23. dubna 1775 - 19. prosinec 1851
J. M. William Turner byl anglický romantický malíø. Jeho ¾ivot a dílo jsou podobné jinému jeho vrstevníkovi, a to nìmeckému malíøi Casparu Friedrichovi Davidovi. Je to skuteènì velmi pøekvapující. Narodili se zhruba tøi ètvrti roku po sobì, oba prošli v dìtství zkušeností smrti v rodinì, oba trpìli tì¾kými depresemi, oba se zajímali o osobu a dílo Johanna Wolfganga Goetha. Ke konci ¾ivota se oba stali podivíny. Oba milovali a malovali øádìní ¾ivlù a vyhledávali situace, kdy se ocitli uprostøed nìjaké bouøky apod. Turner maloval více rùzné námoøní katastrofy.
Po prostudování ¾ivotopisu tohoto umìlce mì tak mimochodem napadlo, jak by pøi své povaze mohl tvoøit, ba vùbec existovat v dobì, jako je dnešní. Kdy¾ ka¾dý trochu známìjší èlovìk je pod drobnohledem bulváru. Jeho vrchní slupka navenek nedovolovala dostat se mu „pod kù¾i“. Ale tím víc vnitønì musel trpìt! Nebyl vùbec pøizpùsobivým èlovìkem, neumo¾òoval svému okolí, aby se stalo èástí jeho ¾ivota. Sám ale nestál o to, aby se mu okolní svìt pøíliš vmìšoval do jeho vnitøního svìta. Jen nìkdy nìco z nìj ukázal ve svých dílech.
Rùzní ¾ivotopisci se pokoušejí jeho pohnutky dešifrovat.
William Turner vycházel z významných obrazù barokních holandských mistrù – krajin Jacoba van Ruisdaela (1628–1682), z obrazù otce (asi 1611–1693) i syna Willemma van der Velde (1633–1707), kteøí malovali moøe a lodì. Inspirovala ho také hra svìtel na obrazech krajin francouzského krajináøe Clauda Lorraina (1600–1682). Maloval rovnì¾ akvarely, v èem¾ dosáhl mistrovství, a byl i grafikem i nároèných grafických technik, napøíklad mezzotinty. Byl jedním z mála umìlcù, který byl uznáván u¾ za svého ¾ivota, a prvních výstav se zúèastnil u¾ v mládí.
Krajináøství 17. století pøevedl a¾ k modernímu malíøství, právì s onou hrou svìtla a stínu, kterou ve svých dílech objevili holandští malíøi figurálních výjevù a kterou pozdìji uplatòovali impresionisté. Je uznáván jako nejvìtší anglický krajináø devatenáctého století.
Byl úèastníkem vrcholu romantické tvorby s poukázáním na dramatický moment. Aby dosáhl právì tìchto dramatických úèinkù, pou¾íval nezvyklé formy – vedle štìtcù maloval i svými prsty a pokud potøeboval silnìjší vrstvu barvy, efektu dosáhl vyškrábnutím barvy buï koncem štìtce, nebo dokonce svým dlouhým nehtem na ukazováku.
Byl jedním z prvních, který v romantické krajinì uvedl na scénu i moderní stroj.
Na rozdíl od pozdìjších prerafaelitù se k renesanènímu malíøství a k Rafaelu Santimu (148–1520) hlásil a uctíval svého uèitele - portrétistu Joshuu Reynoldse (1723–1792).
Joseph Mallord William Turner, jak se píše celé jeho jméno, se narodil pravdìpodobnì 23. dubna 1775 v trhovské londýnské ètvrti Coventgarden v ulici Maiden Lane è. 21. Místo jeho narození nepatøilo k „dobré adrese“, spíše naopak - úzká, temná ulièka… prý „Maiden“ znamenalo prostitutky, které zde mìly své kšefty. Jeho otec William Gay Turner (1738–1829) zde mìl provozovnu své ¾ivnosti – a v bytì nad ní se William narodil. Jeho tatínek, pocházející z Devonshiru, byl parukáø. Pozdìji, kdy¾ móda paruk skonèila, byl holièem. Maminka Mary Mallord (1739–1809), rozená Marshall, byla dcerou øezníka. Datum narození se odvozuje od toho, ¾e malíø se nìkdy zmínil, ¾e se narodil na den anglické oslavy svátku svatého Jiøí a ve stejný den jako slavný dramatik William Shakespeare. Pokøtìn ale byl a¾ 14. kvìtna.
Mìl mladší sestru, její jméno se uvádí buï jako Helen nebo Mary Ann (1778–1783). Jeho sestøièka zemøela ani ne pìtiletá, co¾ je spojováno s tím, ¾e Mary Mallord Turner zaèala trpìt tì¾kými depresemi. Nìkteré prameny uvádìjí smrt sestry a¾ v roce 1786. V roce 1785 pobýval William, jak mu øíkali, v Bredfordu, západnì od Londýna, u strýce z matèiny strany, který tam byl øezníkem. Zde v malém mìsteèku na bøezích Tem¾e také chodil do školy. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e pøíèinou jeho pobytu u strýce byla právì matèina pokraèující duševní choroba. V Bredfordu zaèal vybarvovat vlastní kopie grafických rytin z knihy „Malebné výjevy z Anglie a Walesu“ (Picturesque Views of England and Wales) od Henryho Boswella, èím¾ dokonce vydìlal své první peníze.
