Je to smutné, kdy¾ si èlovìk uvìdomí v okolí zaniklých obcí, kolik lidské døiny a hodnoty zmizelo v nenávratnu. Jen¾e je tam také vidìt, ¾e pøíroda si zase vzala zpìt, co jí èlovìk svou èinností sebral. A také je dobøe, ¾e lidé si doká¾í pøipomínat i po letech, ¾e kdysi v tìch místech ¾ili lidé se svými starostmi i radostmi. V pohranièí je mnoho takových míst a jednu èást nedaleko Bukové hory pøipomínají studenti katedry historie FF UJEP v Ústí nad Labem pod vedením PhDr. Vladimíra Kaisera. V roce 2007 vlastními silami zøídili turistickou stezku po zaniklých obcí pod Bukovou horou. Povedlo se a brzy se stala oblíbeným cílem turistù nejen z Èech ale i ze Slovenska èi Nìmecka. Studenti ji¾ dávno opustili svou Alma Mater, ale ujali se toho jiní zejména archiváø Petr Karlíèek.
Stezka má svou zelenou turistickou znaèku a zaèíná u autobusové zastávky na návsi v Zubrnicích a mìøí cca 11 km. Nejprve se stoupá pøes zaniklou samotu Mauerschin na høeben Bukové hory do zaniklé obce Velké Stínky pak po vrstevnici do zaniklé obce Stará Homole, kolem zbytku thunovské lesovny do zaniklé obce Vitín a pøes zaniklou samotu Tscherlaken do Malého Bøezna. Èas od èasu je mo¾nost projít se i se zasvìceným prùvodcem panem archiváøem Karlíèkem. Proto¾e my starší u¾ tuto mo¾nost vìtšinou nemáme, tak se alespoò trochu projdeme historií míst.
Samota Mauerschin (èeský název nemá)
je ruina bývalé samoty s restaurací. Pamìtníci tvrdili, ¾e se tam vaøilo pivo a chodilo se tam tancovat. Na cestì k Velkým Stínkám je mo¾no vidìt ústí odvodòovací štoly bývalého hnìdouhelného dolu Svatý Gothard.
Velké Stínky Dolo¾en je její vznik v roce 1623.
Pøi sèítání lidu v roce 1921 tam ¾ilo 33 obyvatel nìmecké národnosti, v roce 1930 tam ¾ilo 35 obyvatel, v roce 1950 tam zùstalo po vysídleném nìmeckém obyvatelstvu 7 domù. Nový osídlenci se brzy odstìhovali jinam. V roce 2010 u jednoho bývalého domu rostla lípa malolistá u které se stáøí odhadovalo na 230 let. Obvod kmene mìla pøes pìt metrù.
Stará Homole
První písemná zmínka ni pochází z patnáctého století, le¾í v nadmoøské výšce 560 metrù.
Zajímavé jsou údaje o poèasí, proto¾e podle Quiiovì klasifikaci podnebí se vesnice nacházela na rozhraní mírnì teplých oblastí MT4 ve východní èásti a MT7 v západní èásti. Pro oblast MT4 jsou typické prùmìrné teploty v lednu -2 a¾ -3°C, v èervenci 16-17°C. Roèní úhrn srá¾ek dosahuje 500-750 milimetrù, sníh le¾í 60-80 dní v roce. Mrazivých dnù bývá 110-130, letních 20-30. Teploty MT7 jsou o nìco ni¾ší, více tam prší, le¾í tam déle sníh, a tak poèet mrazivých dnù je vyšší a poèet letních dnù naopak ni¾ší. Rozhodnì tam lidé nemìli jednoduchý ¾ivot. Pøi sèítání lidu v roce 1921 tam ¾ilo 54 obyvatel ve 14 domech, v roce 1930 obyvatelù bylo 55(jeden byl Èechoslovák). V roce 1950 ji¾ tam ¾ili jen 2 obyvatelé, v roce 1961u¾ tam nezùstali ani lidé a domy.
