5. 4. 1835 - 8. 10. 1874
Jeho básnì byly zpìvné, ¾e se staly inspirací našim nejlepším skladatelùm, jeho souèasníkùm - Smetanovi, Dvoøákovi, Fibichovi a Bendlovi. Zdálo se skoro, jako by se psaly samy. Vìtšinou bývá dáván do urèitého protikladu se svým kolegou z redakce Národních listù, básníkem Janem Nerudou (1834 - 1891), jeho¾ poezie není tak plna lehkosti a optimismu jako Hálkova.
Vítìzslav Hálek, vlastním jménem Vincenc Hálek, se narodil 5. dubna 1835 v malé hospodì ve vsi Dolínek, která je dnes souèástí Odolena Vody. Rodný domek je na dalším obrázku. Hospodu mìli rodièe pouze pronajatou. Tatínek Josef Hálek pocházel z Rokycan i kdy¾ byl z bohaté rodiny, musel se velice otáèet, aby rodinu u¾ivil.
V letech 1841 a¾ 1842 bydleli Hálkovi v Zátvoru, kam chodil mladý Hálek i do obecné školy. V roce 1844 najal Hálkùv otec hospodu v Býškovicích, co¾ je dnes souèást Neratovic, a tam chodili hodnì nìmeètí formani. Tatínek nìmecky neumìl, tak byl malý Vincenc poslán „na handl“ do obce Jestøábí, aby se nauèil nìmecky. Není ovšem uvedeno v pramenech, do kterého Jestøábí - mohlo by to být i Jestøebí u Èeské Lípy.
Vrátil se domù v deseti letech, ale pan faráø, na kterého rodièe hodnì dali, jeho nìmèinu nepochválil a poradil rodièùm, aby ho poslali do školy do Prahy. Pøes to, ¾e rodièe byli zadlu¾ení, dali tedy syna na studie a doufali, ¾e se stane knìzem. A¾ do svého dvanáctého roku chodil Hálek do školy v tehdejším klášteøe u Trinitáøù, který stál poblí¾ nìkdejší Vyšší dívèí ve Vodièkovì ulici.
Pak se dostal na akademické gymnázium, kde ho nejvíce ovlivnili vlasteneètí profesoøi František Jan Svoboda (1778 - 1864), Václav Svatopluk Štulc (1814 - 1887), který byl pozdìji proboštem vyšehradské kapituly, Václav Kliment Klicpera (1792 - 1859) a krátce také Josef Franta Šumavský (1796 - 1857), který byl v roce 1848 krátkou dobu suplentem a vyuèoval na gymnáziu èeštinu. Na akademickém gymnáziu byl Hálek mezi r. 1847 a¾ 1855.
Hálek do té doby vùbec èeské knihy neznal. Ale i mezi studenty byli pùsobením profesorù vlastenci, kteøí si pùjèovali èeské knihy. A tak si je zaèal pùjèovat i Hálek a našel ve ètení potìšení. V kvartì se mu podaøilo napsat slohové cvièení, které dával profesor Štulc za vzor i v jiných tøídách - to ho povzbudilo k tomu, ¾e sám zaèal psát. Dokonce mìli studenti i školní èasopis „Varyto“, kam pøispívali i další ¾áci. Za nìjakou dobu sdru¾ili se studenti do vlasteneckého spolku. To však bylo zakázáno a bylo i velké vyšetøování, kdy¾ se to prozradilo.
Na gymnáziu se seznámil Hálek nejen s tehdejší èeskou literaturou, ale i literaturou jiných slovanských národù; studoval Shakespearova a Sofoklova dramata a spisy Homérovy. Divadlo Hálka v¾dy velice lákalo. Ještì za gymnaziálních studií mu vyšly dvì práce, velmi ovlivnìné básníkem Karlem Jaromírem Erbenem (1811 - 1870) „Nekøtìncova dušièka“ v Mikovcovì Lumíru a „Sejèek“ v èasopisu Zlaté klasy, který byl urèen mláde¾i.