O dalším jeho vzdìlání je zmínka, ¾e v roce 1786 chodil do internátní školy v Margate na jihovýchodním pobøe¾í Anglie, kde bydleli další jeho pøíbuzní, zabývající se obchodem s rybami. Z toho vznikla jeho pozdìjší záliba v rybaøení. - Zde také hodnì kreslil a maloval. Jeho tatínek dával jeho výkresy za výlohu svého parukáøství. William kreslil dokonce obrázky na pøání bohatších zákazníkù a v roce 1788 pracoval jako kresliè pro rùzné architekty, vèetnì Thomase Maltona mladšího (1748–1824), k jeho¾ nejvýznamnìjším ¾ákùm, vedle svého pøítele i rivala, malíøe a grafika Thomase Girtina (1775–1801), patøil. Malton byl skvìlým zobrazovatelem architektonických skvostù a mistrem perspektivní malby. Dále William pracoval pro architekta Jamese Wyatta (1746–1813) a Josepha Bonomiho staršího (1739–1808), italského architekta, èinného v Londýnì.
V roce 1789 ¾il krátce v Sunningwellu, ji¾nì od Oxfordu - opìt u strýce, který u¾ byl v dùchodu. Z této doby se vystavuje jeho skicák, plný tu¾kových kreseb a akvarelù z oxfordského okolí. Kdy¾ bylo Williamovi Turnerovi ètrnáct let, vstoupil do pøípravky na studium malby v Královské akademii umìní a pøipravoval se na pøijímací zkoušku. Byl pøijat v roce 1790 na pøímluvu výše uvedeného Sira Joshuy Reynoldse, prvního øeditele této školy. Z poèátku mìl zájem o architekturu a studoval kreslení u architekta Thomase Hardwicka (1752–1829). U¾ v roce 1790, jako patnáctiletý vystavoval na letní výstavì, kterou Královská akademie poøádala, svùj první obraz „Vyhlídka z arcibiskupského paláce v Lambethu“. Perspektivou na tomto obrazu dìlal èest svému prvnímu uèiteli – Maltonovi.
Vyhlídka z arcibiskupského paláce v Lambethu
Pøíští rok na této výstavì vystavoval další dva akvarelové obrazy, pøi èem¾ se poèet vystavovaných obrazù ka¾dý rok zvyšoval. V roce 1891 bydlel nìjakou dobu u pøítele svého otce, jakéhosi Johna Narrawaye v Bristolu. I tam pilnì kreslil okolí a nakreslil pro rodinu Narrawayových i jeden z mála svých autoportrétù.
V roce 1792 zemøel vlivný a vlídný Turnerùv uèitel Reynolds a Turnerovi nastaly starosti, spojené s tì¾kým stavem jeho matky. Vystavoval dva akvarely. V roce 1993 byl odmìnìn od Spoleènosti umìní (Society of Arts) jednou z jejich cen, velkou Støíbrnou paletou. Spolu se spolu¾ákem Thomasem Girtinem poøádali malíøské výlety. To byl zaèátek jeho cestovatelské „mánie“. Hodnì ze svých cest konal pìšky.
Zaèal také zkoušet olejovou techniku malby a grafiku. Seznámil se s osobním lékaøem krále Jiøího III. Thomasem Monrem (1759–1833), který byl velkým sbìratelem umìleckých pøedmìtù. Ale byl také øeditelem londýnského ústavu pro duševnì choré – Bedlamu.
V roce 1794 William vystavoval na výstavì Královské akademie u¾ pìt akvarelù. Èasopis pro grafiku „Magazín mìdirytin“ (Copper Plate Magazine) u nìj objednal nìkolik rytin, co¾ byla jeho první grafická zakázka. Jednou z tìchto rytin bylo zobrazení mìsteèka Chepstow ve Walesu. Zaèal také vyuèovat studenty mìdirytectví. U doktora Monroa a pro nìj, spolu s jinými umìlci, dìlal kopie mistrovských grafických listù – uvìdomme si, ¾e tehdy pøíliš reprodukèních technik nebylo.
V roce 1795 dostal zakázku na grafiku, kvùli které navštívil ji¾ní Wales a ostrov Wight ji¾nì od Anglie. Získával na popularitì a mìl dost pøíznivcù z øad šlechticù. Jedním z tehdy nejvýznamnìjších byl Sir Richard Colt Hoare (1758–1838), nadšenec pro umìní, sbìratel a archeolog. V této dobì se zaèal mìnit Turnerùv styl – pøecházel z uhlazených „klasických“ obrazù ke svému „impresionistickému“ zpùsobu, plnému svìtla.
Za svých studií maloval hlavnì akvarely; první olej je a¾ z roku 1796, a sice „Rybáøi na moøi blízko Needles“ (Fishermen at Sea off the Needles), co¾ bylo romantické zákoutí z ostrova Wightu se špièatými skalami v moøi („needles“ = jehly). Zaèaly vznikat spousty obrazù s moøskými nebo pøímoøskými motivy, lodìmi apod.
