jsem to brala tryskem a s úlevou jsem vpadla do kupé, kde sedìli moji kolegové z roèníku, pøidìlení do stejné nemocnice. Zøejmì si uspoøádali výmìnnou burzu, ozývalo se volání:
"Vymìním infekèní za chirurgii!"
"Vymìním ko¾ní za porodnici!" a
"Vymìním diplom za dva rohlíky!"


To poslední volal kolega, který se nestihl nasnídat.


U øeditele nemocnice si kolegy primáøi rychle rozebrali. Jenom pøednosta tuberkulózního oddìlení odešel s prázdnou. Pan øeditel si mne toti¾ vzal bokem a øekl, ¾e ho to skuteènì mrzí, ale musí mne hned poslat do terénu. V blízké vesnici, kde je zdravotní støedisko onemocnìl prý obvodní lékaø. Z hlasu pana øeditele byl cítit nesouhlas s jeho poèínáním, proto¾e - jak dodal - lékaø nemá co být nemocný, podrývá to dùvìru zákazníkù v serióznost firmy. Potom mi podal fonendoskop, bloèek receptù, razítko a kdy¾ jsem si sedala do sanitky, všimla jsem si, ¾e sepjal ruce. Jestli jeho gesto patøilo mnì nebo mým pøíštím pacientùm, nebylo zøejmé.

Kolem zdravotního støediska to vypadalo jako o pouti. Hem¾ila se tam spousta lidí obého pohlaví, dovádìjící mláde¾, starci o berlích, matky s koèárky. Pøed vchodem do støediska se odehrávala bujará, plnokrevná rvaèka nìkolika mladíkù. Podaøilo se mi vplí¾it se do ordinace stylem, odkoukaným od Old Shatterhanda, ale veselo mi nebylo. Mìla jsem za sebou nìjakou praxi, ale v¾dy byl v dosahu nìkdo kvalifikovaný, kdo by zasáhnul, kdybych pacientovi ubli¾ovala. Teï jsem se cítila velice sama, netušila jsem, jestli tady mají aspoò babku koøenáøku...


Hlavou mi víøily stovky otázek:
Jak se dávkují sulfonamidy u starých lidí?
Co kdy¾ pøijde pacient s "nemocí z koèièího škrábnutí"?
Budou pøi oèkování plakat jenom dìti, nebo i maminky a já?
Jak zaèíná ¾lutá zimnice?
Proè jsem nešla radìji studovat archeologii?


Moje deprese netrvala dlouho. Do ordinace vpadla baculatá paní ve vìku mojí maminky a prohlásila, ¾e je moje sestra. Pøinesla sebou energii za dvì jaderné elektrárny: za pár minut mne vyzpovídala, co jsem, kdo jsem, èím byl mùj otec, jestli jsem se musela vdávat, jestli umím vaøit, postavila na kafe, pøevlékla se, našla mi bílý pláš», nasadila si naškrobený èepeèek na kudrlinkovitou hlavu, rázným pohybem otevøela dveøe do èekárny a zvolala: "První, prosím!"


Prvních bylo tìch nìkolik mládencù, kteøí se pùvodnì venku prali. Tvrdili, ¾e jsou bratranci. Sestøièka je hubovala a lepila jim náplasti na poškozená místa, já jsem si jednoho pozvala za plentu a tøesoucím se hlasem se zeptala jaký má problém.
Pacient neodpovìdìl, zato dostal okam¾itì velký epileptický záchvat.
Já málem taky.


Ukázalo se, ¾e v otázce léèení epilepsie máme se sestøièkou naprosto rozdílné pøístupy. Já jsem byla zastánkynì školy humanistické, která ká¾e chránit pacienta poèas záchvatu pøed poranìním a píchnout mu co nejdøív uklidòující prostøedek. Sestøièka naopak patøila ke škole radikální. Sehnula se k pacientovi, zmítajícímu se na zemi v køeèích, zdvihla ho ze zemì za ucho a pøívìtivì ho oslovila:

"Pøestaò, De¾o, paní doktorka vidí, ¾e hraješ komedii... A mazej do práce, péenka nebude! "


K mému ú¾asu se mladý mu¾ okam¾itì a úplnì uzdravil. Na sestøièku se dokonce usmál a bez protestù odešel. Vzal sebou i zbylou èást své harmonické rodiny, èím poèet našich pacientù významnì sní¾il.