Rodièe byli pøesvìdèeni, ¾e pùjde studovat teologii, ale on se rozhodl, ¾e bude studovat filozofii s cílem stát se støedoškolským profesorem. Po tomto jeho rozhodnutí mu rodièe odmítli jakoukoli podporu a vlastnì ho vydìdili. ®ivil se tedy na studiích podobnì jako mnoho dalších studentù - kondicemi. A tak se stal i domácím uèitelem v rodinì bohatého pra¾ského advokáta Mikuláše Horáèka (1799 - 1855), který mìl dceru Dorotku (+ 1907). Oba mladí lidé v sobì našli zalíbení. Ale ani studia filozofie Hálek nedokonèil, rozhodl se ¾ivit psaním, co¾ i rodina jeho vyvolené pøíliš neschvalovala.
Sám pracoval v redakci Národních listù v dnešní Opletalovì ulici, tehdejší Mariánské ulici. Národní listy byly zalo¾eny r. 1861 a Hálek zde pracoval spolu s Janem Nerudou (1834 - 1991) a mìl na starosti fejetony, pozdìji divadelní rubriku. Fejetonù napsal asi šest set. - Deset let pilnì pracoval, ne¾ dosáhl takového postavení, aby Dorotèini rodièe pøivolili ke svatbì.
Prvorozený syn Jiøí zemøel man¾elùm Hálkovým jako malinký, druhý syn Ivan (1872 - 1945) si u¾il otce jen krátce. Na dalším obrázku je paní Hálková se synem Ivanem.
Jeho prvotina z roku 1858 „Alfred“ byla ovlivnìna romantismem - pøedevším dílem lorda Byrona (1788 - 1824) „Manfred“ a básníkem Karlem Hynkem Máchou (1810 - 1836). Byla to veršovaná povídka - lyricko epická skladba na téma tragické lásky a zloèinu. Báseò byla velmi pøíznivì pøijata.
Ji¾ v roce 1857 pracoval na povídce s cikánskou tématikou „Bajrama“. V roce 1858 vyšly ještì povídky „Jiøík“ a „Pøívozník“ s vesnickou tématikou. Tohoto roku také spoluzakládal skupinu Májovcù, kteøí vycházeli z Máchova díla a ve stejném roce vydali almanach „Máj“. Na almanachu spolupracovali Jan Neruda, Karolina Svìtlá (1830 - 1899), Adolf Heyduk (1835 - 1923), Rudolf Mayer (1837 - 1865) a Václav Šolc (1838 - 1871).
V roce 1859 vyšla Hálkovi báseò „Mejrima a Husejn“, kde byl ovlivnìn pøedevším polskými romantiky Adamem Mickiewiczem (1798 - 1855) a Juliuszem S³owackim (1809 - 1849). Povídka byla z období bojù Albáncù proti Turkùm. Dokonce bylo Hálkovi po smrti vytýkáno, ¾e èerpal z Mickiewiczova „Konrada Wallenroda“. V islám nevìøící - d¾aur Hussejn se zamiluje do Mejrimy, ¾eny paši Mehmeda, vstoupí do jeho vojska a v rozhodné bitvì se vrátí ke svým a v bitvì zahyne spolu i s Mejrimou.
S orientálním námìtem byla z této doby ještì báseò o lásce a o svobodì „Krásná Lejla“. Pøíbìh byl urèitou parafrází biblického pøíbìhu tance Salome pøed králem Herodem, kdy si Salome za tanec vyprosila hlavu Jana Køtitele. I v tomto pøíbìhu krásná Lejla, získá svým tancem svobodu svého uvìznìného milého, který byl vzbouøencem proti králi.
V té dobì mu vycházely v èasopisech jednotlivé lyrické básnì, které byly obrazem jeho lásky a které byly pozdìji zaøazeny do sbírky „Veèerní písnì“. Básnì byly natolik zpìvné, ¾e inspirovaly tehdejší naše slavné skladatele k jejich zhudebnìní. Byl to pøedevším Bedøich Smetana „Veèerní písnì - pìt písní na slova Vítìzslava Hálka“ - „Kdo v zlaté struny zahrát zná“, „Hej jaká radost v kole“, „Mnì zdálo se, ¾es umøela“, „Nekamenujte proroky“, „Ze svých písní trùn ti udìlám“.
