Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Oto,
zítra Jaroslav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Mé dìtství


Jaké bylo? Takovou otázku jsem si v jeho prùbìhu asi nekladl, jednoduše jsem je u¾íval plnými doušky. Na vesnièce na ji¾ním Slovensku, která nebyla ani malá, ani velká, mo¾ná nebyla zvláštì bohatá, ale ani chudá a nabízela mi toho tolik, ¾e se to dá stì¾í na nìkolika øádcích vypovìdìt.


Velký školský dvùr, na kterém jsme bydleli, byl ideální pro dìtské hry a zábavy. Na kole se dal pohodlnì objí¾dìt dokola, to otcovo bylo pro mne ještì trochu velké, tì¾kopádné, musel jsem jezdit „pod štanglí“, mamino, pohodlnìjší, dámské bylo zapovìzené. Rozmìry dvora ale byly ideální pro maèe, nìkdy s hadráèem, vzácnì se skuteèným fotbalovým míèem, který nám obèas otec, pan øeditel, pùjèil. Ten míè to bylo dvojí potìšení, napøed se musel rozšnìrovat, uvolnit nafukovací hrdlo, dofoukat hustilkou na kolo, pevnì zavázat konopným motouzem, aby vzduch neunikal; obøad konèil peèlivým zašnìrováním, aby si míè podr¾el kulatý tvar – zápas mohl zaèít. Ve vzdáleném rohu pomyslné høištì na volejbal, namísto sítì kus špagátu…


Ale hlavnì ta øeka! Køiš»álovì èistá svì¾í vodièka, místy klidná, rozvá¾ná, jinde, pod elektrárnou prudká, nabízející ovìøení plavecké dovednosti. Léto ještì bývalo létem plným tepla, sluníèka, obèasná chvilková letní bouøka zanechala ve výmolech po nerovných cestách osvì¾ující kalu¾e, v nich¾ se tak krásnì èvachtalo bosou nohou. Jen desítky minut po lijáku jsme mohli znovu vyrazit na naše oblíbená místa koupání, neumìlých skokù do vody, obèas nám rybáøi pùjèili svoji pramici a byli docela rádi, kdy¾ jsme jim nachytali nìco drobných rybek jako návnadu na jednu z královen øeky, štiku. Udice samozøejmì vlastní výroby, prut z lísky, kousek konopného motouzu, plátek korku uprostøed s husím brkem a namísto nedostupného háèku pìknì natvarovaný špendlík. Nachytali jsme jich deset, dvacetkrát tolik a nepotøebný zbytek vítìzoslavnì odnášeli domù, nakládali se zelím, zeleninou, cibulí do octového nálevu; po nìkolika týdnech náramnì chutnaly.


 Má øeka po létech (vystøi¾eno z videa)


Náš byt, byt uèitele, øeditele školy v pomìrnì nové stavbì byl prostorný, svìtlý, vzdušný. Na svou dobu zcela odpovídající. Ale bez jakékoliv sanitární instalace, naštìstí u¾ s elektøinou, která obnášela v ka¾dé místnosti jediné visuté, mnohdy stahovací svítidlo s jedinou ¾árovkou a ve dvou pokojích, dokonce po jedné primitivní zásuvce. Díky tomuto pøepychu u¾ v pokojíku, v nìm¾ se soustøeïoval ¾ivot rodiny u¾ mohlo vyhrávat rádio, „kaplièka“ Telefunken a mohly naladit dokonce tøi stanice, Bratislava, Vídeò a za dobrých pøíjmových podmínek dokonce i Budapeš».


Skuteènì, o dlouhých zimních veèerech ústøední pokoj poskytoval dostatek prostoru pro tøi dìti, rodièe, èasto i babièku, ka¾dý tu našel svoji ¾idli u rodinného stolu, nìkdo se natáhl na divanu, èetlo se, ¾eny a dívka háèkovaly nebo pletly, vykládalo. Pokoj byl pøíjemnì vytopen, v kamnech plápolal ohýnek, jen obèas bylo potøeba pøilo¾it polínko tvrdého døeva. Teplo to bylo neobyèejnì pøíjemné, voòavé, na horní plotnì kamen se obèas opeklo jablíèko, které vzduch ještì dále provonìlo. Sousední obývák se vytápìl jen o velkých svátcích, zejména na Vánoce, lo¾nice, která s ním sousedila vlastnì nikdy. Tepelnou pohodu po chvilce nepøíjemného objetí vystydlých lù¾kovin opatøily nadýchnuté peøiny, konce koncù ti choulostivìjší si mohly pøedem nahøát cihlu nebo pytlík s otrubami; pánovi domu byl vyhrazen jediný rodinný termofor.


Ale ta pravá pohoda, ta se dostavila a¾ zjara a vytrvala a¾ do pozdního podzimu. Veèery pod košatou hruškou, o prázdninách jsme mohli do syta vyu¾ívat i dvì prostorné tøídy, rozlo¾it v nich svých pìt cínových vojáèkù, další desítky se vystøihly z papundeklu a váleèná ta¾ení mohla zapoèít. Z toho tušíte, ¾e tìch hraèek moc nebylo, vlastnì skoro ¾ádné, ale nemyslím, ¾e by nám cokoliv scházelo.


