Pøíbìhy zemské atmosféry aneb Za vše mù¾e klima nebo poèasí (53)
Poèasové perlièky z 2. svìtové války 3 – Tichomoøí
Další zajímavou poèasovou perlièkou mohu poslou¾it z opaèného konce zemìkoule. Nálety amerických letadel na Japonsko se potýkaly po celou válku se znaènými problémy.
Japonsko bylo od pøepadené Havaje znaènì vzdálené a témìø všechny ostrovy v západní èásti Pacifiku byly obsazené Japonci. Mohli bychom si pøipomenout skvìlý váleèný film Tøicet vteøin nad Tokiem, který pojednává o jednom podivuhodném náletu na Tokio. V dubnu roku 1942 ho podnikly pozemní bombardéry B 25, které startovaly z letadlové lodi Hornet.
Na bombardování mìly tehdy opravdu pouhých tøicet sekund a plánovanì mìly pøistát na nìkolika èínských letištích, které ještì Japonci nedobili. My se ale nyní zamìøíme na listopad roku 1944.
V té dobì u¾ americké námoønictvo dobylo v tropických klimatických podmínkách zpìt celou øadu tichomoøský ostrovù, a tak na podzim v roce 1944 mohlo americké letectvo naplánovat velkou operaci San Antonio. Podle pùvodního plánu mìla vystartovat více ne¾ stovka „létajících pevností“ - bombardovacích letadel B 29 z letištì v Isley na Saipanu (Severní Mariany - ostrovy ji¾nì od Japonska). Tì¾ké bombardéry mìly doletìt nad Tokio, z velké výšky pustit pumy na dùle¾ité prùmyslové objekty a bezpeènì se vrátit zpìt. Plán byl jistì dobrý, ale nepøítel neèekal.
Poèátkem listopadu zjistil americký výzvìdný letoun, ¾e pøed cílovou oblastí je více ne¾ 150 protiletadlových dìl a zpravodajská slu¾ba odhadovala, ¾e Japonci mají na „uvítání“ pøipraveno 400 a¾ 500 stíhacích letounù! To byly jistì velmi nepøíjemné informace, pøesto byl pro akci vybrán nejbli¾ší mo¾ný termín 17. listopadu. Další komplikace této operace pak u¾ ale zpùsobil pouze hlavní pøedmìt našeho zájmu – zemská atmosféra.
Pøed plánovaným startem se zcela neèekanì zmìnilo pøevládající východní proudìní na jihozápadní. Bylo by tedy nutno startovat opaèným smìrem a mírnì do kopce, co¾ by jistì bylo pro plnì nalo¾ené bombardéry velmi riskantní. K dovršení všeho krátce pøed startem pøišel velký liják, a tak se vzlet odlo¾il. Nejprve na druhý den, ale poèasí se neumoudøovalo a akce se tak stále odkládala. Nervózní piloti u¾ dokonce vtipkovali, ¾e sice mají nejlepší letadla, která však mají „malou chybièku“ – nemohou vzlétnout!
A tak a¾ po týdnu se 24. listopadu vyjasnilo a ráno mohlo 111 „létajících pevností“ se stovkami tì¾kých pum vzlétnout k severu, k dalšímu velkému náletu na Tokio. Letová trasa byla vybrána dobøe, vyhnula se dokonce tajfunu, který meteorologové sledovali, a nálet mìl být proveden smìrem od západu k východu.
Pro poruchy motoru se sice muselo brzy vrátit na základnu 6 bombardérù, ale zbytek zdárnì stoupal do výšky asi 8 – 9 km a pokraèoval v letu k severu nad Tokio. Pak ale pøišlo nìco velmi neèekaného. V tìch výškách náhle zesílil vítr a podle mìøení dosáhl rychlosti 220 km/hod. Vál „do zad“ a tak letouny „popohánìl“ tak, ¾e jejich výsledná rychlost dosáhla témìø 720 km/hod.! Pøi takovéto nepøedpokládané rychlosti bylo pøetì¾ké správnì vypoèítat dráhu letu bomb a okam¾ik jejich svr¾ení. K dovršení všeho oblaèná vrstva nad Tokiem témìø zakryla všechny vybrané cíle. A tak pouze 24 letadel svrhlo své bomby na hlavní cíl celého náletu – na velkou leteckou továrnu Musahisho a dalších 64 strojù na tokijský pøístav. Prùzkumné letadlo, které mìlo po náletu monitorovat vzniklé škody, zaznamenalo v oblasti té velké továrny pouze 16 kráterù po vybuchlých bombách. Škody tak byly opravdu minimální, jak podle údajù Japoncù, tak i podle vlastního prùzkumu.
Poèasí nejen pøi tomto náletu, ale i po celou nastávající zimu tak Japoncùm pomáhalo a stalo se americkému letectvu témìø nepøemo¾itelným nepøítelem. Pøi takových rychlostech vìtru ve velkých výškách se vlastnì dalo létat pouze po anebo proti vìtru, èím¾ se ovšem letová rychlost sni¾ovala na témìø polovinu! A tak ta potvùrka atmosféra, která pøedstavila své „nové“ výškové proudìní, donutila americký generální štáb, aby zcela zmìnil taktiku leteckého boje. Zaèalo se bombardovat v noci a z malých výšek.