Ovšem pozdìji se ani „Veèerní písnì“ nevyhnuly velké kritice - bylo jim vytýkáno, ¾e jsou napodobeninou „Knihy písní“ (Buch der Lieder) Heinricha Heina (1797 - 1856) a ¾e proto prý vynikly, proto¾e v té dobì nemìl Hálek mezi èeskými básníky soupeøe. Z povídkové tvorby té doby jsou „Kováøovic Kaèenka“, „První láska“ a „Muzikant“, vìtšinou tragického zabarvení. Ve svých vesnických povídkách se nechal inspirovat ruským spisovatelem Ivanem Sergejevièem Turgenìvem (1818 - 1883).
Mezi roky 1854 a¾ 1861 vznikaly Hálkovy „Ballady a romance“, které byly vzpomínkou na dìtství, kdy se v Hálkovic hospodì zastavovali formani a vyprávìli pøíbìhy bájné i skuteèné. Z roku 1860 je Hálkovo drama „Careviè Alexej“, kde byl ovlivnìn Shakespearovým „Hamletem“ a dále „Záviš z Falkenštejna“, kde byl zase ovlivnìn Shakespearovým „Macbethem“.
V roce 1860 napsal Hálek ještì drama „Král Rudolf“ o Rudolfovi Habsburském (1552 - 1612), které se ale nikdy neprovozovalo. Z roku 1861 je povídka „Muzikantská Liduška“, kterou pøinutili rodièe ke sòatku s bohatým nápadníkem, ale ona jim od oltáøe utekla a zbláznila se. Svého milého muzikanta Toníka pak hledala na všech taneèních zábavách. V roce 1941 byla „Muzikantská Liduška“ zfilmována v re¾ii Martina Frièe (1902 - 1968) v hlavních rolích s Jiøinou Štìpnièkovou (1912 - 1985) jako Liduškou a Gustavem Nezvalem (1907 - 1998) jako Toníkem. Na rozdíl od Hálkovy pøedlohy skonèí Frièùv film uzdravením Lidušky.
Roku 1861 napsal Hálek román „Komediant“ s autobiografickými prvky, kde se rodièe zøekli svého syna, kdy¾ se proti jejich vùli rozhodl pro umìleckou dráhu. V románu vyjádøil i své názory na umìní. Ovšem názor na tento román není také pøíliš lichotivý; vìtšinou se kritici domnívají, ¾e román nebyl Hálkovou doménou. V r. 1862 napsal Hálek ještì povídku z Hané s tématem ¾árlivost - „Mariška“.
Z roku 1862 je Hálkova hra „Král Vukašin“, která mìla premiéru pøi otevøení Prozatimního divadla. Je to hra o srbském panovníkovi, který panoval ve 14. století v oblasti dnešní Makedonie. Pøi bitvì na Marici roku 1371 byla srbská armáda Turky rozprášena a král Vukašin i jeho bratr Jovan padli jako hrdinové. Hra je oslavou svobody.
V roce 1862 cestoval Hálek se spolumajitelem Národních listù Juliem Grégrem (1831 - 1896) na Slovensko po Tatrách, kde mu šlo dokonce u rozvodnìného Dunajce o ¾ivot. V roce 1863 pochází Hálkova hra o øímském politikovi Luciovi Sergiovi Catilinovi (108 pø.n.l. - 62 pø.n.l.), nazvaná „Sergius Catilina“. Dále napsal povídku „Náš dìdeèek“.
V roce 1865 cestoval na Balkán - pøes pohoøí Kras a¾ do Caøihradu (Istanbul) a¾ do Malé Asie a pøes Maïarsko zpátky. Z této cesty vzešla báseò „Èerný prapor“. Báseò obsahovala apoteózu na svobodu vlasti a s upomínky na „Hamleta“ a Záboje z „Rukopisu Královédvorského“.