Vitín
První zmínka i vesnici je z roku 1397 v nadmoøské výšce 430 metrù. Dochovaly se záznamy sèítání lidu v roce 1869, kdy v 17 domech ¾ilo 119 obyvatel. V roce 1921 ¾ilo ve vesnici 96 obyvatel v 18 domech. V roce 1930 106 obyvatel v 19 domech. Zajímavostí je, ¾e vesnice mìla svou vlastní elektrárnu a ka¾dý zemìdìlský objekt mìl svùj trkaè, tedy zaøízení, které pøivádìlo vodu do obytné èásti a do stájí.
Obyvatelé se ¾ivili zemìdìlstvím, ovocnáøstvím pìstováním švestek a hrušní, jejich¾ plody se po Labi vyvá¾ely do Hamburku. Mu¾i pìšky docházeli za prací do „mìïárny“ v Povrlech. To se po válce zmìnilo, obyvatelé nìmecké národnosti byli odsunuti. V roce 1950 v 16 domech ¾ilo 10 obyvatel co¾ byli vojenští vyslou¾ilci z Podkarpatské Rusi, bývalí vojáci z armády Ludvíka Svobody. Vìtšinou to byli ®idé, kteøí neumìli hospodaøit. Navíc podle ex øeditele ústeckého archívu Vladimíra Kaisera jim komunisti vyhro¾ovali, ¾e je Stalin sebere pošle na Sibiø. Nìkteøí tam vydr¾eli a vìøili, ¾e se tam postaví silnice. Poslední kapkou byla tragická smrt malého chlapce, k nìmu¾ se nedostal lékaø vèas. Poslední èlovìk se odstìhoval v roce 1965. V roce 2001 ve dvou domech ¾ilo 7 osob a v roce 2011 ve dvou domech bylo 10 osob. V roce 2014 nabídl Úøad pro zastupování státu ve vìcech majetkových pozemky, na kterých vesnice stála k prodeji za 405 tisíc korun, co¾ je prostranství uprostøed lesa se zboøeništìm nìkolika obvodovými zdmi. Jen¾e pøípadný kupec nebude mít moc mo¾ností k vyu¾ití, proto¾e je souèástí Chránìné krajinné oblasti Èeské støedohoøí.
Zásluhu na pøipomínku té doby má práce muzejníkù a archiváøù, kteøí dolují dávno zapomenuté pøíbìhy a historky a sna¾í se je vrátit zpìt do ¾ivota a pamìti, proto¾e ten lidský a rodový øetìz byl násilnì pøerušen. Mnozí z nich si nenechávají svá zjištìní jen pro sebe a tu nároènou a dlouhodobì trvající práci publikují i kdy¾ na lokální úrovni jako právì archiváø Petr Karlíèek.
Je to smutné, kdy¾ si èlovìk uvìdomí v okolí zaniklých obcí, kolik lidské døiny a hodnoty zmizelo v nenávratnu. Jen¾e je tam také vidìt, ¾e pøíroda si zase vzala zpìt, co jí èlovìk svou èinností sebral. A také je dobøe, ¾e lidé si doká¾í pøipomínat i po letech, ¾e kdysi v tìch místech ¾ili lidé se svými starostmi i radostmi. V pohranièí je mnoho takových míst a jednu èást nedaleko Bukové hory pøipomínají studenti katedry historie FF UJEP v Ústí nad Labem pod vedením PhDr. Vladimíra Kaisera. V roce 2007 vlastními silami zøídili turistickou stezku po zaniklých obcí pod Bukovou horou. Povedlo se a brzy se stala oblíbeným cílem turistù nejen z Èech ale i ze Slovenska èi Nìmecka. Studenti ji¾ dávno opustili svou Alma Mater, ale ujali se toho jiní zejména archiváø Petr Karlíèek.
Dolo¾en je její vznik v roce 1623.