Gustave Doré – francouzský ilustrátor, grafik, malíø,
sochaø, hudebník
(6. ledna 1832 - 23. ledna 1883)
Málokdo z nás o nìm asi slyšel, a pøece ho mnozí známe. Proto¾e – máme-li nìjakou pøedstavu o postavách z Bible, napøíklad o Moj¾íšovi, o Izákovi a Abrahámovi, o králi Davidovi, èi silákovi Samsonovi – vìtšinou vychází z Doréových ilustrací Bible. Dal podobu mnohým našim pøedstavám, ani¾ bychom si to uvìdomili. Nikdy v tom nebyl pøekonán. Lze øíci, ¾e jeho rytiny se vtiskly do povìdomí celé lidské spoleènosti.
Byl to velmi pozoruhodný èlovìk. Tøeba jen tím, kolik toho za svùj nepøíliš dlouhý ¾ivot zanechal: uvádí se více ne¾ deset tisíc rytin, a to døevorytù i kovorytin, ale maloval i oleje a akvarely, modeloval sochy, skládal hudbu. Jeho náèrty jdou do statisícù, v prùmìru prý dìlal asi šest dennì.
Velice málo je známo o jeho soukromém ¾ivotì, zøejmì bylo jeho umìní pro nìj celým ¾ivotem, zcela ho naplòovalo. Byl mimoøádným umìlcem; pravdìpodobnì mu nebyl ¾ádný druhý podoben. Nemìl pøedchùdce, nemìl následovníky, snad jen ty, kteøí ho kopírovali – byl jedineèný.
Nikdy se v ¾ádné škole neuèil kreslit ani malovat, nemìl k tomu vùbec ¾ádné vzdìlání. Snad jedinì umìlecké kurzy. Dokonce jeden z jeho ¾ivotopiscù poznamenává, ¾e „umìl pouze otáèet stránky knih a èíst – a pak pøeètené ilustrovat“. Jeho vzdìláním bylo pozorování skuteènosti, návštìvy Louvru a studium grafiky v knihovnì Biblioteque Nationale.
Èlovìka tak mimochodem napadne, co by z nìj udìlala dnešní doba, kdy k mo¾nosti dostat se dál k vyššímu vzdìlání, bez kterého leckdy nelze najít patøièné uplatnìní, je nutné nìjaké poèítaèové vyhodnocení prapodivných testù… Kolik vynikajících talentù se u¾ zabilo…
Nekreslil podle modelù, nechodil vìtšinou ani malovat do plenéru, èetl pouze knihy a pochopil je tak, aby je úspìšnì ilustroval. Mìl fenomenální pamì». Našel pro své dílo odbyt a vydìlával tisíce, ba miliony svýma vlastníma rukama. Stal se rytíøem Èestné legie. Poznal slávu, obdiv, zbo¾òování, chválu, lichotky i nenávist, výsmìch a oèeròování. Ve Francii nebyl, jak u¾ to bývá, prorokem.
Americká pìvkynì a spisovatelka, patøící do okruhu jeho pøátel, Blanche Roosevelt (1853–1898), která napsala v roce 1885 jeho první ¾ivotopis „The Life and Reminiscences of Gustave Doré“ (®ivot Gustava Doréa a vzpomínky na nìj), uvádí následující pøíhodu: „Spisovatel a novináø Paul Lacroix (1806–1884) øekl jednoho dne na zaèátku Gustavova ¾ivota v Paøí¾i, ¾e by mìl ilustrovat nové vydání jeho knih ve ètyøech svazcích, a poslal mu je. Za týden se Lacroix Dorému ozval: ,Tak co, u¾ jste zaèal èíst mé pøíbìhy?´ ,Zvládl jsem to okam¾itì; štoèky jsou všechny hotové´; a zatímco Lacroix ohromenì koukal, chlapec sáhl do kapes a skládal mnohé z nich na stùl a øíkal: ,Ty ostatní jsou v koši u dveøí, celkem jsou jich tøi stovky.´“
Paul Gustave Doré, jak zní celé jeho jméno, byl zázraèným dítìtem. Narodil se 6. ledna 1832 ve Štrasburku. Uvádí se, ¾e se narodil v rue de la Nuee-Bleue, tehdy è. 5, nyní è. 16. Jeho otec Pierre Louis Christoph Doré byl stavebním in¾enýrem dopravních staveb, maminka Alexandrine Anne, rozená Pluchare, byla pro malíøùv ¾ivot tou nejdùle¾itìjší osobou. Gustave byl prostøední ze tøí synù, Starší se jmenoval Ernest, mladší Léon. Jeho tatínek byl metodický, technický typ. Byl v práci úspìšný.