V roce 1866 vyšla tragická povídka „U panských dveøí“ - o ¾enì, která se z bohaté paní stala ¾ebraèkou. - Napsal tohoto roku také drama „Amnon a Tamar“, o nìm¾ celkem nejsou zmínky. Z roku 1867 je povídka “Zapomenutý“ a opìt povídka s autobiografickými prvky „Domácí uèitel“.
V roce 1867 mìla Umìlecká beseda nìjaké finanèní problémy a nikdo nechtìl být jejím jednatelem. Vítìzslav Hálek se v této slo¾ité situaci pøihlásil a stal se jednatelem. Od tohoto roku do roku 1872 vydával také èasopis Kvìty.
V roce 1869 napsal Hálek báseò „Dìdicové Bílé Hory“, která vyšla a¾ v roce 1870, ale kritikové mìli pøipomínky k mno¾ství alegorií. Pøes to ale báseò inspirovala Antonína Dvoøáka (1841 - 1904) k napsání skladby (1872) pro smíšený orchestr a sbor, nazvané prostì „Hymnus“ (opus 14).
Svoje zá¾itky z cesty po Tatrách popsal Hálek v roce 1871 v povídce „Dìvèe z Tater“. V letech 1866 a¾ 1873 vycházely v Národních listech Hálkovy fejetony o pøírodì, které byly pøedchùdci jeho pozdìjších básní ze sbírky „V pøírodì“. Tyto fejetony byly pozdìji vydány nakladatelem Arthurem Novákem (1876 - 1959) jako „Pohádky z pøírody“.
V roce 1871 vyšla jedna z jeho povídek, která si vyslou¾ila chvály dokonce i v onom období po básníkovì smrti, kdy se s¾íravé kritiky urodilo a¾ pøíliš. Je to idyla, kde básník dokazuje, ¾e v chudé chaloupce je ¾ivot š»astnìjší ne¾ na bohatém statku. Podobná myšlenka je i obsahem další povídky z roku 1872 „Pod chudým stromem“. V roce 1872 publikoval v Národních listech fejeton „Gogola hledám“, kde vyjádøil pøání, aby èeská literatuta mìla podobnì jako ruská, spisovatele, který by dokázal odkrýt charakter èeského èlovìka tak, aby bylo mo¾né dobré vlastnosti pìstovat a špatných se zbavit. Volal po realismu v literatuøe.
Roku 1872 pøevzal a s Nerudou redigoval èasopis Lumír, který pøejmenovali na Zlatou Prahu. Mezi roku 1872 a¾ 1874 vznikaly básnì, které pozdìji vyšly ve sbírce „V pøírodì“, kde Hálek vyzpíval svou radost z pobytu v pøírodì a byly hlavnì vzpomínkou na jeho dìtství na Mìlnicku. Zde se také projevilo Hálkovo krédo o dùle¾itosti pøírody: „Co s pøírodou je v neshodì, má smrti znak ji¾ na svém èele.“ Básnì byly opìt tak zpìvné, ¾e je v roce 1882 zhudebnil Antonín Dvoøák ve stejnojmenném díle jako cyklus smíšených sborù (opus 63). I Zdenìk Fibich (1850 - 1900) z nich èerpal.
Z roku 1873 je povídka „Na výminku“, kde se Hálek zabývá otázkou vztahu dìtí ke starým rodièùm. V roce 1873 Hálek napsal „Epištoly k našemu studentstvu“, které vyšly v Národních listech byly pobídkou k vìtšímu vlastenectví.
