Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Leo,
ztra Kvta.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kehká, ale statená spisovatelka z Kuby neodchází
 
Zatímco  z nesvobodné  Kuby  postupn její pátelé a známí „všichni odcházejí“, jak zní té název románu kehké, le neobyejn statené 38leté  spisovatelky  se jménem Wendy Guerra (peklad ze španlštiny Denisa Kantnerová, 156 stran, Euromedia Group – Odeon Praha, kvten 2008), ona zstává, obdivuje exilové autory, sleduje ivot své dvanáctimiliónové zem a také o nm psobiv píše. Podává svdectví od svých osmi let v neustále ukrývaném  Deníku, a vznikne celistvé dílo.
 
Naslouchal jsem pozorn jejímu vyprávní v praském Institutu Cervantes, kam pijela ze  svého putování zemmi, kde román „Všichni odcházejí“ letos vyšel, peloený ji do devíti jazyk. Pišel jsem za ní také proto, abych si znovu oivil kubánské záitky mé vlastní dcery. V dob komunistické totality se do ní zamiloval atašé kubánského velvyslanectví v Praze. Ovládala dobe španlštinu (spolu s ní další tyi jazyky) a jedny prázdniny se za ním rozjela na Kubu v dob, kdy on tam trávil dovolenou. Utrila ve svém mladém ivot snad první velkou ránu – Kubánec byl enatý, nepicházelo vbec v úvahu, e by jí ml ukazovat krásy svého ostrova. Zklamaná putovala sama. Uarovalo ji Varadero, dm Ernesta Hemingwae (1899 – 1961), pedstavitele „ztracené generace“, nositele Pulitzerovy a Nobelovy ceny, který konec svého ivota strávil na Kub a dobrovoln ho zde ukonil. Otesné byly její záitky z kubánského udusaného venkova, ale i z nuzných obydlí na kraji Havany, doslova zdšena byla z jednoho z mnoha projev Fidela Castra, kterému dokázaly davy naslouchat dlouhé ti hodiny na rozpáleném námstí. „Vlast nebo smrt! Zvítzíme!“ – znlo neuviteln a opakovan  z jejich hrdel...
 
Dnes tu sedím naproti dosplé  en,  která se narodila  práv takové „matce revoluce“,  kdy docházelo k masovým pesunm na sklize cukrové ttiny nebo tabáku, kdy se však její vrstevníci  chladnokrevn tetovali, scházeli se tajn k poslechu The Beatles, zakazovaným    více ne maso. Maminka byla rozhlasovou redaktorkou, studovala s Fidelem (El Che), nechyblo mnoho a mohla se stát „první dámou“. Namísto toho se vrátila z africké války v Angole, kam byla poslána za trest,  aby našla  odpov, pro tak daleko od své vlasti Kubánci museli  bojovat a umírat. S podlomeným zdravím  postupn chadla („v koutcích tik, v oích nepítomný pohled, celá se tese, bojí se, e pro ni kadou chvíli pijdou...“) a své vdy  nekonformní názory o politice sdluje své dcei slovy: „Jestli chceš utýct od politiky, musíš utýct z Kuby...“  
 