Rané dìtství strávil Gustave ve Štrasburku, v okolí Rýna se s rodièi procházel a nechával svými dojmy z romantického okolí z podhùøí Vogéz vyvolávat rùzné bujné fantazie, které kreslil. Jeho první ilustrace pocházejí z období, kdy mu bylo pìt let. Prý poèmáral ka¾dý papír, který se mu dostal pod ruku. Èasto své pro¾itky kombinoval a¾ s komickými situacemi, které byly rodièùm i sousedùm pro smích. To, co bylo v mládí roztomilé, bylo však pozdìji pova¾ováno za drzost. Od roku 1834 bydleli Doréovi v è. v 6 v Rue des Écrivains. V roce 1837 zaèal chodit do školy profesora Vergnetta u katedrály na Place de Cathédrale.
V roce 1839 se zaèal uèit hrát na housle. V této høe dosáhl virtuozity. Dokonce nìkteré prameny uvádìjí, ¾e ovládal nìkolik hudebních nástrojù. V osmi letech ho velice inspiroval tehdejší souèasný významný karikaturista a ilustrátor J. J. Granville (1803–1847) a sna¾il se kreslit podle nìj. Kdy¾ mu bylo devìt let, pokusil se poprvé ilustrovat Dantovu „Bo¾skou komedii“.
Pozdìji byl jeho otec jmenován øeditelem spoleènosti Ponts et Chaussées de l´Ain (Ainské mosty a silnice) v mìstì Bourg-en-Bresse v ainském departementu na hranicích se Švýcarskem. Rodina se tam pøestìhovala. Okolí mìlo na chlapce velký vliv; mnoho jeho pozdìjších ilustrací èerpalo pozadí z jeho dìtských vjemù. V Bourg-en Bresse zaèal v roce 1843 navštìvovat lyceum.
Ve dvanácti letech maloval své první litografie, nakreslil a textem doprovodil pøíbìh z Homérovy Odyseje o nymfì Kalypsó (Histoire de Calypso) a modeloval první sochy. Jeho úplnì první litografií byla „Záliba Brouova“, znázoròující hudebníky a posluchaèe a taneèníky se zvíøecími hlavami.
Tehdy mu jeho velký vzor, karikaturista a ilustrátor J. J. Granville prý pøedpovídal slibnou umìleckou budoucnost. Tatínek u¾ nemìl rád jeho kreslíøské fantazie; byl by radìji, kdyby se syn více vìnoval logaritmickému pravítku a dalším, podle jeho mínìní, u¾iteènìjším vìcem.
Kdy¾ mu bylo patnáct let, navštívil Gustave spolu se starším bratrem a otcem Paøí¾, kterou si okam¾itì zamiloval. - Tehdy vypadal asi na deset let. Jednoho dne se procházeli kolem výlohy vydavatelství, kde byly vystaveny ilustrace z antické mytologie „Herkulovy úkoly“ (Les Travaux d´Hercule). Gustave pojal plán na další uspoøádání svého ¾ivota. Starší chlapec mìl být pøijat na polytechnice, s tím, ¾e by pøípadnì mìl na polytechnice studovat i Gustave. On ale nechtìl domù do Alsaska, ani na polytechniku. Dostal na výbìr – buï milovaná Paøí¾ s École Polytechnique nebo domù. Kdy¾ mìli dalšího dne jít na polytechniku, prohlásil Gustave, ¾e mu není dobøe, a zùstal v hotelu.