V roce 1797 vystavoval u¾ dva oleje a ètyøi akvarely. Vyjel si na delší výlet na sever do Yorkshire a Northumberlandu a zde se seznámil s Walterem Ramsdenen Fawkesem (1769–1825), místním statkáøem, spisovatelem a úspìšným politikem, se kterým se spøátelil.
V roce 1798 se neúspìšnì zúèastnil soutì¾e o mimoøádné èlenství v Královské akademii, co¾ se mu podaøilo a¾ o rok pozdìji. Tehdy se nadchl pro díla francouzských klasikù Nicolase Poussina (1594–1665) a Claude Lorraina, jak u¾ bylo uvedeno výše.
Nepodaøilo se mi zjistit, od kdy trvalo Turnerovo pøátelství s man¾eli Danbyovými. John Danby (1757–1798) byl sbormistr, skladatel sborových zpìvù a uèitel hudby. Jeho konèetiny zaèaly ochrnovat; jeho pøátelé, aby mu pomohli, uspoøádali benefièní koncert – a on pøi tomto koncertì v kvìtnu 1798 zemøel.
Po jeho smrti zaèal mít Turner pomìr s jeho vdovou Sarah Danby (1766–1861). Poøídil si byt v Harley Street 64, ale nepou¾íval ho jako byt k bydlení; byla to spíš galerie. S paní Sarah se ani neo¾enil, ani s ní nebydlel. Mo¾ná tím, ¾e byla starší, mu nahrazovala svým zpùsobem matku.
V roce 1799 byli toti¾ oba Turnerové nuceni dát maminku Mary Mallord do ústavu. Podle nynìjších odhadù trpìla prý schizofrenií. Nejdøíve to byla nemocnice svatého Lukáše v Old Street, a kdy¾ se tam její zdraví nezlepšilo, museli ji dát do nechvalnì známého, „historického“ blázince Bedlamu (Bethlehem Hospital), kde byl øeditelem Turnerùv mecenáš, doktor Monro. Ten se musel dokonce po nìjaké dobì svého místa vzdát, proto¾e ve tøicátých letech propukl skandál kvùli krutému zacházení s pacienty.
Turner ani jeho otec matku nikdy u¾ nenavštívili. Pravdìpodobnì se William bál, aby to neohrozilo jeho kariéru, mo¾ná i se bál trochu oprávnìnì toho, aby neonemocnìl také. Bylo toti¾ známo, ¾e míval záchvaty nekontrolovatelného vzteku. Mìl velmi rozporuplné vlastnosti. Mluvil prý málo, vyjadøoval se hlavnì svými obrazy. Hlas mìl hluboký, zastøený, plný citu. Nìkdy nechtìnì utrousil nìjaký vtip. Proto¾e v dìtství za¾il málo lásky, a spíš ho vyu¾ívali, šlo mu prý v dospìlosti hodnì o zisk. Byl neotesaný a náladový. Na druhé stranì nikdy neøíkal nic špatného o umìlcích, všemo¾nì je podporoval a pamatoval na nì i bohatým odkazem.
Koncem devadesátých let prodal Turner nìkteré své obrazy za hodnì penìz. Kolem roku 1800 pracoval u nìj asistent, jakýsi Sebastian Grandi, který mu mìl pøipravovat barvy pro jeho olejové malby. U¾íval pro jejich pøípravu zvláštní, „smradlavý“ proces. Vzal skopové no¾ièky, nahrubo je roztloukl a vaøil je, dokud je nezbavil loje. Pak je dal do kelímku, ¾íhal je a pak je rozemlel na prášek. Prášek se smíchal s barvou a pou¾íval ji na hrubé kontury obrazu podle Turnerova návrhu. Celkový efekt byl, ¾e vrchní barva, kterou maloval u¾ Turner, se ukázala mnohem ¾ivìjší.
V roce 1800 vystavoval slavnou olejomalbu „Pátá rána egyptská“ (The Fifth Plague of Egypt), ale také obraz, jím¾ svá studia na Královské akademii dokonèil – „Zámek Dolbadern“ (Dolbadarn Castle).
Jeho obrazy z té doby byly tmavé, ponuré, a¾ zlovìstné. Své obrazy prodával pomìrnì draze. Cestoval a maloval ve Skotsku.
V jeho ¾ivotì nastaly dvì dùle¾ité zmìny v roce 1801. Jednak se paní Danby narodila dcera Evelina Danby (1801–1874, o ní¾ se pøedpokládá, ¾e byla jeho dcerou, a jednak jeho otec po odchodu do penze zavøel své holièství a zaèal pracovat v synovì ateliéru.
Bøezen roku 1802 pøinesl doèasnou mo¾nost cestování v dùsledku uzavøení míru mezi Francií a Anglií ve francouzském Amiensu. Turner s pøáteli se okam¾itì odebrali na kontinent. Podívali se do švýcarských Alp, ale hlavnì smìøovali do Paøí¾e, kde byly po Velké francouzské revoluci znovu otevøeny sbírky Louvru. Byly rozšíøeny o bývalé královské a šlechtické sbírky Francie, Itálie a Rakouska.