My, kluci, jsme samozøejmì mìli i své povinnosti. Tou základní byl úkol nasekat døíví, „tøísky“ na zátop. V kuchyòském sporáku se zatápìlo dokonce a¾ tøikrát dennì, aby se uvaøila snídanì, obìd, ohøála veèeøe. Elektrický vaøiè byl ještì vzdáleným snem. ®ehlièka klasická, litinová na døevìné uhlí, po zapálení se s ní mávalo, krou¾ilo ve vzduchu na dvoøe, aby se uhlí správnì rozhoøelo a nekouøilo. Já jsem byl z nás dvou, klukù ten podnikavìjší, rád jsem se ujímal všech úkolù, které mì zavedly za vrata. Chodil jsem s konvièkou na mléko, otcovi s kríglem pro pivo (dohlí¾el jsem dùslednì na jeho pøání, aby se pivo natoèilo pøímo do skla a nepøelévalo), pochopitelnì, mìl jsem sjednanou odmìnu, jednu malinovku. Drobné nákupy potravin v dru¾stevní prodejnì byly mojí doménou, v primitivním pøedchùdci dnešních hracích automatù jsem si mohl vystøelit kulièku a podle toho kam dopadla vybrat malou smìšnou odmìnu. Pøiznávám, našim nejvìtším utrpením bylo zalévání, pøesnìji pumpování a nošení vody na zahrádku. Jeden z nás pumpoval, druhý vodu nosil, ne¾ otec usoudil, ¾e všechny záhony patøiènì zalil, nikam jsme nesmìli.


Má vesnièka a její okolí to byla svoboda, rozlet, kolem polí, po zaprášených polních cestách, po okolních lukách, kolem øeky, rád jsem se pøidával ke kamarádùm, na strništi jsme pásli husy, na podzim vyhánìli na pastvu krávy, opékaly na ohníèku brambory, ty spálené jsme si rozmazávali kolem pusy…

 

 Kraj mého dìtství: roviny, øeka, v dálce ®ibrica (pohoøí Tribeè)


Vùbec nejradìji jsem se ztrácel z domu bez ohlášení, ne ¾e by mì nepustili, ale nemìlo to to správné kouzlo. Nezùstávalo to samozøejmì beztrestné, ale co by jeden neudìlal pro kousek zvláštní svobody.


Zcela mimoøádnou vzácnou událostí byl pøíjezd kina. Kulturák naplnìný k prasknutí, promítal se Rin-tin-tin, pes hrdina. Nebo pou» a s ní nebývalá atrakce, øetízkový kolotoè. Kdybyste mysleli, ¾e u¾ mìl elektrický pohon, byl by to omyl. Byl na lidskou sílu. Nahoøe jakási horní paluba kde se mezi tyèe nesoucí závìsy sedadel nasoukalo pìt klukù a ti to poutavé monstrum roztáèeli, uvádìli do pohybu. Penízky, pøidìlené laskavým rodièi èi prarodièi se rychle spotøebovaly, pak skuteènì nezbývalo ne¾ se nechat najmout a toèit. Ne¾ pou» vypukla naplno, sazba byla pøíznivìjší: tøikrát toèit, jednou se svézt. Ve špièce u¾ pan majitel tak laskavý nebyl, norma byla tvrdší: pìtkrát toèit, jednou u¾ít toho nenapodobitelného letu vzduchem…


Mìl jsem i velké kamarády, na prvním místì místního kováøe. Byl to zá¾itek pøispìt k ¾áru ohništì šlapáním dmychadla, asi nevíte, ¾e kovadlina je hudební nástroj a údery kováøova kladiva i perlíku jeho tovaryše èi uènì (na toho jsem byl nejednou symbolicky povýšen) vyluzují nièím nenapodobitelné hudební kreace. Stanu-li se v pøíštím ¾ivotì hudebním skladatelem, urèitì napíšu koncert pro kovadlinu a orchestr.


Mohl bych ještì dlouho vyprávìt, ale co nesmím zapomenout, to byli konì! Ta nádherná ušlechtilá zvíøata, která se zapøahala do selských povozù, vzácnì tu a tam i do koèáru. A známí sedláci nám nejednou dovolili pøisednout a vzít do ruky opratì. Hijó, èehý, hot, prrr, to byly asi ty hlavní povely, k tomu lehké polechtání opratìmi, jejich pøita¾ení tu vlevo, tu vpravo, tu soubì¾nì s cílem pøibrzdit. Nejvìtší zá¾itek byly cesty koèárem do nedalekého mìsteèka, Nitry. V okam¾iku, kdy se kola zaèala pohybovat po asfaltu v Mostní ulici, zaznìla nenapodobitelná hudba, rytmika koòských kopyt na asfaltu, podlo¾ená tónem odvalujících se kol, to byla snad ta nejhezèí symfonie harmonie, pohybu, krásy.


Nemusíte souhlasit, ale tvrdím, ¾e naše dìtství, vlastnì nesmírnì skromné, bylo pøece jen o mnoho pùvabnìjší, zajímavìjší, ne¾ to dnešní doprovázené haldou hraèek, televizí, poèítaèovými hrami. Asi to bylo tím, ¾e jsme byli bytostnì spjati s pøírodou, pohltila, pøijala nás, byli jsme její souèástí.

Imrich Lencz

Další èlánky autora:

Zpívá celá rodina

Piknik na bøehu Bajkalu

Bajkal, buchty a moji pitomci

Dva basisté v base

Bajkalské etudy

Støípky z vojenského ¾ivota

Internet, web a senioøi 

Øeka mého ¾ivota

Sbohem pane profesore

Drobnùstky z dìtství

Pøedvánoèní výlet

Krávy a poèítaè

Co dovede Sitex