Spìšnì udìlal nìkolik náèrtù a zamíøil si to do vydavatelství. Našel kanceláø øeditele vydavatelství Charlese Philipona (1800–1861), který byl zároveò karikaturistou a novináøem, a bez okolkù mu sdìlil po vyndání kreseb z desek: „Takhle by se mìly dìlat ilustrace!“ Vydavatel byl šokován Gustavovou opová¾livostí, ale kdy¾ se znovu podíval na kresby, svolal do kanceláøe nìkolik dalších lidí. Nikdo nechtìl vìøit, ¾e by ten malý chlapec byl schopen nìco takového namalovat. Tedy ho po¾ádali, aby nakreslil nìkolik kreseb na místì. V pár minutách byl chlapec hotov s dalšími kresbami. V tomto okam¾iku se Philipon rozhodl, ¾e Gustava nepustí. Vyhledali Gustavova otce a pøivedli ho k Philiponovi. Po¾ádali ho, aby za Gustava podepsal velmi atraktivní smlouvu. O chlapcovì osudu bylo rozhodnuto. Smlouva byla uzavøena na tøi roky. Otec Doré po¾adoval, aby Gustave ètyøi hodiny dennì navštìvoval støední školu Lycée Charlemagne - Lyceum Karla Velikého v ulici Charlemagne 14 ve svatopavelské ètvrti.
Bratr s otcem pak odjeli domù a Gustave zùstal s panem Philiponem. Stal se nejdøíve ilustrátorem èasopisu „Èasopis pro smích“ (Journal pour rire) a v nakladatelství Maison Aubert, které Philipon øídil, vyšly „Herkulovy úkoly“ s litografiemi Gustava Doréa, ale i s jeho texty. Toto vydání je v souèasné dobì velkou antikváøskou vzácností.
Sice je Gustave Doré uveden v roce 1850 mezi absolventy Lycea Karla Velikého, ale nìkteré nepøíliš vìrohodnì prameny uvádìjí, ¾e jak Philip on, tak Gustave Doré zjistili, ¾e se tam více, ne¾ u¾ ví nenauèí. Prý mìl Gustave velké nadání také pro cizí jazyky a bì¾nì jich pou¾íval.
Gustave se stal velice rychle známou osobností. V šestnácti letech debutoval v paøí¾ském Salonu se dvìma kresbami. Byl v té dobì nejlépe placeným ilustrátorem ve Francii, za stránku dostával více ne¾ jeho tehdejší vzor, slavný kreslíø a politický karikaturista Honoré Daumier (1808–1879) v dobì své nejvìtší slávy. Tehdy se spøátelil s významným francouzským fotografem a karikaturistou Nadarem, vlastním jménem Gaspardem Félixem Tournachonem (1820–1910). Je znám také fotografický portrét Doréùv právì od Nadara. O dalších jeho pøátelích jsou v¾dy jen letmé zmínky. Patøila k nim napøíklad Sarah Bernhardt (1844–1923), ví se o pøátelství s Ferdinandem Fochem (1851–1929), budoucím maršálem Francie a hrdinou První svìtové války. Vìtšina zmínek o jeho pøátelstvích je letmá.
Otec mu zemøel v roce 1849, kdy¾ mu bylo sedmnáct. Tehdy se za ním pøistìhovala i s obìma dalšími syny do Paøí¾e maminka, která mu byla velkou oporou v pozdìjších dobách závisti a posmìchu. Jeho bratøi v dùsledku Gustavových výdìlkù mìli pomìrnì pohodlný ¾ivot a pozdìji nastoupili vojenskou kariéru.
V roce 1850 zaèal Doré spolupracovat s tehdy vedoucím paøí¾ským vydavatelstvím Hachette. Doré oznámil Louisi Hachettovi (1880–1864), ¾e chce udìlat nejvìtší umìleckou knihu, z nejvìtších grafických listù, a to z Dantova „Pekla“. Do té doby se ¾ádná z knih ilustrovaných Dorém neprodala za více ne¾ patnáct francouzských frankù.