Její Wendy proila ve svém  zdánliv krátkém ivot tém všechno:
Rovné ulice s pokivenými mozky...
ila v místnosti, kam picházeli a spali namakáni spisovatelé, malíi, tvrci, nejrznjší existence.... Maminka tomu bitevnímu poli íkala „kempismus – leninismus“...
Dtství, kdy po rozvodu rodi ji soud pikl zhýralému otci...
Psát deníek  a schovávat ho jen tehdy, kdy  slídivý táta nebyl doma...
Do deníku  mohla zapisovat, co by si opravdu nemohla dovolit na ulici íct...
Deníek byl pro ni pepych, lék, co ji drel na nohou...
Recitovala jako revoluní pionýrka jeden ze svých protestantských alm...
Omdlévala hlady, táta ji mockrát zbil, zpohlavkoval, zapomínal pro ni pijet do školy po vyuování...  
Mla vlasy ostíhané jako máma, aspo ji táta nemohl tahat za copy...
Pi návštvách své mámy zjistila, e ani netuší, eho je táta schopný, kdy se napije...
Její mám nikdy nedocházelo, e dcera v devíti letech je víc protelá ne ona...
etla zakázané kubánské i cizí  autory, jejich knihy vidla veejn pálit (mezi nimi i román našeho Milana Kundery)...
Kamarády ze souboru, které nenechají vystupovat naivo, protoe vdycky íkají, co se jim zlíbí...
Zvykat si stále na novou školu, u to byla šestá, do které chodila...
Dokázala se vzepít tátovi a zdrhnout, ješt aby se tak bála v tom dtském domov...
Kdy nkdo uml jíst bezchybn píborem, nazvali ho buroustem, take bylo lepší „dlabat“ lící...
Fronty u peruánského velvyslanectví a v nich lidé, kteí chtjí bez povolení z Kuby odjet...
Prvody „revoluního lidu“... Donutili  nás promíchávat pravdu se lí...
Kdo byl náš nepítel? Pro se musela uit stílet sotva unesla pušku i samopal?
Chtla být sama sebou, nepotebovala se niím oblbovat...
asto si íkala – jsem divná, pro se jen snaím, být jiná?
Byla vyerpaná tím, jak se snaila pijít na kloub vcem, jako jsou morálka, ideologie, estetino a vnost...
Pi studiu filmové a televizní reie v Havan museli její studenti  kadý semestr pobýt  45 dn kdesi na zemdlské brigád...
Poznala také ivotní lásku, poznala pitom touhu i bolest...
Plavala v neznámých vodách za bezdného sténání, které se mnilo v nekontrolovatelné chvní...
Nauila se, e ena a zem se mají osidlovat. Ob mají rády, kdy se jich nkdo dotýká a kdy pro n nkdo ije, i kdyby to pro n za jejich ivota mlo znamenat ponurou opuštnost...
 
Tak mne ta její kníka strhla do zapomnní, ím jsme tu kdysi ili my... 
 
Vracím se k realit: naše Wendy - íkali ji od malika  Nieve (sníh, jaký nikdy v karibské oblasti nebyl), kterou jsem si zamiloval, míila z Prahy ješt do Španlska, jeho nakladatelství v Barcelon spisovatelku iví a kde byla pro ni pipravena k podpisu nová smlouva o dalším románu.
Odpovídala velmi upímn na moje zvídavé otázky, jakoue to musí pouívat diplomacii, aby mohla ít v pohodlném vzení, zvlášt od roku 2004, kdy jí zemeli oba ji dávno ped lety rozvedení rodie.
Co má spoleného s celou generací kubánských spisovatel, narozených kolem roku 1970? Kteí  její generaní souputníci  se ji v zahranií prosadili (Ena Lucía Portela, José Miguel Sánchez, Pedro de Jesús López, Ana Lydia Vega Serova...).
 
I ve vyprávní z oí do oí  se noí do hlubin a zase kamsi vzhru, vrací se na hladinu moe, aby oddlila svj osud od skutenosti a úpln se od nj oprostila. Chce se jí odplavat daleko, ale je jako uvznná a neme  se pohnout... ije v Havan a kadý den se snaí dostat se o kousek dál. „Ale jakmile Karibské moe jednou zamrzne, u se nikam plout nedá... pezimuji ve svých myšlenkách, odkud se nikam nedostanu, navdy odsouzená k nehybnosti...“
 
Sugestivní portrét komunistického skanzenu od konce let sedmdesátých iní z útlé kníky nemén útlé spisovatelky monument, jaký si zaslouí. Ké se dostane do rukou  našim lidem, mladým i starším, nejen u nás doma, ale po celém svt... 
Miroslav Sígl
Další lánky autora:
Sbratelé MASARYKIAN
Píprava na smrt