Za krásou balijských tancù
Po letu z Vídnì s delším mezipøistáním v Kataru a pak ještì v Singapuru, jsem po pøíjezdu z letištì v Denpasaru na indonéském ostrovì Bali velice uvítal láhev rý¾ového vína, která na mne èekala na pøivítanou v pokoji mého hotelu v centru letoviska Sanur na jihovýchodním pobøe¾í. Bývala to prý malá a zapadlá rybáøská vesnice, ne¾ ji objevili turisté a zjistili, ¾e také tady jsou krásné píseèné plá¾e a zákoutí, neposti¾ená zatím tolik všemi mo¾nými výdobytky civilizace.
Hodnì z toho u¾ neplatí, ale zdejší místa jsou stále ještì pokládána za pøíjemnìjší a ménì rušná, ne¾ je napøíklad známé letovisko Kuta na západním výbì¾ku, kam obvykle smìøuje nejvíc turistù. Tady je prý mnohem vìtší klid. Vùbec se mi to ale nezdá, kdy¾ vyrazím z nevelkého hotelu v tropické zahradì na hlavní ulici, plnou výfukových plynù aut a motorek, pachù a vùní z poulièních restaurací - s úzkými chodníky, na kterých se musíš vyhýbat nejen lidem, ale dávat také pozor, abys nešlápl na obìtní dary bohùm v drobných miskách z palmového listí, které majitelé kladou pøímo na chodník pøed své obchody nebo domky. A ka¾dý dùm tady má svùj "pøíbytek pro duchy". Malý chrámek na jakési kuøí no¾ce, opatøený také obìtinami a kvìty a nìkdy ještì soškami bohù.
První cesta samozøejmì vede k moøi, co¾ není tak úplnì jednoduché, proto¾e musím najít nenápadný prùchod z hlavní ulice, který mne úzkou ulièkou zavede kolem opuštìného pohøebištì k zátoce na pobøe¾í. Všechny hotely, a» u¾ levnìjší jako ten mùj, nebo i ty luxusní, se utápìjí v zeleni tropických stromù a palem. Proto¾e prý tu existuje zákon, ¾e ¾ádný hotel nesmí pøevýšit koruny kokosových palem. Chválím za to v duchu zdejší zákonodárce a umoøen dusným a vlhkým vedrem se na chvíli ponoøuji do vln Indického oceánu, který ale pøíliš neosvì¾í, proto¾e voda je a¾ pøíliš teplá.
O Bali jsem se kdysi doèetl poprvé u¾ jako kluk v dnes u¾ klasické kní¾ce Jiøího Marka "Zemì pod rovníkem". Spisovatel a pozdìjší autor Høíšných lidí mìsta pra¾ského, cestoval do Indonésie v roce 1955 s jakousi kulturní delegací a velice krásnì popsal v jedné rozsáhlé kapitole také ostrov Bali. A hlavnì pak krásné zá¾itky pøi shlédnutí balijských tancù. Ještì pozdìji jsem mìl pøíle¾itost vidìt zábìry taneènic z Bali na barevných snímcích, které si pøivezl z tohoto ostrova jeden z mých èeskoamerických pøátel v San Francisku. A tak jsem si umínil, ¾e musím ty tance nejen vidìt, ale také natoèit na videokameru.
První pøíle¾itost se mi naskytla hned druhý den pobytu. Pøi procházce po pobøe¾ní promenádì jsem si všiml nenápadného upozornìní, ¾e v zahradì jednoho z hotelù u plá¾e se koná škola balijských tancù a zájemci, kteøí se chtìjí podívat, jsou tam vítáni.
A tak jsem se vypravil do zahrady, kde pod støechou rozlehlého pavilonu se shromá¾dilo pár desítek malých okatých holèièek s instruktorkou tance, aby za doprovodu reprodukované hudby orchestru "gamelan", cvièili národní tance, zatímco opodál pyšnì pøihlí¾eli jejich rodièe. Proto¾e být dobrou taneènicí, to prý je dodnes sen všech balijských dívek. Také tady se tanci vìnovaly se vší vervou a poctivostí a myslím, ¾e mnohé z nich by mohly soutì¾it klidnì s dospìlými taneènicemi.