Pøedpokládané náklady na svazek „Pekla“ by byly jedno sto frankù. Hachette to odmítal, ¾e by tolik za knihu nikdo nedal. Doré mu nabídl, ¾e celé vydání zaplatí. Hachette bral ceny z hlediska vydavatele a tiskaøe. ®e by u¾ nezbylo na vazbu. Doré vyhotovil dílo o sedmdesáti šesti listech, které vyšlo a¾ zaèátkem šedesátých let. Za pár nedìl dostal Doré od Hachetta telegram: „Úspìch! Honem pøijïte! Jsem to osel!“ Tehdy se onìch sto výtiskù prodalo – od té doby následovalo více ne¾ dvì stì dalších vydání. Na rozdíl od budoucího Dantova „Oèistce“ (Purgatoire) a „Ráje“ (Paradise), byly rytiny „Pekla“ obzvláš» tmavé, pozdìjší „Ráj“ záøil nadpozemským svìtlem.
V roce 1851 uveøejnil Doré nìkteré své práce nábo¾enského charakteru a nìkteré z nich byly opublikovány v rùzných èasopisech, pøedevším v Èasopisu pro všechny (Journal pour tours). Maminka ho toti¾ pøemlouvala, aby byl více umìlcem, ne¾ pouhým satirikem a karikaturistou. Do svých dvaceti let mìl Doré na svém kontì pøes dva tisíce grafických listù. Pro Èasopis „Folies gauloises“ (dalo by se pøelo¾it asi jako Povedené ¾erty) pracoval v roce 1852.
V roce 1853 byl Doré po¾ádán, zda by neilustroval dílo lorda Byrona a tuto objednávku následoval po¾adavek na ilustrování anglické Bible. Tohoto roku cestoval s matkou po Švýcarsku.
V roce 1854 vyšla kniha Françoise Rabelaise „Gargantua a Pantagruel“ s Dorého døevoryty. V souvislosti se vstupem Francie a Velké Británie do Krymské války proti Rusku v roce 1854 vytvoøil Doré sto ètyø stránkové album døevorytù a textù „Malebná, dramatická a karikaturní historie Svaté Rusi“ (Histoire Pittoresque, Dramatique et Caricatural de la Sainte Russie), co¾ byla jakási Doréova satirická propaganda proti souèasnému nepøíteli.
Dalším politicky, a sice sociálnì, ladìným dílem byla „Paøí¾ taková, jaká je“ (Paris tel qu´il est), co¾ bylo pøijato chladnì. Zato úspìchem byly grafiky, znázoròující paøí¾ský ¾ivot v rùzných situacích, napøíklad návštìva divadelního pøedstavení, nebo i zápasu v ringu v díle „Rozlièné obecenstvo v Paøí¾i“ (Les Differents Publics de Paris).
Krásný je „Paøí¾ský zvìøinec“ (La Ménagerie Parisiene), obsahující kolorované litografie se zvíøecími názvy rùzných situací. Napøíklad jsou tam názvy „Krysy v opeøe“, znázoròující rozvalující se obecenstvo, „Kohout“ je taneèník na špièkách s nosem nahoøe, „Straky“ jsou pradleny štìbetající jedna pøes druhou, „Lvi“ jsou lvové Paøí¾e, o závod smekající pøed dámami v koèáøe, grafika „Krysy z kanálu“ pøedstavuje èistièe stok vylézajícího z kanálu mezi své kolegy. Další názvy jsou napøíklad „Vlci“, „Krkavci“, „Sovy“, „Levharti“ apod. Pøi tvorbì tìchto alb byl Doré ovlivnìn karikaturami Honoré Daumiera. V souèasné dobì se uvedená alba øadí ke grafickým vzácnostem.
Kdy¾ se bratøi osamostatnili, ¾il Gustave s matkou v blahobytu. ®ili jeden pro druhého, èi spíš byl Gustave na ní velmi závislý. Lásku, kterou by mìl vìnovat man¾elce, vìnoval mamince. Se vším se jí svìøoval, s plány, nadìjemi i smutky. Dokonce si do její lo¾nice pøestìhoval do koutku ¾eleznou postel, aby jí byl nablízku.