Tehdy ho potkal zármutek – zemøel na astma nebo srdeèní potí¾e jeho pøítel Thomas Girtin. Ale na druhé stranì si Turner uvìdomil, jaký to byl konkurent, proto¾e po jeho smrti prohlásil: „Kdyby Tom Girtin ¾il, musel bych já hladovìt.“ Tì¾ko øíci, byla-li to pochvala pro pøítele nebo konstatování urèité skuteènosti.
Tohoto roku se Turner doèkal, jako sedmadvacetiletý, vytou¾eného øádného èlenství Královské akademie a pøíští rok byl i èlenem komise, která vybírala obrazy pro souèasnou výstavu Královské akademie. Namaloval pùsobivý obraz „Vrak lodi, záchrana“ (Shipwreck, the Rescue).
Z cesty na kontinent napøíklad vznikl v roce 1803 obraz „Slavnost otevøení vinice Mâconu“ (The Festival of the Opening of the Vintage at Mâcon). Obnovení války pøinutilo Turnera cestovat zas pouze po Británii. V jeho vlastní galerii v Harley Street byl hodnì èinný i jeho otec. Øíkalo se ale, ¾e William „šmíroval“ potenciální zákazníky špehýrkou a kreslil si náèrtky jejich podob.
V roce 1804 Williamova matka v blázinci zemøela. Mír s Francií dlouho netrval, proto¾e Napoleon chtìl dobýt Velkou Británii a potøeboval zlomit její námoøní sílu, co¾ se mu v bitvì u Trafalgaru v roce 1805 nepodaøilo. Turner zobrazil tuto událost, pøi ní¾ na lodi Victoria zahynul britský velitel, admirál Horatio Nelson (1758–1805), svým obrazem „Bitva u Trafalgaru pozorovaná od úponù vratiplachty na pravoboku lodi Victory“ (The Battle of Trafalgar, as seen from the mizzen starboard shrouds of the Victory).
Bitva u Trafalgaru
V letech 1805 a¾ 1806 pobýval Turner v Isleworthu na pøedmìstí Londýna a maloval okolí Tem¾e, a to nejen ze bøehu, ale i ze svého vlastního èlunu. Potom se pøestìhoval do západního Londýna, do Hammersmithu.
V roce 1807 se tento mistr zobrazování perspektivy stal jejím profesorem na Královské akademii. Tehdy vytvoøil a vydal první èást své „Knihy studií“ (Liber studiorum), na ní¾ pracoval a¾ do roku 1819, v ní¾ vytvoøil sedmdesát tiskù, a kterou vystavoval ve své galerii. Rozdìlil si námìry takto: pastorální, moøské, horské, historické, architektonické a pastorálnì-epické. Inspiroval se u svého vzoru Clauda Lorraina, který mìl podobnou sbírku svých tiskù, nazvanou „Kniha pravdy“ (Liber veritas), co¾ byl jakýsi malíøùv katalog.
Jeho styl ale pøes úspìchy nevyhovoval všem. Napøíklad dva malíøi, nikoliv anglického pùvodu, usedlí v Londýnì – Švýcar John Henry Fuseli (1741–1833) a Amerièan Benjamin West (1738–1820) – kritizovali jeho dílo pro nedokonèenost. Jeho styky s vysoce postavenými èleny Královské akademie zaèaly také vá¾nì upadat…
V letech 1808 a¾ 1809 pobýval èasto u svého pøíznivce lorda Georga Egremonta (1751–1837) v Petworthu na jihu Anglie a také navštívil Waltera Fawkese ve Farmley v yorkshirském hrabství. Paní Danby s dìtmi i ze svého man¾elství se pøestìhovala do Harley Street a v té dobì s ní byla i její neteø Hannah Danby (1803–1870), která se pozdìji stala Turnerovou pomocnicí a starala se o udr¾ování a evidenci jeho grafických desek, co¾ dìlala a¾ do konce jeho ¾ivota. Nìkteré prameny oznaèují její èinnost pouze jako „hospodynì“, co¾ je ponìkud jiná èinnost. V létì 1810 se opìt stìhoval – tentokrát nedaleko od Harley Street do Queen Ann Street West è. 47.
V létì navštívil opìt Fawkese a zde vznikla významná malba „Snìhová bouøe, Hannibal a jeho armáda pøekraèují Alpy“ (Snow Storm, Hannibal and his Army Crossing the Alps). Malba vznikla pod dojmy pøi výhledu na nedaleký chevinský høeben s bouøkovými mraky nad ním. Fawkesùv syn pozdìji popisoval, jak byl malíø zcela unesen a pohlcen svým nápadem slíbil, ¾e do dvou let svìdci toho výjevu onu bouøku i s Hannibalem uvidí.
Hannibal a jeho armáda pøekraèují Alpy
V roce 1811 zaèal pøednášet perspektivu. Proto¾e si pøál, aby jeho pøednášky byly dokonalé, ètyøi roky si dìlal pøípravu. Jeho pøednášky byly netrpìlivì oèekávány, ale proto¾e pøednášel dost zmatenì, nebyl jejich úspìch valný, alespoò ze zaèátku. Tohoto roku pøišla na svìt jeho „snad“ druhá dcera Georgina Danby (1811–1843). Nenašla jsem ale, kdy jeho vztah s paní Danby skonèil. Turner se o obì dìti nezajímal…
Malíø byl velice nadšen básní lorda Byrona (1788–1824) „Childe Haroldova pou»“ (Childe Harold´s Pilgrimage), která zaèala vycházet v roce 1812. Obrázek k ní ale namaloval a¾ v roce 1823. V této dobì ovlivnila hlavnì Turnerovy cestovní plány – plánoval nìkteré cesty v souvislosti s ní. Odjel z Londýna do Cornwallu a kreslil okolí. Roku 1812 opìt otevøel svou galerii, vystavoval v ní nové obrazy a pokraèoval u¾ desátým dílem „Liber Studiorum“.