Z roku 1874 je povídka „Pod pustým kopcem“ o pyšném sedlákovi a jeho synovi, který má moderní názory. Další povídkou je „Poldík Rumaø“ o dobrosrdeèném èlovìku, který vychovává syna ¾eny, kterou mìl kdysi rád. V roce 1874 vyšla také povídka „Študent“ Kvoch“ o èlovìku, který se pokoušel studovat, ale v poslední tøídì propadl. Odešel do kláštera k františkánùm. Ale i odtamtud utekl, proto¾e miloval krásnou Evièku. Zaèali spolu hospodaøit, on se zabýval koòmi, kterým rozumìl. Ale kdy¾ se jeho sestra vdala, musel se ze statku, kde bydlel, vystìhovat, proto¾e statek patøil sestøe - a konì prodat. Stále vzpomínal na své spolu¾áky, kteøí to nìkam dotáhli a kteøí ho mìli rádi. Zvali ho k sobì, chtìli mu pomoci, on se ale stydìl jakoukoli pomoc pøijmout. Nakonec zaèal i pít. Kdy¾ za ním jeho spolu¾áci pøijeli, zrovna ho vylovili mrtvého z øeky.
V záøí 1874 odjel Hálek na nìkolikadenní cestu do Krkonoš. Promokl a nachladil se tam, ¾e 8. øíjna 1874 na zápal plic a zánìt pohrudnice zemøel v Praze v Palackého ulici è. 5, nedlouho pøed druhými narozeninami svého syna. Pochován byl na Vyšehradì.
Po jeho smrti byla vydána sbírka „Pohádky z naší vesnice“ - pøíbìhy a balady z jeho rodného kraje. V jeho pozùstalosti zùstalo nedokonèené drama „Jiøí z Podìbrad“.
Jeho man¾elka se po jeho smrti odstìhovala se synem na Nymbursko. Ivan Hálek vystudoval lékaøství, a proto¾e mìl rozdílný názor v dobì tzv. „hilsneriády“, ne¾ jeho strýc a poruèník, hájil toti¾ názor Masarykùv, rozešel se strýcem a odešel pak jako lékaø na Slovensko, nejdøíve do Èadci, pak do ®iliny, kam se za ním pøestìhovala i maminka a kde zalo¾il nemocnici a stal se velmi oblíbeným. Spoluzakládal také Èervený køí¾ na Slovensku. Maminka mu tam zemøela a byla pochována v ®ilinì.
V dobì druhé svìtové války byl Ivan Hálek propuštìn ze státních slu¾eb a musel se ze Slovenska vystìhovat. Zemøel pøed koncem války. Jeho dcera Elena Hálková byla hereèka. Dvì z pravnuèek slavného básníka jsou hereèka Jana Štìpánková a novináøka Kateøina Nešlehová.
Jak u¾ bylo uvedeno - asi dvacet let po Hálkovì smrti se velice rozšíøila kritika jeho díla. Mo¾ná to bylo zpùsobeno právì tím, ¾e a¾ po Nerudovì smrti zaèal být oceòován Jan Neruda, na rozdíl doby za ¾ivota obou básníkù, kdy byl Hálek pova¾ován za miláèka národa, dítì štìstìny. Zajímavé ovšem je, ¾e velkým Hálkovým kritikem byl básník Josef Svatopluk Machar (1864 - 1942), který byl pøítelem Ivana Hálka.
Po Hálkovì smrti mu právì byly vyèítány nejvíce jeho pøekotnost, stálá vzrušenost, které však naopak napomáhaly jeho práci organizaèní. Proto¾e pokud zjistíme, o které spolky se zajímal, musel být ve své dobì duší pra¾ského kulturního ¾ivota. A¾ zase v první polovinì dvacátého století došlo opìt Hálkovo dílo ocenìní.
Pomníky Vítìzslava Hálka jsou v Dolínku, na pra¾ské Zbraslavi s plaketou od Josefa Václava Myslbeka (1848 - 1922) z roku 1876 a na Karlovì námìstí v Praze z roku 1881 od sochaøe Bohuslava Schnircha (1845 - 1901). Ulice, po Hálkovi pojmenované, jsou v mnohých našich mìstech a obcích.
1874 na zápal plic a zánìt pohrudnice zemøel v Praze v Palackého ulici è. 5, nedlouho pøed druhými narozeninami svého syna. Pochován byl na Vyšehradì.