Po nìjakých velkých zá¾itcích se potøeboval bezprostøednì svìøovat. Je známo, ¾e kdysi se mu podaøilo zachytit západ slunce pøi malbì v plenéru zvláštì uspokojivì. Popadl obraz a bì¾el daleko k nìjaké chalupì a na u¾aslého sedláka køièel: „Mám to, mám to!“
Kdy¾ se mu nìco podaøilo, bì¾el domù a ve velké radosti maminku zlíbal. Byl schopen jako dítì skákat kolem stolu jako ¾ába, pøeskoèit stùl. Popøípadì pøitom rozbít i nádobí na stole, jak se pøihodilo, kdy¾ matka mìla hosty. Kdy¾ Gustave podobný kousek jednou provedl, matka ho omluvila s tím, ¾e dává najevo svou velkou radost z úspìchu.
Po zvláš» zdaøilém dnu hrál na housle a pøezpívával celé scény z nìjaké opery, maminka jen obracela listy. V jeho pozùstalosti se napøíklad našla následující vzpomínka od italského hudebního skladatele Gioacchina Rossiniho (1792–1868): „Na památku na nì¾né pøátelství vìnováno Gustavu Dorému, který spojil svého génia jako malíø, s nadáním vynikajícího houslisty a s okouzlujícím tenorem. G. Rossini.
V roce 1855 spáchal sebevra¾du v dùsledku nervové choroby jeden z Doréových umìleckých pøátel – romantický básník a spisovatel Gérard de Nerval (1808–1855). Gustave Doré jeho smrt velmi naturalisticky a zároveò mysticky znázornil v dost pøíšerné a sugestivní litografii „Smrt Gérarda de Nervala“ (La Mort de Gérard de Nerval).
Jedním z Doréových obrazù vystavených v roce 1855 v Salonu byla „Bitva u Almy“ (La Bataille de l´Alma), oslavující vítìzství britsko-francouzských spojencù v Krymské válce na ukrajinské øece Almì v r. 1854. Kritika nebyla pøíliš pøíznivá, ba jeden z nabízených obrazù pro výstavu byl dokonce odmítnut.
Spolu se spisovatelem Théophilem Gautierem (1811–1872), který ho nazýval „monstrózním géniem“, a vydavatelem Paulem Dallozem uskuteènili cestu po Španìlsku. Byla to pro Gustava pøíprava na ilustrace ke knize Hippolyta Taina (1828–1893) „Cesta do Pyrenejí“ (Voyage aux Pyrénés), která nejdøíve vycházela v revui „Cesta svìtem“ (Le Tour du monde). Tého¾ roku ilustroval Doré Balzacovy „Rozmarné povídky“ (Contes Drolatiques).
Také v roce 1856 pracoval Doré velice pilnì. Výsledkem byl jeden tisíc dvì stì ilustrací, z toho tøi sta pro „Legendu o vìèném ®idovi“ (La Legénde du Juif Errant) od Pierra Duponta (1821–1870), básníka a písnièkáøe. Doré pøispíval do rùzných èasopisù, napøíklad „Musée Français – Anglais“ (Francouzsko-anglické muzeum) a „Journal Amusant“ (Zábavný èasopis). Ilustroval taky artušovskou legendu „Dobrodru¾ství rytíøe Geoffreye“ (Les Aventures du Chevalier Jaufre).
V Salonu vystavoval Doré v roce 1857 deset obrazù; za politicky motivovanou „Bitvu u Inkermanu“ (La Bataille d´Inkerman), kde zobrazil bitvu Krymské války, která rozhodla o vítìzství spojencù, dostal cenu. Ilustroval „Nové pohádky o vílách“ (Noveaux Contes de Fées) od Sofie Fjodorovny Rostopèinové, knì¾ny de Ségur (1799–1874).
V roce 1859 zaèal Doré ilustrovat „Idyly královské“ (The Idylls of the King) od lorda Tennysona (1819–1861) o rytíøích od kulatého stolu“. Tennyson dílo ukonèil ale a¾ za deset let.
V roce 1860 cestoval Doré opìt se svými osvìdèenými spoleèníky – Gautierem a Dallozem po Tyrolsku a Itálii. Byla to studijní cesta pro rytiny k Dantovu „Peklu“ (L´Infern), které vyšlo v roce 1861. Ilustrace jsou velmi zdaøilé, zcela znázoròující Dantùv popis jednotlivých pekelných okruhù. Za tyto ilustrace se Doré stal rytíøem Èestné legie. V tomto roce dostal další anglickou objednávku – ilustrovat Shakespearovu „Bouøi“ (Tempest).
Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e v roce 1862 pobýval Doré v Alsasku, nedaleko svého rodištì, ale v Nìmecku – v Baden-Badenu. Tehdy vznikly ilustrace k Cervantesovu „Donu Quijotovi“, k neuvìøitelným pøíhodám barona Prášila „Dobrodru¾ství barona Prášila“ (Aventures de Münchhausen) od Gottfrieda Augusta Bürgera (1747–1794) a Perraultovým „Pohádkám matky husy (Contes de ma mére l´Oye) s klasickými pohádkami o kocourovi v botách, Šípkové Rù¾ence, Popelce, Modrovousovi, Èervené Karkulce, Paleèkovi a jiných.
Stovky ilustrací vznikly v pøíštím roce. Namátkovì to byla Chateabriandova „Atala“, „Legenda o strašidlech“ (La Legende du Croque-Mitaine) od francouzského spisovatele Ernesta Lépina (1826–1893). Ilustroval knihu francouzského spisovatele faktu Benjamina Gastineaua (1823–1904) „Lovy lvù a levhartù v Africe“ (Les Chasses au Lion Et a la Panthere En Afrique).
V roce 1865 nastala podstatná zmìna. Doposud nepronikl svým umìním témìø vùbec za hranice Francie, ale v prosinci 1865 byly v Anglii uveøejnìny první Dorého tisky. Byla to to zároveò doba, kdy technický pokrok poskytl Dorému urèitou výhodu. Byl to patent rakouského tiskaøe Paula Pretsche (1808–1873) z r. 1854 na fotogalvanometrii, kterým byla velice zrychlena reprodukce rytin i mo¾nost mnohem vìtšího poètu výtiskù z tiskové desky, vèetnì pøedávání mezi jednotlivými vydavateli. Ilustroval „Pohádky tisíce a jedné noci“ (Mille et Une Nuit). V Salonu byly vystaveny dva obrazy, z toho „Tobiášùv andìl“ (L ´Ange de Tobie) byl jediným Doréovým obrazem, který zakoupil francouzský stát. V tomto roce ilustroval orientální pohádku „Sinbád – moøeplavec“ (Sinbad le Marin).
Gustave Doré: Luciferùv pád z Miltonova Ztraceného ráje
Zaèátkem roku 1866 zaèal seriál Dorého ilustrací Bible, jeho nejslavnìjšího a nejznámìjšího díla. Dílo vydával britský vydavatel John Cassell (1817–1865), ale ji¾ koncem šedesátých let vyšla nová vydání Doréovy Bible i v jiných jazycích. Monumentální jsou pøedevším mystické ilustrace Starého zákona; Nový zákon je støízlivìjší…
V roce 1866 ilustroval La Fontainovy „Bajky“ (Fables), dále „Kapitána Fracasse“ (Capitaine Fracasse) od svého pøítele Gautiéra a „Ztracený ráj“ (Paradise Lost) od Johna Miltona (1608–1674) a Samuela Coleridgeho (1772–1834) „Píseò o starém námoøníkovi“ (The Rime of the Ancient Mariner) na britskou objednávku.
Podle své Bible provedl pozdìji i nìkteré velké obrazy, napøíklad „Kázání na hoøe“ (Le Sermon sur la Montaigne) a „Kristus odchází od soudu“ (Le Christ sorbant du Prétoire qu´il envoie). Francouzi to kritizovali, ¾e jen zvìtšil své obrazy, a Anglièané odpovídali: „No, a co?“ Pro nìj bylo velkým zklamáním, ¾e jeho obrazy nebyly pøijímány. Bylo mu také vyèítáno, ¾e jsou „slepé“, ¾e nemají záøivé barvy. Dùvodem byl ale také strach francouzských malíøù z jeho pøípadného úspìchu na tomto poli. Pro soukromníky ale byla jeho plátna a¾ pøíliš rozmìrná. Francie si z jeho pøíjmení utahovala; „doré“ znamená toti¾ „pozlacený“.