Zaèal pro sebe a svého otce budovat venkovský azyl v Twickenhamu, který je nyní nazýván Sandycombe Lodge, døíve se jmenoval Solus Lodge, mo¾ná by se to dalo pøelo¾it i jako Samotáøovo doupì.
Sandycombe Lodge
Zaèal trpìt záchvaty za¾ívacích potí¾í. V roce 1813 se pøestìhoval s otcem do Salus Lodge a vydal se s novináøem Cyrem Reddingem (1785–1870) a s malíøem Charlesem Lockem Eastlakem (1793–1865) na toulky po Devonu.
Avšak v Londýnì se vlivný znalec jeho díla Sir George Beaumont (1753–1827) velmi anga¾oval v jeho kritice a hanì. To zpùsobilo, ¾e Turner ztratil nìkteré své šlechtické mecenáše a nacházel obdivovatele spíš ve støední tøídì.
Roku 1814 vznikla olejomalba „Dido a Aeneas“, která byla znaènì ovlivnìna Lorrainovými díly. Turner se stal spoluzakladatelem podpùrného „Všeobecného dobroèinného spolku umìlcù“ (Artist´s General Benevolent Institution), který pak po dlouhá léta podporoval. Vrátil se k svým prvním pracím, které kdysi kopíroval – inspirovalo ho to k èemusi podobnému - koloroval a maloval rùzné veduty „Malebné pohledy z ji¾ního pobøe¾í Anglie“ (Picturesque Views of the Southern Coast of England ), urèené pro knihu, kterou pak vyrýval londýnský rytec George Cooke (1781–1834). Pozdìji byl jeho rytcem také Georgùv bratr William Bernard Cooke (1778–1875).
Vrátil se pøíštího roku opìt k oblíbenému „kartaginskému“ období a namaloval obraz „Didó budující Kartágo“ (Dido Building Carthage). Byla mu za nìj nabídnuta obrovská suma pìti tisíc guinejí, co¾ by pravdìpodobnì na dnešní pomìry bylo asi ètyøi sta dvacet tisíc liber. Obraz Turner nikdy neprodal a odkázal ho britským národùm.
Hned, jak byl po bitvì u Waterloo uzavøen mír, vydal se Turner na cesty. Obraz „Výbuch Vesuvu“ (Vesuvius in Eruption) namaloval se hrou svìtla stínù v roce 1817 podle skic, obrazù a námìtù jiných malíøù.
Vydal se opìt na pevninu a navštívil bitevní pole ve Waterloo a dal se dál Porýním. Dìlal mnohé obrázky a skici; mnoho z nich zakoupil jeho pøítel Fawkes. Zabýval se v té dobì mo¾ností vybudování domu v Twickenhamu pro nuzné umìlce, který by byl financován z dobrovolných sbírek, ale bohatí právníci svými námitkami jeho návrh zcela rozcupovali. Stal se tedy pøíštího roku aspoò pøedsedou a pokladníkem „Všeobecného dobroèinného spolku umìlcù“. Také se v roce 1818 vydal do Skotska, aby naèrtl obrázky pro rytiny do kní¾ky „Místní skotské staro¾itnosti“ (The Provinciál Antiquities of Scotland) od Sira Waltera Scotta (1771–1832). Po návratu do Londýna pracoval v radì Královské akademie.
Roku 1819 pøedstavil šedesát svých akvarelù v londýnském sídle svého pøítele a patrona Fawkese. Dostal také objednávku na deset akvarelù pro kní¾ku „Malebná cesta o Itálii“ (Picturesque Tour of Italy) od anglického architekta Jamese Hakewilla (1778–1843), který vydával publikace z oboru architektury. - Vydal se tedy v roce 1819 do Itálie. Výsledkem byl obraz, který vystavil pøíští rok „Øím z Vatikánu“ (Rome from the Vatican).
Jen tak mimochodem Turnerovi ¾ivotopisci sdìlují, ¾e v roce 1820 zemøel Turnerùv strýc William Marshall a zanechal jemu a jeho bratranci nemovitost ve Wappingu na londýnském pøedmìstí. Podle dokladù je zøejmé, ¾e Turner byl odpovìdný za placení podílu své tetì Mary.
Pøíští dva roky maloval, dìlal grafiku, vyuèoval perspektivu. V roce 1822 doufal v objednávku z královského dvora a odjel do Skotska, kde zrovna král Jiøí IV. (1762–1830) zahajoval své vládnutí ve Skotsku. Turner udìlal nìjaké skici královských slavností, ale díla nebyla dokonèená. Za Turnerova ¾ivota ho britské královské hlavy pova¾ovaly za ponìkud potrhlého. Pouze jediný obraz byl královskou rodinou pøijat, a to „Bitva u Trafalgaru“ pro tehdejší Starou námoøní akademii (Old Naval College) v Greenwichi.