Další mo¾nost se mi naskytla brzy potom. Jedna blízká restaurace na hlavní tøídì poøádala pro své hosty veèerní pøedstavení balijských národních tancù. Samozøejmì jsem neodolal a tak jsem spolu s konzumací èerstvé peèené ryby mohl sledovat tanec Legong, který pøedvádìly mladé dívenky v nádherných krojích, na jakých se nešetøí zlatem a barvami. Tance tentokrát doprovázel také malý orchestr, ve kterém muzikanti bušili do nástrojù, podobných cimbálu, zvonili a troubili. Pøi balijských tancích dívky tanèí s pokrèenýma nohama v jakémsi pøídøepu, city a dìje se vyjadøují hlavnì ladnými pohyby rukou a oèí.
To ale zdaleka nebylo poslední setkání s umìním zdejších domorodých taneènic a také samozøejmì taneèníkù. Pøi jedné z cest po ostrovì nás zavezli do národního divadla, kde se poøádají velká pøedstavení a ukázky prakticky všech národních tancù. Tato pøedstavení, která jsou urèena výhradnì pro turisty, trvají pøes hodinu. A mají jednu velkou výhodu - návštìvník obdr¾í u vstupu obsah dìje "balijského baletu" ve své øeèi, tak¾e je mu pak alespoò zhruba jasné, o co se jedná. Dostávám ho k mému údivu v èeštinì.
Tance zahajuje zhruba šedesátièlenný orchestr gamelan, který pak mohutným øinèením, troubením a zvonìním provází diváka celým dìjem a dokresluje jeho spád. V dìji se prolínají balijské národní tance Legong, Barong a Kris, které pøedvádìjí mistrnì herci a taneèníci v nádhernì barevných a nákladných krojích.
Hlavním obsahem dìje je únos královny Síty, man¾elky krále Rámy. Zlý duch ji unesl do pralesa a nechce ji vydat. Ráma ¾ádá o pomoc krále opic Sukriva. Na pomoc pøicházejí také mu¾i z vesnice se svými zakøivenými no¾i "krisy". Zlý duch se ale promìní v ptáka a zaèaruje mu¾e, aby své no¾e obrátili proti sobì. Do hry vstupuje dobrý duch Barong, který pøichází bojovat se zlem. Vše nakonec dobøe skonèí, Síta je vysvobozena.
Ohlušen orchestrem a napùl udušen vedrem si mohu koneènì na jevišti prohlédnout masky a pohovoøit si s taneènicemi a herci. Také oni jsou poøádnì zpocení. V masce Baronga, jakéhosi ètyønohého bájného zvíøete, jsou uzavøeni dva mu¾i, kteøí v dusném prostoru celou dobu s plným nasazením tanèí.
Balijské tance jsou všudypøítomné. Mám je pøed oèima na stìnì mého pokoje v hotelu v krásné rozmìrné døevoøezbì, jaké pak vidím v rùzných provedeních všude v krámcích ve mìstì a pøi cestách po venkovì. Setkávám se s nimi také v nedalekém obchodním domì Hardys. V patøe za obchody se suvenýry zbudovali docela pìkné divadlo, kde návštìvníci mohou ka¾dý veèer vidìt docela pìkná a vùbec neošizená pøedstavení lidových tancù - proto¾e tentokrát nejsou urèená turistùm, ale hlavnì místním obèanùm, kteøí si chodí dolù nakupovat levné potraviny nebo se naveèeøet do samoobslu¾ných jídelen. Celé domorodé rodiny se pak pøicházejí dívat na balijské tance. Obsah dávno znají, ale plnì a vzrušenì ho pro¾ívají znovu a znovu. Právì tak jako balijští umìlci na jevišti, na kterých je vidìt, ¾e do tancù a hry vkládají celé srdce a duši. Ti domácí se jim právem obdivují za jejich umìní a odmìòují je bouølivým potleskem. A já tleskám s nimi.
Vladimír Køí¾
San Francisko, Jihlava