Londýnské vydání Bible bylo obrovským úspìchem, který vedl v roce 1867 k velké výstavì jeho prací a ke vzniku jeho galerie Doré Gallery v Covenant Bond Street. Po dobu pìtadvaceti let byla otevøena nepøetr¾itì, pak se pøestìhovala so Spojených státù. Vstupné bylo minimální, tak malíøova díla byla pøístupná skoro všem. Majitelé galerie právì od Doréa velká plátna objednávali. Galerie se znala známou jako nejvìtší galerie nábo¾enských motivù na svìtì.
Z roku 1867 jsou ilustrace k Hugovým „Dìlníkùm moøe“ (Les Travailleurs de la Meer). V roce 1868 dokonèil Doré Dantùv „Oèistec“ a pro londýnskou galerii namaloval „Vítìzství køes»anství nad pohanstvím“ (Le Triomphe du Christianisme sur le Paganisme). Jeho ilustrace k La Fontainovým „Bajkám“ slavily velký úspìch.
V 1869 Dorého oslovil anglický novináø Blanchard Jerrold (1826–1884) s návrhem vykreslení podrobností londýnského ¾ivota. Mìla to být obdoba podobného londýnského portrétu, jakým byl v roce 1808 úspìšný „Mikrokosmos Londýna neboli Londýn v miniatuøe“ (The Microcosm of London or London in Miniature) od tehdejších karikaturistù Rudolpha Ackermanna (1764–1834), Williama Pyna (1769–1843) a Thomase Rowladsona (1756–1827). Doré podepsal smlouvu s vydavatelstvím Grant & Co zahrnujícím jeho ka¾doroèní tøímìsíèní pobyt v Londýnì po dobu pìti let a získal obrovské mno¾ství penìz. V sedmdesátém roce se pro Francii èas zastavil – vypukla Prusko-francouzská válka. Doré vyrýval vlastenecké tisky, maloval napøíklad obrazy „Marseillaise“, „Píseò na odchodnou“ (Le Chant du Départ), „Nìmecký Rýn“ (Le Rhin Allemand), „Èerná orlice“ (L´Aigle Noir).
V období Paøí¾ské komuny v roce 1871 se i s matkou skrýval ve Versaillích a dìlal karikatury, které vyšly a¾ po jeho smrti. Po sedmdesátém roce ilustroval velké historické dílo francouzského historika Josepha Françoise Michauda (1767–1839) „Dìjiny køi¾áckých válek“ (Histoire des Croisades).
Kolem roku 1870 vyšly dva romány Julese Verna (1828–1905) o Mìsíci – „Cesta ze Zemì na Mìsíc“ (De la Terre a la Lune) a „Okolo Mìsíce“ (Autour de la Lune). Nìkteøí ¾ivotopisci se domnívají, ¾e je Doré ilustroval, druzí to naprosto popírají. Potvrzení jeho práce na Vernových knihách jsem ale nenašla.
V roce 1872 vyšlo dílo o Londýnì. Práce byla úspìšná, jak ekonomicky, tak i po stránce sociální, ale kritikové mìli malíøi za zlé, ¾e vykreslil veškerou bídu, se kterou se setkal. Výsledná kniha se jmenovala „Londýn: Pou»“(London: A Pilgrimage), obsahovala 180 rytin a vyšla v roce 1872. Dokonce dílo nìkteøí kritici oznaèili za vulgární. Pro nás má velkou cenu v tom, ¾e si pomocí nìj mù¾eme pøedstavit ¾ivot v Londýnì pøed sto ètyøiceti lety. Napøíklad provoz skladù, doprava ve mìstì, mosty, ulice a ulièky, èasto zastrèené. Cosi jako nìkdejší pra¾ské Pøíkopy, ne¾ se staly tepnou – psí škarpa – Houndsditch – s prapodivnými existencemi, spánek pod hvìzdami, fronta na pøenocování v útulku pro bezdomovce, pøedèitatel Písma v takovém útulku, vìzeòský dvùr v Newgate, rùzné prodavaèky a prodavaèi. Z nich mì zaujal „Prodavaè papírù na chytání motýlù“, obtí¾nì pøelo¾itelný a tì¾ko pochopitelný název „The Fly Paper Merchant“. O díle „Londýn: Pou»“ prohlásil holandský malíø Vincent van Gogh (1853–1890), ¾e je jeho oblíbené.