Bylo to období, kdy velmi studoval obrazy vlámského barokního mistra Petera Paula Rubense 1577–1640). Také pomáhal zakládat Athéneum (Aethnaeum Club), které existuje dodnes, a které bylo zamýšleno jako místo setkávání vìdcù, umìlcù a literátù s jejich pøáteli a pøíznivci. V roce 1824 byla zalo¾ena Britská národní galerie obrazù (British National Gallery of Pictures) a Turner byl èlenem jedné z komisí, která hledala pro tuto instituci nejvhodnìjší umístìní. Byl na návštìvì u Waltera Fawkese a cestoval po Belgii, Lucembursku, Nìmecku a v severní Francii.
V první polovinì roku 1825 cestoval ještì po Nizozemí a v Porýní. Jinak to byl smutný rok: Fawkes zemøel a otcovo zdraví se natolik zhoršilo, ¾e se museli spolu pøestìhovat ze Sandycombe do Queen Anne Street ve Westminsteru. V letech 1824 a¾ 1826 pracoval na tiscích, které sám nikdy neuveøejnil – byly to výše uvedené mezzotinty, jim¾ se nyní øíká „Malá kniha“ (Little Liber).
Roku 1826 byl opìt v severní Francii. Došlo k roztr¾ce s jeho rytce W. B. Cookem, zaèal tedy zadávat práce jiným grafikùm. Oblíbil si pou¾ívání ¾luté barvy, zøejmì chtìl na svých obrazech zdùraznit slunce a svìtlo, ale kritika takto namalované obrazy hanìla, ¾e to je jako „¾lutá zimnice“. Slunce Turner toti¾ nazýval „nejsmavìjší“ a „nejèestnìjší ze všech bytostí“.
Musel z dùvodu otcovy nemoci ponìkud omezit svoje pøednášky o perspektivì. Cestoval podle objednávek svých zákazníkù po nìkolika místech ji¾ní Anglie. V roce 1828 navštívil s malíøem Eastlakem opìt Itálii, a sice Øím, a v roce 1829 se vrátil k jednomu nezpracovanému námìtu, kterým se zabýval u¾ na zaèátku století, a namaloval obraz Odysseus vysmívající se Polyfémovi“ (Ulysses Doriding Polyphemus).
Z Øíma se vracel zaèátkem roku 1829 a jeho koèár mìl nehodu v prùsmyku Mont Cenis Pass v Savojsku. Byl to prùsmyk, o nìm¾ existovala domnìnka, ¾e právì tudy procházel kdysi kartaginský Hannibal pøes Alpy. Turner nehodu svého koèáru zachytil na obraze „Prùjezd Mont Cenisem“ (Passage of Mont Cenis). V létì navštívil Paøí¾, Normandii a Bretaò.
Toho roku v záøí jej postihla pro nìj nejvìtší ¾ivotní ztráta – zemøel mu otec. Od té doby trpìl záchvaty depresí. Naprosto zdrcený se zaèal zabývat svojí poslední vùlí. I kdy¾ dùvod tohoto poèínání mohl být ještì jeden – v Anglii øádila cholera. ®ivotopisci také uvádìjí, ¾e byl pravdìpodobnì také hypochondr. – Namaloval napøíklad obraz „Smrt na bílém koni“ (Death on a Pale Horse) podle Jezdce z Apokalypsy.
Také namaloval obraz „Pohøeb Sira Thomase Lawrencea“ (Funeral of Sir Thomas Lawrence); Lawrence byl anglický malíø (1769–1830) a tehdejší prezident Královské akademie.
Èásteènì se pøestìhoval do penzionu Sophie Caroline Booth do Margate, které bylo v té dobì módním letoviskem. Pan Boote byl místním lodníkem a pøevozníkem a Turner se s ním èasto plavil. Uvádí se, ¾e i kdy¾ vodu a moøe velice miloval, trpìl moøskou nemocí. V létì roku 1830 cestoval do Holandska. Nìkteré jeho tehdejší obrazy byly ovlivnìny malbami holandského malíøe Rembrandta (1606–1669).
Po neshodách mezi umìlci, o tom, jak vyu¾ít darù, rezignoval ze svých funkcí ve Všeobecném dobroèinném spolku umìlcù. Zùstal zapojen asi jen do èinností Královské akademie; byl revizorem jejích úètù. V tomto roce mìla velký úspìch báseò „Itálie“ jednoho s tehdy nejslavnìjších anglických básníkù Samuela Rogerse (1763–1855), kterou z èásti Turner ilustroval. V roce 1832 cestoval po Napoleonových stopách, aby mohl ilustrovat Scottùv „Napoleonùv ¾ivot“ (Life of Napoleon), ovšem osud pøípadných ilustrací je nejasný.
Jeho ka¾doroèní zahranièní cesty mìly zajímavou organizaci. Nìkteøí jeho spoleèníci ho doprovázeli zprostøedkovanì, jeho cesty byly svým zpùsobem cestovní kanceláøí. Ètenáøi mìli také mo¾nost se s jeho cestami seznámit v øadì publikací, poèínaje rokem 1833. Nazval je „Turnerovy ka¾doroèní cesty“ (Turner´s Annual Tour).