"Umí i infarkt a mrtvici!" oznámila mi sestøièka.
"Náš pan doktor øíká, ¾e nìkteré mu¾ské by se mìlo oèkovat proti testosteronu, aby zkrotli!"


Dodnes nevím, jak jsem to tenkrát odordinovala. Jako v transu jsem poslouchala, co koho trápí, vyšetøovala, ošetøovala, psala recepty, dávala dobré rady - a pøijímala je od sestøièky, která zøejmì znala ka¾dého pacienta od narození a vìdìla o nìm úplnì všechno, i to, jaké nemoci je schopen. Léèila a uzdravovala jsem a¾ do pozdního odpoledne, kdy se ukázalo, ¾e èekárna je prázdná. Zøejmì jsem nìco vyléèila, nìco pøešlo samo od sebe a nìco se snad odstìhovalo do obvodu s lepší zdravotní péèí.

Nikdo neumøel: to by sestøièka hned vìdìla!


Myslela jsem, ¾e se mohu vydat na cestu k domovu, ale sestøièka mne pouèila, ¾e následují návštìvy u le¾ících nemocných. Sanitka mne zavezla na samotu, kde le¾el pán s rù¾í. Ne s pýchou zahradníkù, ale s onemocnìním kù¾e, zvaným èervenka (erysipelas). Pacient byl odborník, rù¾i mìl opakovanì, pouèil mne, co má takový majitel rù¾e dìlat, schválil antibiotikum, které jsem mu navrhla a propustil mne. Dále byla na seznamu návštìv babièka, kterou bolely nohy. Ptala se mne, jestli to nemù¾e být tím, ¾e vèera trochu spadla z øebøíku, kdy¾ lezla na pùdu. Prý tam dr¾í šípkové víno. Podle rychlosti, s jakou odbìhla pro uká¾ku, jsem usoudila, ¾e babièku bolí nohy daleko míò, ne¾ mne. Vymìnily jsme si recepty, já jsem jí dala jeden na Brufen, ona mnì jeden na to šípkové víno a rozešly jsme se jako dávné pøítelkynì.


Potom u¾ zùstal ve vesnici jenom jeden le¾ící pacient: místní obvodní lékaø. Ten, naštìstí, o návštìvu ne¾ádal.


Za dvì hodiny jsem byla doma, to u¾ byla spíš noc, ne¾ veèer. Mùj mu¾ se právì chystal nechat mne hledat Interpolem, jenom¾e ten ještì tenkrát nebyl vynalezený a jestli byl, u nás v Èeskoslovensku nebyl. Potìšila jsem se, ¾e mne chce mít man¾el i po nìkolikaletém man¾elství stále nablízku, ale ukázalo se, ¾e jde pravdìpodobnì víc o hlad, ne¾ o bouølivou vášeò, nenašel toti¾ doma nic k veèeøi. Mnì pøipadala veèeøe jako problém ploský, prázdný a nicotný, byla jsem plna dojmù ze svého prvního pracovního dne. Sdìlila jsem man¾elovi, ¾e si nejsem jista, jestli jeden pacient - ten s tím bílým flíèkem na ruce - nemìl lepru. Man¾el mi na oplátku sdìlil, ¾e mi straší ve vì¾i a pravdìpodobnì z hladu zaujal stanovisko, ¾e ¾enským je vzdìlání jenom na závadu.


Ale já jsem vìdìla, ¾e mùj první den v lékaøském povolání byl úspìšný. Všichni zúèastnìní pøe¾ili!


Text:Blanka Burjanová
Ilustrace Václava Arnoštová

 

Další èlánky autorky