Pro londýnskou Galerii Doré dokonèil v roce 1872 ji¾ výše uvedený obraz „Kristus odchází od soudu“ o obrovských rozmìrech – devìt metrù na šíøku a šest na výšku.
Rok 1873 byl rokem jeho londýnského triumfu. Byl tam vítán jako hrdina. Následník trùnu, princ Edward (1841–1910) a šlechticové pova¾ovali za èest se s ním setkat. Byl pøedstaven královnì Victorii (1819–1901), která mu dìkovala za jeho velké dílo a po¾ádala ho, zda by jí nenapsal vìnování do jejího výtisku Bible. Také naøídila, aby se nìjaké Dorého obrazy zakoupily pro windsorský zámek. Sláva v Anglii zvedala závist a posmìch v Paøí¾i. Pøi pøíle¾itosti pobytu na Britských ostrovech cestoval s jakýmsi plukovníkem Taesdalem po Skotsku a dìlat pokusy s malbou akvarelù. Vìnoval se i olejomalbì, z èeho¾ je významný dojímavý obraz z roku 1874 „Poulièní umìlci“ (Saltimbanques), kde matka v kostýmu královny objímá zranìného, sinalého synka, a otec, v kostýmu šaška, vydìšenì pøihlí¾í.
V roce 1877 vystavoval v Salonu sousoší „Parka a Amor“ (La Parque et l´Amour); sice obecenstvo bylo nadšené, ale kritika dílo strhala.
Na paøí¾ské svìtové výstavì L´Exposition Universelle v roce 1878 vystavil obrovskou vázu o výšce vìtší ne¾ jeden a pùl metru s názvem „Poéma o vinné révì“ (Le Poéme de la Vigne). V roce 1878 pokraèovaly posmìšky na jeho úèet. Vytvoøil sousoší „Sláva“ (Gloire), kterou vyjádøil své pocity. Je to socha ¾eny, objímající mladíka – Génia. V ruce má vavøínový vìnec a mezi listy vìnce skrytou dýku, kterou se chystá Géniovi zasadit ránu. Pøátelé i maminka ho nemohli utìšit.
V roce 1879 vystavoval v Salonu bronzovou sochu „Údìs“ (L´Effroi), kde matka zvedá své dítì vysoko nad hlavu, zatímco se jí po šatech šplhá had. Ilustroval Ariostova „Zuøivého Rolanda“ (Roland Furieux), co¾ byla jeho poslední velká publikace. R. 1879 byl jmenován dùstojníkem Èestné legie.
V roce 1880 získal v Salonu medaili, vystavoval tam vedle dvou obrazù i sochu Madony. Jeho matka zemøela v roce 1881 a jemu se zhroutil svìt. ®ádný z pøátel ho nemohl utìšit a zaèal chøadnout.
V roce 1882 pøijal jedinou objednávku z USA, a sice ilustrace k „Havranovi“ (The Raven), na kterých pilnì pracoval. Zároveò pracoval na pomníku dalšího ze svých pøátel, spisovatele Alexandra Dumase (1802–1870), který byl odhalen krátce po Doréovì smrti na námìstí Malesherbes v Paøí¾i.
„Havrana“ dokonèil krátce pøed smrtí 23. ledna 1883. Zemøel na infarkt. O pohøeb i pohøební hostinu se postaral pøítel Ferdinand Foch. Pohøben byl na høbitovì Père Lachaise.
V roce 1896 skonèila londýnská Galerie Doré a obrazy putovaly za oceán, kde v Chicagu výstava z jeho dìl vzbudila senzaci. Tì¾ko uvést poèet jeho prací, které jdou do desetitisícù, i poèet vydání jeho dìl. Jen Bible vyšla po celém svìtì asi tisíckrát.
Studium jeho díla pøináší velkou radost. Potìšte se také.
(6. ledna 1832 - 23. ledna 1883)