Pan Booth zemøel v roce 1833 a Turner Margate navštìvoval stále èastìji. Paní Booth mu vlastnì nahrazovala teï i otce, proto¾e se o nìj starala, ba snad na nìj i dohlí¾ela. Stával se toti¾ podivínským, nedbal na svùj vzhled. Byl malé postavy, obtloustlý, velkého nosu, rumìné tváøe, co¾ mohlo být zpùsobeno i jeho oblibou pro rum. Uvádí se, ¾e byl schopen za den vypít a¾ osm pint rumu s mlékem, co¾ je asi tøi a tøi ètvrtì litru. Francouzský malíø Eugène Delacroix, který se s ním v tøicátých letech setkal, ho popsal asi takto: „Vypadal jako nìjaký anglický statkáø, èernì obleèený, obhroublý, s velkými botami, velmi odmìøeného chování.“
Jiný popis: malý, v dlouhém kabátì, s nitìnými rukavicemi, velkými botami, se špinavým kusem hadru z kapsy. Ruce prý mìl od barvy a za nehty barvu; nejvíce jí bylo pod nehtem pravého ukazováèku, který pou¾íval jako konec štìtce pro vytvoøení dojmu prostoru.
Podobnì prý vypadala jeho galerie: vrstvy prachu a loupající se plátna. Nerad prodával své obrazy, kdy¾ nìco prodat musel, velice ho to sklièovalo. Dokonce spoustu svých dìl koupil zpátky. Dùvodem jeho cest po Evropì v roce 1834 byl zamýšlený cyklus „Velké evropské øeky“ (Great Rivers in Evrope). Procestoval Porýní, okolí Mázy a Mosely.
V roce 1835 projí¾dìl nìkterými evropskými mìsty Berlínem, Drá¾ïany a Vídní, ale i Prahou, kde hledal inspiraci pro rozjí¾dìjící se londýnskou Národní galerii. Pra¾ská „Obrazárna“, pøedchùdkynì souèasné Národní galerie, sídlila tehdy podobnì jako jedna z jejích èástí dnes, na Hradèanském námìstí ve Šternberském paláci. - Tého¾ roku navštívil Turner i Benátky a nakreslil tam obraz „Kanál Grande, Benátky“ (Grand Canal, Venice). Slavný obraz z tohoto roku se ale týká Londýna. Podle skici z události, kterou vidìl na vlastní oèi, namaloval obraz „Po¾ár Horní a Dolní snìmovny 16. øíjna 1834“ (The Burning of the Houses of Lords and Commons, 16th October 1834).
V roce 1837 pøestal pøednášet na Královské akademii. V následujících letech byl opìt na pevninì – u¾ ale jezdil pouze sám. Znovu byl v Benátkách, dále ve Švýcarsku, v Tyrolsku a na severu Itálie. Nesnášel, kdy¾ nìkdo jeho tvorbì pøihlí¾el.
Zaèal se zabývat tématy, která z minulosti zasahovala do souèasnosti. Jedním z jeho nejslavnìjších obrazù tohoto typu je „Váleèná loï Téméraire (Smìlec) je vleèena do svého posledního pøístavištì, kde bude rozebrána“ (The fighting Temeraire tugged to her last berth to be broken up), která pochází z roku 1839. Malba obrazu byla vyvolána nadšenými ovacemi londýnského obyvatelstva pøi této poslední cestì a tím, ¾e Turner sám pøi jedné cestì z Margate do Londýna této události pøihlí¾el. V roce 1839 se potkal s nejvýznamnìjším kritikem viktoriánské éry – Johnem Ruskinem (1819–1900), který ho obdivoval.
Ještì pùsobivìjší ne¾ „Téméraire“ byla malba, vystavovaná roku 1840 „Otrokáøská loï. Otrokáøi házející pøes palubu mrtvé a umírající. Tajfun se blí¾í“ (Slave Ship. Slavers Throwing Overboad the Dead and Dying, Typhon Coming On). Týkalo se to události z 29. listopadu 1781, nazývané „zongský masakr“. Loï liverpoolské otrokáøské spoleènosti Zong se tehdy dostala kvùli bouølivému poèasí do nesnází. Vedení lodi tedy rozhodlo, ¾e pøes palubu kvùli odlehèení nákladu dá shodit do moøe plného ¾ralokù otroky, strádající a umírající v dùsledku krutého zacházení bìhem pøepravy. Bìhem tøí dní takto zahynulo sto tøiatøicet otrokù. Otroctví ve Velké Británii bylo sice zrušeno u¾ v roce 1807, ale pøetrvávalo v jiných zemích, pøedevším ve Spojených státech. A v roce 1840 byla do Londýna svolána konference, která mìla pøispìt ke zrušení otroctví v dalších zemích. Malíø vycházel z básnického popisu krvavé zongské události, kterou zobrazil v básni „Léto“ ve své sbírce „Ètvero roèních dob“ (The Seasons) skotský básník James Thomson (1700–1848).
Otrokáøská loï
V roce 1842 namaloval Turner obraz „Parník ve snìhové bouøi“, který má v angliètinì mnohem delší název „Snow Storm: Steamboat off a Harbour's Mouth“. Aby mohl nále¾itì zobrazit skuteènost, nechal se v bouøi pøipoutat ke stì¾ni lodì.
Seznámil se Goethovou teorií barev, kterou Goethe popsal ve své knize „Nauka o barvách“ (Zur Farbenlehre) a v ní¾ básník poukazoval na to, jak se barvy vlivem okolností mìní. Turner, na rozdíl od vìdcù, byl Goethovými závìry fascinován, a svùj „názor“ vyjádøil obrazem „Svìtlo a barva - Goethova teorie – Ráno po potopì – Moj¾íš píšící knihu Genesis“ (Light and Colour – Goethe´s Theory – The Morning After Deluge – Moses Writing the Book of Genesis).
Velice obdivoval technický pokrok své doby. Obdivoval jednoho z velkých britských technikù devatenáctého století Isamborda Kindoma Brunela (1806–1859), stavitele Velké západní dráhy (Great Western Railway). Byl nadšen výstavbou Maideheadského ¾eleznièního mostu v roce 1838. Jako výraz jeho obdivu vznikl v roce 1844 obraz „Déš», pára a rychlost – Velká západní ¾eleznice“ (Rain, Steam and Speed - Great Western Railway).
Roku následujícího odjel dvakrát na skok do Francie, co¾ byly jeho poslední cesty do svìta. Rovnì¾ byl jako nejstarší èlen Královské akademie zvolen jejím auditorem.
Ráno po potopì
®il však dva ¾ivoty: jeden slavného malíøe a druhý, sklíèený samotáø skrývající se pøed lidmi pod cizím jménem. V roce 1846 se k paní Sophii Booth odstìhoval nadobro. Pravdìpodobnì v té dobì u¾ nebydlela v Margate, ale v Chelsea.
V jeho pozùstalosti se našly také básnì. V souvislosti s dále uvedenou básní, nazvanou „Vrak lásky“ (Love´s Ship Wreck), si je mo¾no klást otázku, do jaké míry nìèí péèi potøeboval a do jaké mu vadila:
Láska je jako vzdouvající se oceán –
¾enská povaha zastoupí vichry,
které rozdmýchávají jeho pohyb vrtkavý;
mu¾ lehkou bárku smìøuje tam,
kde Péèe jako vlny
po sobì se srá¾ející
zachmuøují zhoubu jeho dní.
Aby se paní Sophii odvdìèil, koupil jí v londýnském Wappingu restauraci Old Star, která ještì dnes existuje ve Watt´s Street è. 14 pod jménem Turner´s Old Star. V roce 1847 se pøes nejvìtší starostlivost paní Sophie nakazil cholerou, ale díky její péèi i péèi dobrého lékaøe se z ní dostal. Ale stáøí i choroby na nìj doléhaly. Mìl problémy s ledvinami, se srdcem, které se zhoršovaly. V roce 1850 mìl v Královské akademii poslední výstavu.
Je o nìm známo, ¾e obdivoval v nedalekém Hyde Parku technickou stránku Crystal Palace, co¾ byl v podstatì veletr¾ní palác, dostavìný v roce 1851. Zemøel 19. prosince 1851 v Chelsea, Cheney Walks u své pøítelkynì Sophie. Øíká se, ¾e jeho poslední slova byla: „Slunce je Bùh!“
Zùstalo po nìm obrovské dílo, celkem asi devatenáct tisíc polo¾ek, nìkdo uvádí dokonce èíslo tøicet tisíc, z toho pìt set padesát olejomaleb, dva tisíce akvarelù.
Podle svého pøání byl pochován v katedrále svatého Pavla v Londýnì, kde je také i jeho pomník od irského sochaøe Patricka McDowella (1799–1870). Místo jeho posledního odpoèinku je nedaleko hrobu jeho uèitele Sira Joshuy Reynoldse. Další jeho socha je na fasádì Muzea Victorie a Alberta.
Své obrazy odkázal britským národùm. Velké mno¾ství z nich je nyní umístìno v Tate Gallery v Londýnì. Penì¾ité jmìní odkázal z èásti svým bratrancùm, ale hlavnì „nuzným“ umìlcùm. Ukázalo se, proè kupoval své obrázky zpìt – mìly zvýšit velikost jeho odkazu.
Jeho malby podrobnì studoval a jimi se inspiroval francouzský impresionista Claude Monet (1840–1926). Jeho „samotáøovo doupì“ – Sandycombe Lodge obhospodaøuje nyní Sandycombe Lodge Trust, kde se za pomoci spoleènosti Pøátelé Turnerova domu - The Friends of Turner´s House, nedávno ustavené, buduje Turnerùv památník. Podobnì byla v Margate vybudována galerie Turner souèasný - Turner Contemporary.
Èeská televize vysílala v roce 2008 o Turnerovi šestidílný seriál. Pøes chmurný svùj ¾ivot získal svým dílem pøízvisko „malíø svìtla“.
Bitva u Trafalgaru
Hannibal a jeho armáda pøekraèují Alpy
Sandycombe Lodge
Otrokáøská loï
Ráno po potopì